musí stát vůbec do rafinerií vstupovat a platit těžké miliardy?

Za zvážení stojí proč Shell podíl v České rafinerské  prodává, nezapomeňme , že prodal i vlastnický podíl  v ropovodu TAL a to našemu MERU.  Zdá se , že  soustředí kapacity na těžbu ropy,její  prvotní zpracování ve vlastních  rafineriích v místech , kde je snažší přísun surové ropy z moře. Vysoký podíl jejich  přepracované ropy směřuje i přes Atlantik do USA. Směšují se dva problémy: slučovat Čepro , Mero a SSHR  a koupit zpět podíl v českých rafineriích. Slučování je nelogické . Nezapomeňme , že obě 100% tně státní  firmy mají  své činnosti, obchodně zcela odlišné , vytvářejí zisk  a poskytují službu státu (pro 100% tně státní instituci SSHR).  Ovládají klíčové činnosti ve vertikálním členění petrolejářského businessu a to  Mero přepravu ropy ropovody( 2 alternativní cesty do ČR) a její skladování pro SSHR jako pojistky překlenutí kontinuity  výroby rafinerií v krizi a Čepro  přepravu nafty a benzínů do skladů produktovody , jejich skladování ,aditivaci , výdej do autocisteren  , to jako službu nejen pro subjekty na trhu, ale i SSHR . Produktovodní systém a systém skladů  je postaven tak, že jsou jím  propojeny všechny krajské aglomerace . Je chloubou České republiky. Je možné  , že nyní jde oklikou  o vlastnický přístup dalšího subjektu k tomuto systému . Pro umisťování zásob SSHR na trh ČR ,a taky jako státní pojistka zásobování  státních institucí a občanů ČR v době krize, slouží síť čerpacích stanic Eurooil. I o ni jde.SSHR je státní instituce na úrovni ministerstva a tomu jsou přizpůsobeny i všechny platné zákony. Pokud jsou v její činnosti mezery , nutno odhalit  kde. Pokud není nutno skladovat všechny položky jako v minulosti tak , je nutno je  redukovat . Ale slučování s kvalitativně odlišným typem akciových společností typu Mera a Čepra je zbytečným přepychem mrhání draze placené pracovní síly ministersko průmyslově obchodních úředníků  . A s nejistým výsledkem něčeho , co se může v budoucnu projevit jako  další organizační a legislativní zmetek. U druhého  problému jde o spoluvlastnictví rafinerií. Toho se stát prodejem Unipetrolu do rukou polského PKN Orlenu zbavil nedávno . Prodejní smlouva obsahuje pojistky , aby rafinerie nešlo uzavřít. Prodej  nelze jednoznačně odsuzovat. Spíše majitelům České rafinerské  zůstal v rukách Černý Petr v neziskovém přepracování ropy. Vstup státu by jim opět ulehčil .  Pro zásobování trhu nemá spolumajitelství rafinerií státem význam , neboť trh ve střední Evropě je rafinerskými produkty přesycen. Stát by měl, pokud mu to smlouvy o prodeji rafinerií dovolují , spíše poskytnout pomoc na vstup někoho, kdo bude chtít investovat do rafinerií a taky kdo má přístup k vytěžené ropě ( a zde nutno zvýraznit - z východních nalezišť) . Tak lze udržet  čerpání  ropovodem  Družba pod státním dohledem Mera.   K předchozím poznámkám v diskusi lze poznamenat, že v roce 1996 nebyla rozbita Benzina s.p. , tu privatizoval Fond národního majteku , který před tím vyčlenil přepravu ropy do Mera. Následně  Benzinu s.p.  rozdělil na 3 subjekty  Benzinu a.s. ( Uniperol  – nyní  PKN Orlen) , Benzinu s.p. ( určenou k zániku, kterou  Čepro zpět koupilo  a postavilo nyní  ziskový Eurooil) a Čepro.    Takže distribuční – klíčové sítě  zůstaly v rukách státu – Mero a Čepro. Privatizace koncernu Chemopetrol probíhala cestou prodeje menšinového dílu konsorciu Agip Total Conoco. Total pak podíl spolu se sítí čerpacích stanic prodal Shellu. Conoco prodalo podíl Agipu , který je nyní ENI. Dále  transformací do Unipetrolu a jeho prodeji PKN Orlen . To vše se týká  rafinerské výroby a přidružených petrochemických výrob s problémy již popsanými. Koncern Chemopetrol byl klasickým socialistickým obrovským podnikem , který soustředil všechny chemické výroby . Hodnotit jeho činnost dle nynějších kriterií na efektivitu a produktivitu je nemožné. S odchodem Shellu z českých rafinerií odchází bohužel i významný nositel know how .