Shazovat peníze z vrtulníku je nápad akademika

Co by měly centrální banky dělat v další ekonomické krizi? Někteří ekonomové se vracejí k rozhazování peněz z vrtulníku. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Měly by se v další krizi rozhazovat peníze z vrtulníku?

Jan Macháček 10.1.2019
Mají se peníze v čase krize shazovat pomyslně z vrtulníku? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mají se peníze v čase krize shazovat pomyslně z vrtulníku? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Mají se peníze v čase krize shazovat pomyslně z vrtulníku?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Ekonomové v poslední době spekulují, co by mohly mocné centrální banky dělat v případě další ekonomické krize či recese. Před deseti lety se centrální banky pustily do odvážných experimentů a alternativních politik, jako je nakupování nejrůznějších dluhopisů, a to včetně státních v podobě kvantitativního uvolnění. Některé centrální banky přistoupily k negativním úrokovým mírám.

Potíž je v tom, že úrokové míry jsou vesměs blízko nule. Pružnost rozpočtových politik nelze čekat, ani v minulosti nedokázaly rozpočty působit příliš proticyklicky. Někteří ekonomové navrhují rozdávat peníze přímo lidem a využít myšlenku Miltona Friedmana o pomyslném rozhazování peněz z vrtulníku nebo z dronu (cíleným skupinám obyvatel).

Americký ekonom Kenneht Rogoff však před takovou věcí v článku pro Project Syndicate varuje. Podle něj by to vedlo ke smíchání rozpočtové a měnové politiky. Centrální banky by se měly podle Rogoffa soustředit na úrokové míry (pozitivní i negativní) a přiostřit nástroje ve stávající instalatérské brašně. Co o tom soudíte? Měly by se v případě další krize či recese rozhazovat peníze – friedmanovsky řečeno – z vrtulníku?


 
Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Akademik a praktický život

Milton Friedman byl primárně akademikem. Rozhazování peněz z vrtulníku jistě mínil spíš jako jednoduchou a zábavnou ilustraci jeho základní teze, že inflace je vždy a všude měnový jev. Pokud se tedy centrální bance nedaří dosáhnout potřebné míry inflace žádným standardním, jemným nástrojem, podle Friedmanova přesvědčení by to jistě šlo tiskem nových peněz a jejich distribucí mezi obyvatelstvo – například z otevřených dveří vrtulníku.

Jakmile sestoupíme z akademické, a tedy velmi obecné a symbolické roviny, do praxe provádění měnové politiky, vyvstane celá řada otevřených otázek. Nejde ani tak o technickou stránku věci, tedy zda distribuci provést převodem na účet nebo složenkou (jistě ale ne doslovným shazováním ze vzduchu).

Jakmile však sestoupíme z akademické, a tedy velmi obecné a symbolické roviny, do praxe provádění měnové politiky, vyvstane celá řada otevřených otázek. Nejde ani tak o technickou stránku věci, tedy zda distribuci provést převodem na účet nebo složenkou (jistě ale ne doslovným shazováním ze vzduchu). Těžší jsou politické aspekty: Darovat všem stejně? I nemluvňatům? Dát stejně bohatým i chudým, přestože pro bohaté půjde o relativně menší přilepšení do rozpočtu?

Další problém je účinnost. Smyslem akce je přimět domácnosti, aby více utrácely, a tím vyvolat větší tlak na růst cen v obchodech. Je ale otázka, jak velkou část z darované sumy by domácnosti skutečně v brzké budoucnosti utratily. Pokud půjde o období recese, kdy u domácností převažují obavy ze ztráty zaměstnaní a podobných nepříznivých šoků, nelze vyloučit, že nové peníze skončí na účtech v bankách a dopad na inflaci bude nulový.

Z těchto a dalších důvodů mnozí pozorovatelé vývoje měnové politiky před kroky typu helicopter money (vrtulníkové peníze) varují. Centrální banka by se mohla snadno dostat hluboko do víru politických debat a mohlo by pro ni být obtížné se z tohoto víru zase dostat ven. Pokud by tak přišla o svou politickou nezávislost, pro budoucí makroekonomickou stabilitu v dané zemi by to mohlo mít fatální následky.



Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Kontroverzní krok s nejistým výsledkem

Vrtulníkové peníze by mohly (teoreticky) být řešením velmi mimořádné ekonomické krize, která ve vyspělých zemích nastala naposledy v roce 1931. I tak by však šlo o kontroverzní krok s dosti nejistým výsledkem.

V současnosti by se tato myšlenka bez nejmenších pochyb zvrhla ve financování neudržitelných výdajů sociálního státu nekrytými inflačními penězi. Vzniká námitka, že v deflačním prostředí by to nemuselo úplně vadit. Jenomže cenová deflace je sama o sobě bezvýznamná. Je to stínový nepřítel.

V současnosti by se tato myšlenka bez nejmenších pochyb zvrhla ve financování neudržitelných výdajů sociálního státu nekrytými inflačními penězi. Vzniká námitka, že v deflačním prostředí by to nemuselo úplně vadit. Jenomže cenová deflace je sama o sobě bezvýznamná. Je to stínový nepřítel. Skutečným problémem byla (a v některých evropských zemích stále je) deflace úvěrová. Vrtulníkové peníze nemohou řešit bankovní krizi, který je skutečným problémem. Ani záporné úrokové sazby nejsou správné, protože snižují výnosy z úspor obyvatelstva a tím omezují jeho kupní sílu.

Nejméně špatným řešením ze všech je fungování centrální banky jakožto věřitele poslední instance. Ani to sice není příliš systémové, ale již několikrát v nedávné historii to celkem fungovalo a obešlo se to bez trvalých následků.



Lubomír Lízal, rektor AAU, člen dozorčí rady Expobank a ČEZ

Lubomír Lízal, rektor AAU, člen dozorčí rady Expobank a ČEZ

Friedmanovské připomenutí

Záleží na tom, jaké budou konkrétní příčiny a průběh případné krize. Otázka je však položena ve stylu, zda máme pacientovi operovat slepé střevo, pokud v budoucnu někdy onemocní – třeba angínou…

V současné době je v Evropě měnová politika ve stínu fiskální dominance, tedy již dlouhý čas fiskální politiky a veřejné rozpočty neplní svou proticyklickou funkci, navíc jsou často na hranici udržitelnosti. To znamená, že fiskální politika, která je vhodnějším nástrojem k řešení ekonomické krize (je rychlejší i účinnější), nemůže správně reagovat, a to i kdyby chtěla. Volné dluhové kapacity se promrhaly na populistickou politiku a veřejné rozpočty a fiskál jsou spíše součástí problému než (jak by to mělo být) součástí řešení.

Friedmanovské helikoptéry nám připomínají, že přestože je (v Evropě) měnová politika ve stínu fiskální dominance a veřejné rozpočty jsou neudržitelné, měnová politika stále má a vždy bude mít dostatek nástrojů, jak krizi řešit a vyřešit.

Rogoffovu kritiku proto musíme chápat v kontextu USA, kde není měnová politika pod takovým tlakem fiskální dominance. V minulé krizi právě fiskální politika USA zareagovala včas a dostatečně razantně, a tak byla jen podporována politikou měnovou. Proto krize v USA skončila mnohem dříve než v EU, kde veřejné rozpočty byly součástí problému.

Friedmanovské helikoptéry nám však připomínají, že přestože je (v Evropě) měnová politika ve stínu fiskální dominance a veřejné rozpočty jsou neudržitelné, měnová politika stále má a vždy bude mít dostatek nástrojů, jak krizi řešit a vyřešit. Limitem totiž není samotná měnová politika, ale politická přijatelnost konkrétních měnových kroků – nic víc. Symptomem pokřivenosti dnešního chápání problému je, že kriticky hodnotíme nestandardní kroky měnové politiky místo toho, aby na pranýři byla primární příčina tohoto stavu, tj. dlouhodobá absence proticyklických fiskálních politik i strukturálních reforem.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Peníze by spadly do špatných klínů

Debata o krizích a jejich řešení pomocí helikoptér může mnohým připadat jako nadsázka a obdobně neortodoxně může vypadat i teze, že každá krize má nenahraditelně pozitivní, protože diagnostickou funkci. Zhoršení výkonnosti je totiž většinou jen důsledkem prostého faktu, že podnik už nedokáže čelit výzvám nové doby a měl by nejspíš co nerychleji padnout na oltář Schumpeterovy kreativní destrukce. Případná podpora bankrotujícímu podniku je vlastně jen útokem proti společenskému pokroku. Jinak řečeno, zájmem státu by neměla být prosperita individuálního podnikatele, ale schopnost ekonomiky jako celku adaptovat se na nové podmínky.

Nahlíženo reálně je nicméně s touto originální metodou spojeno riziko, že – ať bude ty helikoptéry pilotovat kdokoli – kvůli momentální přeregulaci našich životů budou uvedené peníze padat do klína právě těm, kdo měli třeba už dávno z ekonomiky zmizet.

Ve skutečnosti zde ovšem popisujeme problém z oboru ekonomie informací spočívající v nákladech na objevování neznámého, v tomto případě zatím neznámých oborů činností a zejména podnikavců, kteří by tyto obory dokázali co nejlépe provozovat. Tím se konečně dostáváme k otázce, zda shazování peněz z friedmanovských helikoptér může tomuto hledání neznámých témat a osob napomoci. V principu určitě ano. Nahlíženo reálně je nicméně s touto originální metodou spojeno riziko, že – ať bude ty helikoptéry pilotovat kdokoli – kvůli momentální přeregulaci našich životů budou uvedené peníze padat do klína právě těm, kdo měli třeba už dávno z ekonomiky zmizet.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Vrtulníkové stravenky

Centrální banky mají mnohem více munice, než si myslíme. Kdo si myslel, že po poslední krizi už nebude kam snižovat úrokové sazby, našel u některých centrálních bank sazby v záporu. Kdo čekal, že rozvahy centrálních bank nejsou nafukovací, musí nyní hledat předkrizová čísla s lupou. Kdo nenašel v učebnicích další nástroje, musel s údivem sledovat dopady kurzového závazku.

Co kdyby centrální banky jen tak proti občanskému průkazu rozdaly peníze přímo lidem? Příliš by jim to nepomohlo. Lidé by je totiž patrně neutráceli za zboží a služby, které jsou ve spotřebním koši, takže by nedocházelo k inflaci, kterou by centrální banky rády viděly.

Ani nyní to nebude jiné. Kdyby nás ekonomický propad zasáhl nyní, měli bychom v České republice prostor pro snižování sazeb, v eurozóně by ale museli přistoupit k dalším a patrně i větším kolům kvantitativního uvolňování. A kdyby ani to trhy neuklidnilo, začaly by centrální banky nakupovat jiná aktiva. Technicky vzato můžou nakupovat všechno, co chtějí, klidně i automobily, aby podpořily růst jejich cen a tím inflaci. Že by to jen vedlo k inflaci? To je ale přeci cílem. A že je to podivné? Celý systém současného centrálního bankovnictví je podivný, jen by to bylo najednou víc vidět.

Co kdyby centrální banky jen tak proti občanskému průkazu rozdaly peníze přímo lidem? Příliš by jim to nepomohlo. Lidé by je totiž patrně neutráceli za zboží a služby, které jsou ve spotřebním koši, takže by nedocházelo k inflaci, kterou by centrální banky rády viděly. Jen by se nafukovaly například ceny akcií či nemovitostí. Jeden způsob, jak zajistit, aby si lidé za nové peníze kupovali jen to, co chceme, ale známe. Jsou jím stravenky. Pokud začnou centrální banky skutečně rozhazovat z vrtulníku nové peníze, téměř s jistotou to budou vrtulníkové stravenky.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Jen myšlenkový experiment

Na začátek si neodpustím malou opravu. Helikoptérové peníze nejsou vynález Miltona Friedmana. Vypadá to, jako kdyby to byl Friedman, kdo navrhoval monetární podporu agregátní poptávky pomocí rozdávání peněz všem. Ale jeho „peníze z helikoptéry“ jsou jen myšlenkový experiment, jak přiblížit kvantitativní teorii peněz veřejnosti.

Co se odpovědi na otázku, zda se v příští recesi k penězům z helikoptéry uchýlit, či ne, zde bych si dovolil říct jasné: Ne! Rogoff v odkazovaném článku předkládá dostatek argumentů, dovolil bych si vypíchnout dva, které jsou dle mého stěžejní.

Zcela by to zdiskreditovalo centrální banky. Centrální banky horko těžko přesvědčují lidi o svojí nezávislosti a o tom, že rozumějí tomu, co dělají. Jakmile začnou dávat peníze do kapsy konkrétním lidem, je s tímto přesvědčováním konec na několik generací.

Za prvé, průměrná recese je krátká, trvá zhruba jeden rok. A já k tomu dodávám, že recese je schumpeterovskou kreativní destrukcí. Staré a neefketivní výrobní procesy se musejí odbourat a místo nich se musejí vystavět nové a efektivnější. Je jasné, že tento proces má nějaký náklad. Tento náklad měříme na národních účtech jako recesi.

Za druhé, zcela by to zdiskreditovalo centrální banky. Centrální banky horko těžko přesvědčují lidi o svojí nezávislosti a o tom, že rozumějí tomu, co dělají. Jakmile začnou dávat peníze do kapsy konkrétním lidem, je s tímto přesvědčováním konec na několik generací. Odtud už je pak jenom krůček k tomu, aby si populisté, kterých není na politické scéně zrovna málo, vzali měnovou politiku do svých rukou přímo.

Co by centrální banky dělat měly? Nejsem expert na měnovou politiku, ale jsem opatrným příznivcem cílování nominálního HDP. Zatím se k tomu, pokud vím, žádná centrální banka neodhodlala. Jsou před námi možná poslední klidné roky před další recesí a pochybuji, že nějaká centrální banka najde odvahu uprostřed recese.



Svatopluk Kapounek, Mendelova univerzita Brno

Svatopluk Kapounek, Mendelova univerzita Brno

Likvidita a solventnost

Centrální banky by neměly ani uvažovat nad negativními úrokovými sazbami, které mohou výrazně poškodit trh, ale měly by řešit problémy tam, kde vzniknou. Dovolím si trochu historie. Již před téměř 150 lety definoval anglický bankéř a ekonom Walter Bagehot slavnou doktrínu, která nám říká, že centrální banky by měly reagovat na krizi likvidity, nikoliv na krizi solventnosti. Tedy, že by měly v období krize poskytovat dostatečnou likviditu trhu, aby nedošlo k takzvanému. zadření úvěrů, přitom by ale neměly podporovat instituce nesolventní, tedy takové, které nehospodaří efektivně a obezřetně. Jediný problém je, jak tyto instituce rozeznat.

Pokud bude budoucí krize vyvolána bublinou na trhu nemovitostí s obdobným průběhem jako v roce 2008, nelze považovat takzvané rozhazování peněz z vrtulníku za nevhodné řešení, pokud bude použito pro konkrétní problémy se zajištěním hypotečních úvěrů.

Po finanční krizi v roce 2007 byly krizí solventnosti zasaženy finanční instituce vykazující relativně velký podíl špatných úvěrových kontraktů. Velmi zajímavé bylo tehdy sledovat rozdílnou reakci evropských centrálních bank a amerického Fedu. Zatímco v Evropě došlo k vytvoření různých kapitálových polštářů, v USA byla jednou z prvních reakcí deklarace principu „nezachraňovat“ špatné finanční firmy (banky) a posílit transparentnost kapitálového trhu. Kapitálový trh přitom sloužil jako nástroj identifikace nesolventních firem, protože dokáže odlišit nesolventnost od nedostatku likvidity. Nelikvidní společnosti na kapitálovém trhu získají snadno potřebný kapitál oproti společnostem nesolventním.

Jednou z dalších reakcí byl v USA roce 2008 „Housing and recovery Act“, prostřednictvím kterého bylo poskytnuto dodatečné zajištění 400 tisícům majitelům hypoték ve výši neuvěřitelných 300 bilionů amerických dolarů. Zmíněné opatření nelze ani s odstupem času hodnotit negativně, protože právě nedostatečné zajištění hypotečních úvěrů bylo v USA hlavním eskalátorem finanční krize.

Pokud dojde k další ekonomické krizi, centrální banky by měly napomoci tržnímu prostředí řešit daný problém v oblasti, kde k problému dojde. Pokud bude budoucí krize vyvolána bublinou na trhu nemovitostí s obdobným průběhem jako v roce 2008, nelze považovat takzvané rozhazování peněz z vrtulníku za nevhodné řešení, pokud bude použito pro konkrétní problémy se zajištěním hypotečních úvěrů.

Na druhou stranu je ovšem potřeba počítat s tím, že evropský ekonomický růst není a v nejbližší době nebude podmíněn transparentním fungováním kapitálového trhu, ale dostatečnou stabilitou a likviditou trhu bankovního.



Monitor Jana Macháčka

Počet příspěvků: 1, poslední 13.1.2019 02:25 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Autor

Jan Macháček

Jan Macháček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články