Smíšený režim je lepší než demokracie

„Není možné, aby veškerá moc byla v rukou legislativy a soudů, neboť většinou reprezentují jednu politickou ideologii. Proto by měla existovat protiváha, což je idea smíšeného režimu,“ říká v rozhovoru Ryszard Legutko, polský poslanec Evropského parlamentu a profesor humanitních věd.

Platón, Legutko, Aristotelés | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Platón, Legutko, Aristotelés | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Platón, Legutko, Aristotelés

Ryszard Legutko, polský poslanec Evropského parlamentu a profesor humanitních věd, patří k nejvýznamnějším současným konzervativním myslitelům na světě. Jeho kniha Triumf průměrného člověka, jež nedávno vyšla česky, se setkala s velkým ohlasem u amerických paleokonzervativců. Tento znalec politické a antické filozofie v prosinci navštívil Prahu a v rozhovoru se věnuje problémům Polska, Evropské unie, USA a liberální demokracie, jejímž je kritikem.

Ryszard Legutko, polský poslanec Evropského parlamentu a profesor humanitních věd.

ČESKÁ POZICE: Jak vypadá současná polská politická situace? V prosinci nahradil premiérku Beatu Szydlovou Mateusz Morawiecki, který byl v její vládě vicepremiérem a šéfoval dvě ministerstva – financí a rozvoje. Lze očekávat ve vládě a ve vládní politice podstatné změny?

LEGUTKO: Nový premiér Morawiecki ohlásil personální změny ve vládě v průběhu ledna. (Rekonstrukce vlády se odehrála v úterý. 9. ledna a týkala se v podstatě deseti ministerstev. Přišli nejen noví ministři, ale vzniklo i nové ministerstvo a struktura jednoho se změnila – pozn. red.)

Vládní strana Právo a spravedlnost je v Polsku přijímána dobře, a pohled veřejnosti na ni je kladný. V prosinci byl zveřejněn průzkum veřejného mínění, podle nějž má 50procentní podporu Poláků, nejvyšší ze všech stran v postkomunistické době. Problematické jsou vztahy polské vlády s Evropskou unií, především Evropskou komisí, ale udělala dobře, že neustoupila a reformy uskutečnila navzdory zastrašování komise.

Vládní politika se podstatně nezmění. Možná bude premiér Morawiecki klást větší důraz na ekonomiku, protože je expertem na finance a bankovnictví. V reformě soudního systému, kterou jsme začali, budeme pokračovat. Existují však oblasti, které lze reformovat jen obtížné, například zdravotnictví.

ČESKÁ POZICE: Jste politikem vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS). Jak hodnotíte uplynulé dva roky, kdy je PiS u moci? Co byste označil za jeho největší úspěch a největší selhání?

LEGUTKO: Jedno selhání jsem zmínil – ve zdravotní péči. Nevím, zda to byla chyba ministra zdravotnictví Konstantyho Radziwiłła, nebo nebyl dostatečně aktivní, ale zdravotní péče by měla být reformována jiným způsobem. Reforma zdravotní péče je nutná. Lidé jsou na tuto oblast velmi citliví, protože kvalita lékařské péče se jich dotýká.

Druhým selháním je bytová politika. Plánovala se v ní změna, ale nebyla provedena, a proto zřejmě bude ministr dopravy a stavebnictví Andrzej Adamczyk odvolán. Snažil se, ale neuskutečnil ji. (Ministr zdravotnictví Radziwiłł byl při rekonstrukci vlády odvolán a Adamczyk zůstal jen v čele ministerstva dopravy, stavebnictví přešlo do jiného resortu – pozn. red.)

Úspěchem Morawieckého v postu ministra financí a rozvoje bylo, že zlepšil nastavení a výběr daní především u velkých firem, což přineslo velké příjmy do rozpočtu. Rovněž sociální politika byla úspěšná. Také základní vzdělávání v podstatě prospívá, o vyšším vzdělávání bych to však už říct nemohl, protože o legislativě se stále jedná. Ani zahraniční politika nebyla špatná. Visegrádská čtyřka – Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko – a východoevropský region se staly aktivními, což je dobře.

Je před námi těžká doba, protože evropské instituce po nás ještě víc půjdou, a také po České republice a Maďarsku, ale je správné v této politice pokračovat. Ideální by bylo, kdyby se podařilo nastavit správnou politickou rovnováhu mezi západní a východní Evropou, ale to je velmi obtížné, protože oni jsou velcí a my ti malí kluci.

Celkově bych řekl, že PiS je v Polsku dobře přijímán, a pohled veřejnosti na něj je kladný. V prosinci byl zveřejněn průzkum veřejného mínění, podle nějž má 50procentní podporu Poláků, nejvyšší ze všech stran v postkomunistické době. Problematické jsou vztahy polské vlády s Evropskou unií, především Evropskou komisí, ale udělala dobře, že neustoupila a reformy uskutečnila navzdory zastrašování komise.

Je před námi těžká doba, protože evropské instituce po nás ještě víc půjdou, a také po České republice a Maďarsku, ale je správné v této politice pokračovat. Ideální by bylo, kdyby se podařilo nastavit správnou politickou rovnováhu mezi západní a východní Evropou, ale to je velmi obtížné, protože oni jsou velcí a my ti malí kluci.

ČESKÁ POZICE: Polsko je nejsilnější regionální hrází proti ruské expanzi. Existuje riziko ruského avanturismu vůči Pobaltí, když Rusko je před volbami, a neví se, kdo bude zvolen příštím ruským prezidentem, v čemž spočívá „krása ruské „demokracie“? Jaké nebezpečí Pobaltí hrozí, řekněme na škále od nuly do deseti?

LEGUTKO: Polsko je jednoznačně nejsilnější regionální hrází proti ruské expanzi a skutečně není jasné, kdo bude zvolen příštím ruským prezidentem. Nemyslím si, že v Pobaltí v blízké budoucnosti nastane něco podobného jako na Krymu či ve východní Ukrajině. Rusové nenapadnou Pobaltí s úmyslem anektovat část jeho území. To se nestane, protože by šlo o útok na NATO. Severoatlantická aliance by sice nezareagovala, jak by měla, kdyby se to stalo, ale válka nervů bude pokračovat. Rusové budou nadále vysílat…

ČESKÁ POZICE: ... bombardéry k hranicím zemí NATO.

LEGUTKO: Rusové budou používat všechny triky, které tak dobře umějí. Například se obávat o svou bezpečnost, pořádat vojenské manévry blízko hranic, popřípadě nutit důležité novináře, aby psali, že ta území jsou etnicky ruská, či jak zde trpí ruské menšiny. Tyto „orchestry“ budou vyhrávat, ale nebezpečí invaze či agrese na škále od nuly do deseti je mezi nulou a jedničkou, řekněme jedna.

ČESKÁ POZICE: To je optimistická předpověď.

V Pobaltí v blízké budoucnosti nastane něco podobného jako na Krymu či ve východní Ukrajině. Rusové nenapadnou Pobaltí s úmyslem anektovat část jeho území. To se nestane, protože by šlo o útok na NATO. Severoatlantická aliance by sice nezareagovala, jak by měla, kdyby se to stalo, ale válka nervů bude pokračovat.

LEGUTKO: Optimistická v případě naprosto katastrofického scénáře. Ale Estonci nebo Lotyši asi nebudou příliš spokojeni s tímto mým konstatováním, protože člověk nikdy neví… Já jako Polák se v této době cítím v bezpečí před ruskou invazí, když sedím tady v Praze, a snadno se mi spekuluje. Lidé, kteří v Pobaltí žijí, však nikdy nemohou vědět, zda po ruské, vůči nim nepřátelské kampani nebude následovat vojenská akce.

Přesuňme se z východu na západ. Jste poslancem Evropského parlamentu, který je v opozici k vládnoucímu kartelu křesťanských demokratů, socialistů a liberálů. Co pravděpodobně nastane v Evropské unii? Jaký scénář očekáváte?

LEGUTKO: Oficiální pozicí evropských politiků z evropských institucí i z vlád velkých evropských zemí je, že bude více téhož, více toho dosavadního, tedy například více budování institucí na úrovni EU, více jednotné fiskální politiky či zavedení evropského vrchního žalobce. Když slyšíte tyto evropské politiky, máte dojem, že se brexit neodehrál. Byl pro ně nehodou, za niž nesou vinu Britové.

Zdá se, že nevyvozují žádné závěry, které by je vedly k úpravě své politiky, jsou odhodlání pokračovat ve federalistické cestě. Je však třeba si uvědomit, že za rok a půl, v roce 2019, budou evropské volby a po nich se mohou v Evropském parlamentu změnit politické parlamentní skupiny.

Rusové budou používat všechny triky, které tak dobře umějí. Například se obávat o svou bezpečnost, pořádat vojenské manévry blízko hranic, popřípadě nutit důležité novináře, aby psali, že ta území jsou etnicky ruská, či jak zde trpí ruské menšiny.

Ty se opravdu mohou změnit, navíc německá vláda už zřejmě není stejně silná jako dříve, stále mají problém ji vytvořit, a „zázračný“ kluk Emmanuel Macron – nikoli sice kluk, ale byl označován za „zázračné“ dítě – ztrácí podporu. Zdá se, že německo-francouzský motor zpomaluje a nemá dost síly. A pak je tady východní Evropa – Rakousko a Česká republika, i když se stále neví, jakou budete mít vládu…

ČESKÁ POZICE: Zatím se to neví, takže jsme nyní v nejistotě.

LEGUTKO: Ano, ale je zde Rakousko s novou vládou, Maďarsko a neklid. Takže evropští politici to nebudou mít stejně snadné jako dříve. Ale jak jsem řekl, jejich oficiální pozicí je, že se nic nestalo, a proto stále plnou parou vpřed.

ČESKÁ POZICE: Vize Martina Schulze, lídra německé sociální demokracie, že do roku 2025 vzniknou Spojené státy evropské – a buď to akceptujte, nebo EU opusťte –, je zřejmě příliš ambiciózním cílem.

LEGUTKO: To je nyní nedosažitelná meta, ale to je typický Martin Schulz, fanatický federalista. Neznám ho natolik, abych mohl říct, že to myslel vážně, ale určitě chce, aby se to stalo. Myslím však, že je dostatečně politicky chytrý, aby věděl, že to je velmi nepravděpodobné. Zřejmě chtěl vyslovit politickou deklaraci v podobě sebenaplňujícího proroctví.

Oficiální pozicí evropských politiků z evropských institucí i z vlád velkých evropských zemí je, že bude více téhož, více toho dosavadního, tedy například více budování institucí na úrovni EU, více jednotné fiskální politiky či zavedení evropského vrchního žalobce.

Pokud začneme říkat, že budeme mít evropskou federaci okolo roku 2025, stane se to součástí politické agendy. Federalismus však ztrácí nadšenou podporu. Budou-li federalističtí politici, jako je Martin Schulz, svůj projekt prosazovat za každou cenu, nastane protireakce, například ve Francii.

ČESKÁ POZICE: To se už stalo i v Německu, například v podobě Svobodné demokratické strany FDP.

LEGUTKO: Ano. Nyní má dvanáctiprocentní podporu.

ČESKÁ POZICE: Současný americký prezident Donald Trump bude v lednu rok v postu. Má sice výrazné osobnostní chyby, ale byli jsme svědky i na americké poměry nezvyklých hysterických útoků na něho. Při pohledu na politickou situaci v USA pomýšlíte více na platónsko-aristotelskou kritiku demokracie, nebo na Jamese Madisona, Listy federalistůa systém brzd a protiváh, a tudíž jste optimističtější?

LEGUTKO: Rozhodně nejsem proti Trumpovi, ani jsem nikdy nebyl. Považuji ho za divného člověka, protože divný je. Jsem kritický k demokracii, ale zároveň demokratičtější než ideologové demokracie, protože vyhraje-li člověk volby, pak je prezidentem. Byl jsem velmi nešťastný, když byl Barack Obama zvolen prezidentem USA, ale nikdy by mě nenapadlo tvrdit, kdybych byl americkým občanem, že není legitimním prezidentem.

Byl jím stejně, jako jím je Donald Trump. Proto jsou podle mne útoky na něho různých skupin i z Republikánské strany patetické. Takové chování lidí, kdy by spíše zabili toho, koho nemají rádi, než se semkli kolem vlastní strany, spojuji se svou zemí Polskem. Donalda Trumpa je obtížné mít rád, ale, i když nesleduji americkou politiku detailně, jeho návštěva Polska byla úspěšná, mimořádně úspěšná.

ČESKÁ POZICE: A měl i mimořádně dobrý projev, jeden z nejlepších amerických prezidentů. Proto mě překvapila jeho kritika. Kdyby stejný projev měl například bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle, všichni by mu tleskali. Pokud by takový projev přednesl kdokoli jiný, nebo i Trump, ale novináři by to nevěděli, chválili by jej.

Jsem kritický k demokracii, ale zároveň demokratičtější než ideologové demokracie, protože vyhraje-li člověk volby, pak je prezidentem. Byl jsem velmi nešťastný, když byl Barack Obama zvolen prezidentem USA, ale nikdy by mě nenapadlo tvrdit, kdybych byl americkým občanem, že není legitimním prezidentem. Byl jím stejně, jako jím je Donald Trump. Proto jsou podle mne útoky na něho různých skupin i z Republikánské strany patetické.

LEGUTKO: Máte pravdu.Pravá strana politického spektra u nás ho vidí pravděpodobně pozitivněji než ta v USA. Nevylučuji jeho znovuzvolení, může se to stát. Nominoval velmi dobrého soudce Nejvyššího soudu Neila Gorsuche, což je nesmírně důležité. Kdyby se totiž Hillary Clintonová stala prezidentkou, byl by Nejvyšší soud zcela v rukou liberální levice.

Rovněž bychom měli oceňovat jeho politickou nekorektnost, ale nejsem kompetentní posuzovat mnohé jeho kroky, protože toho nevím dost. Celkově bych však řekl, že moje očekávání ohledně Donalda Trumpa jsou pozitivní.

ČESKÁ POZICE: Pokud jde o módní záležitost, kampaň Me Too, konzervativci vždy kritizovali permisivní liberální sexuální kulturu v západní společnosti, takže návrat ke slušnosti ve vztahu mužů a žen by měli vítat. Současně se mi však zdá, že tato kampaň není takovým návratem, nýbrž značně hysterickým honem na čarodějnice, jenž především mužům s malými prohřešky ničí pověst a kariéry, což vidíme především v USA, ale nejen tam. Co si myslíte o kampani Me Too?

LEGUTKO: V kampani Me Too je mnoho pokrytectví. Když otevřete dveře sexuální svévoli a použijete veškerou energii, dokonce právní nástroje, na její legitimizaci, jak můžete předstírat, že jste puritány a pannami? To je absurdní! Samozřejmě, že to je hon na čarodějnice. Lidé za touto kampaní by byli těmi posledními, kteří by souhlasili s obnovou slušnosti a zdvořilosti.

V kampani Me Too je mnoho pokrytectví. Když otevřete dveře sexuální svévoli a použijete veškerou energii, dokonce právní nástroje, na její legitimizaci, jak můžete předstírat, že jste puritány a pannami? To je absurdní! Samozřejmě, že to je hon na čarodějnice.

Jsou totiž přesvědčeni, že sexuální revoluce zvítězila, byla správná, a vrátit se před ni by bylo návratem do doby temna. Tento hon na čarodějnice má posílit feministickou ideologii. A feministkám vůbec nejde o ženy, ale o ideologii, jejíž jednou součástí je, že znásilnění je všude, je všudypřítomné.

ČESKÁ POZICE: Ve své knize, česky pod titulem Triumf průměrného člověka, kritizujete údajný výrok Winstona Churchilla, že „demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli“. A píšete, že podle Churchilla je demokracie nejlepší formou vlády.

Toto tvrzení nejen kritizujete, ale i naznačujete vládu, již považujete za lepší než demokracii – smíšenou, tedy režim, který kombinuje prvky monarchismu, aristokratismu a republikanismu. Jaká je naděje na návrat ke smíšenému režimu rozšířenému v 19. století a ještě i v první polovině 20. století? Jak lze tohoto cíle dosáhnout?

LEGUTKO: Především neexistuje jen jedna strategie, kterou je třeba použít. V různých společnostech jsou různé možnosti a faktory.V mé zemi Polsku byla jedním z faktorů katolická církev, která nikdy nebyla politickou ve smyslu politiky, ale současně hrála úžasnou politickou roli. Byla vlastně prvkem aristokracie, přičemž podle klasické definice režim smíšený je kombinací republikanismu, aristokratismu a monarchismu.

Katolická církev byla v podstatě aristokracií, podporovala a bránila konkrétní ideály a normy. Přitom nevolila, neměla žádnou ústavní roli v mocenských strukturách, ale byla prvkem ve smíšeném režimu. Nevím, jak dlouho bude trvat návrat ke smíšenému režimu. Lituji oslabování monarchů v zemích, které jsou monarchiemi. Jejich monarchové už nejsou součástí politických struktur, pouze dekorací. A parlamenty v demokraciích s nimi už často svá rozhodnutí ani nekonzultují.

ČESKÁ POZICE: Na kolokviu americké neziskové organizace Liberty Fund před rokem a půl, na kterém většinu tvořili klasičtí liberálové a libertariáni a jehož se zúčastnilo jen několik konzervativců, vznikl konsensus, že nejlepším příkladem smíšeného režimu akceptovatelného klasickými liberály v současné Evropě je Lichtenštejnsko. Souhlasíte s tím?

Lituji oslabování monarchů v zemích, které jsou monarchiemi. Jejich monarchové už nejsou součástí politických struktur, pouze dekorací. A parlamenty v demokraciích s nimi už často svá rozhodnutí ani nekonzultují.

LEGUTKO: Snad ano, kdybych věděl více o Lichtenštejnsku. (V roce 2004 se v Lichtenštejnsku konalo referendum, které posílilo pravomoci dědičného knížete na úkor demokraticky voleného parlamentu. Kníže Hans Adam II. před referendem pohrozil, že zemi opustí, pokud mu lid pravomoci nezvýší, a lid mu je přidělil – pozn. red.)

Není možné, aby veškerá moc byla v rukou legislativy a soudů, protože většinou reprezentují jednu politickou ideologii, jeden politický směr. Proto by měl existovat prvek, který by představoval protiváhu, což je idea smíšeného režimu. To, co bychom mohli a měli udělat, je oddělit některé oblasti veřejného života od demokratických procedur.

Například rodinu, jež by měla být bráněna za každou cenu. Vím, že se rodina rozpadá, ale je důležité ji udržet jako neliberální, nedemokratickou instituci. A také katolickou církev, respektive všechny církve. Rovněž vzdělávání jako formování mysli bychom měli osvobodit od liberálně-demokratické ideologie. Je to velmi obtížné, ale měli bychom to udělat. Udržení všech těchto velkých i malých komunit a institucí mimo demokratické, liberální struktury by bylo správným krokem ke smíšenému režimu.

Liberálně-demokratické struktury mají sklon vše politizovat, dokonce záchody, což je neuvěřitelné, to nedělali ani komunisté

Liberálně-demokratické struktury mají sklon vše politizovat, dokonce záchody, což je neuvěřitelné, to nedělali ani komunisté. Z toho se stal velký problém i v USA.

ČESKÁ POZICE: Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze se některé studentky pokusily zpolitizovat toalety. Příliš úspěšné sice nebyly, ale jsou to první vlaštovky. Anebo otázka transgenderu. Požaduje-li dítě, adolescent, chirurgickou změnu pohlaví, což je zmrzačení nedospělého těla, má prý na to právo. Ani komunisté neměli takové radikální nápady.

LEGUTKO: Toto uvažování vychází z předpokladu, že lidská přirozenost neexistuje, že je plastická, a proto si můžeme dělat, co chceme. A jde o důsledek liberálně-demokratického myšlení, že lze hlasovat o čemkoli a vynést jakýkoli verdikt. Proto jsem uvedl instituce, které mu stojí v cestě.

ČESKÁ POZICE: Ve své knize kritizujete liberalismus a liberální demokracii, již v některých věcech srovnáváte s komunismem. Zdá se mi však, že příliš slučujete klasický a levicový liberalismus. Někteří klasičtí liberálové, jako je Ayn Randová (1905–1982) či Murray Rothbard (1926–1995), skutečně přemýšleli utopisticky – kapitalismus vyřeší všechny problém –, ale domnívám se, že by vás uspokojil liberální režim s omezenou mocí vlády, jenž toleruje tradiční židovsko-křesťanskou kulturu.

Proti němu stojí levicový liberalismus jako ideologie či několik ideologií, které mají být společnosti vnuceny státem, státní mocí. Souhlasíte s tímto rozlišením, nebo byla součástí klasického liberalismu tendence vyvinout se v levicově liberální ideologii?

Toto uvažování vychází z předpokladu, že lidská přirozenost neexistuje, že je plastická, a proto si můžeme dělat, co chceme. A jde o důsledek liberálně-demokratického myšlení, že lze hlasovat o čemkoli a vynést jakýkoli verdikt.

LEGUTKO: Souhlasím s tím druhým. Nenacházím ve svém srdci ani mysli příliš sympatií k anglickým filozofům, jako byl John Locke (1632–1704) nebo John Stuart Mill (1806–1873). Nerespektují totiž příliš náboženství ani klasickou řeckou filozofii, ani metafyziku. Mill je názorným příkladem.

Byl velmi vzdělaný, četl antické řecké filozofy a psal pochvalně o Platónovi a Aristotelovi a dokonce o sofistech, zřejmě si však neuvědomoval rozdíly mezi oběma skupinami.

Nic si z nich nevzal. Byl sice vzdělaný a dobré mysli, ale nijak ho neovlivnili. Totéž platí o Lockovi. Byl mimořádně vzdělaný, a i když se dnešní situace liší od té jeho, není v něm nic, co by mu bránilo upadnout do pasti průměrného člověka.

ČESKÁ POZICE: Utilitaristická filozofie Johna Stuarta Milla byla chybná a znehodnotila jeho myšlení – z klasického liberála v mládí se v pozdějším věku stal levicový liberál. Existují však i klasičtí liberálové, jako byl francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805–1859) nebo anglický historik lord Acton (1834–1902), s mnohem rozumnějším pojetím člověka. Jsou pro vás přijatelní?

LEGUTKO: Popřípadě anglický filozof Thomas Hill Green (1836–1882), o němž toho sice příliš nevím, ale zdá se mi, že měl mnohem podstatnější pojetí člověka – musím si ho podrobněji přečíst. Tocqueville byl sice stejně jako španělský filozof Ortega y Gasset (1883–1955) liberál, ale aristokratický.

Nejsem si jistý, že se liberalismus týká svobody. A to je problém. Je to záludné, protože slovo liberální je odvozeno od slova svoboda a lidé si myslí, že když je někdo liberál, pak je pro svobodu. Nikoli však nutně.

Tocquevilla lze nazvat liberálem v tom smyslu, že byl spíše pro svobodu než pro rovnost. Nejsem si však jistý, že se liberalismus týká svobody. A to je problém. Je to záludné, protože slovo liberální je odvozeno od slova svoboda a lidé si myslí, že když je někdo liberál, pak je pro svobodu. Nikoli však nutně. Například v britském politikovi a filozofovi Edmundu Burkeovi(1729–1797) je více svobody než v Johnu Lockovi, přičemž Burke byl konzervativec, zatímco Locke liberál.

Nevím, co si mám myslet o lordu Actonovi, protože nenapsal dobrý, systematický výklad svých myšlenek, jen krátké časopisecké články. Proto na něho nemám názor. Možná by byl bližší mému srdci, ale můj problém s liberalismem spočívá v tom, že je doktrinářský, úzkoprsý a pyšný. Liberálové chtějí řídit: „Řekneme vám, jak máte žít, abyste byli svobodní.“ Moje reakce zní: „Liberálové, kliďte se.“ Ale oni nechtějí: „Neodejdeme, my vám musíme říkat, jak máte mít více svobody.“

ČESKÁ POZICE: Na jaké knize nyní pracujete a co je jejím tématem?

LEGUTKO: Jsem nyní uprostřed velmi tlusté knihy. Stejně tlusté, jako je má kniha o Sókratovi, jež má více než šest set stran. A bude o presokraticích. Dokončil jsem Anaxagora a začínám psát o Empedoklovi.

Ryszard A. Legutko (68)

  • Polský filozof a politik.
  • Profesor humanitních věd na Jagellonské univerzitě v Krakově se specializací na politickou a antickou filozofii.
  • V 80. letech 20. století redigoval podzemní časopis Arka a po pádu komunismu založil Centrum politického myšlení.
  • V roce 2005 byl zvolen do polského Senátu a v roce 2007 působil několik měsíců jako ministr školství ve vládě Jarosława Kaczyńského.
  • V letech 2007 až 2009 byl státním sekretářem v Kanceláři prezidenta Lecha Kaczyńského.
  • Od roku 2009 je poslancem Evropského parlamentu za stranu Právo a spravedlnost (PiS) a členem frakce Evropských konzervativců a reformistů.
  • Napsal řadu knih, česky vyšly dvě jeho knihy – Ošklivost demokracie a jiné eseje (2009) a Triumf průměrného člověka (2017).
  • V polovině loňského prosince navštívil Prahu a měl přednášku na kolokviu Budoucnost konzervatismu v Evropě: Středoevropský pohled.



Počet příspěvků: 1, poslední 28.1.2018 12:57 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.