SCHNEIDER: Když vlaje prapor, je rozum v p...

Petr Žantovský měl nepochybně v námětech pro svých 50 dopisů za celý rok 2016 konkrétním adresátům zcela volnou ruku. Vznikla kniha nevázaná (pravda, brožovaná), obdivuhodná škála či spektrum neboli vějíř směrů, záměrů a nálad, jak jen polozapomenuté umění korespondence umí navodit. Jan Schneider si z ní dovoluje uvést ochutnávky.

Petr Žantovský, Otevřené dopisy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Žantovský, Otevřené dopisy. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Petr Žantovský, Otevřené dopisy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Dnes se to už nenosí, dopis se zpáteční adresou. Někdo konkrétní někomu konkrétnímu píše, dá si tu práci, neskrývá se anonymně, a ještě dá vědět, komu lze odpovědět. Byly ty dopisy původně digitálně a virtuálně či elektronicky, ale pak je konečně vytiskli i na papír, jak se sluší a patří. I na Otevřené dopisy, protože ty Petr Žantovský psal pro potěchu nejen svou (ovšem: milovati musíš nejprve sám sebe, jinak by bližní tvůj mohl dopadnout blbě).

A tak vyprodukoval za celý ten rok šestnáctý 50 kousků, a do celistvosti si pomohl předmluvou a zámluvami přátel, aby splnil normu. Vznikla obdivuhodná škála či spektrum neboli vějíř směrů, záměrů a nálad, jak jen to polozapomenuté umění korespondence umí navodit.

Žantovský měl nepochybně v námětech zcela volnou ruku, proto vznikla kniha nevázaná (pravda, brožovaná), jejímž svorníkem je něco jiného, než produkuje současné ploskolebé písemnictví. Velmi pěkně to naznačuje v předmluvě Jiří Žáček, když knihu doporučuje těm, kteří nehodlají dobré otázky vyměnit za banální odpovědi. Dovolím si uvést ochutnávky.

Karel Gott a Mejla Hlavsa

Žantovský začíná ještě v roce patnáctém netuctovou vánoční prosbou Ježíškovi, kdy dárečky sice žádá, ale od nás odejmout. Zejména ty vrchnostenské, které se nám zdánlivě beze vší příčiny staly skutečností. Jak ale v dalším seznáme, byla to poetická nadsázka, protože ví, že samo sebou se nic dobrého nestane (a když, tak sotva, jak říkával nebožtík Mejla).

První epištola Žantovského hovoří ke Karlu Gottovi a o něm způsobem připomínajícím Mejlovo setkání s Gottem („já vás znám, vy jste spíš na ten rock, kdežto já holt zase na tu kantilénu,“ vyprávěl Mejla se smíchem).

Mejla Hlavsa, který se nám sem vnutil, jak bývalo jeho milým zvykem, je dobrým spojovacím můstkem. První epištola Žantovského totiž hovoří ke Karlu Gottovi a o něm způsobem připomínajícím Mejlovo setkání s Gottem („já vás znám, vy jste spíš na ten rock, kdežto já holt zase na tu kantilénu,“ vyprávěl Mejla se smíchem). Žantovský k tomu velmi souladně oceňuje nejen Gottovu profesionalitu, ale zejména to, že si našel místo, kde je silný a kam patří, a že zná svoji cenu a na nic jiného si nehraje.

Já bych k tomu připomenul ještě Gottovu finanční výpomoc Pavlu Landovskému a Janu Němcovi v sedmdesátých letech, o níž pohovořil až někdy před deseti lety sám Jan Němec, aniž by ji Gott kdykoliv vzpomenul – ačkoliv jiný by se za takovou zásluhu bil hrdě v prsa jak gorilí samec...

Winston Churchill

Další Žantovského epištola káravě nabádá koncesionáře České televize, aby si uvědomili, že jsou díky zákonné povinnosti platit tuto druhotnou daň v postavení spolumajitelů, kteří jsou – dodejme – vlastně za výkon ČT též spoluzodpovědni.

Na siru Winstonu Churchillovi Žantovský vyzdvihuje nikoli paměť, ale její užití: „schopnost měřit věci současné minulými, poučit se z nich a dělat dnes méně chyb, nebo aspoň chyby jiné“

Bill Warner, fyzik a matematik, je dalším adresátem. Žantovskému zaimponovalo východisko jeho knihy Právo šaría pro nemuslimy: odmítnutí slučovat islám s islamismem, neboť „islám jakožto víra je soukromá věc jednotlivce a je to věc hodná úcty, respektu a tolerance, kdežto islamismus je soubor agitačních pokynů, které jsou určeny mase“. Slova hodná dobré paměti a alespoň občasného připomenutí, protože se těžko ubránit rizikům z islamismu vyplývajícím, budeme-li bojovat proti islámu.

Daňovým poplatníkům Žantovský připomíná dilema, zda je horší, když politici konají, nebo když nekonají. Na příkladu rozpadu koalice na pražském magistrátu ukazuje absurditu, že zvolení politici nedělají to, k čemu byli zvoleni, a k čemu se sami dobrovolně a usilovně hlásili, ale platy stále berou.

Na siru Winstonu Churchillovi vyzdvihuje nikoli paměť, ale její užití: „schopnost měřit věci současné minulými, poučit se z nich a dělat dnes méně chyb, nebo aspoň chyby jiné“. Z toho vychází pochopení, že „s protihráčem se musí jednat přinejmenším jako se sobě rovným“, i kdyby mělo jít o Rusko.

Sýrie

Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic chválí, protože se roku 1683 podílel na porážce osmanských vojsk u Vídně. Bojoval přitom za Habsburky, kteří mu před půl stoletím sťali předka – nicméně evropský pud sebezáchovy byl držen lidmi, kteří dokázali rozlišit závažné od ještě závažnějšího.

Velmi důležitý je Žantovského dopis aleppskému arcibiskupovi Jeanu-Clémentu Jeanbartovi, který v rozhovoru pro Radio Vaticana řekl, že Západem podporovaná emigrace Syřanů je v podstatě deportací, která zbavuje Sýrii životních sil. A žádá svět, aby pomohl návratu míru i Syřanů do Sýrie.

Velmi důležitý je Žantovského dopis aleppskému arcibiskupovi Jeanu-Clémentu Jeanbartovi, který v rozhovoru pro Radio Vaticana řekl, že Západem podporovaná emigrace Syřanů je v podstatě deportací, která zbavuje Sýrii životních sil. A žádá svět, aby pomohl návratu míru i Syřanů do Sýrie. Se Sókratem Žantovský konstatuje, jak – nehledě na věky – místo snah o zlepšení sebe společnost umlčuje kritiky, a když se tomu ostatní nepostaví, přijde další, ještě důraznější represe.

Slavnému brazilskému spisovateli Paulu Coelhovi se Žantovský obdivuje za umění nepropadnout smutku, vrátit se ke kořenům, objevit zřídlo dosud nepoznané vnitřní síly – a hlavně se nelitovat. Karlu Krylovi, velkému malému muži, věnuje vzpomínku na jeho vybíravou neohebnost, úžasnou poetičnost, v níž slova nezněla nabubřele, a hledí užasle, jak milovaný, protože vzdálený symbol se může stát svým návratem a jistou naivitou až nepohodlným, a podle toho taky dopadnout.

Ženy

Žantovský nemohl zapomenout na svátek žen, protože s ženami o ženách ženám, ó ženy! Co je na tom svátku tak strašného a zavrženíhodného, že se veřejně neslaví a vypadl z paměti? Špatné svědomí? Generál a protektorátní premiér Alois Eliáš je věru těžkým adresátem. Navozuje tu nejtěžší otázku, jak bychom se rozhodli, kdyby nás osud vystavil před rozhodnutí: co chci a dokážu obětovat, a čemu vlastně?

Žantovský nemohl zapomenout na svátek žen, protože s ženami o ženách ženám, ó ženy! Co je na tom svátku tak strašného a zavrženíhodného, že se veřejně neslaví a vypadl z paměti? Špatné svědomí?

Friedrich August von Hayek vede Žantovského k důležitosti svobody, bez níž není nic, kterou to ale nekončí, protože svoboda je úplná pouze v trojici s rizikem a odpovědností. Docentka Mira Nábělková, „dobrý duch slovakistiky v Čechách“, je pro Žantovského příležitostí vyznat se z naší nádherné bilingvnosti, kterou si ani neuvědomujeme, a ocenit přínos slovenské, nejen překladové literatury.

Vzpomínku na Václava Erbena, slavného autora detektivek, prohlubuje oceněním jeho dějepisných znalostí, které mu „poskytovaly nekonečný půdorys pro nacházení analogií a podobenství“. Z Erbenovy eseje o xenofobii cituje, že „nejde ani tak o to, zda jsme, či nejsme plni strachu z neznámého, nýbrž o to, zda tento strach někdo nedokáže uchopit a zneužít jako svůj politický program“, protože „když vlaje prapor, je rozum v prdeli“. V dnešní době, kdy je největší hrozbou masivní manipulace se strachem, tesat tato slova do kamene.

Dobro a zlo

Kurtu Vonnegutovi mladšímu se asi nikdo z naší generace nejen nemohl, ale ani nesnažil vyhnout. Žantovský soudí, že byl moralistou, přestože (nebo právě proto?) slovo morálka možná nikdy nevyslovil. Vonnegut o sobě pravil, že je humanistou, protože se snaží chovat slušně, aniž by po smrti očekával odměnu či trest. K tomu se hodí vzpomenout i pěkného výroku Elišky Haškové Coolidge: Reputace je, jak vás vidí jiní lidé. Charakter je, co děláte, když vás nikdo nevidí.

Žantovský přiznává slabost pro Joanne Rowlingovou a její ságu o Harry Potterovi, realistickou moralitku o dobru a zlu, kdy zlo nepříjemně často vítězí, ale boj proti němu se nesmí vzdát

Vladimíru Mertovi píše o chvále hubatosti, opentluje to hubatým Kainarovým veršem a vzpomíná dalších hubatých osobností, „posledních menhirů doby“, kteří jsou hubatými trochu všichni navzájem, jinak by to nebylo ono, což dá rozum, dovolím si hubatou poznámku.

Žantovský přiznává slabost pro Joanne Rowlingovou a její ságu o Harry Potterovi, realistickou moralitku o dobru a zlu, kdy zlo nepříjemně často vítězí, ale boj proti němu se nesmí vzdát. Připomíná tím trochu Chestertonovu chválu morálky šestákových románů. Novináři Bernardu Goldbergovi skládá poklonu za hledání příčin epidemie novinářské arogance, samolibosti, nedůtklivosti, namyšlenosti a současně krvelačné pomstychtivosti vůči všem Gogolovi podobným, kteří si dovolí posměšky typu „nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu“.

Ferdinand Peroutka

Karel Hynek Mácha je pro Žantovského asi jedním z „hlavních lidí“; inspiroval ho k variaci v rytmu „Máje“. Malíř Jan Souček má „obdiv ke všemu, co člověka přesahuje, jakož i obavu a varování před vším, co jej ponižuje a dehumanizuje“. Je „básníkem katastrof, a přesto nadějí“. Karel IV. prý až „nad tím vínem neochočeným“ (z Velhartic) „pochopil, jak vládnout lidem tomu vínu podobným“. Pěkné!

U Ferdinanda Peroutky si Žantovsjý cení havlíčkovské zásady, že psát je třeba s ohledem na čtenáře a jeho schopnost porozumění, nevytahovat se nad publikem – ale ani se mu nepodbízet

Sinclair Lewis je pro Žantovského především autorem knihy U nás se to stát nemůže (česky 1936), protože je přece nemyslitelné, aby Američan Američana fízloval, bonzoval, udával, na seznamech vedl, perzekvoval a do neštěstí uvrhoval jen na základě nějaké propagandy. U Ferdinanda Peroutky si cení havlíčkovské zásady, že psát je třeba s ohledem na čtenáře a jeho schopnost porozumění, nevytahovat se nad publikem – ale ani se mu nepodbízet.

Nedávné spory o Peroutku Žantovský elegantně řeší návrhem „nestavět pomníky, které živého člověka znehybňují, nýbrž studovat historii, jak se odehrála, a motivace jednotlivých aktérů, jejich naděje a strachy“. Což vyjadřuje přesně i leitmotiv Žantovského pozdějšího dopisu Edvardu Benešovi, který si dovolím zmínit v předstihu. Zde platí dvojnásob Peroutkovo nabádání s úsudkem často rychle hotových mladých lidí: „Když se domníváte, že něco víte, ptejte se sami sebe, jak to víte.“

Výprava do nedávné minulosti

Jaromír Nohavica v Žantovském spouští tirádu vzpomínek a asociací spojených se zpěvákovým výskytem. A současnou trmu-vrmu kolem básníka komentuje básníkovým, vpravdě lakonickým veršem: „narozen v komunismu, umřu v komunismu“. Dopis, výslovně se vymykající výběru adresátů, je určen Václavu Klausovi, protože svým způsobem nutil lidi zaujímat stanoviska a přijímat za ně odpovědnost. A protože je jiný, což je dobře, neboť Jan Werich říkával, že svět musí zaplnit různí lidé, jinak by to byla hrozná otrava.

S Františkem Halasem podniká Žantovský zase jednu z (pro naši generaci asi obsedantních) výprav do nedávné minulosti, při níž sestupuje po stvolu jak osobního osudu, tak básnického díla. Nechce soudit z dnešního pohledu, ale usiluje se pochopit kontext doby, z níž vyvřela slova taková i onaká.

S Františkem Halasem podniká Žantovský zase jednu z (pro naši generaci asi obsedantních) výprav do nedávné minulosti, při níž sestupuje po stvolu jak osobního osudu, tak básnického díla. Nechce soudit z dnešního pohledu, ale usiluje se pochopit kontext doby, z níž vyvřela slova taková i onaká. Výprava to je existenciálně důležitá, protože citliví duchové vědí, že dnešní doba si s námi pohrává podobně.

Slovenskému spisovateli Antonu Hykishovi projevuje respekt za jeho solitérství, kdy si „vymínil svaté právo na to zachovat si integritu a určitých věcí se nezúčastňovat, ba štítit“. Moc pěkný je Žantovským ocitovaný Hykischův výrok, že „lidé slov lehce podlehnou pokušení považovat slova za totožná se skutky“. Je to sice parafráze již biblického verše, ale stále aktuální. Mirek Kovařík byl nepochybně dalším „hlavním člověkem“ Žantovského. Strhující je líčení jeho recitace Zahradníčkova Znamení moci pro Žantovského, jediného diváka!

Umberto Eco

Dopis Raymondu Aronovi navazuje na ten Klausovi, protože je o snaze intelektuálů mluvit do všeho, ale nenést žádnou odpovědnost, a vinit z nedokonalosti vše, co se jejich afektem zaplavenému vědomí nelíbí. Důležité připomenutí v dnešní době, kdy mnozí pouštějí mnohá slova do éteru a kyberprostoru, aniž by se namáhali dopočítat byť jediného jejich důsledku, natož se k němu znát. Zejména o islámu kolik máme dnes zadarmo odborníků!

Umberto Eco je zřejmě velkým souznělcem Žantovského, v jedné oblasti určitě, neboť s gustem cituje jeho důvody, proč nedůvěřovat moderním masmédiím

Umberto Eco je zřejmě velkým souznělcem Žantovského, v jedné oblasti určitě, neboť s gustem cituje jeho důvody, proč nedůvěřovat moderním masmédiím. Alex Koenigsmark byl Žantovskému sympatický nejen proto, že stál u zrodu Salonu kritického myšlení, ale i proto, že nepoužíval zjednodušujících modelů, které vedou k ideologii, a dával přednost příběhům, jež – jak víme už od nejstarších písemných památek – ani nemusejí klíčové sdělení explicitně obsahovat, přesto ho předají i velmi vzdáleným generacím zdaleka nejpřesněji.

Larry King! Jak by mohl Žantovského neoslovit, zejména v době panující moderátorské pakultury, kdy chybí rozprávěcí, debatní nota, a je nahrazována agresivním poštěkáváním, netrpělivým skákáním do řeči, nenasloucháním! Císařovně Marii Terezii skládá hold, že ač absolutistická panovnice, rozhodovala ve prospěch většiny. Výčet jejích činů je impozantní.

V této souvislosti cituje Žantovský text: „Důstojnost těch, kteří vládnou, spočívá v tom, že nemluví mnoho, a to, co řeknou, pak dodržují. Důstojnost těch, kteří jim vládu propůjčili, spočívá v tom, že dobré vládě se podřizují a špatnou vládu vedou k odpovědnosti.“ V textu je podle Žantovského mínění obsažen smysl demokracie, což mě obzvlášť těší, protože to je preambule Washingtonské výzvy, kterou jsme sepsali s Miroslavem Polreichem.

Jiří Kolář

Jiří Kolář je velkou výzvou k přemýšlení. Dalo by se o něm říct, že byl všechno jiné než „angažovaný umělec“, přestože – jak Žantovský přesně vystihl – byl exkomunikován za političnost. Ta ale nebyla přílepkem, nýbrž podstatou jeho osobnosti, a tedy i tvorby. Zvláštní, nutno zdůraznit, je právě jednota osobnosti a tvorby. Schisma je mnohem častější. A téma je to k nekonečnému přemýšlení.

Jiří Kolář je velkou výzvou k přemýšlení. Dalo by se o něm říct, že byl všechno jiné než „angažovaný umělec“, přestože – jak Žantovský přesně vystihl – byl exkomunikován za političnost. Ta ale nebyla přílepkem, nýbrž podstatou jeho osobnosti, a tedy i tvorby.

Milan Kundera! Jako by si Žantovský nakládal těžká témata místo otčenášů, asi něco provedl. Znovu do minulosti, znovu průzkum vlastní duší, jak by se člověk zachoval v oněch dobách, protože jim předcházelo mnohé, co zase tehdy vypadalo jinak – a mnozí se nyní snaží, aby to vypadalo zase podle jejich představ.

Žantovský zmiňuje dost nejapný útok na Kunderu ze zákopů tehdejšího Ústavu pro studium totalitních režimů. Domnívá se, že pravdu by o udání mohl říct jen Kundera, ale musím do toho hubatě vstoupit, též jsem o tom mnoho přemýšlel a dokonce cosi napsal, a domnívám se, že je možnost, že Kundera o tom nic neví. A že se v minulosti – zejména těch druhých – nemají vrtat magoři.

William Easterley

Dopis Leonu Urisovi je dlouhé poděkování za jeho knihu Bůh v troskách o amerických ideálech, handicapech, prezidentských volbách a zákulisí politicko-mediálních hrátek. O knize pro jistotu dodává, že je literární fikcí, jak jinak. Dopis Neilu Postmanovi definitivně potvrzuje Žantovského fascinaci vztahem osobnosti a díla. Postman knihou Ubavit se k smrti sáhl na „obnažený nerv doby“. Ukazuje na rozdíl mezi „vědět“ a „znát“, což je „základní stavební materiál každého manipulátora“.

William Easterley se ptá, proč usilování Západu pomoci ostatnímu světu přineslo tolik zla a tak málo dobrého, a odpovídá, že když jsou všechny takzvané dobré činy uskutečňovány bez empatie a jen účelové a zaměřené na profit, jsou zákonitě nezdárné

Z portfolia velké múzy Viktorie Hradské si Žantovský všímá její činnosti kurátorské a oceňuje její inspirativnost. Jedna tématická výstava se může podařit. Ale řada? Vždyť píšu, múza. Sociolog Joseph Overton vynalezl vlastní „okna“, jimiž „vyjádřil způsob, jak dosáhnout radikální změny veřejného mínění pomocí průběžného a postupného působení zájmových a na ně navázaných mediálních kruhů“. Více si přečtete v knize, je to evidentně Žantovského parketa!

William Easterley je autorem knihy Břímě bílého muže odkazující na Rudyarda Kiplinga. Ptá se, proč usilování Západu pomoci ostatnímu světu přineslo tolik zla a tak málo dobrého, a odpovídá, že když jsou všechny takzvané dobré činy uskutečňovány bez empatie a jen účelové a zaměřené na profit, jsou zákonitě nezdárné.

Alexandrovci

TGM je asi téma povinné, a Žantovský mu čelí (s pomocí profesorky Stanislavy Kučerové) desaterem hodnot a cílů, které byly TGM svaté. A mezi nimi opět nechybí, že svoboda bez odpovědnosti je lichá. Hledejte spravedlnost. Básník Jaroslav Holoubek, podle Žantovského „možná poslední opravdový český gargantuovec“, ho opět inspiroval k několika strofám. Čtěte sami.

A zase vhled a vcítění do minulosti: Josef Kainar. Podobně jako Vonnegut, jeden z milníků nejméně dvou generací. Kdo se nechytl na Kuře v hodinkách, skončil pravděpodobně v Městě Er. Odešli od nás téměř současně Radim Hladík a Leonard Cohen. Bývá zvykem se litovat, ne tak Žantovský. „Bylo nám kdysi dáno, musíme odevzdávat. Budeme?“

Osud zařídil, že poslední konkrétní adresát je skutečně zvláštní: Alexandrovci. Jen svobodný člověk se dokáže oprostit od pohledu jedné doby, od svých bolístek skutečných i jen hraných, protože dobově prospívajících.

Josef Škvorecký, další z nepominutelných postav, dle Žantovského pěkně „svobodný muž v nesvobodném světě“. Opět mžitková vzpomínka na Mejlu Hlavsu, který v určitém období uvažoval Plastiky přejmenovat na Maskované bandity rytmu. Velmi hluboká rýha v obdělaném poli, Mistře.

Osud zařídil, že poslední konkrétní adresát je skutečně zvláštní: Alexandrovci. Jen svobodný člověk se dokáže oprostit od pohledu jedné doby, od svých bolístek skutečných i jen hraných, protože dobově prospívajících. I ten nejzavilejší odpůrce by měl přistoupit na symboliku smírčí oběti, a pokorně se ztišit. Zvlášť těžké finále ti připravil osud, Petře.

A co pověděl Žantovský k roku letošnímu? Moc pěknou věc. Začíná ale velmi realisticky: „Třeba bude nutno projít tím údolím stínu a mělčinou strachu, aby se nám rozsvítilo a našli jsme v sobě zas odvahu. K čemu? Přece každý k tomu svému. K životu.“

Otevřené dopisy

AUTOR: Petr Žantovský

VYDAL: Ottovo nakladatelství 2017

ROZSAH: 152 stran



Počet příspěvků: 2, poslední 22.8.2017 12:31 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.