Sdružení 12/15 Pozdě, ale přece aneb Starý dobrý rock´n roll

Jsme veteráni studené války, řekl o skupině 12/15 malíř Michael Rittstein, ale se svými druhy stále na naší výtvarné scéně bojuje. Spolu vystavují jen zřídka. O to více potěšila společná výstava v Příbrami.

Radan Wagner 22.6.2019
Michael Rittstein: Ustláno, 1978-79 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michael Rittstein: Ustláno, 1978-79 | foto: Prague Auctions
Michael Rittstein: Ustláno, 1978-79

Členové uskupení 12/15 Pozdě, ale přece sice vycházeli ze stejného společensko-kulturního prostředí, reagovali však na ně rozdílnými výtvarnými přístupy. Výstava ukázala, jak a kam se tvorba jednotlivých autorů posunula od pověstných devadesátých let 20. století, kdy spolu aktivně vystavovali.

Výtvarné skupiny měly u nás v novodobé historii vždy tradici a sdružovaly významné umělce moderního umění. Již od počátku 20. století, s nástupem smělých ismů, se skupiny či sdružení stávaly spíše viditelnými platformami. Zde se lépe či zřetelněji mohly demonstrovat a prosazovat umělecké, ale i společenské (kulturně-politické) cíle. Takto semknutá tvorba zpravidla kráčela o krok napřed, stávala se zrcadlem nálad a směrů – a ve společném úsilí připravovala cestu dalším aktivitám. Výtvarné umění 20. století ukázalo zvláště ve středoevropském regionu, že může být výrazem obecnějších nálad a odrazem těžce zkoušených osudů.

Výtvarná tvorba u nás měla vždy blíže k hluboce existenciálním či hořce groteskním rovinám. Více než formální (racionální) experimenty hledělo se zde k obsahu s morálním a humanisticky nepokrytým odkazem – k nově uchopené duchovní tradici. A právě skupiny jasněji (rychleji) artikulovaly tyto tendence a dobové milníky: vzpomeňme na Osmu (Filla, Kubišta, Kubín),Tvrdošíjní (Čapek, Špála, Zrzavý), Skupinu 42 (Hudeček, Gross, Lhoták), Trasu (Kafka, Zoubek, Fibichová), Tvrdohlaví (Róna, Skála, Nikl) či právě „skupinu“ 12/15.

Krkolomý, leč výstižný název

Příbramská Galerie Františka Drtikola – pojmenovaná po tamním slavném rodákovi – nabízí vedle stálé expozice dobových fotografií také kulturní program současného umění. K mimořádným událostem letošního roku tedy bezesporu patřila výstava Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece. Pod tímto poněkud krkolomným, leč výstižným názvem se ve dvou patrech příbramského Zámečku, do 2. června prezentovali malíři a sochaři – vesměs významné osobnosti české výtvarné scény. Jádro sdružení tvoří příslušníci generace nastupující během „normalizačních“ sedmdesátých let 20. století, kteří však ještě za studií zažili relativní svobodu konce let šedesátých. „Skupina 12/15“ nebyla nikdy oficiálně rozpuštěna, ke společné prezentaci se však uchyluje již jen výjimečně. Étos jednotné fronty vzdoru a „boje o svobodu“ vyvanul, ale naléhavost jednotlivých děl trvá, ba je stále aktuální. Téma jedince v odcizující společnosti či bezprostřední umělecké nasazení – to jsou hodnoty trvale přitažlivé a respektované.

Sdružení neměla žádného teoretika, jehož apriorní program by naplňovali, spíše jen okruh poučených interpretů v čele s Ivanem Neumannem, autorem řady pozoruhodných textů. Přes tuto výrazovou pestrost (od stylizovaného krajinářství až po hravý minimalismus prostorových instalací) najde se v jádru – u mnohých členů – společný jmenovatel. Tím je existenciálně laděná figurace.

Výstava v Příbrami dala mimoděk vzpomenout na pozoruhodnou historii skupiny založené v roce 1987, ale také, a především kladla důraz na novější tvorbu jednotlivých protagonistů. Obrazy, sochy či prostorové instalace se v jednotlivých výstavních sálech prolínaly a poukazovaly na silný generační náboj a individuální projev. Ve „skupině 12/15“ se sešli vskutku silné tvůrčí osobnosti formované a zkoušené v nelehké době, která však přinášela naléhavá témata. Skupina neměla nikdy vyhraněný ideový program – prosazován je především postoj individuální umělecké svobody. Také neměla žádného teoretika, jehož apriorní program by naplňovali, spíše jen okruh poučených interpretů v čele s Ivanem Neumannem, autorem řady pozoruhodných textů. Přes tuto výrazovou pestrost (od stylizovaného krajinářství až po hravý minimalismus prostorových instalací) najde se v jádru – u mnohých členů – společný jmenovatel. Tím je existenciálně laděná figurace – jednou pojata s hořkou groteskností, jindy zas s naléhavou syrovostí, vždy však s humanisticky čitelným posláním. Tím se 12/15 hlásí k domácí tradici – k starším a respektovaným kolegům: například Františku Ronovskému, Evě Kmentové, Olbramu Zoubkovi či Jitce a Květě Válovým.

Volné sdružení 12/15 Pozdě, ale přece po čase „ožilo“ v loňském roce, kdy si připomínalo třicet let od své první a již legendární výstavy z dubna roku 1988. U této příležitosti proběhla větší přehlídka v Galerii moderního umění v Hradci Králové (říjen 2018 – leden 2019) či výstava kreseb v Galerii Morzine ve Vrchlabí (říjen – listopad 2018). Kdo očekával zásadní (adekvátní) „vzpomínkovou“ výstavu v Praze, byl zklamán. Vždyť kvalita tvorby všech členů „12/15“ je trvalá a nesporná. Nicméně Národní galerie, Galerie hl. města Prahy či Rudolfinum se k žádné přehlídce neměly. Nepočítáme-li menší výstavu z roku 2016 v Nové síni (jen několikadenní přehlídku členů 12/15 a jejich prací z vybraných soukromých sbírek), je zřejmé, že skupina utlumila svou výstavní činnost kolem poloviny devadesátých let. Nerozpadla se, ale každý z protagonistů se vydal svou cestou, mnohdy nakonec velice rozdílnou.

Počátky příběhu

Jaký je vlastně příběh tohoto klíčového fenoménu českého výtvarného umění? Základy se začaly formovat kdesi na samém počátku osmdesátých let. Výstavní možnosti tehdejších mladých malířů a sochařů byly ojedinělé. K těm výjimečným patřily například neoficiální pověstné Malostranské dvorky konané v Praze na počátku osmdesátých let. „V roce 1981 se poprvé na půdě sbírkotvorné instituce Galerie umění v Karlových Varech na výstavě Obrazy, obrazy objevilo několik autorů generace, kteří se vbrzku profilovali jako umělci, jejichž tvorba reprezentuje rýsující se výtvarný profil generace. Většina autorů zúčastněných na této výstavě pak vytvořila jádro Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece. Následující osmdesátá léta ukázala, jak výstižný ten nenápadný název byl, jako by předvídal i v českém prostředí návrat obrazu do středu zájmu výtvarného umění. Nebyla to první výstava, na níž se příslušníci generace prezentovali, ale byla to první výstava na půdě oficiální odborné galerijní instituce a také výstava, která se stala předzvěstí budoucího generačního ´volného seskupení´,“ podotkl Ivan Neumann, kurátor ukončené výstavy v Příbrami.

„Volné seskupení 12/15 je reakcí na současné podmínky pro české výtvarné umění, neumožňující v dostatečné míře spontánní spolupráci ani konfrontaci umělců. Vychází z potřeby změnit tuto situaci v kolektivu názorově rozdílných autorů, kteří se pokusí vzájemně respektovat odlišné výtvarné přístupy. Seskupení není uzavřené. Pozdě, ale přece.“

K výraznějšímu průlomu však mělo dojít o několik let později. Píše se duben roku 1988: výstava Volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece rozvířila již znatelně hladinu zdejší oficiální i neoficiální scény. Skupina tehdejších čtyřicátníků se rozhodla (pozdě, ale přece) vystoupit z alternativní činnosti a uspořádala svou první společnou výstavu. Jen krátce trvající akci konanou na okraji Prahy – v nedalekých Kolodějích – pak shlédlo na 12.000 návštěvníků. Výstava byla v podstatě vystoupením generačním, avšak svou neskrývanou aktivitou se dotýkala širších souvislostí, a tedy i dalších podobně (svobodně) smýšlejících jedinců, respektive tvůrců. Skupina ještě v témže roce iniciovala v pověstném Lidovém domě ve Vysočanech koncepční výstavu nazvanou Jeden starší – jeden mladší. A události se daly do pohybu. Čas nazrál.

Ještě před těmito zlomovými výstavami zaslala skupina deklarativní dopis tehdejšímu Svazu českých výtvarných umělců: „Volné seskupení 12/15 je reakcí na současné podmínky pro české výtvarné umění, neumožňující v dostatečné míře spontánní spolupráci ani konfrontaci umělců. Vychází z potřeby změnit tuto situaci v kolektivu názorově rozdílných autorů, kteří se pokusí vzájemně respektovat odlišné výtvarné přístupy. Seskupení není uzavřené. Pozdě, ale přece.“ Prohlášení si tedy kladlo za cíl demonstrovat možnost vzájemné tolerance a spolupráce v množině osobních výtvarných programů. To byla věc v normalizační éře dosud nevídaná.

Zakladateli „volného seskupení“ byli spolužáci z pražské Akademie výtvarných umění Václav Bláha (1949), Vladimír Novák (1947), Petr Pavlík (19445) a Michael Rittstein (1949). Ti pak vzápětí přizvali Jiřího Beránka (1945), Jaroslava Dvořáka (1946), Kurta Gebauera (1941), Ivana Kafku (1952), Ivana Ouhela (1945) a Tomáše Švédu (1947). V tomto složení s hostem Jiřím Načeradským (1939 – 2014) pak seskupení vystoupilo na jaře roku 1988 výstavou v jízdárně zámku v Kolodějích u Prahy. Své seskupení označili za „volné“, tedy za společenství zcela otevřené proměnám jak ve výtvarném projevu, tak v personálním složení. Záhy se stali členy i dva umělci starší, Jiří Načeradský a poté i Jiří Sopko (1942), k jejichž tvorbě pociťovala generaci silnou spřízněnost. Nekompromisní kolodějská manifestace umělecké svobody vzbudila mimořádnou pozornost nejen svou občansky semknutou rozhodností, ale i samotným uměním. To signalizovalo návrat závěsného obrazu či plastiky bez konceptuálního vyprázdnění. Díla to byla naléhavě syrová, mnohdy s „obyčejnou“ figurální tématikou (tehdy i dnes se takto vyjadřují Michael Rittstein, Václav Bláha, Vladimír Novák nebo Jiří Sopko).

Mezinárodní trendy

České umění této tehdy mladší generace signalizovalo prostřednictvím „12/15“ nový mezinárodní trend. Po letech půstu začalo mít malířství a sochařství opět respekt – namísto intelektuálních (mnohdy neduživých) konceptů vzývalo se opět rázně syrové gesto. V zahraničí v tomto duchu nabývala na síle vlna „nových divokých“ malířů (němečtí Neue Wilde, italská Transavantgarda apod.) Tato hnutí přinášela rehabilitaci klasických výrazových prostředků i témat, ovšem v poněkud syrovější expresivně vypjaté podobě a postmoderní stylové nevázanosti. Jednotící vzory ztrácely své následovníky i opodstatnění.

Volné seskupení 12/15, Pozdě, ale přece je spojováno s uměleckými i společenskými proměnami. Jeho protagonisté se však tuto oslavnou i svazující „nálepku“ snaží sobě i v očích veřejnosti odhodit. Není to jednoduché, ale je to přirozené a daří se to. Z „veteránů studené války“ jsou již dávno svébytní umělci postmoderní doby. Nejsou však tendenčně povrchní a zbytečně šokující.

U nás se však mezinárodní tendence sledovaly jen nepřímo a spíše intuitivně. „Pro generaci umělců sdružených ve Volném seskupení 12/15, Pozdě, ale přece ztrácelo již úzkostlivě bedlivé vyrovnávání se světovým vývojem podstatné důvody a naléhavost. Stále pevněji byli přesvědčeni, že jejich tvorba musí vycházet z ryze osobních životních zkušeností, a nejen z pouhého rozhledu a orientace v nejnovějších tendencích a výtvarných názorech. V šumu nepřehledné mnohosti soudobých projevů umění ve světě bylo pro ně nezbytné hledat a vracet se k vlastním kořenům, k vlastní interpretaci umělecké tradice, a to nejen moderní, k nejhlubším vrstvám osobní i umělecké zkušenosti. Velmi záhy pochopili, že forma, styl sám o sobě, úsilí o sloh už nemůže být samozřejmou zárukou smysluplnosti tvorby. Byli přesvědčeni, že forma díla musí být až důsledkem tvořivého procesu, když prvotní je vždy sdělení, obsah, poselství zdůrazněné etické povahy. Jen v žité tělesnosti, v žité skutečnosti světa se může tvůrci vyjevit celistvost člověka, v ní se pak soustřeďují všechny otázky zrodu, trvání a zániku. Generace sedmdesátých let si byla vědoma, že se ocitá na konci moderny, že stanula na prahu postmoderny“, podotkl Ivan Neumann a dodal: „Výstava připravená pro Galerii Františka Drtikola v Příbrami si neklade za cíl podrobně sledovat dějiny Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece a kompletně dokumentovat jeho bohaté aktivity. Chce však upozornit na jeho neopomenutelnou pozici v proměnách českého výtvarného umění a ukázat stále vitální tvorbu umělců, kteří podstatným způsobem od sedmdesátých let zasahují do charakteru českého výtvarného umění.“

Volné seskupení 12/15, Pozdě, ale přece je spojováno s uměleckými i společenskými proměnami. Jeho protagonisté se však tuto oslavnou i svazující „nálepku“ snaží sobě i v očích veřejnosti odhodit. Není to jednoduché, ale je to přirozené a daří se to. Z „veteránů studené války“ jsou již dávno svébytní umělci postmoderní doby. Nejsou však tendenčně povrchní a zbytečně šokující. Jejich zkušenosti a minulé šrámy jim to naštěstí nedovolí. Jsou přesvědčiví, naléhaví a stále působiví. Mají drajv a jsou autentičtí. Inu, starý dobrý rock´n roll.

Výstava byla v Příbrami  ukončena v neděli 2. června 2019.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.