Smrt Borise Berezovského: Poslední intrika velkého kombinátora

Oligarcha, jenž si za divokého kapitalismu ve spojení s politikou pomohl k miliardovému jmění, se stal obětí své dokonale vystavěné role.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

V politickém smyslu zemřel již před třinácti lety, když emigroval do Anglie, zatímco o víkendu opustil tento největší dobrodruh moderního Ruska svět vezdejší i fyzicky. Boris Berezovskij (67) býval nazýván temným duchem devadesátých let, šedou eminencí nebo kremelským kmotrem. Díky své inteligenci, k níž chovali respekt i jeho protivníci, nakonec pochopil, že o jím propagovaný obrat směrem k liberalismu a křížovou výpravu proti Vladimiru Putinovi nejeví v Rusku nikdo zájem, že tento boj prohrál a jeho čas vypršel.

Není náhoda, že se režisér Pavel Lungin nechal při vymýšlení postavy oligarchy ve svém stejnojmenném filmu z roku 2002 inspirovat právě jím. Stejně tak není divu, že si Berezovskij, který dostal v exilu nové osobní dokumenty, zvolil na počest hlavního hrdiny jméno Platon (zatímco příjmení Jelenin bylo inspirováno jeho ženou Jelenou), neboť sám představoval dokonalého oligarchu. Obchodník, jenž si ve víru divokého kapitalismu po rozpadu Sovětského svazu ve spojení s politikou dopomohl od ničeho k miliardovému jmění, se stal nakonec obětí své dokonale vystavěné role.

Historie Ruska devadesátých let je Berezovským přímo prodchnuta. Bez něj nelze pochopit tehdejší zákulisní boje, vznik „tržních“ vztahů a obrovských majetků, čečenské války, zaostalost země ani to, proč musel po nástupu Putina zemi opustit a odejít do zahraničí. Jak napsal jeden z jeho kritiků, novinář Paul Chlebnikov, jenž se stal nakonec obětí vraždy, Berezovskij zosobňoval ducha své doby. Neexistoval nikdo, kdo by se dokázal s podobnou rychlostí přizpůsobovat neustále se měnící situaci.

Berezovskij zosobňoval ducha své doby. Neexistoval nikdo, kdo by se dokázal s podobnou rychlostí přizpůsobovat neustále se měnící situaci.

Jeho kariéra nabrala strmý vzestup v neklidné době. Jeho zbohatnutí bylo provázeno dluhy, zastrašováním konkurentů i mrtvolami, on však přežil válku gangů (celkem na něj bylo spácháno šest atentátů, při explozi v roce 1994 zemřeli dva členové jeho doprovodu a on sám utrpěl popáleniny na ruce) i to, že byl nejednou obviněn z vraždy. Přes všechny neutuchající skandály dokázal urvat nejen vedení největších ruských podniků, ale z pozice důvěrného poradce Borise Jelcina, kterému jakožto nejsilnější ze „sedmi bohatýrů“ pomohl ke druhému vítězství, rozhodoval o jmenování premiérů a výměnách ministrů. Podařilo se mu zprivatizovat samotný stát a tak, jak sílilo zaostalé Rusko, posilovala i jeho moc.

Z teoretika všehoschopným praktikem

Oligarchie je podle Aristotela vláda hrstky jedinců, kteří k vedoucí vrstvě nenáleží na základě vlastních kvalit, ale díky svému majetku. Ruským malým králům k jejich vzestupu bezesporu pomohly kontakty z minulosti, především z komsomolu, avšak pouhé kontakty by jim k jejich slávě nestačily. K tomu totiž museli být nejen šikovní a odvážní, ale i tvrdí, často až nemilosrdní, a především chytří. A Berezovskij nad své druhy vynikal i v tomto ohledu, síla jeho vůle byla navíc ještě zocelena útoky, kterým byl od dětství vystavován kvůli svému původu.

Jak ve své knize o oligarších upozorňuje politolog Alexej Muchin, otec Berezovského byl vlivným členem židovské diaspory žijící v Sovětském svazu, což v době Borisova narození (23. ledna 1946), kdy se naplno rozjížděla stalinská antisemitská kampaň proti „vykořeněnému kosmopolitismu“, nebylo vůbec dobré znamení. Se svým původem byl konfrontován také v době, kdy se pro něj na základě proslulého bodu pět vztahujícího se na národnost uzavřela cesta na moskevskou státní univerzitu MGU, na obor fyziky (při přijímacích zkouškách dostal pětku z matematiky), a problémy mu způsoboval i tehdy, když získal místo v jednom z ústavů akademie věd.

Ještě předtím ovšem absolvoval obor informatiky na méně renomované moskevské vysoké škole lesního inženýrství a později obor matematiky na MGU. Dlouhou dobu se věnoval badatelské práci v oboru aplikované matematiky a systémové organizace, ale pracoval například i ve státním meteorologickém ústavu. Je autorem více než stovky vědeckých statí a monografií a svou doktorandskou práci na téma „teoretické základy algoritmů přípravy a realizace projektů“ obhájil v roce 1983.

Teoretické znalosti a zkušenosti, které získal jako vedoucí ústavu a systémový organizátor, mohl s blížící se změnou režimu zúročit i v praxi. V oblasti managementu, který byl považován za nejslabší místo ruského hospodářství, totiž patřil k hrstce těch, kteří na tomto poli disponovali i profesionálními znalostmi. To ostatně dokazuje také fakt, že byl v roce 1991 ve svých 45 letech zvolen členem korespondentem Ruské akademie věd.

Šedá eminence Kremlu

Ještě jako vědecký spolupracovník teoretických ústavů Berezovskij založil v roce 1989 firmu LogoVAZ, ve které prodával vozy slavné togliattské automobilky vrácené ze zahraničních salonů, a brzy se stal také oficiálním dovozcem vozů Mercedes-Benz pro Sovětský svaz, jenž se nacházel na sklonku své éry. Počátkem devadesátých let se pustil do bankovních aktivit, zároveň se stal členem správní rady ropné společnosti Sibněfť (v roce 2005 ji Roman Abramovič prodal za 13 miliard dolarů ruskému státu), hliníkářského koncernu Rusal a založil mediální holding. V jeho vlastnictví byly mimo jiné deníky Kommersant a Nězavisimaja Gazeta, státní televizní stanice známá dnes jako Pervij Kanal, ORT nebo TV-6. Jeho majetek byl v nejlepších dobách ještě před začátkem krize odhadován na tři miliardy dolarů.

Berezovskij si jako šedá eminence Kremlu vybudoval vynikající vztahy s lidmi z okolí prezidenta Jelcina

Do velké politiky vstoupil v roce 1995 a měl neopominutelné zásluhy na znovuzvolení Borise Jelcina. Prezidentově kampani napomáhal nejen finančně, ale i jako poradce a v neposlední řadě také prostřednictvím médií, která tou dobou držel v rukou. Nejdříve Jelcina přesvědčil, aby do čela svého štábu jmenoval Anatolije Čubajse, a před druhým kolem volby přemluvil k Jelcinově podpoře i oblíbeného generála Alexandra Lebedě.

Berezovskij si jako šedá eminence Kremlu vybudoval vynikající vztahy s lidmi z okolí prezidenta, měl v podstatě volný přístup k jeho ženě Naině, ale sluchu mu dopřávala i Jelcinova dcera Taťána Djačenková a zeť Valentin Jumašev, jenž byl jakožto šéfredaktor časopisu Ogoňok fakticky jeho podřízeným. Takzvaná Rodina tedy zajišťovala politické, mocenské pozadí pro obchodní postup, Berezovskij ovšem pomalu začal požadovat také posty. V letech 1996–97 tak byl vedoucím náměstkem rady národní bezpečnosti, později výkonným tajemníkem Společenství nezávislých států, který ze své funkce vypracoval reformu SNS postavenou na obchodních základech.

Čečenská linie se v životě Berezovského objevuje již v době jeho prvního manželství (Berezovskij má šesti dětí pocházejících ze tří manželských svazků). Z Čečenska pocházela nejen jeho první žena, ale později v životě obchodníka i jeho tělesná stráž, kvůli čemuž se dostal do vážného střetu se solncevskou mafií. V Čečensku se s oblibou objevoval také jako politik, přičemž díky funkci, kterou zastával v radě národní bezpečnosti, sehrál důležitou roli nejen při ukončení první čečenské války, ale i při propouštění nejrůznějších rukojmích. Za oblast Severního Kavkazu a Karačajska-Čerkeska se dostal v roce 1999 také jako poslanec do Státní dumy.

Putin: Kdo je to Berezovskij?

Rok nato se však svého mandátu demonstrativně zřekl, když se obrátil proti Putinovi, jehož předvolební kampaň předtím aktivně podporoval, ba dokonce se s oblibou chlubil tím, že současného silného muže Ruska ve skutečnosti „vymyslel“ právě on. Což jaksi zapadalo do jeho logiky, podle níž jmenuje vládu i prezidenta obchod, nicméně v tom se Berezovskij nakonec mýlil. Moc oligarchie nad politikou měla totiž odzvoněno. A kdo to nepochopil a nestoupl si pěkně zpátky do řady, ten mohl počítat s vyšetřováním ze strany prokuratury a přišel nejen o svůj nečestně nabytý majetek, ale i o osobní svobodu.

Po své emigraci chtěl sjednotit nejvlivnější obchodníky a gubernátory proti Putinovi, avšak nesetkal se s patřičnou odezvou

První na řadě byl další velký mediální magnát Vladimir Gusinskij, proti jehož zatčení Berezovskij ještě protestoval, zatímco po své emigraci chtěl jako hlavní ideolog oligarchů sjednotit nejvlivnější obchodníky a gubernátory proti Putinovi, avšak nesetkal se s patřičnou odezvou. Navíc bylo zahájeno vyšetřování i proti němu, a když obdržel předvolání v kauze Aeroflot, přesídlil v září roku 2000 do Londýna. Odtud pak ve svých článcích kritizoval „ruský autoritářský převrat“, založil stranu s názvem Liberální Rusko, po zatčení Chodorkovského vyzýval k bojkotu parlamentních voleb a na podzim 2003 získal za své jednání „v zájmu demokracie“ ve Velké Británii status politického uprchlíka.

Putin však již v jednom rozhovoru z roku 2001 odpověděl na otázku týkající se „londýnského uprchlíka“ otázkou: Kdo je to Berezovskij? Marně se totiž Berezovskij snažil, seč mu síly stačily, a využíval každou příležitost, jak se dostat do médií, jeho role byla čím dál marginálnější. Pozornost na sebe dokázal obrátit nanejvýš dalšími skandály a kauzami. Například když byl v několika procesech odsouzen v nepřítomnosti za zpronevěru. Nejdříve k šesti letům v kauze Aeroflotu a v roce 2009 ke třinácti letům kvůli finančním machinacím kolem společnosti LogoVAZ. Londýn však Berezovského, kterého chránil politický azyl, nevydal.

Konec osamělého křižáka

Naposledy se dostal na stránky tisku vloni, když londýnský obchodní soud zamítl jeho žalobu o odškodnění ve výši tří miliard liber, které žádal po svém někdejším obchodním partnerovi a příteli Romanu Abramovičovi. Podle Berezovského ho majitel fotbalové Chelsea pomocí výhružek a zastrašování přinutil k tomu, aby v roce 2001 prodal svůj podíl v ropné společnosti Sibněfť za 1,3 miliardy dolarů, což byl pouhý zlomek jeho skutečné ceny. Abramovič naopak argumentoval tím, že Berezovskij v Sibněftu nikdy žádný podíl nevlastnil a své 1,3 miliardy dostal v době založení firmy „za pomoc a ochranu, které jí jako politický kmotr poskytl“.

Nakonec musel Berezovskij zaplatit několik desítek milionů, podle některých zdrojů dokonce sto milionů liber jako soudní výlohy a dostát i dalším závazkům, což spolu s ostatními záležitostmi vážně pošramotilo materiální situaci kdysi pohádkově bohatého magnáta. V poslední době byl údajně v zájmu stabilizace své finanční situace nucen začít rozprodávat svůj osobní majetek – od bytů přes automobil Rolls-Royce z roku 1927 až po grafiku Rudý Lenin od Andyho Warhola.

Postupnou změnou pravidel se dostával čím dál více ze hry, což nesl jako velký bojovník jistě velmi těžce

Samotná emigrace pro něj ovšem znamenala začátek konce, jenž se naplnil o třináct let později. Velký spekulant a kombinátor, který dokázal zamíchat kartami jako skutečný hazardér a podporoval liberály stejně jako nacionalisty podle toho, jak bylo zrovna potřeba, byl při své politické křížové výpravě čím dál osamělejší. Postupnou změnou pravidel se dostával čím dál více ze hry, což nesl jako velký bojovník jistě velmi těžce, zatímco v souvislosti s procesem proti Abramovičovi byl nucen se konfrontovat s tím, že se od něj odvracejí už i jeho vlastní lidé. To ho nejspíš definitivně srazilo na kolena a zároveň to vysvětluje jeho deprese.

Podle některých zpráv se tento démonizovaný emigrant už už chystal podat svému velikému nepříteli ruku, aby se mohl vrátit domů, přesto nakonec skonal daleko od Ruska a pod nevlastním jménem jako Platon Jelenin. Svým posledním dechem ovšem tento velký intrikán přivedl ještě jednou do ožehavé situace Kreml, nad kterým nyní opět visí stín vraždy.