Saúdskoarabská ropa versus Ženevská dohoda s Íránem

Může královská rodina dlouhodobě obhájit zbrojní výdaje okolo deseti procent HDP své země jinak než udržováním a prodejem íránské hrozby?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Ženevský hotel Intercontinental, kde se vedla diplomatická jednání o íránském jaderném programu, zůstal během nich otevřený veřejnosti i běžným hostům. V houstnoucí atmosféře sobotního večera 23. listopadu se v jednu chvíli na Twitteru objevila zpráva Húmana Madžda, respektovaného americko-íránského novináře přítomného u jednání: „Sakra, co tu dělá saúdskoarabský princ? Může si přijet přepočítat své peníze kterýkoliv jiný den v roce.“

Domněnka, že oním princem, pro něhož personál hotelové restaurace promptně uvolnil několik obsazených stolů, byl Bandar bin Sultán, šéf saúdskoarabské rozvědky a ztělesnění historie vztahů této země s USA, se sice nepotvrdila, ale tato událost ukazuje, nakolik saúdsko-íránské vztahy ovládají emoce.

Analýzy často interpretují napětí mezi Saúdskou Arábií a Íránem jako souboj dvou regionálních mocností o vliv v oblasti Perského zálivu a východního Středomoří, popřípadě jako konfesní soupeření sunnitů a šíitů, jež se nešťastně se protíná v syrské občanské válce. Chybějí však názory, jež by saúdskoarabské obavy z návratu Íránu do formálních struktur světové politiky a ekonomiky viděly odlišně.

Z čeho jiného tedy vyplývají obavy a otevřené nepřátelství k Íránu, jež v uplynulých týdnech bez zábran ve světových médiích ventilovali i ti představitelé rodiny Ál Saúd, kteří jinak politická témata nekomentují, protože v dnešní celosvětové hře, v níž jsou oblasti byznysu a politiky striktně oddělovány, stojí na byznysové straně?

Při hledání odpovědi se podívejme směrem, který pravděpodobně nikoho nepřekvapí: do regionu Perského zálivu a jeho pobřežních oblastí s nejvyššími světovými zásobami fosilních paliv.

ČESKÁ POZICE se Ženevské dohodě věnovala v článcích:

Klouzavý producent

Saúdská Arábie hraje na světovém ropném trhu téměř 40 let specifickou roli. V Organizaci (dvanácti) zemí vyvážejících ropu (OPEC) pak dokázala být jediným státem na světě schopným během několika týdnů navýšit svou ropnou produkci o část, která zůstává nevytěžená a trhem nevyužitá.

V letech 1980 až 2010 postavení Saúdské Arábie napomáhalo, že ze hry byli vyřazeni dva významní producenti ropy v Perském zálivu – Irák a Írán

Tato schopnost, která se označuje swing producer, klouzavý producent, jí umožňovala společně s pěti největšími ropnými korporacemi na světě – Chevron, ExxonMobil, Royal Dutch Shell, BP a ConocoPhillips – určovat rozmezí pro pohyb cen ropy na světovém trhu.

Fascinující historie ropných cen v letech 1973 až 2012 sice stále víc naznačuje, že v jejich vývoji nehrají ani zdaleka natolik důležitou roli donekonečna opakované kategorie nabídky a poptávky, sezónních výkyvů či výše zásob, ale spíše dlouhodobé cykly světové ekonomiky. Navzdory tomu saúdskoarabská schopnost ovlivňovat prostřednictvím OPECu cenu ropy byla v některých letech nezpochybnitelná. V letech 1980 až 2010 jedinečnému postavení Saúdské Arábie navíc napomáhalo, že ze hry byli vyřazeni další dva významní producenti ropy v Perském zálivu – Irák a Írán.

Případ Iráku

V případě Iráku k tomu přispěla nejprve zničující válka s Íránem, po níž následoval vpád Saddáma Husajna do Kuvajtu, deset let mezinárodních sankcí a nakonec v minulém desetiletí transformace země šokem v důsledku zahraniční intervence.

Část americké vlády okolo roku 2003 hovořila o možnosti proměnit Irák intervencí v klouzavého producenta konkurujícího Saúdské Arábii

Irácká produkce ropy se dostala na úroveň roku 1979 až po 33 letech, přestože ta část americké vlády, jež byla otevřená zájmům ropných korporací, okolo roku 2003 hovořila o možnosti proměnit Irák intervencí v nového klouzavého producenta konkurujícího Saúdské Arábii. Geografická poloha Iráku s omezeným přístupem k moři, nedostatečná přepravní infrastruktura a neutuchající násilí však z tohoto záměru učinily spekulaci.

V Íránu se produkce ropy na úroveň revolučního roku 1979 nikdy nevrátila. Vedle války s Irákem, jejíž dopad na íránskou ekonomiku byl zdrcující, se na dlouhodobém poklesu íránské ropné produkce podílely především mezinárodní sankce. Ty způsobily, že do íránských ropných polí neplynuly dostatečné investice přesně v tom desetiletí 2001 až 2011, kdy se celkové investiční náklady velkých hráčů ropného průmyslu více než ztrojnásobily.

Vyšší cena

Přijměme na okamžik myšlenky v Česku téměř neznámého amerického ekonoma Thorsteina Veblena (1857–1929), že nejdůležitější zdroj finančního zisku spočívá ve schopnosti byznysu sabotovat průmysl, omezit využití jeho kapacit na takovou úroveň, aby se nikdy nemohl proměnit v noční múru akcionáře – nadprodukci. Z tohoto hlediska by dlouhodobě nízká těžba a export ropy z Íránu a Iráku představovaly součásti mechanismu, jak udržet její cenu vyšší.

A představovalo by to také grandiózní sabotáž, ze které mohli v letech 2003 až 2008 a 2010 až 2013 profitovat menší producenti v zemích Rady pro spolupráci v Perském zálivu, Saúdská Arábie a velká těžařská pětka, jejíž zisky se pohybují v pozoruhodném tandemu s rozpočtovými příjmy saúdského království. Ale věci nejsou jednobarevné a jednoduché.

Těžba ropy Saúdské Arábie letos na konci léta byla nejvyšší za uplynulých 33 let – od vypuknutí irácko-íránské války. Téměř kompletní výpadek libyjské produkce nahradila právě Saúdská Arábie – její produkce činila v záři necelých 10,2 milionu barelů denně. Saúdskému ministerstvu ropného průmyslu tím zůstává zhruba 800 tisíc barelů, které může použít na vystlání eurasijského trhu, ze kterého náhle vypadne jiný producent. O skutečných schopnostech Saúdské Arábie dostát této roli se však vedou sáhodlouhé diskuse.

Nárůst energetických požadavků

Současně s industrializací Saúdské Arábie se rychle zvyšují energetické požadavky tamní ekonomiky, v důsledku čehož export ropy stagnuje. Jen totiž provoz více než 30 odsolovacích zařízení, které zajišťují 60 procent celkové saúdskoarabské spotřeby pitné vody, je značně energeticky náročný. Respektovaný deník aš-Šarqul-awsat financovaný členem královské rodiny tuto náročnost letos v létě odhadl na 300 tisíc barelů ropy denně, dle jiných saúdských zdrojů však v letech 2010 až 2011 činila dokonce 1,5 milionu barelů.

Předpokládaná těžba z nejnovějšího obřího ropného pole Manífa společnosti Aramco má saúdskoarabskou produkci příští rok postupně zvýšit o 900 tisíc barelů denně, ale otázkou zůstává, zda pouze nenahradí pokles produkce z jiných obřích polí. Výše rezerv i nevyužívaných kapacit a reálné investiční náklady jsou strategické záležitosti, jež téměř 80letý saúdský ministr ropného a nerostného bohatství Alí Naimí zřejmě zná.

  • Je však jejich stav natolik optimistický, jak tvrdí?
  • Umožní Saúdům udržet si aspoň částečně auru klouzavého producenta, jestliže uvolněním sankcí vůči Íránu se téměř okamžitě zvýší jeho dodávky na eurasijské ropné trhy o 800 tisíc barelů denně?
Klient zbrojního průmyslu USA

I v těchto záležitostech je třeba hledat příčiny saúdskoarabského nepřátelství k Íránu. Podstatné také je, že ropná produkce arabských států Perského zálivu tvoří jeden z pilířů amerického dolaru ve světové ekonomice i nepřímé podpory zbrojního průmyslu USA, k jehož nejlukrativnějším klientům patří Saúdská Arábie. Může její královská rodina dlouhodobě obhájit zbrojní výdaje okolo deseti procent HDP své země jinak než pečlivým budováním, udržováním a prodejem íránské hrozby?

K nejlukrativnějším klientům zbrojního průmyslu USA patří Saúdská Arábie

Perský záliv – stejně jako Středozemní moře – v historii vždy spojoval, a nikoliv rozděloval. Peršané byli a jsou na mnoha místech jeho jižního pobřeží do značné míry doma, což ČESKÁ POZICE ukázala na příkladu „nejlepšího města v Íránu“ Dubaje.

Vyhrocený protiíránský postoj Saúdské Arábie, jež po roce 2011 aspiruje na nejzarytějšího kontrarevolučního hráče na Blízkém východě, dnes zasahuje mnohem širší oblast než pouze Perského zálivu a Blízkého východu. Možná jeho ozvěnu brzy zaznamenáme i v provinční atmosféře České republiky. Jeden z hlavních klíčů ke strategickému evropsko-íránskému partnerství se totiž nachází nedaleko českých hranic – v centrále společnosti ÖMV ve Vídni.

Počet příspěvků: 1, poslední 3.12.2013 11:49 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.