Sarkozyho šavlička asi všechno nezachrání

Francouzský prezident umí odpoutávat pozornost od bídných domácích poměrů akcemi v zahraničí. Přesto mu už nevěří ani třetina obyvatel.

Nicolas Sarkozy: Právě jsem si vzpomněl, co jsem chtěl říct. Straší mě jaderná hrozba ze strany Íránu. Měli bychom ho vzít preventivně útokem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nicolas Sarkozy: Právě jsem si vzpomněl, co jsem chtěl říct. Straší mě jaderná hrozba ze strany Íránu. Měli bychom ho vzít preventivně útokem. | foto: ©ReutersČeská pozice
Nicolas Sarkozy: Právě jsem si vzpomněl, co jsem chtěl říct. Straší mě jaderná hrozba ze strany Íránu. Měli bychom ho vzít preventivně útokem.

Nicolas Sarkozy na konci srpna řekl, že jaderná hrozba ze strany Íránu by mohla vyvolat „preventivní útok“ na íránská jaderná zařízení. A samozřejmě svým prohlášením vyvolal (opět) pozdvižení. Myslel to vážně, nebo se jen snažil odvést pozornost od vnitřních problémů své země ? Nevyzpytatelný Sarkozy dělá vše pro to, aby byl i přes rekordní neoblíbenost příští rok znovu zvolen prezidentem Francie. Na jeho současné skóre v domácí i zahraniční politice se ve svém článku zaměřil spolupracovník ČESKÉ POZICE ve Francii Martin Hybler.

Sarkozy je velkým příznivcem výzkumů veřejného mínění. Elysejský palác na ně vydává přes pět milionů eur ročně, sondáže se provádějí o všem možném a zlé jazyky tvrdí, že si stačí přečíst výsledek posledního publikovaného výzkumu, a předem víte, o čem a jak bude „Sarko“ večer mluvit v televizi. Naneštěstí právě jím samým idolizované průzkumy momentálně dokumentují, že se francouzský prezident na vnitřním poli potýká s nemalými potížemi. V řeči čísel veřejného mínění je rozhodně nejméně populární hlavou francouzské páté republiky. Jeho skóre oblíbenosti se pohybuje mezi 25 a 30 procenty, což se zatím žádnému prezidentovi „nepodařilo“.

Přitom má Sarkozy ještě štěstí, že se utkává s obzvláště neslanou nemastnou socialistickou opozicí. Ta zjevně není schopna vymyslet nějaké věrohodné projekty jako alternativu vnitřní politiky a je více méně zřejmé, že po jejím předpokládaném vítězství v prezidentských a parlamentních volbách v příštím roce bude s menšími úpravami pokračovat v díle započatém Sarkozym. Tedy v úsporné politice diktované údajnou nezbytností zachraňovat spolu s Německem euro a Evropskou unii, která je pro Socialistickou stranu, stejně jako pro pravici, rovněž nedotknutelným dogmatem.

Selhal ve všem

Váha Sarkozyho neúspěchů je obrovská, jde o selhání prakticky ve všech oblastech. Zadluženost Francie se za jeho vlády takřka zdvojnásobila. Nezaměstnanost nepřestává růst, zejména mladých a seniorů. Obchodní bilance v zahraničním obchodě je již po léta negativní. Zhoršila se celková úroveň školství, výzkumu, zdravotnictví. Důchody se snížily zhruba o dvacet procent a nadále se předvídá jejich pokles. Zhoršila se i úroveň bezpečnosti a vzrostla kriminalita (energický boj proti kriminalitě a zajištění veřejné bezpečnosti patřily k hlavním Sarkozyho volebním slibům, díky nimž přetáhl značnou část voličů Le Penovy Národní fronty).

Poprvé v novodobé historii je zřejmé, že následující generace bude mít životní úroveň nižší než generace předcházející

Závratně vzrostly ukazatele sociální nerovnosti. Výrazně se zvýšil počet lidí pod prahem chudoby. Bytová krize se prohloubila a výstavba v rámci sociálních programů levného bydlení s veřejnou podporou se omezila, což ztěžuje přístup k bydlení pro sociálně slabší vrstvy a pro mladé. Hrubý domácí produkt roste stěží o jedno procento ročně (přičemž byl po dva roky, 2008 a 2009, negativní), což vede mechanicky k prohlubování deficitů sociálních účtů, jež mají zapotřebí k rovnováze růst minimálně o tři procenta ročně. Přesun výroby do Číny i východoevropských zemí a v důsledku toho faktická deindustrializace Francie rychle pokračují. Poprvé v novodobé historii je zřejmé, že následující generace bude mít životní úroveň nižší než generace předcházející.

Vrchol: zavést zlaté pravidlo

Přes všechna zmíněná negativa Sarkozy zůstává obávaným a až démonicky účinným politickým taktikem na vnitřní scéně. A lze se od něj nadít – zejména v boji o druhý prezidentský mandát – překvapivých manipulací se svými protivníky z opozice nebo rivaly ve vlastním táboře. Příkladem může být šikovně vyvolaná diskuse o „zlatém pravidlu“ a jeho zápisu do ústavy: člověk, za jehož vlády vzrostl francouzský deficit jako nikdy předtím a dosahuje nyní ročně 8-10 procent HDP, požaduje zapsání vyrovnaného a bezdeficitního rozpočtu do základního zákona! Neslýchaně troufalý požadavek! Navíc poněkud absurdní v zemi, jež po většinu své tisícileté existence byla v deficitu, což jí ovšem nijak nebránilo v tom, aby byla občas významnou mocností a vytvořila originální kulturu.

Nicméně je nutné ocenit i šikovnost tahu, který je jednak adresován ratingovým agenturám s cílem uchovat pro Francii dobrou známku pro její obligace a na druhé straně staví opozici do nepříjemné situace. Buď Sarkozyho požadavek přijmou, a tím si předem nepřijatelně zúží manévrovací prostor pro vlastní politiku, anebo – vědomi si jeho absurdity – jej odmítnou, ale v tom případě budou vypadat jako nezodpovědní hýřilové rozhazující veřejné peníze v době, kdy je třeba šetřit. V každém případě se tak socialisté ocitají v defenzivě a musejí se hájit v debatě se současnou vládou, tedy s těmi, kdo veřejný deficit naprosto nezodpovědně vystupňovali.

Ad hoc koncepce

K těmto manipulacím – a lze jich očekávat mnohem více - se přidružuje Sarkozyho umění odpoutávat pozornost od katastrofických poměrů na domácí scéně akcemi v zahraničí. Je snad prvním prezidentem páté republiky, který má znepokojivý sklon mávat při každé příležitosti šavličkou. Především je třeba poznamenat, že Sarkozy nemá žádnou koncepci zahraniční politiky. Ostatně nemá ani žádnou koncepci Francie, její role ve světě, jejích cílů v mezinárodním kontextu, její pozice v současném světě apod. Zahraniční politika je pro něj jednoduše jen dalším kolbištěm, scénou, na níž může vystoupit, předvádět se a hrát důležitého, popřípadě ohromovat publikum spektakulárními akcemi, zpravidla rozhodnutými ad hoc, bez předvídání následků, analýzy příčin a historických či politických kontextů.

Především je třeba poznamenat, že Sarkozy nemá žádnou koncepci zahraniční politiky

Je třeba poznamenat, že i v oblasti zahraniční politiky znamená období Sarkozyho vlády rychlý úpadek. Francie zdědila z dob svého velmocenského postavení nejrozsáhlejší síť diplomatického zastoupení ve světě vůbec. K tomu se řadí poměrně hustá síť kulturních a vzdělávacích institucí (Alliance Française, francouzská lycea, kulturní instituty apod.), jejichž cílem bylo propagovat francouzskou kulturu a Frankofonii všude po světě. Zatímco anglosaské země v obdobné činnosti pokračují (a rovněž Německo s Goetheovými instituty), Sarkozyho vláda redukovala o 50 procent rozpočet diplomacie a francouzských institucí v zahraničí.

Co potom ze zahraniční politiky zbývá? Na jedné straně pro Francii nezvyklé stoprocentní podřízení politice USA (návrat do integrovaného, tedy de facto amerického velení v NATO, účast na válce v Afghánistánu), na druhé straně gestikulace, spektakulární činy, svalnaté řeči. V hospodářské oblasti připomeňme jen radikální Sarkozyho prohlášení z roku 2008 o „nezbytné moralizaci kapitalismu“, a „nezbytnosti regulace financí ve světovém měřítku“, která dnes působí komicky.

Divoký válečník

Horší je, že Sarkozy neváhá, je-li k tomu příležitost, vyrazit do války. Hlavním kritériem je pro něj rychlost a spektakulárnost akce, bez většího ohledu na opravdové zájmy Francie či zemí, o něž jde. Podobné jednání může vést k jakémusi příslibu pozitivního výsledku, což je případ Libye, i když je v tomto případě třeba zachovat obezřelost. Zatím nikdo neví, kdo a jak tam bude vládnout, zda bude nová garnitura schopna spravovat zemi sama a podle alespoň zhruba demokratických kritérií. Je možné, ba pravděpodobné, že bude zapotřebí jistá forma protektorátu, jako tomu bylo v Iráku. Kdo a za jaké peníze jej bude moci zajistit? Na to Sarkozyho administrativa začíná myslet teprve teď.

Sarkozyho nezodpovědnost v zahraniční politice je potenciálně nebezpečná, protože hrozí zemi zaplést bez většího rozlišování do neřešitelných konfliktů, na nichž má Francie jen velmi sekundární zájem. Prezidentovy kroky (naposledy obletěl svět návrh „preventivního útoku“ na Írán kvůli jeho jaderné hrozbě) občas evokují bonapartistickou tradici ve francouzské politice. Vzpomeňme na avanturismus Napoleona III., za jehož vlády se Francie mimo jiné ocitla ve válce v Mexiku s nápadem dosadit na tamní trůn císaře Maxmiliána. Kde skončí Francie za panování Nicolase Sarkozyho?

Počet příspěvků: 2, poslední 4.9.2011 03:13 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.