„Šerpa“, který v pražském Podolí vyrábí indiánská týpí

Pomocí jehly, starého šicího stroje a prapůvodních technologií vytváří Miroslav Beneš skvosty téměř na úrovni etnografických sbírek.

Jan Brabec 1.6.2013
„Nebylo to jen tak: musel jsem si nejdříve vyrobit model, všechno propočítat a vyměřit a překreslit do šablon a plánů. Jedno opomenutí, a stan je křivý či se nedá vůbec postavit a jeho mechanismus nefunguje,“ líčí Miroslav Beneš první seznámení s histori | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Nebylo to jen tak: musel jsem si nejdříve vyrobit model, všechno propočítat a vyměřit a překreslit do šablon a plánů. Jedno opomenutí, a stan je křivý či se nedá vůbec postavit a jeho mechanismus nefunguje,“ líčí Miroslav Beneš první seznámení s histori | foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
„Nebylo to jen tak: musel jsem si nejdříve vyrobit model, všechno propočítat a vyměřit a překreslit do šablon a plánů. Jedno opomenutí, a stan je křivý či se nedá vůbec postavit a jeho mechanismus nefunguje,“ líčí Miroslav Beneš první seznámení s histori

Není úplně běžné, aby někdo v natolik existenčně komplikovaném světě, jako je ten současný, o sobě tvrdil, že je šťastný. A právě to o sobě prohlašuje 44letý Miroslav Beneš, kterému se splnila jeho celoživotní touha – být svobodným, ale přitom kreativním a aktivním člověkem, který se o sebe dokáže bezezbytku postarat.

Je sice drobným živnostníkem, ale dokázal si vybudovat osobitou verzi stabilní existence a jistého životního postoje. Nejenže se živí tím, co ho celoživotně baví, ale jeho archaicky vyhlížející krámek s dílnou spoluvytváří zvláštní, téměř domácký kolorit nevšedního městského koutu v pražském Podolí-Kublově. A uvnitř se nachází sortiment, který se jen tak nevidí.

Miroslav Beneš jako vyznavač rukodělné práce bez jakýchkoli moderních strojů vlastnoručně šije technikou zvanou „patchwork“, na co se dá jen pomyslet – obaly na knížky, futrály na mobily, pytlíky na cvičky, na kuličky či dýmky, potahy na matrace či autosedačky, kalhoty, tašky, piknikové deky či závěsy. A mezi tím vším vyčnívá ještě další unikátní výroba v rámci čím dál populárnějšího trendu zvaného „living history“ – všemožných „historických“ stanů, jako jsou repliky indiánských týpí.

I když je to hodně specifická oblast podnikání, svými výrobky pod lakonickou značkou STANYTÝPÍ dokáže uživit rodinu se čtyřmi dětmi. Navíc s naplno prožitým nevšedním dobrodružstvím.

Prostě to zažít

„Vždycky mně šlo o to, abych nebyl nikomu na obtíž a byl v maximální možné míře sám svým pánem. Navíc je ruční práce jako taková hodně zajímavý druh lidské činnosti. Pod rukama vám totiž vznikají výrobky, které jsou skutečně jenom vaše a nikoho jiného. Sám za ně také ručíte a záleží jen a jen na vašem umu, jak kvalitní budou a kolik spokojených zákazníků se k vám podruhé vrátí. To považuji za celkem slušné privilegium právě obyčejné ruční práce. Navíc mezi mnou a zákazníkem neexistuje žádný prostředník jako u velkých firem, všechno musím dokázat se zákazníkem věcně do detailu komunikovat, a on také bezprostředně na vlastní oči vidí, jak se taková věc, kterou si zaplatil, vlastně vyrábí,“ líčí Miroslav Beneš svůj podnikatelský postoj.

Jak už bylo řečeno, snaží se úplně po svém vytvářet zajímavé výrobky, a přitom ctít i tradici takové práce – a tím ji vlastně udržovat při životě. Třeba právě takový patchwork – technika, která spočívá ve využití jakéhokoli kusu látky, a je tedy šetrnou alternativou k běžným výrobkům – je příkladem, jak se může právě něco jako tradice stát znovu svěží novinkou. Výsledný dojem pestrobarevně sestavených čtverců či obdélníků v podobě k sobě sešitých záplat totiž působí hodně hravě a není divu, že se v současnosti stal mezi mladými lidmi natolik oblíbeným.

Navíc má pozoruhodnou historii. Patchwork jako speciální výrobní technika vznikl zhruba v 8. až 9. století v Číně, kde se jeho pomocí vyráběla buddhistická obřadní roucha. Později, v 17. století, se coby jednoduchá a levná technika dostal do Anglie, kde se stal velmi populární zejména u chudších obyvatel. A nakonec jej používaly celé generace prvních osadníků v Americe. „Je to krásná věc, na které je právě ten lidský dotek hodně vidět. A tvůrci dovoluje zapojit vlastní fantazii,“ líčí Miroslav Beneš.

Díky takto nastavené práci může nahlédnout do zákulisí dnes už dávno neexistujícího světa a alespoň náznakem zažít, jaký byl asi život našich předků, potažmo přírodních národů, jako byli severoameričtí indiáni. Co všechno museli ke svému přežití zvládat a na co všechno dokázali přijít. „A právě co se týče jejich vybavení, jako byly oděvy či přístřešky, si počínali opravdu hodně zajímavě a důmyslně,“ říká Miroslav Beneš.

Pomocí obyčejné jehly a starého šicího stroje se vlastně dokáže vrátit o nějaké to století nazpátek a pomocí prapůvodních technologií vyrobit skutečné skvosty téměř na úrovni etnografických muzeálních sbírek, třeba v podobě replik vybavení prérijních indiánů. Od slavných legín, bederních roušek a mokasín až po košile či pouzdra na nože a čelenky. „Při takové práci zjistíte, kolik času a trpělivosti takovým věcem věnovali, a jaké takové řemeslně přesné a kreativní úsilí hrálo v životě člověka pozitivní roli. Vždyť vydělat kůži trvalo celé dny a další hodiny pak z ní ušít třeba právě úžasně zdobenou košili,“ vysvětluje Miroslav Beneš.

Jak se co dělá

Například na indiánskou košili je ideální velká kůže třeba ze srny, jelena či daňka, muflona nebo i kozyPro nezasvěceného diváka třeba takový krásně zdobený kožený váček vyrobený z kravského močového měchýře, který po zaschnutí vypadá jako pergamenová koule, může působit hodně syrově, jsou to však přírodní materiály, které používaly prastaré národy. A dají se přenést i do našich podmínek.

Například na indiánskou košili je ideální velká kůže třeba ze srny, jelena či daňka, muflona nebo i kozy, která se dá docela dobře pořídit. Po stažení se musí napnout do rámu a oškrábat od zbytků masa, což trvá i několik hodin úmorné dřiny. Pak se do kůže speciálním kamenem vetře tříslovina v podobě uvařeného prasečího mozku (jde to sice s každým, prasečí je ale nejdostupnější), který ji svými vlastnostmi zjemní a změkčí. Kůže se pak na řadu hodin položí do vody, poté se opět vypne a kamenem se z ní vytlačí voda. Následně se už jen hodiny a hodiny „valchuje“ přes provaz, až vznikne krásně ohebný a hebký materiál. Ten se přidrží v kouři, aby se impregnoval a získal tu správnou zažloutlou patinu.

Pak se nastříhají jednotlivé díly, sešijí a filigránsky ozdobí nejen stovkami barevných korálků, ale i třeba ostny z urzona kanadského, který je trochu podobný dikobrazu, jenže jeho ostny nejsou stejně ostré. Ty se ale dají pořídit pouze v Americe. V takto vyrobené košili se pak můžete prohánět uprostřed tábora sestaveného z týpí třeba ve hvozdech české Šumavy.

Podobně komplikovaně vznikají pod rukama Miroslava Beneše i stany, jako je právě indiánské týpí o úctyhodných rozměrech. Nebo podle dobových obrazových záznamů ušije i stan pro nadšence z řad milovníků středověku a rytířské éry či speciální stan, jak jej vyráběli vikingové či mongolští pastevci. Nebo také američtí trapeři, jejichž stan je známý pod názvem „šeltr“.

„Každý stan je jinak řešený, o každém musíte hodně přemýšlet a vyrobit jej tak, aby byl dobře sestavitelný a samozřejmě stabilní a trvanlivý,“ říká Miroslav Beneš. Strávit noc v takovém týpí je prý zážitek na celý život – cítíte něco jako pocit bezpečí, a zároveň jste v doteku s přírodou. „Ležíte uvnitř velkého uzavřeného prostoru, uprostřed vám plane oheň a přitom se horními průduchy koukáte na hvězdy,“ popisuje Miroslav Beneš. Jenže i když to tak může vypadat, není ani zuřivým vyznavačem alternativního způsobu života, ani romantickým snílkem, ale řemeslníkem s hodně silným backgroundem, na jehož životní cestě najdeme zajímavé zákruty.

Prostě jsem to chtěl jinak

Miroslav Beneš pochází z pražského Podolí, z tehdy běžné úřednicko-dělnické rodiny, a jako každý tehdejší kluk samozřejmě miloval veškerou odezvu dobrodružného a svobodného života – hltal knihy Jaroslava Foglara a dramatické příběhy z legendárního amerického Západu. V sedmdesátých letech také navštěvoval turistický oddíl, obdobu tehdy už zakázaného Junáka. Svoji zručnost začal prověřovat sestavováním různých modelů a prvních nesmělých „indiánských výrobků“.

„Jinak to tehdy byla taková šeď: s rodiči jsme jezdili v trabantu maximálně na chatu. Pamatuji se, že jsem nenáviděl ty strašné tesilové kalhoty, co se tehdy nosily, a toužil jsem se tomu nějak vzepřít. Začal jsem si proto šít vlastní kalhoty, sandály či tašky. Tím jsem se vlastně naučil zacházet s látkou, jehlou a nití,“ vzpomíná. Dalším kulturním podnětem bylo setkání s rockovou hudbou a knihami beatníka Jacka Kerouaka. A jak jinak, později procestoval stopem celou Evropu.

Konečně možnosti

Tehdejší realita diktovala trochu jiné podmínky. Počátkem osmdesátých let jako zručný domácí kutil nastoupil do učení do elektrotechnického učiliště v Novém Městě nad Metují coby opravář-mechanik pro administrativní techniku. „Práce mě docela bavila, ale jinak to byl opravdu šok a konec osobní samostatnosti. Tehdejší život na internátní škole se pomalu rovnal proslulé šikaně a drilu na komunistické vojně. Představte si, že na pokoji žijete společně s osmi lidmi, hrůza. Tehdy jsem si také řekl, že si musím vydobýt nějakou vlastní existenční polohu a uživit se vlastními silami,“ vypráví Miroslav Beneš.

„Každý stan je jinak řešený, o každém musíte hodně přemýšlet a vyrobit jej tak, aby byl dobře sestavitelný a samozřejmě stabilní a trvanlivý“Nebylo to však jednoduché. Po vyučení v roce 1985 nastoupil do pražského podniku Kancelářské stroje, „echt“ fabriky s píchačkami. „Později se mi přece jen povedlo se z toho továrenského režimu vykroutit. Vzal jsem si jako opravář na starost rajón, kam nikdo z kolegů nechtěl chodit, protože tam nebyly výtahy – Malou Stranu. To už pak bylo docela krásné, přesto to dnes zní jako z jiného světa: u psacích strojů jsem vyměňoval poškozená písmenka, napravoval válce, zaseknuté pásky, nefunkční přesmykače či zpětné klávesy,“ usmívá se Miroslav Beneš.

To už také jako další alternativu studoval po večerech fotografickou školu (fotografoval pak autory pro časopis Nové knihy), jenže to už se psal rok 1989 a brány se otevřely dokořán. Od té doby se pokoušel živit na vlastní pěst a sháněl si coby opravář psacích strojů zakázky sám, jeho řemeslo však začínalo mít problémy s odbytem.

„Pomalu jsem zaznamenal zánik celého odvětví, kdy mechanické psací stroje pomalu ustupovaly moderní počítačové technice. Byl to hodně zvláštní pocit, nejednou zčistajasna zjistit, že to, co bylo vcelku lukrativní prací, ze dne na den nikoho nezajímá. Proto mi dnes dělá dobře, že můžu dávno zaniklou řemeslnou dovednost udržovat při životě,“ líčí Miroslav Beneš tehdejší dobu.

Najednou stál před otázkou, jak se bude živit dál. Jednu dobu to zkoušel jako mechanik u laserových tiskáren, pak coby údržbář zeleně, výrobce hraček či knihař v proslulém grafickém studiu Ámos (dodnes vyrábí pro fajnšmekry a jako dárek pro zákazníky zdobené zápisníky). „Snažil jsem se užívat si pestrosti života a dobrodružnosti všemožných nabídek. Všechna ta práce mě bavila, ať už jsem fotil, vyráběl knihy, sekal trávu mezi paneláky nebo začínal šít praktické věci. Navíc se takovými možnostmi moje příjmy navzájem doplňovaly,“ líčí Miroslav Beneš.

Říkají mi šerpa

A tehdy, počátkem devadesátých let, to vlastně přišlo. Jeho kamarádi se na něho obrátili s prosbou, jestli by jim nezkusil vyrobit z knížek vysněný stan do přírody – opravdové indiánské týpí. V té době něco takového vyráběl málokdo, a znělo to tudíž jako opravdová výzva. Naštěstí už byla k dispozici kniha, která sloužila jako návod pro tehdy populární „přírodní“ nadšence z řad Sdružení českých euroindiánů Indian Corral od Jiřího Macka pod názvem Táboříme v týpí. V ní bylo o indiánském příbytku naprosto všechno. Nejen popisy jeho nejrozmanitějších druhů podle jednotlivých indiánských kmenů či jak se s ním po praktické stránce zachází, ale i detailně vyvedené plánky, jak týpí konstrukčně vypadá, jak se dá postupně vyrobit a jak ho správně instalovat.

„Musíte odvážně stříhat a šít kvalitně napoprvé, jinak zkazíte látku, což si nemůžete příliš dovolit, protože je hodně drahá“Čtenář se, hodně zjednodušeně řečeno, dozví, že jde o půlkruh sešitý z pruhů látek, který se pak obepne na tyče svázané k sobě do tvaru jehlanu. Všechno ale musí mít ty správné poměry a přesně dodržené rozměry. A samozřejmě se všemi náležitostmi, jako jsou bytelné úchyty či dveřní otvor, libovolně nastavitelné průduchy podle směru větru, aby uvnitř mohl plápolat oheň... V takovém příbytku se zkrátka musí dát pohodlně přebývat nejen v létě, ale i po celý rok.

„Nebylo to ale jen tak. Musel jsem si nejdříve vyrobit model, všechno propočítat a vyměřit a překreslit do šablon a plánů. Jedno opomenutí, a stan je křivý či se nedá vůbec postavit a jeho mechanismus nefunguje. Musíte odvážně stříhat a šít kvalitně napoprvé, jinak zkazíte látku, což si nemůžete příliš dovolit, protože je hodně drahá,“ líčí Miroslav Beneš první seznámení s historickým příbytkem.

Týpí není obyčejné turistické „áčko“, které se dá odnést v podpaží – to největší má totiž okolo sedmi metrů v průměru, je vysoké sedm metrů a bez tyčí váží téměř 20 kilogramů. „Zpracováváte desítky metrů čtverečních látky. Nakonec takový prostor kdysi sloužil za domov celým rodinám. A já to v té době dělal u nás doma v ložnici na podlaze a dodnes nosím tu sešitou obří plachtu na závěrečné rozměření na plochu nedalekého hřiště či v zimě do místní tělocvičny v Podolí. Prostě na to nemám v dílně prostory. Tady v okolí mi říkají šerpa, protože všechno tahám v krosně na zádech a nikdo mě ani jinak nevidí,“ směje se Miroslav Beneš.

Být k něčemu

První výrobek mu trval zhruba čtrnáct dní usilovné práce (dnes zhruba týden), a protože to dopadlo dobře, mezi indiánskými nadšenci se jeho umění rychle rozkřiklo. Postupně se stal odborníkem na jejich výrobu – a také s letitou zkušeností pobytu v něm i s celou svojí rodinou během výletů do přírody či kvůli focení v kempech místních indiánů.

Na přelomu tisíciletí k výrobkům z patchworku (podle ceníku jedna taška přijde na tisíc korun, pikniková deka na sedm tisíc, materiál shání po pytlích jako odpad z čalounických dílen) přibyl katalog pod hlavičkou historické stany. Navíc kolonka speciálních výrobků, jako jsou na zakázku vyrobené šatičky pro loutky či středověké oděvy s hlubokými kapucemi pro zdejší rytíře ze šermířských skupin.

Dnes už vedle „jehly na obšití dírek“ či razidla s kladívkem na dírky používá elektrický šicí stroj značky Bernina, a jak už bylo řečeno – pronajal si malou dílničku v sousedství. „Nic víc nepotřebuji, ani zaměstnance, ani moderní zázemí. Pouze velké auto, protože kupuji balíky stanoviny a musím pro ni jezdit po celých Čechách, začíná to být totiž pomalu nedostatkové zboží,“ vysvětluje Miroslav Beneš.

Ve své dílně v podolském Kublově vyrábí nejen týpí v několika rozměrech (i malé pro děti na zahradu) v cenách od tří do 22 tisíc korun, středověké stany, stany divokých vikingů či mongolské jurty (zatím jenom stanů vyrobil víc než pět set), ale také všechno možné, co se dá z plachtoviny pořídit – prodejní stánky, pergoly, plachty na koňské povozy, na zakrytí lodi či takzvané berberské židle. Miroslav Beneš dnes zkrátka dokáže realizovat snad jakýkoli nápad zákazníka – třeba ušít mobilní saunu či záchody, různé houpačky či rolety, a dokonce cirkusové šapitó za 40 tisíc korun.

Jeho výrobky, třeba speciálně vyrobené sedací soupravy, lze spatřit například ve veřejné knihovně v Modřanech, ve školce v Davli či v alternativních kavárnách. Jeho týpí stojí i v botanické zahradě či na zahradách v Německu a Švýcarsku.

„Jsem za takovou práci moc vděčný, umožnila mi být sám sebou, a přitom jsem schopný uživit normálně rodinu. Nakonec je moc pěkné, když vám třeba do dílny přijde na exkurzi školní třída, babička ze sousedství si nechá opravit obojek na psa či vás všichni v okolí zdraví, a přitom se jménem vůbec neznáte. To je opravdu dobrý pocit. Vím sice, že nikdy nezbohatnu, zase ale víte, že někam patříte a jste prostě k něčemu. A takovou práci nakonec můžu bez problémů dělat až do vysokého věku,“ dodává podolský „šerpa“.