Smrt legendy divadla Na Tagance

Úmrtí Jurije Ljubimova je koncem jedné éry ruského divadla. Odešel režisér, jenž se zasloužil o jeho revoluční inovaci. Smrtí Ljubimova se zpečetila doba, která byla charakterizována nejen hledáním nových divadelních cest. Ljubimov zemřel 5. října.

Gábor Stier 18.10.2014
Legendární ruský režisér Jurij Ljubimov. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Legendární ruský režisér Jurij Ljubimov. | foto: Reprofoto
Legendární ruský režisér Jurij Ljubimov.

Smrt může člověka zařadit během jediného okamžiku mezi legendy. Jurij Ljubimov byl ovšem legendou již za svého života. Byl jí už tehdy, když jsme se dobře před čtvrtstoletím poprvé setkali.

Tíživá velikost byla cítit už při vstupu do jeho slavné pracovny se stěnami plnými podpisů a citátů nejslavnějších světových herců, básníků i politiků, což ještě násobilo mýtus legendární Taganky. Každý, kdo byl v 70. a 80. letech v Moskvě, ten sem obvykle zašel aspoň podívat. Taganka byla totiž fenomén, a to nejen co se týče divadla. Útočiště v drsných časech, drobounký, zato však do daleka zářící ostrůvek svobody. To podvědomě cítil každý, dokonce i ten, koho si jinak svět divadla příliš nepodmanil. Vzpomínám si, jak jsem vynaložil veškeré síly a využil všech kontaktů, aby se mi podařilo dostat lístek na Dobrého člověka ze Sečuanu, a dodnes mě zamrazí, když si připomenu inscenace jako …a jitra jsou zde tichá, Dům na nábřeží nebo slavná představení s Vladimirem Vysockám.

Jurij Petrovič se ovšem choval tak, jako by žádná legenda jménem Taganka ani nebyla. Vždycky se spontánně, mile a s radostí rozpovídal, když jsem se do této svatyně později vrátil již jako jeho známý nebo když jsme se náhodou potkali na letišti. Jeho tvář zvážněla pouze tehdy, přišla-li řeč na politiku. Z duše totiž nenáviděl sovětský systém i vše, co po něm i po roce 1991 zůstalo. Prýštil z něj jakýsi vnitřní pocit svobody, který určoval i jeho představy o divadle.

Mezi uznáním a zákazy

Jsou režiséři, kteří hýbou divadelním uměním, posunují jej někam dál. Není jich mnoho. Není snadné jim porozumět, ovšem bez nich by divadlo nebylo tím, čím je. Jurij Ljubimov je bez pochyby jedním z nich. Jeho herecký a režisérský vrstevník Oleg Tabakov jej staví na úroveň režisérů jako Georgij Tovstonogov, Anatolij Efros či Oleg Jefremov. O předobrazech samotného Ljubimova svědčí portréty nacházející se v předsálí divadla Na Tagance. Jeho dráhu určovali tvůrci jako Mejerchold, Stanislavskij, Vachtangov nebo Brecht. Pro dokreslení Ljubimovova portrétu herec divadla Na Tagance Venjamin Směchov poznamenává, že Ljubimov nebyl rozený režisér a ve skutečnosti nebyl příliš doma ve výtvarném umění, v hudbě, ba dokonce snad ani v poezii. Jednoduše měl pro věci skvělý smysl a bylo v něm cosi magického, díky čemuž se dokázal zrodit zázrak. Učiněný demiurg a tvůrce.

„Čím více dám hercům svobody, tím spíš se hra rozpadne!“ přiznával a své herce vedl skutečně tvrdou rukou.

Taganka, to byl Ljubimov, pod jehož rukama se všechno sbíhalo. Nestrpěl žádné námitky. Sedával na představeních a ze tmy udával hercům pomocí kapesní svítilny potřebný rytmus. Zinscenoval přes sto divadelních her, více než polovinu z nich na Tagance, a rozhodně lpěl na formě. „Čím více dám hercům svobody, tím spíš se hra rozpadne!“ přiznával a své herce vedl skutečně tvrdou rukou.

Stejnou disciplínu vyžadoval i sám od sebe a jako herec v tom šel ostatním příkladem. Nebyl to jednoduchý člověk a celý jeho život v jednom kuse provázely konflikty. Jak říká divadelní kritička Aljona Solncevová, neustále balancoval mezi uznáním a zákazy, mezi slávou a pádem. Bojoval však nejen s vládnoucí mocí, ale i se svými přáteli, autory i se samotnými herci. Navzdory tomu se kolem něj shromáždili tak geniální talenty jako Vladimir Vysockij, Alla Děmidovová, Leonid Filatov, Valerij Zolotuchin nebo již zmíněný Venjamin Směchov.

Hlasoval proti

Zázrak se začal odvíjet v polovině 60. let, tedy v době, kdy Ljubimov narozený v roce bolševického převratu už nebyl právě začátečník, ale měl za sebou velkou hereckou minulost. K přerodu z herce dozrál ve Vachtangovově divadle. Nedávno zesnulá herečka Galina Konovalovová kdysi vzpomínala, že Ljubimov ihned dostal všechny role a dívky po něm přímo šílely. Vystřídal snad všechny grády divadelní hierarchie a měli jej rádi, přestože takřka proti všemu protestoval.

Neústupnost vedla k tomu, že z Taganky odešel a začátkem osmdesátých let byl zbaven sovětského občanství, které dostal zpět až po šesti letech.

Konovalovová prozradila také jeden příběh, jenž dobře ilustruje Ljubimovovu náturu. Po opětovné volbě vedoucího divadelní stranické organizace oznámil funkcionář výsledek, podle nějž dotyčný tajemník obdržel sto procent hlasů. Ze tmy se ovšem ozval Ljubimov, který to celé nazval lží a ujistil přítomné, že on hlasoval proti. Právě tato neústupnost vedla také k tomu, že z Taganky odešel a začátkem osmdesátých let byl zbaven sovětského občanství, které dostal zpět až po šesti letech.

Kromě sovětského měl i izraelské a maďarské občanství, které získal v roce 1999. Se svojí ženou se seznámil v roce 1976, kdy v Budapešti režíroval Hamleta s Vladimirem Vysockým v hlavní roli. Katalin Konczová Ljubimovovi tlumočila a režisér se do ní hned zamiloval. Brzy se vzali a v roce 1979 se jim narodil syn Péter.

V roce 1984 režíroval v Londýně a poskytl rozhovor deníku The Times, kde kritizoval a konkrétně jmenoval funkcionáře, kteří řídili sovětskou kulturní politiku. Do Ruska se mohl vrátit až v roce 1989, v době gorbačovské perestrojky, a začal s oživením Taganky. Z divadla však kvůli vnitřním neshodám odešel v roce 2011.

Hamlet s Vysockým

„Když jsme v roce 1964 začali ve studiu Vachtangovova divadla zkoušet Dobrého člověka ze Sečuanu, neměli jsme v úmyslu zakládat žádné nové divadlo, prostě jsme se jenom dohodli na téhle hře, která nám poskytovala možnost vyjádřit, co si myslíme o životě a – což je rovněž velmi důležité – o divadle. Tyto myšlenky velmi zajímaly jak mě, tak mé žáky. Tak se stalo, že se tato hra stala začátkem našeho divadla,“ vzpomínal Ljubimov na samé počátky. Brechtova hra byla následována bezpočtem bouřlivých úspěchů, například slavným Hamletem.

„Inscenace Hamleta nebyla vůbec motivována nějakým protestem. Sáhl jsem po té hře, protože jsem chtěl dělat Shakespeara. A přitom jsem měl tenkrát k dispozici herce, jako byl Vladimir Vysockij. Ještě než bych se vůbec pustil do režírování, už jsem měl hru v hlavě hotovou. Tak, jak jsem Hamleta interpretoval já. Přitom ovšem hrála roli ještě jedna velmi důležitá věc, a tou je geniální překlad Borise Pasternaka. Ten byl totiž jako básník a umělecký překladatel spíše autorovým rivalem, a tak překlad, Shakespearův text, ničím nespoutal. Kdybych měl Hamleta inscenovat znovu, nic bych na tom nezměnil, neboť jeho hodnoty jsou věčné,“ prozradil Ljubimov.

Je nepochybně velkým Ljubimovým štěstím, že mu osud přihrál do cesty takového herce, jakým byl legendární Vladimir Vysockij, který ztvárnil více než 20 rolí a zůstal v divadle do konce svého života.

Je nepochybně velkým Ljubimovým štěstím, že mu osud přihrál do cesty takového herce, jakým byl legendární Vladimir Vysockij, který ztvárnil více než 20 rolí a zůstal v divadle do konce svého života. „Ten prostě nesnese žádné srovnání. Byl to vynikající, mimořádný člověk, herec a básník, jenž byl schopen spojit v sobě obrovské duchovní a duševní zdroje. Dobrý herec poslouchá režiséra, nikdy pro něj není ponižující provádět jeho pokyny a stejně jako dobrý kněz se pořád učí. Vždycky je schopen rozvíjet se, je schopen syntézy a nejen papouškovat text. Krom toho musí opravdový herec umět stejně tak dobře zpívat, tančit a ovládat své tělo. Samozřejmě mám své oblíbence, především ty ze staré školy, ovšem nikoho nechci jmenovat,“ líčil Ljubimov.

Divadlo bylo pro Ljubimova vším a pracoval pro něj i dlouho po devadesátce. Přenesl se dokonce i přesto, že se v roce 2011 s Tagankou rozešel. Vloni v moskevském Velkém divadle inscenoval operu Kníže Igor a letos v květnu měla v Nové opeře premiéru jeho Škola žen. Režisér rovněž věřil v budoucnost divadla. „Neuvěřitelně velká svoboda pohybu, televize, internet, to všechno staví divadlo před velké výzvy. Divadlo ovšem přežije i tohle, a sice díky kouzlu bezprostředního zážitku, který nám nedokáže poskytnout ani televize, ani internet. Milovníci opery tak budou dále chodit do opery, a ne do videopůjčoven, stejně tak jako fotbaloví fanoušci, kteří si všude na světě vyberou vždycky radši stadion než televizi,“ prohlásil s tím, že i Taganka dokázala uprostřed všech politických a jiných změn a otřesů přežít právě proto, že byla taková, jaká byla.