SCHNEIDER: Kauza Skripal – Příznak konce civilizace?

Spiklenecké konstrukce, které se pokoušejí spojit útok na Sergeje Skripala a jeho dceru Julii s Ruskem, jsou dosti kuriózní. Motivy, jsou-li uváděny vůbec jaké, jsou založeny buď na pavlačových informacích, nebo na kombinacích úrovně první signální soustavy.

Jan Schneider 3.4.2018
Sergej Skripal (na snímku z roku 2006) a jeho dcera Julia. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sergej Skripal (na snímku z roku 2006) a jeho dcera Julia. | foto: Reprofoto
Sergej Skripal (na snímku z roku 2006) a jeho dcera Julia. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bylo půl desáté dopoledne 4. března v britském městě Salisbury, když Sergej Skripal se svojí dcerou Julií, po návštěvě hrobu Skripalovy manželky a jejich syna na místním hřbitově, na čtyři hodiny vypnuli navigaci GPS ve svých telefonech. Z toho, co bylo publikováno o jejich činnosti toho dne, pak už jen pouze víme, že na břehu řeky Avon dali chléb třem chlapcům, kteří tam krmili kachny, pak pobyli v restaurantu a kolem půl čtvrté odpoledne byli nalezeni v bezvědomí na nedaleké lavičce.

Britské úřady záhy zveřejnily domněnku, že byli otráveni nervově paralytickým plynem, avšak uklidnily obyvatelstvo, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Britská policie v reakci na zveřejněná podezření prohlásila, že neshledává nic podezřelého ani na 14 úmrtích ruských občanů ve Velké Británii v předcházejících letech.

Pak se do věci vložili politici a všechno bylo jinak. Aniž bylo cokoliv vyšetřeno, začali tvrdit, že prý není jiné věrohodné vysvětlení, než že za případem Skripalových, a možná i za ostatními, stojí Rusko, dokonce snad přímo Putin sám. A tak Britové nešetřili, nesoudili, ale prostě se rozhodli Rusy neprodleně potrestat. A za tím účelem požádali státy Evropské unie, kterou s velkým humbukem opouštějí, aby učinily totéž, a to ve jménu „solidarity“.

Takto surreálný je syžet příběhu, který – jak se nakonec ukazuje v plné nahotě – má svůj předobraz v britském televizním seriálu, avšak jeho důsledky by mohly být hrozivě reálné. Nejprve se však podívejme blíže na jednotlivé jeho komponenty.

Kdo je Sergej Skripal?

Bývalý agent sovětské a ruské vojenské rozvědky, který od devadesátých let prodával Britům zpravodajské informace. V roce 2004 byl zatčen, o dva roky později odsouzen na 13 let. V roce 2010 byl tehdejším ruským prezidentem Dmitrijem Medvěděvem omilostněn a spolu s třemi dalšími Rusy podobného osudu vyměněn za deset osob, nařčených ze špionážních aktivit pro Rusko na Západě.

Ačkoliv za trestný čin, z něhož byl Skripal obžalován, je sazba až 20 let kriminálu, výše trestu, jeho omilostnění a výměna do zahraničí prokazují, že označování Skripala za významného agenta, který způsobil Rusku obrovské škody, je účelovou legendou.

Skripal se pak usadil ve Velké Británii a spolupracoval jak s britskou zpravodajskou službou, tak i s agenturou Orbis Business Intelligence, pro níž pracoval i Christopher Steele (autor fake news ohledně Trumpových ruských avantýr). Skripalova dcera Julie, ruská občanka, přitom opakovaně navštěvovala svého otce ve Velké Británii.

Ačkoliv za trestný čin, z něhož byl Skripal obžalován, je sazba až 20 let kriminálu, výše trestu, jeho omilostnění a výměna do zahraničí prokazují, že označování Skripala za významného agenta, který způsobil Rusku obrovské škody, je účelovou legendou, která má pouze vzbudit zdání existence dostatečného motivu k jeho likvidaci, za níž by byl ruský stát.

Je kauza Litviněnko podobná?

Kauza Skripalových je srovnávána s případem Alexandra Litviněnka, který zemřel v Londýně v roce 2006 po otravě poloniem. Litviněnko odešel do exilu a nechal se zaměstnat člověkem (Borisem Berezovským), kterého jako policista nejprve vyšetřoval, což samo o sobě činí jeho věrohodnost spornou.

Je pozoruhodné, že na rozdíl od britských úřadů, které z Litviněnkovy smrti viní Rusko, a ruského exulanta Alexandra Goldfarba, který z jeho smrti obviňuje samotného Putina, Litviněnkův otec viní ze smrti svého syna právě Alexandra Goldfarba, který se znal i se Skripalem.

Důkazem pro ruskou odpovědnost za Litviněnkovu smrt má být „poloniová stopa“, která údajně vede z Ruska do Velké Británie. Problém je však v tom, že současně vede i z Velké Británie do Ruska. Podobně jako textová zpráva, která měla podle předpojatého vyšetřovatele odejít z telefonu ve vlastnictví někoho z okolí českého policejního prezidenta – než se zjistilo, že komunikace proběhla přesně opačným způsobem.

Je pozoruhodné, že na rozdíl od britských úřadů, které z Litviněnkovy smrti viní Rusko, a ruského exulanta Alexandra Goldfarba, který z jeho smrti obviňuje samotného Putina, Litviněnkův otec viní ze smrti svého syna právě Alexandra Goldfarba, který se znal i se Skripalem.

Litviněnkův a Skripalův případ dále spojuje to, že u obou se před jejich otravou objevily významné signály o tom, že se chtěli vrátit do Ruska. Problémy zpravodajských zběhů mívají kořeny v jejich činnosti, jakkoliv dávné. Avšak ani Litviněnko, ani Skripal nebyli zpravodajskými zběhy, jak se nám snaží namluvit různí mediálně prosazovaní aktivisté s románovými představami o zpravodajské branži.

Skutečné problémy zpravodajců a policistů, kteří odešli z činné služby, pramení většinou z jejich neschopnosti se uchytit v civilním životě. Často se nechají zaměstnat těmi, na nichž dříve pracovali, a zažijí slibovanou chvilku slávy a „dlouhých“ peněz. Potom však jako informační zdroje vyhasnou a nedokáží-li zajistit přísun informací čerstvých, stanou se zbytečnou přítěží, jejich apanáž klesá a existenční starosti – nota bene v cizím prostředí – začínají být drtivé. Leckdo z nich pak končí kariéru na druhé straně barikády, spoluprací s různými zločineckými uskupeními. A právě tam, v bezprostřední časové souvislosti, také bývají ty skutečné příčiny jejich problémů.

Spiklenecké orgie

Dosti kuriózní jsou spiklenecké konstrukce, které se pokoušejí spojit útok na Skripala s Ruskem. Motivy, jsou-li uváděny vůbec jaké, jsou založeny buď na pavlačových informacích, nebo na kombinacích úrovně první signální soustavy.

Kuriózní jsou spiklenecké konstrukce, které se pokoušejí spojit útok na Skripala s Ruskem. Motivy, jsou-li uváděny vůbec jaké, jsou založeny buď na pavlačových informacích, nebo na kombinacích úrovně první signální soustavy.

Například, že Rusové nechali Skripala zlikvidovat, přestože ho do zahraničí vyměnili, aniž by museli. Podle jakési komentátorky Skripal „určitě“ mohl být Rusům nepohodlný, protože „už jednou“ prozradil jména tajných ruských agentů. Že by se Skripalovi podařilo prodat britským zpravodajcům seznam agentů dvakrát? To by byl husarský kousek, ale současně i velmi dobrý důvod k pomstě, nikoliv ovšem od Rusů.

Takové a podobné pokleslosti se propagandisté snaží připsat na vrub ruským zpravodajským službám, o nichž však jedním dechem tvrdí, že patří k nejlepším na světě. Jak vidno, logika v hybridní válce ustupuje síle ideologického přesvědčení.

Nebo prý mohl takto dávat ruský prezident signál, že žádný zrádce neunikne. Takto výstředně promluvil Boris Johnson, britský ministr zahraničních věcí, zřejmě pod vlivem informace, že když americký prezident vydává operátorům dronů příkazy k mimosoudním popravám svých spoluobčanů v zahraničí, tak proč by nemohl i ruský?

Závan reality

Borisem Johnsonem končí pasáž o spikleneckých teoriích, ale současně jím začíná i pasáž realistická. Tak vnitřně konzistentní je tento politik. Když byl totiž zase jednou v ráži, vyslepičil skutečný britský zájem na celé aféře: „vyhošťovací vlna je skvělý signál pro éru po brexitu“. Takže odejít z Evropy, ale současně tam i tak trochu zůstat. Jako Werichova Princezna koloběžka – trochu oblečená, trochu neoděná. Jako Boris Johnson – trochu učesaný, trochu ne.

Skutečným odborníkům totiž jednoznačně vychází, že aféra kolem Skripalových mohla prospět – či být přímo zosnována – pouze odpůrci Putina, a to ať ruskými domácími, ruskými exilovými, či zahraničními. Pokud ovšem byla vůbec ve vztahu k Putinovi pointována, pokud nešlo o nějaké privátní vyřizování účtů.

Skutečným odborníkům totiž jednoznačně vychází, že aféra kolem Skripalových mohla prospět – či být přímo zosnována – pouze odpůrci Putina, a to ať ruskými domácími, ruskými exilovými, či zahraničními.

Pro Putina se z této události dalo těžko něco vyzískat, už i proto, že v čase před prezidentskými volbami byla tato událost pro ruské voliče naprosto nezajímavá. Ve Velké Británii žijící disident, biolog a spisovatel Žores Medvěděv, který by mohl mít ideologickou motivaci proti Putinovi, střízlivě vidí atak na Skripalovi v rámci vyřizování si účtů právě mezi „zběhlými oligarchy“. Nadto – nelze na tom stavět, nelze to ani úplně přehlédnout – podle The Sunday Times dostala Theresa Mayová od nástupu do funkce od ruských sponzorů 820 tisíc liber (téměř 23 mil. Kč).

Z Izraele zaznělo pragmatické konstatování, že takový neperspektivní bývalý zpravodajec může posloužit ještě jednou. Jeho smrt se pak propagandisticky využije proti jeho rodné zemi, což jest metoda velmi účinná, neboť takto osočená země skutečně nemá žádnou možnost takovéto cynické kombinaci zabránit.

Zkušený zpravodajec Jaakov Kedmi pointoval, že britští politici zdegenerovali, když se domnívají, že bez jakýchkoliv důkazů nějak ovlivní situaci v Rusku. Izrael proto chemický útok v Salisbury odsoudil, ale kategoricky odmítl za něj činit odpovědným Rusko. Mají se holt naši politici ještě mnohému co učit.

Zázračný novičok

Toto je svatý grál onoho virtuálního šílenství. Zajímavé je, že jen málokdo se pozastavil nad samotným tímto žonglovaným výrazem. Vyjdeme-li z popisu aplikace a účinků této téměř již mýtické zbraně, dojdeme totiž k závěru, že těžko může znamenat něco jednoznačně konkrétního. Jednou to má být nebezpečná látka ve skupenství tuhém, jindy kapalném či plynném, podruhé to je binární sloučenina dvou látek do té chvíle tak neškodných, že nejsou na žádném seznamu zakázaných chemických sloučenin. Jednou působí násobně nebezpečněji, než dosud (hypoteticky) známé chemické zbraně, podruhé vlastně není obyvatelstvu nebezpečná. Jednou působí okamžitě, podruhé s odkladem. Někdo její působení popisuje jako v podstatě fatální a zdravotní újmy pro ty, kdo s ní jednou přijdou do styku, jako nereparabilní – a na druhé straně tu máme zázračné zlepšení zdravotního stavu Julie Skripalové, údajně postižené stejnou látkou jako její otec.

Vzhledem k tomu, že název „novičok“ používají především zdroje západní, jde zřejmě o zpravodajské označení tehdy nově vyvíjené látky, kterou však půjde velmi obtížně jednoznačně ztotožnit s nějakou konkrétní sloučeninou.

Vzhledem k tomu, že název „novičok“ používají především zdroje západní, jde zřejmě o zpravodajské označení tehdy nově vyvíjené látky, kterou však půjde velmi obtížně jednoznačně ztotožnit s nějakou konkrétní sloučeninou. Podle našich odborníků jde o celou skupinu prekurzorů a související oblast zkoumání jejich využití, respektive obrany proti jejich účinkům.

Důkazní nouze

Mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí prohlásila, že vývoj pod kódovým označením Novičok probíhal v Británii, USA, Československu a Švédsku. Rusové velmi dobře vědí, jak senzitivní reakce tato informace vyvolá v zemích, jejichž laboratořím nejsou látky naznačeného typu neznámé. V našem případě byla věrohodnost tohoto ruského poznatku autoritativně potvrzena mnoha našimi vlastními odborníky. Vyvíjet protilátku (antidotum) proti chemické zbrani bez vlastnictví jejího vzorku je snad možné kdekoliv na světě (na Hradě i v podhradí, v Parlamentu, na vládě, v médiích, na internetu, na pavlači, v Británii, Spojených státech, Švédsku atp.), ale ne v chemických laboratořích.

Co se Spojených států týče, ty si v průběhu devadesátých let odvezly z Uzbekistánu ony vojenské laboratoře i s výzkumníky. Pokud jde o Švédsko, to ať si griluje vlastní svědomí. A Velká Británie a vývoj biologických a chemických zbraní? To je kapitola sama o sobě: některé britské ostrovy (např. Gruinard) jsou dodnes kontaminované a přístup na ně je zakázán.

Mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí prohlásila, že vývoj pod kódovým označením Novičok probíhal v Británii, USA, Československu a Švédsku. Rusové velmi dobře vědí, jak senzitivní reakce tato informace vyvolá v zemích, jejichž laboratořím nejsou látky naznačeného typu neznámé.

Tím důkazní hodnota obvinění, že inkriminovaná látka může pocházet pouze a jenom z laboratoří sovětských či ruských, limitně padá k nule. V případě, že mělo jít o klíčový důkaz, to znamená, že se zřítila konstrukce o ruské odpovědnosti ze „chemický útok na evropské půdě“, a na ní založená propaganda.

Dobré je si všimnout onoho omezení na „evropskou půdu“. Saddám Husajn totiž skutečně kdysi disponoval chemickými zbraněmi, které použil proti vlastním lidem, a některé ze států, které se nyní tak zlostně pýří, o tom věděly více než dost a více než průkazně, protože mu ty zbraně, respektive jejich komponenty, samy dodaly.

Absence vzorku

Další úskalí je v identifikaci použité látky. I zde je více černých děr než informací. Podle Úmluvy o zákazu chemických zbraní byli Britové povinni poskytnout Rusům vzorek k vyjádření, což však neučinili a místo toho dali absurdní ultimátum, aby se Rusové vyjádřili k něčemu, co nespecifikovali. Nekorektnost jejich přístupu je zřejmá i z toho, že odmítli připustit Rusy do vyšetřování vražedného pokusu na ruskou občanku na britské půdě.

Toxikolog Kamil Kuča, rektor Univerzity Hradec Králové, děl rezolutně: k identifikaci je třeba mít vzorek! Otázka tedy je, zda ho měli Britové? Pak by měli vysvětlit, jak se k nim dostal, nebo jak se oni dostali k němu! Jestli ho neměli, jak identifikovali nejen „novičok“, ale i to, kde byl vyroben?

Konec civilizace?

Před dvěma tisíci let staří moudří vypracovali sedmero přikázání, která nazvali po Noem, podle Bible po potopě praotci všeho lidstva. Američtí legislativci ono noachitské sedmero v důvodové zprávě zákona o dni vzdělanosti dokonce nazvali pilířem civilizace. A tím sedmým přikázáním je nutnost ustanovit soudy, jinými slovy, žádná ze stran sporu nemůže být soudcem. Spor dvou stran musí rozhodnout někdo třetí. To je jeden z definičních znaků civilizace.

V době po skončení studené války však sledujeme úmyslné blokování všech podobných mezinárodních ujednání, procesů a institucí, které (a to je pravda, nikoliv však omluva), se samy staly poněkud těžkopádnými. To se ale u soudů stává. Spravedlnost je pomalá, avšak soudce Lynch je rychlý. To je ale právě ta křižovatka, z níž však civilizace vede pouze na jednu stranu.

Nač soudy? Stačí pevné přesvědčení politiků a heslo kdo není s námi, je proti nám. A ostatní mají na výběr, a není to nic důstojného. Připomíná to onen novozákonní příběh o stádu vepřů, kteří jati zlým duchem se vrhli do moře. A Česko se ještě snaží dostat do vedoucí skupinky.

Americký četník se od té doby ani nesnaží svou globální roli zakrývat, sám se nominoval žalobcem i soudcem a žalářníkem či dokonce katem. Důvod? Může si to prý dovolit. Obhájců netřeba.

A tak jsme svědky uvalování sankcí a pokut a agresí bez jakýchkoliv soudů, bez možnosti se hájit. Vojenské akce v bývalé Jugoslávii (1999) a v Iráku (2003) byly vedeny naprosto svévolně, v Afghánistánu (od 2001) a v Libyi (2011) byly překročeny domluvené meze, a ohledně Sýrie se už téměř nikoho nenapadne se zeptat, z jakého titulu tam vlastně Spojené státy zasahují?

Proč by se tedy k tomuto anticivilizačnímu trendu nepřidala Velká Británie? Nač soudy? Stačí pevné přesvědčení politiků a heslo kdo není s námi, je proti nám. A ostatní mají na výběr, a není to nic důstojného. Připomíná to onen novozákonní příběh o stádu vepřů, kteří jati zlým duchem se vrhli do moře. A Česko se ještě snaží dostat do vedoucí skupinky.

Politici, v poloanonymním eurohoufu, se předhánějí v radách, jak rázně by se Česko mělo vůči Rusku zachovat. Rady přicházejí zejména od kariérních oportunistů typu Pavla Teličky, který si tak snaží ex post vylepšit svůj kádrový profil a činí tak pohříchu metodami, kombinujícími to nejhorší z komunismu a z kapitalismu. Například tento z božího dopuštění místopředseda Evropského parlamentu tvrdí, že prý Rusové v roce 2008 napadli Gruzii, přičemž o rok později zpráva nezávislé komise EU, vzniklé z iniciativy německého ministra zahraničí Franka-Walthera Steinmeiera a jeho kolegů ze zemí Beneluxu, shledala vinu za konflikt v Jižní Osetii na straně Gruzie.

Prý bychom měli být solidární s Velkou Británií, důkazy nedůkazy. Je to hrůzná inovace starého úklonu k církvi svaté, poté Straně, nyní „evropskému kolektivu“, o to děsivější, že naprosto gumuje z veřejného povědomí to podstatné z odkazu Mistra Jana Husa. Být solidární nikoliv s pravdou, ale s někým mocným, bez ohledu na pravdu. Ztotožnit někoho s pravdou. Jaké strašné modlářství, jaké šílené rouhání!

Při absolutní důkazní nouzi britské a jí „solidárních“ stran jsme svědky hrůzného jevu, kdy se mnohé politicky exponované osoby veřejně samy dehonestují tvrzením, že za tímto útokem stojí Rusko, ne-li přímo sám Putin.

Při absolutní důkazní nouzi britské a jí „solidárních“ stran jsme svědky hrůzného jevu, kdy se mnohé politicky exponované osoby veřejně samy dehonestují tvrzením, že za tímto útokem stojí Rusko, ne-li přímo sám Putin, a na misku vah devótně přidávají onen pavlačový důkaz, tedy svou výslovnou neschopnost představit si jakékoliv jiné vysvětlení!

Reakce mnohých politiků a novinářů připomínají atmosféru v době procesu s Miladou Horákovou – bez důkazů, ale razantně a třídně. Je to tak očividné, že to vedlo Andrewa Baceviche k sarkastické poznámce „obvinění jako důkaz viny postačuje“.

Nekvalifikované reakce

Prezident Zeman je sice chválen, že prověřením onoho „ruského nařčení“ pověřil civilní kontrarozvědku BIS, avšak dopustil se schwarzenbergovského faulu. Když propukla aféra s Jiřím Čunkem, najal si Karel Schwarzenberg detektivní kancelář, aby mu celou záležitost prověřila, s tím, že bude-li závěr pro Čunka negativní, Schwarzenberg s ním ve vládě prostě nebude. Detektivní kanceláři však poskytl takové podklady, z nichž mu detektivní kancelář podezření prostě nemohla potvrdit. Takže vlk se nažral a ve vládě zůstali oba. Podobně prezident Zeman – pověřil civilní kontrarozvědku úkolem v oblasti obrany, kterou ze zákona nemá v působnosti, a tudíž úkol nemůže splnit. Ředitel BIS Michal Koudelka v podstatě může již nyní napsat negativní odpověď, protože otázka byla nezpůsobilá. A prezident může schwarzenbergovsky argumentovat, že se BIS na to zeptal, a nic mu nepotvrdila.

Ministryně obrany Karla Šlechtová též trvá na tom, že na našem území „novičok“ ani jeho části nejsou. V konfrontaci s vyjádřeními odborníků, které jsou již nyní k dispozici, se již nyní můžeme dohadovat, zda se chce doživotně mýlit, jako Tony Blair o zbraních hromadného ničení v Iráku v roce 2003, anebo zda se vzepne k důstojnému následování bývalého amerického ministra zahraničí Colina Powella, který v roce 2003 pronášel podobné lži, ale pak se ukázal jako skutečný formát a přiznal, že byl podveden vlastními zpravodajci, a že to byl nejhanebnější den v jeho životě.

Andrej Babiš zareagoval ukvapeně a nekompetentně. Na druhou stranu tak paradoxně zvýšil věrohodnost svého tvrzení, že s žádnou zpravodajskou službou nikdy nespolupracoval, protože těžko si představit takové zoufalce, kteří by chtěli spolupracovat s někým tak zpravodajsky nepolíbeným.

Premiér Andrej Babiš zareagoval ukvapeně a nekompetentně. Na druhou stranu tak paradoxně zvýšil věrohodnost svého tvrzení, že s žádnou zpravodajskou službou nikdy nespolupracoval, protože těžko si představit takové zoufalce, kteří by chtěli spolupracovat s někým tak zpravodajsky nepolíbeným.

Smutný konec nadějně se rozvíjející kariéry předznamenal výrok českého velvyslance v USA Hynka Kmoníčka, že úmrtí „zběhlých“ ruských občanů se vyskytují pouze ve Velké Británii, nikoliv ve Spojených státech či v Izraeli. Prý se to dá vysvětlit pouze tak, že Rusové našli ve Velké Británii „bezpečnostní slabiny“ a pouze a jenom tam likvidují své oponenty. Nemohlo to ale být tak (pokud onu premisu vezmeme vážně, což samo o sobě je bez důkazů výlet do říše fantazie), že sama Velká Británie je pro určité osoby za nepříznivé koincidence „horkou půdou“? Pak už jen zbývá dodatečná otázka, zda existuje jiné věrohodné vysvětlení, abychom použili „britskou logiku“, než že pobyt ve Spojených státech má destruktivní dopad na Kmoníčkovu pověstnou jiskřivou kreativitu?

Od nulové varianty

Vzhledem k tomu, že v případu je více mezer, než záchytných bodů, lze metodicky oprávněně zpochybnit už samo základní schéma aféry – že se něco stalo, jak a co se stalo, kdo je za to odpovědný a kdo z toho má prospěch.

Nulová varianta tedy zní – stalo se vůbec něco? Nebylo to celé od začátku jen markýrováno? Se zasaženými osobami nebyl od útoku nikdo „nepovolaný“ v kontaktu. Pěnu u úst umí naaranžovat každé filmové studio, což vede k zarážející podobnosti s britským televizním seriálem Strike Back (Odvetný úder), v jehož posledních dílech se objevil nervový plyn „novičok“. Jakoby byla veřejnost nenápadně psychologicky předmasírována, což by nebylo nic nového, CIA si také účinky některých postupů zkoušela nejprve v hollywoodských scénářích.

Kromě nulové varianty je třeba zkoumat i zdánlivě okrajové hypotézy, tak zní pravidla profesionálů, kteří – na rozdíl od politiků – nemají již od prvopočátku ideologicky jasno.

Objevil se též náznak, že Britové Skripalovy označí za mrtvé, i kdyby přežili. To by nahrávalo „únikové“ variantě, jejíž pointou by bylo „zmizení“ Skripalových za účelem přidělení náhradní identity. Do toho se ale – v rozporu s účinky popisované látky – zázračně uzdravuje Julie Skripalová. Ovšem, nic se nezdaří podle plánu, glosoval již Kurt Vonnegut jr.

Tvrdým faktem je, že pozdní varování obyvatelstva při údajném chemickém útoku by nutně muselo mít za následek trestní stíhání (ne)zodpovědných britských úřadů. Za vyšetření pokusu o vraždu a případného souvisejícího obecného ohrožení jsou totiž zodpovědné v prvé řadě britské orgány, protože se stal na jejich území. Nadto byli Rusové ultimativně dotázáni na látku, aniž by jim byl předán její vzorek.

Kromě nulové varianty je třeba zkoumat i zdánlivě okrajové hypotézy, tak zní pravidla profesionálů, kteří – na rozdíl od politiků – nemají již od prvopočátku ideologicky jasno (z pádu malajsijského boeingu MH17 bylo Rusko obviněno již několik hodin po katastrofě, kdy nemohlo být vůbec nic vyšetřeno: zde je stejný faul opakován jako přes kopírák).

Co třeba fotbalová varianta? Ať zní jakkoliv excentricky, pomocný motiv by tu mohl být. Británie je rozlícena, že jí Rusové „ukradli“ šampionát, a teatrálně projevuje obavy o bezpečnost svých fanoušků.

Co takhle pobaltská stopa? Skripal projevoval v poslední době obavy o svůj život, což odpovídá tomu, o čem mluvil v britské televizi iTV bývalý ruský agent Boris Karpičkov.

Co takhle pobaltská stopa? Skripal projevoval v poslední době obavy o svůj život, což odpovídá tomu, o čem mluvil v britské televizi iTV bývalý ruský agent Boris Karpičkov. Toho prý nedávno varoval telefonicky velmi spolehlivý zdroj z FSB, že on a Skripal jsou v nebezpečí. Karpičkov sloužil v KGB, pak přešel do lotyšské rozvědky, ale spolupracoval s ruskou FSB, na což se přišlo. Podařilo se mu uprchnout do Británie, kde požádal o politický azyl. Když v letech 2006 a 2007 pobýval na Novém Zélandu, byl vystaven chemickému útoku.

Politické prosazovaní „jediné možné varianty“, tolik připomínající praktiky totalitního státu, je respektováno jako ostrovní standard, zasluhující solidární postoj členských států EU. Větší množství vyšetřovacích hypotéz, běžné v civilizovaných státech, je naopak vykládáno tak, že zvyšuje věrohodnost obvinění Ruska. Jinými slovy, cokoliv řeknete na vaši obhajobu, vám jen přitíží. Cožpak ani exministr zahraničí Lubomír Zaorálek neví, že jakékoliv politické ovlivňování, byť jen letmo naznačenou preferencí jedné vyšetřovací hypotézy, je referenčním znakem totality? A že demokracii zdobí to, že politici jsou ticho, a to až do doby, než rozsudek nabude právní moci? Cožpak Zaorálek neví, že vyšetřující orgány jsou povinny stanovit všemožné vyšetřovací verze a pro všechny zajišťovat důkazy podpůrné i vylučující?

Korunu všemu nasadil současný ministr zahraničí Martin Stropnický, který na sociální síti napsal: „Ohrazujeme se proti tvrzení o původu Novičoku, které nelze ničím doložit. Je to standardní způsob, jak manipulovat informace ve veřejném prostoru, kdy se vypustí zpráva vysoce spekulativního charakteru, aniž by bylo možné ji prokázat.“ V té první větě sice zaujal ideologicky zaťaté stanovisko, ale v té druhé větě se trefil. Do vlastní nohy, ale trefil. To totiž přesně sedí jako charakteristika celé Skripalovic aféry.

Past historických analogií

Boris Johnson vyhrotil propagandistické šílenství výroky, přirovnávajícími propagandistické využití chystaného fotbalového šampionátu Rusy k berlínské olympiádě 1936. Boris Johnson není jen popleta zahraničních, ale i historických věcí. Přirovnat mediální vyznění fotbalového šampionátu k olympijským hrám je snad možné z hlediska britské vášně pro fotbal, ale Johnson by měl mít i jakýsi pojem o celém světě, který se přece tu a tam liší od britského vesmíru. Nadto jsou takové sportovní události využívány k propagaci každého pořádajícího státu, Velkou Británii nevyjímaje.

Nicméně zmínit rok 1936, to je skutečně kopnutí do vlastní brňavky. Kdyby měl Boris Johnson aspoň trochu historického povědomí o vlastní zemi v roce 1936, zarputile by mlčel, pokud by přímo nechodil kanály. Uvědomil by si například, že na podzim 1936 pochodovali britští fašisté pod ochranou britské policie londýnským East Endem. A kdyby jen to. Zrovna a jenom v roce 1936 nad tím vším ve Velké Británii trůnil Hitlerův obdivovatel Edward VIII., kterého Hitler zamýšlel po dobytí Anglie vrátit na trůn.

Důsledky „demontáže“ SSSR

Po rozpadu SSSR v roce 1991 v myslích mnoha amerických politiků (a jim přisluhujícím evropským lokajíčkům) převážila zběsilost a chamtivost. Po noblesním okamžiku ukončení studené války se začali se zvýšenou intenzitou snažit o dosažení svého dávného snu, uzurpování ruských zdrojů. I u nás se ozvaly perfidní ohlasy, že je škoda, že jsme za Jelcina Rusko nedemontovali zcela.

Jaderné materiály se Rusům téměř zcela podařilo udržet pod kontrolou, avšak u chemických se to nepodařilo, protože rozpadem SSSR se výrobní a skladovací lokality ocitly mimo ruskou jurisdikci.

Na „vedlejší“ výsledky své činnosti tito protagonisté nového „Drang nach Osten“ vůbec nehleděli, protože vždy byli zvyklí zisky privatizovat a o náklady a ztráty se pěkně demokraticky podělit s celou společností. Proto si vůbec nepřipouštěli starosti, co by se stalo se sovětskými zbrojními arzenály, kdyby se jim povedla ta úplná demontáž Ruska.

Jaderné materiály se Rusům téměř zcela podařilo udržet pod kontrolou, avšak u chemických se to nepodařilo, protože rozpadem SSSR se výrobní a skladovací lokality ocitly mimo ruskou jurisdikci. To, co by mohlo být v současné skandální kauze Skripal reálné, tak může s největší pravděpodobností vycházet právě z těch dob, kdy za Jelcina Západ demontoval bývalý SSSR.

Důsledky a výhledy

Jediná věc v této vykloubené době je pro Putina pozitivní. Potvrzuje se, jak prozíraví byli ti ruští oligarchové, kteří po Putinově nástupu využili nabídnuté finanční amnestie a převedli své peníze zpět do Ruska, byť se dostaly pod kontrolu finančních úřadů a sami se velmi neradi museli naučit platit daně. Ti „chytřejší“ přitom své majetky v zahraničí stále utěšeně rozmnožovali. Nyní však o ně projevily zájem zejména úřady britské, kyperské, saúdskoarabské – a americké jistě nezůstanou pozadu. Tedy přesně řečeno, zájem se netýká přednostně oligarchů, ale jejich majetků, zato však pokud možno v plné výši.

Není dobře pomíjet kontext událostí, protože manipulátoři se stále snaží dát lidem klapky na oči. Aby třeba neviděli, že za dobu uvalených sankcí na Rusko vzrostl meziročně americko-ruský obchod o 16 procent, zatímco Evropa ostrouhala. America First! Je třeba ale nezapomenout ani na rusko-americké vesmírné aktivity: nedávný přímý přenos startu společné mise z Bajkonuru byl pozoruhodně osvěžující.

Takže pointa kauzy Skripal, ať už je ve své podstatě jakákoliv, je odvedení pozornosti teatrálním poštengrováním Ruska navenek a vnitropoliticky děláním obrovských ramen, jak jsme vyhoštěním ruských diplomatů destruovali ruské zpravodajské sítě a jak se tím omezí ruské zpravodajské aktivity.

Británie se snaží hrát různé hrátky, ale v době globalizovaných informací jí to jde jak psovi pastva. Snaží se zveličit své všemožné tlaky na Rusko, aby odvrátila pozornosti od negativních důsledků brexitu, přitom však potajmu nakupuje čím dál více ruského plynu, neboť zima byla krutá a Rus vlastně není až takový ďábel.

Není ani dobře zapomenout na americkou doktrínu zabránit rusko-německé spolupráci, která by mohla učinit Evropu mocnou, a euro by mohlo ohrozit dominanci dolaru, což by mohlo mít pro Spojené státy katastrofální důsledky. Ty však stejně přijdou, Čína zavedla ropný jüan.

Izrael potřebuje Rusko, už kvůli vyrovnání diplomatických a mocenských vztahů s Tureckem a Íránem, které jsou tušeně v budoucnu mocnými izraelskými spojenci, ale velmi kritickými.

Takže pointa kauzy Skripal, ať už je ve své podstatě jakákoliv, je odvedení pozornosti teatrálním poštengrováním Ruska navenek a vnitropoliticky děláním obrovských ramen, jak jsme vyhoštěním ruských diplomatů destruovali ruské zpravodajské sítě a jak se tím omezí ruské zpravodajské aktivity. Božská prostoto – ale ono to skutečně ještě na mnohé lidi platí!

A pro nás? Poučení, které z celé té aféry a chování všemožných aktérů v souvislosti s ní můžeme získat? Je to staronové, leč důrazné potvrzení toho, že demokracie přináší více otázek než odpovědí. Zato totalita generuje více odpovědí, než otázek. Ptáte se mne, proč? Nebo mě zahrnete sprškou tvrzení? Sami jste se rozřadili.



Počet příspěvků: 38, poslední 9.4.2018 08:09 Zobrazuji posledních 38 příspěvků.