Sekularizovaný diktátor je lepší než islamistický chaos

Jako jeden z mála Středoevropanů strávil velkou část dětství v Libyi, Jemenu, Sýrii a také v Iráku. Do rozvrácené země se v dospělosti i vrátil – jako voják spojeneckých vojsk. „Z Basry roku 2006 si pamatuji hlavně obrovskou špínu, obrovskou destrukci, protože původně vojenské letiště bylo intenzivně bombardováno – byl to život mezi troskami... Špína a zápach, protože v Basře byl a je petrochemický průmysl,“ vzpomíná v rozhovoru analytik Dušan Rovenský.

Martin Rychlík 30.10.2015
V jižním Iráku. Dušan Rovenský s vozidlem českých vojáků Land Rover Defender. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V jižním Iráku. Dušan Rovenský s vozidlem českých vojáků Land Rover Defender. | foto: archiv Dušana Rovenského
V jižním Iráku. Dušan Rovenský s vozidlem českých vojáků Land Rover Defender.

Rusové si počínají velmi pragmaticky. Bez Asada není řešení v Sýrii možné, potrvá to celá léta, spíše desetiletí,“ domnívá se Dušan Rovenský. A dodává: „Musím se usmívat, když teď někdo prohlašuje, že Rusko bombarduje „umírněnou opozici“. Označovat tak bojůvky asociované s an-Nusrou, což jsou též radikální islamisté, je něco jako říkat, že některé divize Waffen SS byly umírněné a jiné ne.“

LN: Jak jste se do Libye, Jemenu, Sýrie a Iráku, dnes zdeptaných států arabského světa, dostal?

ROVENSKÝ: Můj otec byl diplomat na ministerstvu zahraničních věcí se zaměřením na Blízký východ, takže jsme cestovali zejména v této oblasti. Služebně jsme byli v Jemenu, následoval Irák, kde byl táta v letech 1982 až 1984, a poté s krátkou pauzou od roku 1987 do roku 1991 to byla Sýrie. Tam jsme bydleli v Damašku, na ambasádě. Bylo mi asi deset let, chodil jsem tam i s bratrem do školy. Byla tam poměrně velká česká komunita, seskupená ve třech oblastech: kolem velvyslanectví a obchodního zastoupení v Damašku a pak lidí, kteří tam jezdili kvůli podpoře syrského průmyslu nebo dovozu zbraní.

LN: Jak si tehdejší Sýrii vybavujete?

„Jak si vzpomínám na dětství v Damašku, tak tam chodili lidé od západně oblečených až po tradičně odívané ženy třeba na venkově, ale byla to dost sekularizovaná země“

ROVENSKÝ: Na poměry arabského světa šlo o vysoce vyspělou zemi, hluboce sekularizovanou. Jak si vzpomínám na dětství v Damašku, tak tam chodili lidé od západně oblečených až po tradičně odívané ženy třeba na venkově, ale byla to dost sekularizovaná země. Byly tam i křesťanské čtvrtě, tehdy tam žilo zhruba 10 až 15 procent křesťanů, kteří pracovali právě i na československém velvyslanectví jako personál. Člověk mohl běžně narazit na lidi s blonďatými vlasy, s modrýma očima – možná i potomky původních křižáků; ženy nosily i džíny, sukně...

LN: Co bezpečnostní situace v zemi?

ROVENSKÝ: Damašek na tom byl obdobně jako tehdejší Praha. Nikdo nepociťoval na ulicích žádné nebezpečí – spíše někdy dokonce naopak –, protože Sýrie byla diktatura. V sedmdesátých letech se chopil moci Háfiz Asad, ale musím zdůraznit, že to byla sekulární diktatura. Již v roce 1982 se odehrálo protirežimní povstání ve městě Hamá, kde Asad, otec Baššára, potlačil akce Muslimského bratrstva, kdy bylo armádou zabito deset až třicet tisíc lidí. Na každém rohu v Damašku byla tajná policie. Z tohoto pohledu to ale byla bezpečná země – bez islamistů.

LN: Jaký to byl rozdíl oproti Iráku, kde jste žili pár let předtím?

„Bagdád si vybavuji jako moderní město s výškovými budovami a na poměry třetího světa, jak se dříve říkalo, jako na velice bohatý stát. To samé Sýrie, která však neměla tolik ropy.“

ROVENSKÝ: V Iráku jsem byl o něco mladší, pamatuji si to méně, ale i Irák byl v první polovině osmdesátých let bohatou zemí. Tím, jak začala v roce 1980 válka s Íránem, se bohatství začalo ztrácet, začaly se vynakládat obrovské peníze na zbrojení. I přesto všechno si Irák pamatuji jako rozvinutou zemi, kde byly dálnice dokonce lepší než v tehdejší ČSSR. Bagdád si vybavuji jako moderní město s výškovými budovami a na poměry třetího světa, jak se dříve říkalo, jako na velice bohatý stát. To samé Sýrie, která však neměla tolik ropy. Ale vzpomínám si, že v dnes již zničeném Homsu byla velká rafinerie ropy, kterou tam stavěli naši odborníci.

LN: Na rozdíl od Sýrie jste se do Iráku později také vrátil – coby voják.

ROVENSKÝ: Ano. Po útocích 11. září 2001 se Česká republika zapojila do koalice vedené USA, které požadovaly, aby se Saddám Husajn vzdal zbraní hromadného ničení, které – jak se pak ukázalo – ani neexistovaly. Byl jsem roku 2002 v Kuvajtu u iráckých hranic v rámci českého kontingentu a operace Enduring Freedom s protichemickou jednotkou, jež měla eventuálně odstraňovat následky chemického útoku. V roce 2006 jsem byl přímo v Iráku, v Basře během operace Iraqi Freedom, a to s vojenskou policií.

LN: Jak se lišil Irák po více než dvaceti letech od vaší první návštěvy?

„Basra byla silně poškozena již během irácko-íránské války a populace se tehdy scvrkla ze tří milionů na desetinu počtu; bylo to vylidněné frontové město, byť se část lidí vrátila“

ROVENSKÝ: Předtím jsem byl v Bagdádu, v hlavním městě, a roku 2006 na malé bývalé vojenské základně iráckého letectva u Basry, takže se to těžko srovnává – je to podobné, jako by byl někdo nejdříve v Praze a pak někde u Broumova... Basra byla silně poškozena již během irácko-íránské války a populace se tehdy scvrkla ze tří milionů na desetinu počtu; bylo to vylidněné frontové město, byť se část lidí vrátila. Irák utrpěl i válkou v letech 1991 a 2003, na zemi byly uvaleny sankce, takže mezi válkami nenastala skoro žádná obnova.

LN: Jaký máte největší zážitek ze svého nasazení v irácké Basře?

ROVENSKÝ: Podílel jsem se na plánování a řízení činnosti kontingentu, nebyl jsem však přímo u výcviku irácké policie. Stavěli jsme základnu pro další kontingent po nás. Mandát se měnil. Báze se stěhovala na letiště do Basry, pomáhal jsem jednat s Brity i s firmami o výstavbě. Pamatuji si odtamtud hlavně obrovskou špínu, obrovskou destrukci, protože původně vojenské letiště bylo intenzivně bombardováno – byl to život mezi troskami... Špína a zápach, protože v Basře byl a je petrochemický průmysl, takže se neustálé zplodiny ze závodů rozptylovaly po okolí včetně karcinogenních látek, což bylo pro místní obyvatele značně toxické prostředí.

LN: A válečná rizika?

„Během našeho pobytu dopadly na základnu asi čtyři desítky raket; nebyly tam protiraketové systémy, tudíž jste se o útoku či ostřelování dozvěděli až po dopadu, když nastal výbuch“

ROVENSKÝ: Období let 2006 až 2007 bylo pro koaliční vojska v Iráku jedno z nejhorších. Obrovsky na síle nabralo povstání ať už sunnitů ve středním Iráku, kolem Bagdádu, Fallúdži nebo Ramádí, nebo na jihu, kde byli šíité okolo Basry, takže koalice utrpěla značné ztráty. Tři měsíce před tím, než jsme přiletěli, například Britům sestřelili vrtulník a několik vojáků zahynulo. Během našeho pobytu dopadly na základnu asi čtyři desítky raket; nebyly tam protiraketové systémy, tudíž jste se o útoku či ostřelování dozvěděli až po dopadu, když nastal výbuch. Žádný Čech tam nezahynul; neměli jsme bojový mandát, ale Britové měli poměrně vysoké ztráty.

LN: Po návratu jste se pak v roce 2011 dostal i k misi Atalanta (NAVFOR) v Londýně, jež se věnuje potírání pirátství v Africkém rohu. Jaké to bylo?

ROVENSKÝ: Ta mise pořád běží, od roku 2008 jde o misi Evropské unie. Je ovšem otázkou, jak dlouho bude pokračovat, protože EU má nyní jiné priority než bojovat s piráty u Somálska a má i omezené vojenské zdroje. Je tam několik plavidel z evropských zemí. Je klidně možné, že budou přesměrovány do Středomoří a nasazeny proti pašerákům lidí. Mise měla celkem úspěch, pirátství se podařilo potlačit – dnes už prakticky nedochází k únosům. V Londýně jsem byl na velitelství operace NAVFOR sedm měsíců, spolu s dalšími dvěma Čechy.

LN: Co přesně jste tam dělal?

„Mým úkolem byla komunikace s plavidly v oblasti Indického oceánu a Rudého moře. Jednal jsem jen s civilními plavidly.“

ROVENSKÝ: Mým úkolem byla komunikace s plavidly v oblasti Indického oceánu a Rudého moře. Jednal jsem jen s civilními plavidly. Musela se registrovat a nám pravidelně hlásit, bez toho by totiž nebyly platné pojistky rejdařů. Nejrizikovější oblastí byl při přiblížení se lodí k somálskému pobřeží Adenský záliv – kolem průlivu Bab al-Mandab, mezi Jemenem a Somálskem, kde se pomalejší plavidla řadila do konvojů a doprovázela je i vojenská eskorta. Řazení plavidel za sebe, jejich včasná registrace a komunikace s nimi – to byly moje hlavní povinnosti.

LN: Viděl jste film Kapitán Phillips s Tomem Hanksem, jenž je piráty unesen?

ROVENSKÝ: Musím vás zklamat, neviděl. Vím o něm, že je na základě skutečné události a pojednává o únosu velké nákladní lodi v Africkém rohu... Zavřel se tam kapitán s posádkou do „citadely“?

LN: To je nějaký „bunkr“ na lodích?

„Lodě mívají bezpečnou místnost, citadelu, kam se osádka třeba supertankeru – kde je ale jen deset dvacet lidí posádky – měla podle pravidel po útoku okamžitě stáhnout“

ROVENSKÝ: Lodě mívají bezpečnou místnost, citadelu, kam se osádka třeba supertankeru – kde je ale jen deset dvacet lidí posádky – měla podle pravidel po útoku okamžitě stáhnout. Jde o opancéřovanou místnost, takový trezor pro lidi, který lze uzamknout a kde bývá i zdvojené řízení lodi nebo lze kormidlo zablokovat, takže se loď točí v kruzích. Posádka pak vyčkává na osvobození komandem. Mají tam jídlo, pití. I vysílačku či satelitní telefon.

LN: Řešil jste někdy incident, kdy se piráti dostali přímo na loď?

ROVENSKÝ: V době, kdy jsem byl na velitelství, nastal razantní pokles pirátských útoků. Ale i při mojí službě se udál únos nákladní lodi. Nestihli se tehdy schovat; ony ne všechny lodě mají citadely. Je třeba říci, že lodě jsou často ve špatném technickém stavu, nedá se kam ukrýt – a námořníci jsou často z Filipín, Bangladéše či Indie, aby se snížily platy. Také se někdy stává, že unesené plavidlo čekalo u pobřeží několik let, protože rejdaři o loď neměli zájem a nechtěli vůbec nic zaplatit. Pokud se dá náklad vyrabovat, piráti jej ukradnou, ale často se převáží různé suroviny, rudy nebo chemikálie, takže to jediné cenné je posádka. A bohužel existují i případy, kdy rejdařské společnosti ani neměly zájem vykoupit „své“ námořníky zpět.

LN: Zasahují někdy i komanda typu Navy SEALs, aby lidi osvobodila?

„My koordinovali činnost plavidel v prostoru, ale na „místo činu“ jsme mohli pouze vyslat vojenské plavidlo. Situaci pak na místě řeší kapitán vojenské lodi, aby nebyly ohroženy životy unesených lidí.“

ROVENSKÝ: To se stalo. My koordinovali činnost plavidel v prostoru, ale na „místo činu“ jsme mohli pouze vyslat vojenské plavidlo. Situaci pak na místě řeší kapitán vojenské lodi, aby nebyly ohroženy životy unesených lidí. I na dálku jsme ale někdy prožívali adrenalin. Viděli jsme vše přes satelity, každá loď má svůj automatický identifikační systém (AIS), takový respondér, odpovídač, jako bývá u civilních letadel, takže jsme stále sledovali pohyby plavidel, navíc registrované lodě nám musely pravidelně posílat zprávy, kde byla uvedena jejich poloha, kurz, rychlost, náklad, situace v oblasti... Prostě takové situační hlášení.

LN: A co situace, kdy volají: „Čluny se blíží, mají zbraně! Co máme dělat?“

ROVENSKÝ: Lodě mají jasně dané instrukce a několik možností, jak se bránit. Ta první: vysoká rychlost a velká výška od hladiny k palubě – u supertankerů je to třeba 20 metrů! Ani sebelépe vybavení piráti nedokážou zdolat tak vysokou hradbu, navíc za vysoké a konstantní rychlosti. To byla nejlepší obrana. Za druhé: větší bezpečnostní opatření na palubě jako obehnání žiletkovým drátem, zábrany, ploty z hladkého plechu. A pokud by se to piráti snažili překonat, lodě jsou vybaveny hadicemi, požárními proudnicemi, aby je mohli námořníci spláchnout do moře – většinou ale útočí dva tři čluny a posádka to na tak velkém perimetru nestihne s těmi pár lidmi pokrýt. A třetí možnost: najmout si bezpečnostní agenturu.

LN: To jsou klasičtí žoldáci?

Dušan Rovenský při přesunu poblíž Basry v roce 2006.

Dušan Rovenský při přesunu poblíž Basry v roce 2006.

ROVENSKÝ: Většinou bývalí vojáci: Britové, Američané, Jihoafričané... S bojovými zkušenostmi. Bývají dobře vyzbrojení. Je to ovšem velice drahá záležitost, takže to funguje tak, že si je rejdařské společnosti najímají jen na průjezd kolem Afrického rohu, když loď vpluje do krizové oblasti. Například v Ománu je přístav Salála, kde se nalodila skupina žoldáků, kteří s nimi propluli oblastí a dopluli až do Džibutska, kde se pak vylodili a loď už plula sama dál do Suezu. Ochranka čekala na jinou loď, která popluje opačným směrem, aby ji proti pirátům střežila.

LN: Vy jste od roku 2013 také bývalý voják, ale stále píšete o armádě. Jaký předpokládáte vývoj konfliktu v Sýrii, do něhož vstoupilo i ruské letectvo?

ROVENSKÝ: Situace je tam velice, velice složitá. Dnes už se nemůžeme zaměřovat na jednotlivé arabské země Blízkého východu, ale na celek. Postkoloniální systém se zhroutil. To nebyly žádné národní státy, jak je známe z Evropy. Arabský nacionalismus ze 60. a 70. let dnes nahradil islamismus – a to už je mainstreamový proud, ať se to někomu líbí, nebo ne. Radikalizace islámu hraje prim. Jak jsem říkal, pamatuji si Sýrii jako sekulární zemi, vezměte si třeba i starší fotky z Kábulu či Íránu a podobně. Dnes v oblasti převládá muslimský fundamentalismus, lidé se i bojí. Problém je také v tom, že v arabském světě je každý diktátor – jiný systém tam ani nebyl, až na pár výjimek typu Maroka či Jordánska, kde vládne osvícený monarcha, ale demokracie klasického evropského typu je nemožná. Myslím si, že sekularizovaný diktátor je tam proto pro Evropu i lepší než islamistický chaos.

LN: Jak dlouho válka v Sýrii potrvá?

ROVENSKÝ: Rusové si počínají velmi pragmaticky. Bez Asada není řešení v Sýrii možné, potrvá to celá léta, spíše desetiletí. Musím se usmívat, když teď někdo prohlašuje, že Rusko bombarduje „umírněnou opozici“. Označovat tak bojůvky asociované s an-Nusrou, což jsou též radikální islamisté, je něco jako říkat, že některé divize Waffen SS byly umírněné a jiné ne. Pokud by Západ nechtěl rozpoutat nějakou světovou válku, nemá ani vojenské možnosti, jak tam situaci samostatně ovlivňovat a řešit. USA navíc snížily výdaje na zbrojení. A pacifistická Evropa si sama na nic netroufne.

Dušan Rovenský (38)

Analytik a bývalý voják Dušan Rovenský..

  • Pochází z diplomatické rodiny; s rodiči žil v Libyi, Jemenu, Iráku a také v Sýrii.
  • Od roku 1996 působil v Armádě ČR, kde v roce 2013 skončil v hodnosti praporčíka.
  • Byl na misích v Kuvajtu (2002), v Iráku (2006) a podílel se i na řízení protipirátských aktivit na velitelství v britském Northwoodu (2011/2012).
  • V letech 2003/04 absolvoval vojenskou akademii USASMA v americkém Fort Blissu.
  • Dnes je zástupcem šéfredaktora odborného armádního magazínu ATM.
  • Jako analytik vystupuje v médiích.
  • Je ženatý, žije s manželkou Veronikou.