Samozřejmě jde o libyjskou ropu. Samozřejmě jde o plyn.

Dle většiny vrcholných manažerů oslovených v anketě ČESKÉ POZICE je cílem mezinárodního vojenského zásahu v Libyi kontrola ropy a plynu.

Odpovídalo 139 vrcholných představitelů firem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odpovídalo 139 vrcholných představitelů firem. | foto: Česká pozice
Odpovídalo 139 vrcholných představitelů firem.

Povstání v Libyi začalo demonstracemi, jež navazovaly na protesty v jiných arabských zemích. Libyjci od 13. ledna 2011 protestovali především proti svému vůdci Muammaru Kaddáfímu. Režim zareagoval střelbou do demonstrantů a nasazením armády včetně letadel. Vojenská intervence mezinárodních sil v Libyi na pomoc povstalcům začala 19. března na základě rezoluce č. 1973 Rady bezpečnosti OSN přijaté o dva dny dříve. Jejím hlavním cílem je prosadit bezletovou zónu nad Libyí. Dne 23. března se k vojenské akci přidalo i NATO, které ji následně celou převzalo.

Vojenský zásah byl oficiálně zdůvodněn ochranou civilního obyvatelstva. Od začátku akce však ohledně jejího skutečného cíle převládaly nejasnosti, a protože Libye patří k hlavním světovým vývozcům ropy, začala se uvádět jako důvod intervence. Asi nejpregnantněji to řekl venezuelský prezident Hugo Chávez: „Téměř všechny evropské země odsoudily Libyi. Co chtějí? Libyjskou ropu.“ I 52,3 procenta vrcholných manažerů oslovených v anketě ČESKÉ POZICE se domnívá, že hlavním cílem vojenské akce je kontrola libyjské ropy a plynu.

Jedním z nich byl respondent, který odpověděl otázkami: „Existuje snad někdo, kdo věří, že jde o ochranu svobody a lidských práv? A že bez ohledu na to, že Muammar Kaddáfí je diktátor, je akce spojenců v Libyi legální a v souladu s ústavami USA a dalších zemí?“

V této záporné odpovědi se naopak uvádí, proč ropa a plyn příčinou zásahu nejsou: „Vojenský zásah spojeneckých sil v Libyi doprovází poměrně velký zmatek a nejasnosti, a proto nebyla jeho hlavním cílem ropa a plyn. Francie se aktivně zasazovala o zásah, aniž by bylo jasné, co je jeho motivem. USA rovněž chtěly zásah, ale nechtěly v něm převzít vedoucí roli. Německo se zásahem souhlasilo, ale pod podmínkou, že se jej nezúčastní.

Vrcholem byla diskuse o roli NATO a Turecka. A také postoj NATO, které očividně nemělo příliš velkou chuť jít ,do boje‘. Svět očekával, že se něco bude dít, že OSN, NATO a jednotlivé země něco podniknou proti Libyi, ale nikdo si nevěděl rady s tím, co a jak. Nesourodý až chaotický postup zemí a společenství to potvrzuje.“

Tento vrcholný manažer je opačného názoru a zdůvodňuje jej historickou zkušeností: „Z historie Československa víme, že dělící čára mezi ,nevměšováním se do vnitřních záležitostí suverénních zemí‘ a ,internacionální pomocí‘, případně ,obranou civilistů‘ nebo ,podporou demokracie‘ je tenká. A rozhodujícím faktorem pro to, kam se události přechýlí, jsou konkrétní ekonomické zájmy, v libyjském případě ropa a plyn.

Oponuje mu další respondent: „Hlavním důvodem vojenského zásahu je zajistit stabilitu země v prostoru evropského ,rybníku‘ a zabránit humanitární katastrofě. Ze stability Libye vyplývá zajištění dodávek ropy, nikoli však kontrola nad jejími nalezišti. Ostatně, perspektivně cennější jsou v Libyi spíš zásoby podzemní pitné vody než ropy. A stabilita snad odvrátí imigrační vlnu.

Podpora vzbouřenců je přitom sázkou do loterie. Zkušenosti s demokracií v islámských zemích jsou totiž nevalné a o vzbouřencích víme málo – jejich nákaza militantním islamismem je možná. Nelze být demokratem v blahobytné Evropě a nereagovat na slib diktátora Kaddáfího vzbouřence vyhladit. Zejména když se ho konečně chtějí zbavit i jeho rozumnější arabští kolegové.“

Jednoznačné stanovisko zaznívá v této kladné odpovědi: „Ropa a plyn jsou strategické suroviny, a proto nelze globálně dopustit, aby přístup k nim řídil nějaký šílenec, jehož činy nelze předvídat. Vojenská intervence se maskuje libě znějícími prohlášeními různých světových politiků – například o ochraně lidských práv či civilistů nebo o nutnosti svrhnout nenáviděného tyrana. Jen hlupák by jim však věřil.

Vedlejším cílem může být i snaha různých vysoce postavených generálů otestovat nové zbraně v boji, což už například v Iráku nejde. Proč tedy nezkusit Libyi! Také je třeba vystřílet zásoby střeliva a raket před uplynutím lhůty pro jejich zneškodnění. Jejich likvidace by totiž byla několikanásobně dražší než nákup nových.“

Následující vrcholný manažer se sice v podstatě nekáže rozhodnout ani kladně, ani záporně, ale jeho analýza mnohé vysvětluje: „Podíl Libye na světové těžbě ropy není natolik vysoký, aby se vyplatilo posílat na ni letectvo několika zemí a Tomahawky. Pokud by někomu šlo jen o přístup k libyjské ropě, mnohem rychlejší, levnější a pohodlnější cestou by bylo nechat Kaddáfího, aby se vypořádal s opozicí. Stačily dva nebo tři dny a vše mohlo být jako před měsícem. Možná se Kaddáfí v krytu směje, jak ze všech vrcholných západních politiků udělal pitomce, protože ještě před několika měsíci se s ním nechávali fotografovat na setkáních v přátelském ovzduší a vzájemném porozumění.

Kaddáfí je sice gangster, ale zábavný. Západní politici budou obtížně vysvětlovat, že cílem monstrózní vojenské akce byla ochrana civilního obyvatelstva, když jim až dosud nevadilo, co s ním Kaddáfí prováděl. Možná se ve svých komediantských oblečcích a operetních uniformách celý život dobře bavil, ale nedávno se začal nudit a chtěl si na stará kolena užít trochu zábavy. Pokud bylo nutné na Kaddáfího kvůli ropě a ochraně jeho ,poddaných‘ pouštět Tomahawky, pak na Hugo Cháveze kvůli podílu Venezuely na světové těžbě ropy a zacházení s opozicí by byla adekvátní pouze neutronová bomba.

Co západní mocnosti udělají, až jim válčení v Libyi ,poleze‘ do peněz? Buď se smíří s Kaddáfím, nebo začnou budovat novou libyjskou demokracii v prostředí, v němž nikdo neví, co vlastně je, a kde ji de facto nikdo nechce. To společně s ,pověstnou pracovitostí‘ Arabů povede k tomu, že ropa, ,o kterou jde‘, začne znovu ze země téct zhruba za 20 let. Až se najde kmenový náčelník, který v Libyi zase zavede autokracii. Koneckonců s diktátory se dobře obchoduje, protože jsou schopní zajistit dodržování slibů a dohod.

Pokud pominu, že ani demokracie není ideální formou vládnutí, protože rozhoduje většina, která k rozhodování není kompetentní, pak představa, že se v Libyi, která přešla od monarchie k diktatuře, začnou samy od sebe formovat demokratické instituce, je stejně naivní jako představa skutečně demokratického Ruska, které přešlo od carismu ke komunistické diktatuře, nebo demokratické Číny.

Nevím, co je cílem vojenského zásahu v Libyi. A protože tápou i analytici, neví to asi nikdo. Pokud to není tak, že Francie, jež se s Kaddáfím nikdy neměla příliš ráda, využila příležitosti, aby si kompenzovala mindrák vyplývající z bývalého postavení supervelmoci, kterou už nikdo nebere vážně, a ti ostatní se z blbosti přidali.

Zní to absurdně, ale vyloučit to nelze, pozorujeme-li nadšení Francie nad tím, že moderními stíhačkami plnými elektroniky dokáže zlikvidovat několik obstarožních tanků nebo jednomotorové cvičné vrtulové letadlo. Ani obvyklý důvod – spotřebovat rezivějící zbrojní arzenály, aby se díky jejich obnově oživila ekonomika – nemá logiku. Tomahawky se totiž daly vystřílet k afghánským horám a nebylo nutné kvůli tomu zahajovat divadelní představení ve Středomoří.“

Další odpověď je sice kladná, ale objevují se v ní pochybnosti: „Možná, že smyslem vojenské akce je zajistit, aby se kontrola ropy a plynu dostala do důvěryhodných rukou, ať už to bude kdokoli. A problémem je kontrola strategické suroviny nevyzpytatelným psychopatem. V takových situacích však bývá háček v tom, jak určit ,důvěryhodné‘ ruce.“

Počet příspěvků: 1, poslední 4.4.2011 01:14 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.