SCHNEIDER: Snad se Netanjahu alespoň zastydí

V mimořádném televizním projevu prohlásil současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu, že Írán po podepsání jaderné dohody v roce 2015 lhal, jelikož pokračoval v rozšiřování svých schopností v oblasti jaderných zbraní. Jan Schneider je k Netanjahuovým argumentům ve svém komentáři značně skeptický.

Jan Schneider 4.5.2018
Írán lhal o svém jaderném programu, tvrdí izraelský premiér Benjamin Netanjahu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Írán lhal o svém jaderném programu, tvrdí izraelský premiér Benjamin Netanjahu. | foto: Reuters
Írán lhal o svém jaderném programu, tvrdí izraelský premiér Benjamin Netanjahu.

Izraelský premiér Benjamin „Bibi“ Netanjahu prezentoval „úlovek“ Mossadu, spočívající ve stovce vystavených šanonů s více než 55 tisíci stran dokumentů a 183 kompaktních disků, které podle něj dokazují, že Írán ohledně svého jaderného programu lže. Učinil tak několik dní předtím, než americký prezident Donald Trump rozhodne, zda za Spojené státy prodlouží či vypoví dohodu šesti zemí s Íránem z roku 2015 o zastavení íránského jaderného programu a zmírnění protiíránských sankcí. Učinil tak v době, kdy si sám potřebuje vylepšit reputaci kvůli svým opětným trestněprávním problémům. Zdá se tudíž, že celá tato situace více vypovídá o Izraeli, než o Íránu.

Vzestup a úpadek zpravodajských služeb

V poslední době si politici zvykli „argumentovat“ s odvoláním na informace tajných služeb, které však není možné sdílet ani zkontrolovat, neboť jsou jaksi z definice tajné, a jejich zdroje už tuplem. Stojí za to se na tento fenomén podívat blíže.

Špionáž je nejstarším řemeslem světa, protože se ho dlouhou dobu dařilo tajit. Proto vznikl mýtus, že prostituce je tím nejstarším řemeslem, a špióni ho chutě šířili, aby tak od sebe odvedli pozornost, což je jim podobné. Po dlouhá historická období tak zůstávaly zpravodajské operace diskrétní, neboť zpravodajci své skutečné zájmy dovedně skrývali za nejroztodivnější profese.

Rysem současné hybridní války je, že politici argumentují zpravodajskými výstupy, které jsou však určeny pouze pro podporu rozhodovacích procesů vedení státu a nemají povahu forenzních důkazů (bohužel ani v případech nesporných, jako jsou soudem povolené telefonní odposlechy).

Postupně se však zpravodajské služby (zejména rozšířením své činnosti o takzvaná „aktivní opatření“) začaly stávat přímými aktéry dějin, a to do míry, která je těžko zjistitelná, protože dobrá zpravodajská práce vypadá přirozeně a nezanechává mnoho stop.

V dobách válečných ještě zpravodajské služby nepřitahovaly tolik veřejné pozornosti, i když byly v pozadí mohutných propagandistických kampaní. V období studené války však zpravodajské služby vešly v povědomí nejširší veřejnosti, neboť antagonistické strany se jimi navzájem mohutně masírovaly.

Po skončení studené války vyšly zpravodajské služby z přítmí a začaly publikovat své výroční zprávy a dílčí výstupy. Často dokonce zveřejnily jména a fotografie osob na vedoucích postech a kontaktní adresy pro veřejnost.

Rysem současné hybridní války je, že politici argumentují zpravodajskými výstupy, které jsou však určeny pouze pro podporu rozhodovacích procesů vedení státu a nemají povahu forenzních důkazů (bohužel ani v případech nesporných, jako jsou soudem povolené telefonní odposlechy).

Největší hybridní skandál způsobili někteří američtí a britští zpravodajci, když se před americkou agresí do Iráku 2003 dali do služeb propagandy globálního rozsahu. „Sešiklovali“ se podle té nejhanebnější inkviziční a totalitní tradice tak, že se radši mýlili a dělali pomyšlení své vládě, která je platila, než aby jako důstojné lidské bytosti a opravdoví profesionálové hledali a říkali pravdu.

Nyní jsou tedy údajné zpravodajské výstupy běžné jako houska na krámě, možná odpovídají skutečnosti, možná jsou zcela vycucané z prstu. To ale hybridním politikům nevadí, protože tak jako tak pouze hledí, jak strachem manipulovat veřejnost a na jakoukoliv otázku odpovídají, že se jim musí věřit – tazatel přece nechce být pokládán na pátou kolonu, sabotéra či přímo velezrádce, že?

Izraelská situace

V této zmatečné situaci však přece jen existují dobrá vodítka. Zejména v Izraeli je možno – a je to velmi třeba – naslouchat nikoliv těm, kteří jsou aktuálně v žoldu, ale jejich bývalým kolegům, emeritním zpravodajcům. Jsou slyšet a jejich slova jsou velmi vážná. Většinou varují před hrocením situace, a to jak vůči Palestincům, tak Íránu (například exředitelé Mossadu Efraim Halevy, Meir Dagan a Tamir Pardo, exředitel Šin Bet Juval Diskin, též generál Benny Gantz). Staří zkušení zpravodajci znají na rozdíl od politiků problém v celé jeho dynamice, a – též na rozdíl od nich – jsou zvyklí dopočítávat důsledky učiněných akcí.

Jejich slov je dnes velmi třeba, protože někteří izraelští politici devótně přisluhují temným zájmům amerického vojenskoprůmyslového komplexu – podobný jev jako u nás za předchozího režimu, kdy někteří z nesovětských soudruhů byli agilnější, než sami sovětští soudruzi.

Tak došlo k situaci, že Izrael opřel svou bezpečnost o Saúdskou Arábii a svou budoucnost orientuje podle přání amerických evangelikálů. Stačí to jako důkaz o ztrátě soudnosti?

Netanjahu ztratil už dávno veškerý kredit, když opakovaně strašil s termíny, kdy Írán dosáhne jaderného vyzbrojení – žádný se nenaplnil. Například v roce 2012 v OSN ukázal nakreslenou jadernou bombu a varoval před tím, že Írán ji dokončí zhruba za rok. Tímto plašením se Bibi stal jen trapným nástrojem hrubé propagandy.

To vede k otázce, zda je vůbec Bibi doma v židovské kulturní tradici? Musel by totiž znát ten vtip o židovi na nádraží s dvěma velkými kufry, který má potřebu. Zeptá se jakéhosi muže, co si myslí o židech? – „Óoo, miluji židovskou kulturu a miluji židovský národ…“ Starý žid pokývá hlavou a stejně osloví druhého muže. – „Jejich myšlení a talent mne fascinují…“ Starý žid pokračuje v chůzi a zeptá se třetího muže, zda má rád židy? – „Co?! Židy?! Ty teda rád nemám! Může mi být ukradený celý židovský národ! K čertu s nimi!“ – „Vidím, že se vám dá věřit,“ řekne starý žid, „a že jste přímý člověk. Prosím, prokázal byste mi tu službičku a počkal mi chvíli u těchhle kufrů, než si odskočím?“

Bibi by též musel vědět o tom, že ústředním pojmem Bible je šálóm, tedy pokoj a mír, a musel by vědět, že mír se dělá s nepřáteli, nikoliv s přáteli! A že snižovat napětí, končit války a navazovat vztahy důvěry je to nejdůstojnější, co může dospělý muž dělat.

On však namísto toho ztratil už dávno veškerý kredit, když opakovaně strašil s termíny, kdy Írán dosáhne jaderného vyzbrojení – žádný se nenaplnil. Například v roce 2012 v OSN ukázal nakreslenou jadernou bombu a varoval před tím, že Írán ji dokončí zhruba za rok. Tímto plašením se Bibi stal jen trapným nástrojem hrubé propagandy.

A tak je tomu i nyní. Dokonce i NYT konstatuje, že Bibi nepředložil žádný důkaz o tom, že by Írán porušil podmínky smlouvy! A že materiály, podobné těm nyní exponovaným, ukazoval již před 10 lety ve vídeňské centrále reprezentant Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA)!

A tak nezbývá než mlžit z příštipků. Írán prý měl v letech 1999 až 2003 jaderný program Amad, obsahující vývoj, výrobu a testování jaderných zbraní, což lze interpretovat také tak, že program byl „mnohem větší, než se předpokládalo“, a že vedl „přímo k výrobě jaderné bomby“.

S přihlédnutím k tomu, že se Izrael snaží srazit íránské sebevědomí druhým konsekventním úderem, po bombardování íránských pozic v Sýrii před několika dny, není celkem divu, že náměstek íránského ministra zahraničí Abbás Arakčí označil Bibiho expozé za směšné a dětinské.

Předložené dokumenty nejsou aktuální, pouze archivují dosažený stav vývoje programu. To však lze podat také tak, že dokumenty o projektu Írán uchovával tajně i po podepsání jaderné dohody, aby je mohly využít budoucí generace, kdyby chtěly zkonstruovat jadernou zbraň.

Celá Bibiho story zní tedy asi tak, že Teherán lhal o ukončení svého jaderného programu, pouze ho přesunul na utajené místo, a po podpisu jaderné dohody v roce 2015 dokonce zintenzívnil utajování svých jaderných archivů, čímž nadále rozšiřoval své schopnosti v oblasti vývoje jaderných zbraní.

S přihlédnutím k tomu, že se Izrael snaží srazit íránské sebevědomí druhým konsekventním úderem, po bombardování íránských pozic v Sýrii před několika dny, není celkem divu, že náměstek íránského ministra zahraničí Abbás Arakčí označil Bibiho expozé za směšné a dětinské.

Americká pozice

Světoznámý geopolitický analytik George Friedman nemá daleko k psychoanalytickým postupům, což dokázal ve svém mistrovském díle „Příštích sto let“, kde obnažil horizont amerického strategického myšlení: Spojené státy vznikly válkou, žijí válkou a jejich budoucnost spočívá ve válčení.

Spojené státy své globální zájmy globálně hájí, čímž globálně šíří destabilizaci, aby měly prst nad případným vzestupem regionálních hegemonů, a k dosažení tohoto strategického cíle přispívají i takticky (úsporně) prohrané války.

Tak se může Izraeli stát něco podobného, co Turecku, když ve válce v Perském zálivu v roce 1991 uzavřelo Iráku ropovody a poskytlo své letiště americkým bombardérům, avšak irácký raketový útok NATO odmítlo klasifikovat podle (nyní již těžce zprofanovaného) článku 5 Washingtonské smlouvy jako útok proti NATO.

S Izraelem to může také dopadnout tak, že zatímco se bude proamericky smýkat a proti-íránsky angažovat – a možná dokonce i bojovat, údajně „bez vědomí Spojených států“, jak již výslovně nabízel – , může být následně vystaven drsné íránské odpovědi, ale jeho prosebné oči kvůli pomoci zůstanou oslyšeny jak Saúdskou Arábií, tak i Spojenými státy.

Takže s Izraelem to může také dopadnout tak, že zatímco se bude proamericky smýkat a proti-íránsky angažovat – a možná dokonce i bojovat, údajně „bez vědomí Spojených států“, jak již výslovně nabízel – , může být následně vystaven drsné íránské odpovědi, ale jeho prosebné oči kvůli pomoci zůstanou oslyšeny jak Saúdskou Arábií, tak i Spojenými státy. Tam ovšem proizraelská lobby (AIPAC apod.) začne vyvíjet enormní úsilí, které bude hraničit s hysterií, neboť ohrožení Izraele bude interpretováno jako existenční.

Avšak Spojené státy se pod heslem „America First!“ soustředí na sebe, správně sice odmítnou roli světového četníka a misionáře, ale následná preference všeho domácího před cizím povede i k posílení antisemitismu. V minulosti se něco podobného stalo již několikrát, že největších pogromů se židé dočkali v zemích, které milovali a kde se jim zpropadeně dobře dařilo (Španělsko, Německo).

Trump zatím nenechal Bibiho v „rejži“ a lhal jako když tiskne: Prý za sedm let smlouva vyprší a Írán bude mít možnost vyrábět jaderné zbraně! Ve skutečnosti budou po sedmi letech pouze uvolněny některé sankce proti Íránu, který však do roku 2030 nemůže vyrábět jaderné palivo – a nikdy v budoucnu nesmí vyrábět jaderné zbraně. „Sedm let je zítra,“ vyšiloval ale Trump.

Americký ministr zahraničí Mike Pompeo potvrdil autentičnost materiálů, které americkým zpravodajcům předložili ti izraelští, a dodal, že to vše pochází z doby před ukončením íránského jaderného programu v roce 2003. Na dotaz, zda předložené materiály dokazují porušení inkriminované smlouvy z roku 2015, Pompeo odvětil, že to nechá na právnících a na rozhodnutí prezidenta. To připomíná právnickou odpověď na otázku, kolik je 2+2: „Kolik si přejete, aby to bylo?“

V čem spočívá úspěch Mossadu?

Agenti Mossadu údajně pronikli přímo v srdci Teheránu do budovy, která vypadala jako zchátralý sklad, ale ve skutečnosti to prý byl nejtajnější íránský jaderný archiv, o jehož existenci vědělo jen nemnoho Íránců – a několik Izraelců, pointoval Bibi. V noci tam vnikli, půl tuny dokumentů tam ukradli a ještě leccos těžkého tam prý museli nechat, a ještě téže noci se s tím vrátili do Izraele.

A tomu všemu máme věřit, obzvláště když jsme viděli těch zhruba sto šanonů – a představili si, jak s nimi nenápadně prchají po Teheránu. Od nejtajnějšího archivu, který zřejmě nebyl hlídán, protože měl vzezření jako ruina, nebo co. A tam prý Írán držel nejtajnější dokumenty jaderného programu, který prý v utajení a v rozporu se smlouvou aktuálně rozvíjel.

Tomu věřit, to si člověk musí nejprve „sešiklovat“ psychické ustrojení, aby nalezl své pozemské štěstí v tom, že se mýlí s přáteli, aniž by ho jako jedince z národa Mistra Jana Husa trýznilo selhání při hledání a nalézání a mluvení pravdy.

Tomu věřit, to si člověk musí nejprve „sešiklovat“ psychické ustrojení, aby nalezl své pozemské štěstí v tom, že se mýlí s přáteli, aniž by ho jako jedince z národa Mistra Jana Husa trýznilo selhání při hledání a nalézání a mluvení pravdy.

Vystavených 55 tisíc stran dokumentů a 183 kompaktních disků podle Bibiho prý „přesvědčivě dokazuje, že Írán lhal, když tvrdil, že nikdy neměl jaderný program“. Chybí už jen „argument“, kolik to bylo archivních metrů, gigabytů a hodin následných oslavných proslovů. To vše ale sotva nahradí absenci jednoho jediného důkazu, že jde o platnou dokumentaci aktuálních íránských aktivit. Nota bene – kdyby Írán tvrdil, že nemá jaderný program – co by tedy onou smlouvou zastavoval?

Blíže pravdě se nejspíše dostaneme, použijeme-li na tuto hybridní historku saturninovskou metodu uvádění příběhů na pravou míru. Takže – nešlo asi o agenty Mossadu, ale o příslušníky Zpravodajské jednotky 8200, nepronikli fyzicky do Teheránu, ale nabourali se ze svých kanceláří do íránských počítačových sítí, nic fyzicky neodnesli, ale prohnali data elektronicky přes sítě. A nešlo o aktuální, nýbrž o archivní materiály dávno zastaveného programu, který byl již dávno bezpečnostně kompromitován, a proto si s jeho střežením nedali velkou práci. A kdoví, kdy se to všechno stalo.

Zajímavou podvariantou je, že Íránci Mossadu materiály dokonce sami přistrčili, aby případný útok na místa jejich údajných jaderných instalací byl jen plýtváním munice, při němž by si Íránci naostro vyzkoušeli své protivzdušné systémy. A že to buď nenápadně přihráli zpravodajské jednotce 8200, anebo podstrčili cestou íránské emigrace.

Colin Powell blamáž před Radou bezpečnosti v roce 2003 ve svých pamětech nazval nejhanebnějším okamžikem svého života. Otázka do blízké budoucnosti je – umí se Bibi Netanjahu vůbec stydět?

To by celou kombinaci posunulo do zákrytu s největším zpravodajským fiaskem Spojených států, jak ex-CIA Robert Baer nazývá americkou agresi do Iráku v roce 2003, která – jak se později ukázalo – nebyla sice Íránem vyprovokována, ale odehrála se v jeho režii. Takže výsledkem toho teatrálního vystoupení izraelského premiéra by bylo, že ačkoliv v Teheránu nic nechybí, v Tel Avivu je naopak něco setsakramentsky navíc. I s navijákem.

Izraelští političtí vůdci zřejmě ztrácejí kontakt se svými tradicemi. Možná je vytříbený perský smysl pro humor touto praktickou ukázkou poučí, že teprve opakovaný vtip je vtipem.

Colin Powell blamáž před Radou bezpečnosti v roce 2003 ve svých pamětech nazval nejhanebnějším okamžikem svého života. Otázka do blízké budoucnosti je – umí se Bibi Netanjahu vůbec stydět?