S poštou, nebo bez pošty?

O poště přetrvává představa, kterou snad nejlépe ukazuje pošťačka v seriálu Policie Modrava: hodná, v podstatě neškodná tetka. Skutečnost je však jiná – díky technologickému rozvoji a proměnám legislativy se pošta celosvětově začala radikálně transformovat.

Česká pošta | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Česká pošta | foto:  František Vlček, MAFRA
Česká pošta | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Elmar Toime býval ředitelem Novozélandské pošty a asi před 15 lety, když se stal nezávislým expertem, formuloval naprosto jednoznačně: Stát si musí ujasnit, co vlastně od pošty chce. Česká pošta na svůj stát štěstí neměla – při jejím vzniku počátkem devadesátých let ji politici považovali za jakýsi zbytný relikt minulosti a měli pro ni jediný úkol: nepožadovat žádnou podporu ze státního rozpočtu. Pošta jim tohle přání beze zbytku splnila, občas dokonce státu nějaký ten peníz i půjčila, ale hlubšího zájmu ze strany státu se donedávna nedočkala. Nenabízela lukrativní manažerské posty a příležitostí k tunelování bylo minimum.

Nezaviněná nerovnováha

Dodnes přetrvává v obecném mínění o poště představa, kterou snad nejlépe ilustruje obraz pošťačky v seriálu Policie Modrava: hodná, trochu jednoduchá, ale v podstatě neškodná tetka. Skutečnost je však jiná – díky technologickému rozvoji a proměnám legislativy se pošta celosvětově začala radikálně transformovat.

Čeští politici pak vyprávějí celý příběh tak, že pošta potřebuje finanční podporu ze státního rozpočtu, zatímco ve skutečnosti od ní vynuceně kupují služby, za něž nejsou ochotni zaplatit plnou cenu

Posledních zhruba třicet let je obdobím hledání a tápání, které ještě ani zdaleka není u konce, z některých poštovních firem se však už stali doslova podnikatelští dravci (například Nizozemská pošta). V různých zemích postupují poštovní firmy odlišně, jedno však mají společné: trh, na němž působí, se postupně zcela liberalizoval, technologické postupy se radikálně informatizují a automatizují, osobní korespondence kvantitativně upadá. Otevření trhu neomezené konkurenci přirozeně generuje zásadní otázku: má vůbec smysl dál držet při životě státní poštu?

Otázka novozélandského poštmistra po funkcionalitě státního poštovního podniku tak nabývá na aktuálnosti, zvláště hrozí-li poště nezaviněná finanční nerovnováha. Stát jí ukládá řadu povinností (rozsah retailové sítě, některé specifické služby, parametry služeb), jež se při regulaci cen mohou ukázat jako nerentabilní. Čeští politici pak vyprávějí celý příběh tak, že pošta potřebuje finanční podporu ze státního rozpočtu, zatímco ve skutečnosti od ní vynuceně kupují služby, za něž nejsou ochotni zaplatit plnou cenu.

K tomu přistupuje sen o samospasitelné privatizaci, která díky konkurenci povede ke snížení cen. Je to opravdu sen – každý si nakonec může sám ověřit, jak se změnily například ceny za poslání balíku po rozdělení trhu mezi desítky operátorů za posledních patnáct let!

Pod tlakem ekonomizace

Ale zpátky k tématu funkcionality – k čemu stát opravdu potřebuje poštu?

Na prvním místě bude nepochybně bezpečnost státu. Specifické informační a materiálové toky se zaručenou spolehlivostí lze asi považovat za trvalou potřebu země. Ochrana osobních, vojenských či komerčních dat vyžaduje specifické provozní režimy, které komerční subjekty – jak ukázaly zkušenosti vyspělých zemí – nejsou v plném rozsahu schopné garantovat, mimo jiné pro nákladovou náročnost snižující hospodářský efekt, a směřující tak spíš k neziskovému podnikání. Svého času tolik módní outsourcování určitých segmentů nakonec poštovním firmám často jen zvýšilo náklady a snížilo konkurenceschopnost státní pošty.

Pomineme-li specifický problém starších lidí, kteří se ještě nedokázali do této civilizační éry plně adaptovat, stále zůstává otázka, zda takové odlidštění a odosobnění veškeré činnosti je skutečně žádoucí

Posledních sto let žije náš civilizační okruh v atmosféře neustále rostoucí míry ekonomizace (ve smyslu finančního zisku) veškerého konání. Tomuto tlaku dnes podléhají i poštovní podniky – cílem je maximální úspora živé práce a návratnost nákladů se ziskem. Pošty šetří, a jejich zákazníci proto dnes utrácejí svůj čas ve frontách před přepážkami. Back-office je plný strojů s minimální lidskou obsluhou, listonoše nahrazují automatizované dodací schrány, v podobných schránách si vlastnoručně vyzvednete nebo podáte balík, virtuální dopis pošlete ze svého počítače do sítě a pošta ho dodá v papírové podobě…

Pomineme-li specifický problém starších lidí, kteří se ještě nedokázali do této civilizační éry plně adaptovat, stále zůstává otázka, zda takové odlidštění a odosobnění veškeré činnosti je skutečně žádoucí. A vůbec už nám jsou vzdáleny úvahy o tom, jaké bude mít tento dlouhodobý odklon firem od živého personálu dopady na zaměstnanost a na způsob života lidí bez zaměstnání.

Pošta se nepochybně může obejít s polovičním či třetinovým personálem (za předpokladu masivních investic do technologií), otázkou ovšem je: Proč?

Dopisy – a nic jiného?

Předmětem mnoha „zasvěcených“ diskusí je u nás dodnes rozšiřování sortimentu služeb za hranice tradiční pošty. V řadě zemí je to běžné a sleduje to jediný cíl – nahradit výpadek příjmů z klesajícího objemu listovní pošty, aby bylo možné dofinancovat náklady na státem uložené povinné, leč ztrátové služby. Takto zjednodušený přístup k nákladům jako k izolovanému problému jednoho produktu je žádoucí nahradit posuzováním působení pošty v komplexu veřejných služeb.

Obrovský síťový potenciál České pošty například dávno dokázala využít soukromá banka, ale nikoliv například systém sociální péče

Seriózní analýza by ukázala, že synergické efekty širší kooperace pošty s veřejnou správou nebo s komerčními subjekty mohou řešit nejen problém financování poštovních služeb, ale v určité míře i financování veřejné sféry jako celku. Klasickým v cizině ověřeným modelem je franšízování retailových poštovních služeb do municipální správy nebo do maloobchodních sítí, jinde mají zkušenosti s propojením na sociální správu. U nás naopak často slyšíme: ať pošta nosí dopisy a o nic jiného se nestará.

Málokdo je ochoten připustit, že eventuální zvýšení například personálních nákladů pošty by mohlo přinášet nesrovnatelně větší úspory ve veřejné správě. Obrovský síťový potenciál České pošty například dávno dokázala využít soukromá banka, ale nikoliv například systém sociální péče – desetitisícový personál dodací služby trvale se pohybující v sociálním terénu může být jak zdrojem sociálních informací, tak nástrojem rychlých opatření k záchraně života či řešení sociálních problémů.

Veřejnost (včetně politiků) si zřejmě neuvědomuje, že Česká pošta za dvě desetiletí od svého vzniku snížila personální stavy zhruba o třetinu, a to navzdory rozšíření portfolia služeb. Je to sice i výsledek modernizace technologií a racionalizace řízení, především je to ale důsledek tlaku na úspory nákladů vyplývající z neujasněnosti představ státu o poslání a roli státní pošty. Za příznivějších okolností by užitek země z fungování pošty mohl být podstatně vyšší.

„Peníze na cestě“

Specifickým problémem jsou v souvislosti s nezasvěcenou kritikou také finanční služby. Poštou protéká obrovský objem finančních prostředků z nejrůznějších zdrojů a s nejrůznějšími adresáty. Tuto čistě technologickou záležitost ošetřoval v předkomunistickém období Poštovní šekový úřad (později nahrazený Výpočetní a kontrolní ústřednou spojů VAKUS), kromě toho v Poštovní spořitelně (později pohlcené Československou státní spořitelnou) pošta nabízela občanům jednak spoření, jednak vedle poštovních poukázek další jednoduchý finanční nástroj použitelný na celém území státu.

Poště výnosy z peněžních operací poskytují nenahraditelný zdroj příjmů, vlastní poštovní bankovní back-office by navíc mohl přinášet i jisté zhodnocení „peněz na cestě“

Počátkem devadesátých let se Česká pošta pokusila tyto finanční nástroje obnovit, nedostatek zkušeného bankovního personálu však vyústil v nešťastnou fúzi nově zřízené Poštovní banky s Investiční bankou do IPB (později pohlcené ČSOB). Pro soukromou banku, zvláště v etapě lákání nových klientů, byla taková fúze velice lukrativní, na relativně stabilizovaném bankovním trhu však tento benefit ztrácí na ceně, kterou jen těžko mohou kompenzovat výhody z relativně laciné široce rozvětvené retailové sítě. Hledání nového bankovního partnera po vypršení smlouvy s ČSOB se může ukázat jako velmi komplikované.

Poště ovšem výnosy z peněžních operací poskytují nenahraditelný zdroj příjmů, vlastní poštovní bankovní back-office by navíc mohl přinášet i jisté zhodnocení „peněz na cestě“. Pochybnosti o účelnosti vlastní poštovní banky, plnící jiné funkcionality než ostatní banky, tak nejsou na místě.

Úskalí franšízy

Liberalizace přivedla na poštovní trh desítky nových podnikatelských subjektů, které nepochybně přispěly k růstu kvality služeb. Smyslem těchto firem je generování zisku, a proto se vesměs zaměřují na sběr hromadných komerčních zásilek u velkých producentů a jejich finální distribuci, individuální občanská klientela je mimo okruh jejich zájmů.

Pokud si starostové neuvědomí, že řešení není ve válce o jednotlivou poštu samu o sobě, ale v komplexním přístupu ke koncepci veřejných služeb, bude jejich boj marný

Existence maloobchodní sítě (ať se bude hovořit o jednom, dvou či třech tisících provozoven) nebude nikdy zisková, ba ani neztrátová – ten, kdo bude stát o jejich udržení, to prostě bude muset zaplatit. Sociální důvody pro zachování této sítě jsou jedině v kompetenci státu nebo municipálních orgánů.

Nadějným doplňkem může být zřizování poštovních franšíz, to je však podmíněno tím, že čeští obchodníci pochopí to, co se ve vyspělých zemích už dávno ví – že pošta nepřináší obchodníkovi horentní zisk, ale přivede do jeho obchodu zákazníky, kteří by tam jinak možná nezavítali (dvacet let zatím bylo pro takové pochopení zřejmě málo).

Starostové zase v poslední době chvályhodně bojují za udržení pošt ve svých obcích, pokud si však neuvědomí, že řešení není ve válce o jednotlivou poštu samu o sobě, ale v komplexním přístupu ke koncepci veřejných služeb, bude jejich boj marný. Užitek zemi nepřinesou ani ideologické předsudky fundamentalistů zprava či zleva, ani představy reprezentantů konkurence státní pošty.

Šance pro úspory

V souvislosti s masivní privatizací veřejného prostoru se pošta obloukem může vrátit ke své původní funkci – totiž být jedním z hlavních komunikačních nástrojů státní moci

Poštovní managementy udělali v minulosti jistě řadu chyb, a stát ani politici vůbec nebyli lepší – převažujícím dojmem byl konzervatismus a neochota věci měnit. Přesto si Česká pošta udržela v mezinárodním srovnání vysoký standard služeb. Avšak teprve posledních pět až deset let se zdá, že se cosi přece jen hýbe kupředu, a zejména současný generální ředitel Martin Elkán je příslibem posunu firmy ke skutečné modernitě (naštěstí se zdá, že poště začíná rozumět i ministr vnitra). Jen je třeba si uvědomit, že pošta už nikdy nemůže být tím, čím byla v minulosti.

Její společenské funkce dnes dostávají nový obsah a paradoxně lze s jistou nadsázkou konstatovat, že v souvislosti s masivní privatizací veřejného prostoru se pošta obloukem může vrátit ke své původní funkci – totiž být jedním z hlavních komunikačních nástrojů státní moci. S tímto posláním zcela jistě nebude podnikem generujícím pro státní pokladnu zisk, zato jí však může ušetřit spoustu nákladů za služby dosud nakupované u soukromých firem nebo duplicitně zajišťované různými veřejnými institucemi.

Počet příspěvků: 1, poslední 8.6.2015 06:12 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.