S trampy válčily i prvrepublikové úřady, ukazují historici

Z desetitisíců trampů, kteří vyráželi z měst do přírody, zbyly jen stovky. To ale nic nemění na tom, že čundr stále má své kouzlo.

Oheň (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oheň (ilustrační foto). | foto: Shutterstock
Oheň (ilustrační foto).

V brdské osadě El Paso nebo ve Zlatém údolí u Prahy lze ještě dnes nasát atmosféru dobrodružství, která lákala městské obyvatel do terénu… Sbalit tornu, obout pevné boty a vzhůru na toulky přírodou! S kamarády, ale klidně i sám. Takový modus operandi patří již přes sto let k trampům, kteří představovali zvláště za první československé republiky nevídaný fenomén.

Právě zrodu a rozmachu trampingu u nás se věnuje nová, bohatě ilustrovaná knížka Český tramping (2019), kterou nyní vydala Academia. „Na začátku byla víkendová volnost. Touha vzít život aspoň během krátké sobotní a nedělní svobody do svých rukou. A to včetně života sexuálního... Ale pozor, tramping nebyla jen romantika táborových ohňů a odchod ze zkaženého města do chrámu přírody,“ uvádí pětice autorů, již vedl v grantem podpořeném bádání Jan Randák z Univerzity Karlovy. Nová kniha je součástí širšího výzkumného zájmu o tramping v letech 1918 až 1989.

Meziválečné časy jsou obzvláště zajímavé. Kdo byl trampem? Masarykův slovník naučný jej v roce 1933 popisuje jako tuláka, v původním anglickém slova smyslu. Šlo o „výletníky, pěstující pravidelný weekend a táboření v přírodě, na rozdíl od skautů velmi volného rázu“, uváděla encyklopedie. A k „trampí“ charakteristice přidala zálibu ve zpěvu, vznik občasných osad s šerifem i slang (padouři, fešule, potlach). Slovo samotné se tu rozšířilo zřejmě též zásluhou překladu knížky Cesta od Jacka Londona (1922).

Kdo by si myslel, že mezi junáky a trampíky panovala nějaká blízkost, pletl by se. „Dá se říci, že původní trampové měli ke skautům i averzi. Byly v tom totiž odlišné ideály: zatímco ke skautingu patřila jistá až vojenská organizovanost, uniformy a pravidla, trampové byli hodně volnomyšlenkářští,“ řekl LN Jan Krško, jeden z historiků, který se zabývá trampy dlouhodobě.

Samotný Jaroslav Foglar, ikona junáků a táborníků, od jehož úmrtí nedávno uplynulo dvacet let, měl k trampům ambivalentní, vyvíjející se vztah. Zprvu se mu nelíbilo živelnější pojetí trampského života (který se nevyhýbal veselicím a laškování se ženami), ale během komunistické totality oba „propřírodní“ proudy přece jen sblížil režimní útisk. Proti trampům zasahovala i SNB kupříkladu ve známé akci v Jetřichovicích na Děčínsku v létě 1963.

Tehdy byly proti „tulákům“ nasazeny sbory Lidových milicí, samopalníci a muži s obušky, takže se represivní události dostalo přízviska „krvavý potlach“. Nebyl to ale ojedinělý zákrok: další přišly proti trampským kempům a osadám v Brdech či Posázaví.

K toulajícím se lidem s batohy na zádech měli výtky už i prvorepublikoví majitelé lesů a pozemků; třeba Moravský kras byl moravským trampům zapovězen! „Výstřelky trampského hnutí se potírají dohledem v lesích a na březích řek, prováděných zemským četnictvem anebo soukromým lesním zřízenectvem,“ popisuje prvorepublikové heslo.

Malé dějiny trampingu

Podle Krška, jenž se coby rakovnický archivář podílel na organizaci nedávné první konference o trampingu (za účasti historiků, etnologů a archeologů!), jsou právě četnické či majetkové záznamy o trampech cenným zdrojem informací. A co kroniky z osad, jež postupně vznikaly, tak jako legendární „Ztracenka“ v Povltaví?

„Překvapivě jich není až tolik. Když už byli trampové v přírodě, neměli čas na nějaké velké zapisování. Osobně v rukou jsem měl deset patnáct trampských kronik, z nichž na vás zavane duch zmizelých dob,“ říká Krško, jenž už pro svou předchozí knížku Meziválečný tramping na Rakovnicku (2008) uskutečnil pár desítek rozhovorů s pamětníky metodou tzv. orální historie. „Tramping je málo zmapovaný,“ míní s kolegy.

„Tramping stále existuje. Definovali jsme jej ostatně tak, že trampem je ten, kdo se jím cítí. A dnes to jsou, odhaduji, řádově stovky osob, ale je to jistě méně než za socialismu.“

Jan Špringl se proto zaměřil na dobu nacistické okupace, Slovensko a Podkarpatskou Rus, Jan Mareš na sportování trampů (vodáctví, box, volejbal) a etnolog Jan Pohunek pak na novější dějiny.

Po úvodní, popularizační studii, čeká na kolektiv pěti Janů další výzkum; třeba Krško, jenž přes třicet let trampuje, hodlá zpracovat osobnost Gézi Včeličky. Po něm zůstaly rukopisy, méně známé než kultovní Dějiny trampingu (1940) z pera Boba Hurikána.

A jak se daří trampům dnes? „Tramping stále existuje. Definovali jsme jej ostatně tak, že trampem je ten, kdo se jím cítí. A dnes to jsou, odhaduji, řádově stovky osob, ale je to jistě méně než za socialismu,“ přiznává Krško. Nicméně je pravděpodobné, že on dnes, na začátku víkendu, nazuje boty... a někam zase vyrazí.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.