SCHNEIDER: Kauza Rath jako podnětný judikát

Aby skutečnosti o trestné činnosti v kauze Davida Ratha mohly být využity jako důkaz před soudem, nebo aspoň jako informace k procesně využitelným důkazům, bylo by nutné vyřešit nezákonný postup při jejich pořízení kárným řízením proti soudci. Tím by nastala rovnováha zákonnosti a spravedlnosti.

Jan Schneider 13.6.2017
Nejvyšší soud začal 30. května veřejně projednávat stížnost pro porušení zákona... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejvyšší soud začal 30. května veřejně projednávat stížnost pro porušení zákona... | foto: ČTK
Nejvyšší soud začal 30. května veřejně projednávat stížnost pro porušení zákona... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nejvyšší soud rozhodl, že je neplatné loňské rozhodnutí pražského Vrchního soudu o nepoužitelnosti odposlechů v kauze Rath. Docela překvapuje, že niveau k tomu vedené debaty je vyšší než obvykle.

Je to dáno i tím, že téma je dost přesně vymezeno, takže se do něj těžko promítají politické preference, i tím, že se k němu kultivovaně vyjadřují lidé nejen gramotní, ale dokonce vzdělaní. A nejen se vyjadřují, jsou i v médiích slyšet, i když je třeba moderátor překřikuje a stále jim skáče do řeči, ačkoliv jsou jeho hosty, sám si je pozval, a doma se ke svým hostům asi takto nechová.

Nepříznivé okolnosti

Zdá se, nebudeme-li přeceňovat světoborný význam této kauzy, že by paradoxně tyto doprovodné jevy mohly obohatit demokratickou kulturu. Té nelze dosáhnout rychle. Je to s ní jako s proslulým anglickým trávníkem, nad nímž se kontinentální zahrádkář v úžasu zajímal, jak se dá dosáhnout takové hebkosti. Anglický zahradník mu předvedl, jak trávník udržuje, a zájemce jen nechápavě kroutil hlavou, že to dělá přesně tak, ale výsledek se nedá porovnat. Anglický zahradník jen pokýval hlavou. My to tady tak ale děláme už tři sta let.

Skutečností je, že ve zdaleka neskončeném Rathově případu se již do něj vložili ministr spravedlnosti a prezident republiky. Tvrdit, že to neovlivnilo atmosféru i rozhodnutí Nejvyššího soudu, by možná bylo politicky korektní, ale mimo realitu.

Tak lze asi neutrálně shrnout velmi případnou poznámku advokáta Petra Tomana: „Moje zkušenost říká, že v politických kauzách nebo v mediálně sledovaných se judikatura nikdy nemá tvořit, protože ti soudci vždycky, ať chtějí či ne, rozhodují pod tlakem veřejného mínění. Judikáty nebývají dobré, ale bohužel na dlouhá léta ovlivní českou justici.“

Skutečností je, že ve zdaleka neskončeném Rathově případu se již do něj vložili – využitím svých pravomocí, leč stejně – ministr spravedlnosti a prezident republiky. Tvrdit, že to neovlivnilo atmosféru i rozhodnutí Nejvyššího soudu, by možná bylo politicky korektní, každopádně žádoucí, ale mimo realitu.

Základní dilema

Podle mluvčího Unie státních zástupců Ondřeje Šťastného se střetávají dvě koncepce toho, co je vlastním smyslem trestního procesu: „Jestli je to úsilí o naprostou dokonalost forem, zjednodušeně, aby papíry byly hezky napsány, nebo úsilí o to, aby pachatelé trestné činnosti byli dopadeni, byli potrestáni při zachování spravedlivého procesu.“

Vlastním ani alternativním smyslem trestního procesu ale nemůže být úsilí o naprostou dokonalost forem. Toto zlehčování problematiky lze léčit jedině dotazem, zda by Šťastný sám proti své osobě uznal důkazy, získané podobným způsobem. Pak by se mu lépe ozřejmila zásadní důležitost péče o spravedlivý proces. Polarizaci dilematu vystihl doktor Pavel Zelenka, autor Usnesení pražského Vrchního soudu: „Zákonnost je formou trestního řízení, spravedlnost pak žádoucí kvalitou (obsahu) trestního řízení.“

Vlastním ani alternativním smyslem trestního procesu nemůže být úsilí o naprostou dokonalost forem. Praktickým vyústěním problému je, zda špatně zdůvodněné a sporně schválené odposlechy mají být soudem připuštěny.

Praktickým vyústěním problému je, zda špatně zdůvodněné a sporně schválené odposlechy mají být soudem připuštěny. Přitakání je výrazem postoje „vždyť je přece všem nad slunce jasné, že (Kalousek/Sobotka/Babiš/Herman/Filip atd.) je lump, tak ho napíchneme, ono se už na něho něco vyvalí“. A ono by se to opravdu mohlo podařit, a tak by slovy Šťastného „vlastně obsah těch odposlechů prokázal jejich důvodnost, protože zdokumentovaly reálnou trestnou činnost“, ale nastoupili bychom cestu do hloubi minulého století.

Ostravský soudce Lukáš Delong nepovažuje záznam telekomunikačního provozu za zásadní zásah do lidských práv a svobod, protože se domnívá, že „základním modelem lidského chování je nelhat, nekrást, nepodvádět a domnívám se, že drtivá většina z nás se nemá za co stydět ani v rámci tedy vlastní telefonní komunikace“.

Na námitku, že záznamy odposlechů se různými cestami dostávají k uším veřejnosti, včetně skutečně intimních detailů, které se sledovanou trestnou činností nesouvisejí, odbyl slovy, že by to nemělo být. Takové stanovisko by opět bylo respektuhodnější, kdyby soudce něco takového zažil na vlastní kůži.

Vrchní soud

Usnesení pražského Vrchního soudu je dlouhé a neumím k němu říci v podstatě nic více, než co mě velmi podstatně zarazilo. Přitom je nutno předeslat, že – ač to mediálně vyznívá naprosto opačně – ve většině namítaných věcí Vrchní soud souhlasil s rozhodnutím soudů nižších instancí. Vrchní soud nicméně shledal, že polovina příkazů k odposlechu vydaných Okresním soudem v Ústí nad Labem neobsahuje „ani zmínku“, že je vedeno trestní řízení pro konkrétní trestný čin.

Vrchní soud shledal, že polovina příkazů k odposlechu vydaných Okresním soudem v Ústí nad Labem neobsahuje „ani zmínku“, že je vedeno trestní řízení pro konkrétní trestný čin

Tentýž soud podle citovaného usnesení v některých případech neodůvodnil, proč vydává příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu hned na maximální možnou dobu. Upřímně řečeno, je mi divné, že by soud vydal příkaz k odposlechu na základě žádosti, v níž by nebyl přesně specifikovaný důvod žádosti.

Soud by totiž nemohl odpovědět základní otázku, zda vůbec může odposlech nařídit, protože podle trestního řádu to může učinit v případě pouze vyjmenovaných skutkových okolností nebo trestního řízení pro vyjmenované zločiny, nebo trestné činy, k jejichž stíhání nás konkrétní mezinárodní smlouva zavazuje. K dobrému posouzení by však musel mít člověk k dispozici tentýž spisový materiál, jako měl Vrchní soud, což je z principu nemožné. Nicméně rozpor tu je, a to zásadní, a je bezpodmínečně nutné jej vyjasnit!

Laický návrh

Dalším zádrhelem se zdá, že příslušný soud nevyhověl zákonné podmínce, že „sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, než odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu“, když se spokojil se sdělením, že „jde o obezřetné jednání podezřelých a vzhledem k jejich zkušenosti s trestním řízením je třeba očekávat, že jsou obeznámeni s běžnými operativně pátracími metodami policie“.

Dalším zádrhelem se zdá, že příslušný soud nevyhověl zákonné podmínce, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, než odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu

Nad tímto tvrzením se doktor Zelenka pozastavil, protože nikdo z obžalovaných kromě doktora Petra Kotta, který byl navíc v minulosti odsouzen pro trestnou činnost zcela jiného druhu a závažnosti oproti nyní projednávané, nebyl v minulosti trestán, a dovodil, že o zkušenosti obžalovaných s trestním řízením nemůže být řeč.

Aby skutečnosti nesporně svědčící o trestné činnosti mohly být využity jako důkaz před soudem, nebo alespoň jako operativní informace vedoucí k získání procesně využitelných důkazů bylo by nutné vyřešit nezákonný postup při jejich pořízení kárným řízením proti soudci. Tím by se vyhovělo společenské potřebě stíhat trestnou činnost a napomohlo čistotě trestního řízení. Jinými slovy, dostala by se do rovnováhy forma (zákonnost) i obsah (spravedlnost).