SCHNEIDER: O jaderných zbraních jinak

V posledních dnech se stále častěji mluví o severokorejské hrozbě celosvětovému míru. Máme o existující situaci uvažovat tak, že mrňavá, leč zločinná Severní Korea hrozí agresí obrovskému dobrákovi, Spojeným státům americkým? Jan Schneider tento typ příběhu odmítá a nabízí jiné vysvětlení.

Jan Schneider 18.8.2017
Severokorejský vůdce obdržel plán útoku na americkou základnu Guam. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Severokorejský vůdce obdržel plán útoku na americkou základnu Guam. | foto: ČTK
Severokorejský vůdce obdržel plán útoku na americkou základnu Guam. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Mrňavá, leč zločinná Severní Korea hrozí agresí obrovskému dobrákovi, Spojeným státům. Také poposedáváte, když to čtete? Něco tu totiž nesedí, poposedáváním se to nevyřeší. Zvlášť když situace připomíná takzvaný druhý tonkinský incident (1964), záminku pro zahájení vietnamské války, která byla vylhaná stejně jako důvody pro agresi do Iráku (2003).

Napětí na Korejském poloostrově je sice tematizováno jaderně, ale pravdě bližší vysvětlení bývá často to jednodušší. Někomu asi vyhovuje, že za tohoto stavu Jižní Korea nemůže participovat na výhodách, které nabídne čínská Hedvábná stezka, protože za těchto okolností přes Severní Koreu vlak nepojede. Čína zřejmě ráda oželí možnost, že by se spojením Korejí mohly dostat americké základny až na její hranice.

Napětí na Korejském poloostrově je sice tematizováno jaderně, ale pravdě bližší vysvětlení bývá často to jednodušší.

Jaké jsou ale vnitřní důvody, které vedly Severní Koreu k tomu, aby odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT) a pustila se do jaderného dobrodružství?

Ideologicky nekontaminované světlo do diskursu vnáší Hannah Arendtová, která v knize O násilí cituje generála André Beaufreho (Battlefields of the 1980’s): „Pouze v těch částech světa, které se nenalézají v pásmu jaderného zastrašování, je válka stále ještě možná. A dokonce i toto ‚konvenční válčení‘ je přes svou hrůznost ve skutečnosti již omezováno všudepřítomnou hrozbou eskalace jaderné války.“

Znamená to tedy, že jaderné odstrašení je parametr, který funguje univerzálně, od počátku závodů ve zbrojení, a to explicitně bez ohledu na charakter režimu ve státu, který učiní rozhodnutí stát se členem jaderného klubu.

Kdo jaderná zbraně má

První jadernou zbraň vyrobily Spojené státy, ačkoliv Německo k tomu mělo do jisté fáze války větší předpoklady. Prvním úspěšným pokusem jaderné zbraně (1945) se na postupimské konferenci pochlubil americký prezident Truman sovětskému vůdci Stalinovi, jehož „poker-face“ však neprozradil již probíhající kutání sovětského krtka v nitru nejtajnějšího amerického projektu. Proto SSSR vyrobil jadernou zbraň zanedlouho též (1949), čímž se svět vlastně stabilizoval. Velká Británie se stala členem samozvaného jaderného klubu v roce 1952, Francie 1960 a Čína 1964. Od té doby se ani na jejich územích nevedla válka.

Od roku 1970 se však tyto země začaly chovat jako pubertální chlapecký gang a bránit v jaderném vyzbrojení ostatním zemím. Vymyslely si Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), aby se ve jménu „záchrany lidstva“ pokusily udržet si superiorní postavení.

Od roku 1970 se však tyto země začaly chovat jako pubertální chlapecký gang a bránit v jaderném vyzbrojení ostatním zemím. Vymyslely si Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT).

Indie v letech 1947 a 1965 válčila s Pákistánem o Kašmír. V roce 1971 se odehrála na dvou frontách indicko-pákistánsko-bangladéšská válka. Pak Indie s pomocí SSSR vyvinula a odzkoušela jadernou zbraň (1974). Ani Pákistán NPT nepodepsal, s pomocí západních zemí jadernou zbraň vyvinul a 1998 odzkoušel. A ejhle – další spor o Kašmír v roce 1999 mezi tehdy už jadernými mocnostmi skončil lokálním kárgilským konfliktem. Od té doby – též díky Íránu, ale o tom se asi nesmí mluvit – je v oblasti relativní klid.

Jihoafrická republika NPT nepodepsala, s Izraelem vyvinula jadernou zbraň, 1979 ji odzkoušela, po změně režimu však (jako jediná na světě!) provedla jaderné odzbrojení a 1991 podepsala NPT. Jihoafrická republika si to mohla dovolit, protože zjevně nečelí žádné otevřené konfrontaci.

Izrael nikdy nic nepodepsal, nic nevyvinul a nic nemá, ale všichni vědí, že to není pravda. Takže odstrašující efekt funguje též.

Severní Korea NPT podepsala, pak od ní odstoupila (2003) a za šest let poté uskutečnila svůj první jaderný test. Proč asi?

Kdo jaderné zbraně vyvíjel

Pro úplnost dodejme, že jaderný výzkum z nejrůznějších důvodů a v nejrůznějších fázích ukončilo více států: Alžírsko, Argentina, Austrálie, Egypt, Irák, Itálie, Kanada, Jugoslávie, Libye, Rumunsko, Saúdská Arábie, Sýrie, Švédsko, Švýcarsko, a Turecko. Otázkou zůstává, za jakých okolností a za jakých nákladů by ho mohly obnovit.

Írán kdysi začal s americkou pomocí rozvíjet jaderný program. Za Chomejního byla na jaderné zbraně vyhlášena fatva, vývoj se zastavil těsně před hranicí realizace.

Írán kdysi začal s americkou pomocí rozvíjet jaderný program. Za Chomejního byla na jaderné zbraně vyhlášena fatva, vývoj se zastavil těsně před hranicí realizace (odtud je ovšem k funkční jaderné zbrani dlouhá cesta, proto je ten humbuk kolem Íránu nutno přisoudit jiným důvodům, zejména založení ropné burzy, kde se neplatí v dolarech).

Šest zemí („jaderný klub“ s Německem) podepsalo v roce 2015 s Íránem dohodu, jejímž obsahem je v podstatě slib, že se Írán nebude chovat jako členové „jaderného klubu“, kteří se bez ohledu na kohokoliv a cokoliv jaderně vyzbrojili. (Poslední strana dohody s Íránem, Německo, to mělo a má výslovně zakázáno – Írán ovšem nezapříčinil žádnou válku už po mnoho generací – po delší dobu, než existují Spojené státy.)

Potenciálně jadernými pak bývají označovány ty státy, které již mají všechno potřebné pro výrobu jaderné zbraně (znalosti, technologie, výrobní kapacity, štěpný materiál): Brazílie, Jižní Korea, Německo, Japonsko a Tchaj-wan. K těmto zemím je možno přiřadit i Českou republiku.

Kdo by chtěl jaderné zbraně

Některé státy zvažují, že si jaderný arzenál nějak pořídí. Týká se to prý Barmy, Indonésie, Malajsie, Nigérie a Venezuely. Saúdská Arábie oficiálně popírá, že by kdy uvažovala o nákupu jaderných zbraní od Pákistánu, takže na tom asi něco bude.

Je zřejmé, že pořízení si jaderných zbraních zásadně stabilizuje mezinárodně politickou i bezpečnostní pozici toho kterého státu.

Zcela a neskrývaně o tom však mluví v poslední době představitelé Ukrajiny a zejména Polska, což je ovšem v hrubém rozporu se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní (článek II.: Každá smluvní strana nevlastnící jaderné zbraně se zavazuje nepřijímat přímo či nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo výbušnými zařízeními, nevyrábět jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení, ani je nezískávat jakýmkoliv jiným způsobem, ani nevyhledávat a nepřijímat jakoukoliv pomoc při výrobě jaderných zbraní nebo jiných jaderných výbušných zařízení.)

Je zřejmé, že pořízení si jaderných zbraních zásadně stabilizuje mezinárodně politickou i bezpečnostní pozici toho kterého státu. Další zbrojení ale již dosaženou pozici může vylepšit jen mírně a čím dál nepatrněji (přesto výdaje na zbrojení rostou v lepším případě jen lineárně dál, vojenskoprůmyslový Otesánek nemíní hubnout); rostou též náklady na údržbu a ostrahu.

Především však hrozí, že se jaderný arzenál dostane do rukou nepřátel, zejména nestátních skupin. Toto riziko je největší u Pákistánu, nejnestabilnějšího státu vyzbrojeného odzkoušenými jadernými zbraněmi a jejich nosiči. A s postupující miniaturizací jaderných zbraní se obecně toto riziko exponenciálně zvyšuje! To se však netýká pouze Severní Koreje.



Počet příspěvků: 3, poslední 19.8.2017 09:28 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.