S jadernou elektrárnou až na krev

Román Jiřího Hájíčka nazvaný Rybí krev vypráví nejen o tom, jak drasticky zasáhl temelínský projekt do života stovek místních obyvatel.

Jan Brabec 24.7.2013
Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš (uprostřed) a člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ Karel Hoffmann (částečně skryt vlevo za Jakešem) na staveništi jaderné elektrárny Temelín v červenci 1988. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš (uprostřed) a člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ Karel Hoffmann (částečně skryt vlevo za Jakešem) na staveništi jaderné elektrárny Temelín v červenci 1988. | foto: Česká pozice
Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš (uprostřed) a člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ Karel Hoffmann (částečně skryt vlevo za Jakešem) na staveništi jaderné elektrárny Temelín v červenci 1988.

Už víc než dvě desítky let se vedou o existenci jaderné elektrárny Temelín vášnivé spory a všechna pro a proti už byla snad dávno vyřčena. Přesto existuje jistá okolnost, která jako by byla už dávno zapomenuta, přesto ale možná právě ona tvoří to sporné jádro k nikdy nekončící diskusi.

Tedy, že celý komunisty tajně připravovaný a nakonec uskutečněný projekt vznikl veskrze násilně. A že pod dojmem jaderné katastrofy v Černobylu není příliš důvěryhodná žádná záruka, že nemůže znamenat hrozbu. V neposlední řadě šlo také o drastický zásah do života stovek místních obyvatel: vždyť jediným škrtnutím pera nenávratně zmizelo z povrchu země celé jedno území jižních Čech a spolu s ním řada místních obcí.

A právě o tomto pro naši zemi tak sporném a dramaticky zajímavém momentu píše Jiří Hájíček ve své knize Rybí krev.

Srozumitelný rozměr

Do jaké míry existovaly možnosti se nějak bránit, jak takové možnosti vlastně determinoval obecný zmar komunistické normalizace?Nejde o nějakou ekologickou agitku či energetickou při ani moralistní hříčku, ale o snahu pomocí fiktivní románové rekonstrukce tehdejší událost realisticky nasvítit, a to hodně ostře a bez jakýchkoli předsudků a nadbytečností. Zkrátka pokusit se z odstupu téměř třiceti let alespoň nepřímo zmapovat, jak asi tehdy lidé v časech komunismu o něčem takovém, jako byla stavba jaderné elektrárny, přemýšleli, jak vlastně na celý ten ambiciózní plán reagovali a co takový násilný akt tehdejší totality v tak uzavřeném venkovském společenství vlastně vyvolal. A v neposlední řadě také, do jaké míry existovaly možnosti se nějak bránit či jak takové možnosti vlastně determinoval obecný zmar komunistické normalizace.

I když samozřejmě nelze nalézt odpovědi úplně na všechno, přesto je Hájíčkův pokus zdařilý. Čtenář totiž získá ucelenou představu, o co tehdy vlastně šlo a proč je to pořád pro řadu lidí ne příliš hezká epizoda; navíc má kniha slušný spád a dobře se čte.

V knize Jiřího Hájíčka totiž nejde jen o samotnou stavbu Temelína, ale vlastně o obecnější pohled na realitu tehdejšího života za komunismu se všemi možnými polohami: od venkovského takřka poetického tónu, na kterém ani doba komunismu nestačila zase až tak mnoho změnit, až po osudy všelijakých vesnických ztroskotanců potloukajících se mezi místním zemědělským družstvem a hospodou.

Zkrátka autor pomocí úplně obyčejného lidského příběhu detailně nahlíží do tehdejšího života a vlastně celému tomu dnes už tak známému a dávno „odlidštěnému“ příběhu vrací něco jako intimní a obecně srozumitelný rozměr. Navíc se díky takovému drobnohledu čtenář může dozvědět, čím asi tak taková česká vesnice osmdesátých let žila a jak asi vypadala. A místy z toho může čtenáři běhat mráz po zádech.

Přesto kniha Rybí krev není jenom nějakým jednoznačným a drtivým popisem jednoho zániku a takřka apokalyptického zmaru řízeného komunisty, ale také prostřednictvím svých hrdinů pozoruhodným záznamem současného pracného úsilí tehdejší dobu nějak pochopit a uchopit. A s něčím takovým se pak zkrátka pokusit nějak vyrovnat.

Od lyriky po drsnou realitu

Autor nesestavuje strohý dokument ani nepoužívá přehnaně poetického jazyka, spíš se svým psaním drží realistického popisu s jednoduchými dialogy „ze života“ a svým způsobem tak vzdáleně připomíná (či je možná jejich odpovědí) venkovskou angažovanou prózu generace „šedesátníků“, jako byl třeba Jan Procházka: jeho hrdinové se ale nepotýkají s řešením nějakých veledůležitých ideových sporů zářných socialistických zítřků ani jejich klopotným uváděním do praxe, ale v rámci tehdejšího socialismu si žijí své drobné životy.

Hrdinové se nepotýkají s řešením veledůležitých ideových sporů, ale v rámci tehdejšího socialismu si žijí své drobné životyDo ničeho se nepletou, povětšinou pracují v místním zemědělském družstvu, o svém volnu opečovávají své zahrádky, občas jdou na mši či do místní hospody. Zkrátka jako by se nic nedělo a oni vlastně ani nežili v komunistické totalitě. Tak odtrženě Hájíčkem líčené prostředí vesnice působí a vlastně navozuje pověstné, takřka ničím neohraničené apatické plynutí normalizačního času. V celé knize je tak znát autorova (coby obyvatele jižních Čech) důvěrná znalost tehdejšího venkova, ale také obeznámení se „skutečnými“ osudy místních obyvatel v rámci stavby elektrárny.

Uměřenost a přesnost v detailu – což čtenář ocení právě ve střídmém líčení jakéhosi protikomunistického odporu či účasti na něm – dává knize její uvěřitelnost. Právě díky opatrnému zacházení s tématem vynikne řada působivých detailů, které vytváří vnitřní křehkost celého příběhu. Zvlášť když jeho hlavním protagonistou je žena a na všechny události se autor dívá jejíma očima.

Nejpůsobivější je to v místech, kdy autor popisuje hrdinčin vnitřní život, jako třeba když coby ještě dospívající dívka sní o dráze spisovatelky a celé hodiny sedí před čistým papírem natočeným v psacím stroji a váhá nad prvním úhozem, který by měl jeho čistotu porušit. Svůj text tak vlastně píše jenom v myšlenkách.

Nebo když později dychtivě vyhlíží svoji budoucnost a už jako studentka pedagogické vysoké školy touží stát se učitelkou v místní jednotřídce, mít děti a žít v prostředí prastaré chalupy po babičce. Přitom se vší mladickou svěžestí bytostně cítí sílu a krásu okolní přírody třeba během pozorování magické letní zahrady se včelínem a ovocnými stromy či nedaleké neměnně tekoucí řeky Vltavy v proměnách ročních období. Přesto, jak se ale postupně ukáže, má být podle diktátu jiných všechno úplně jinak.

Odvaha se zeptat

Splnila se bývalým kamarádům a sousedům i přes šok z jaderné elektrárny životní přání a vedou spokojený život?Kniha ale začíná hodně zpovzdálí: hlavní hrdinka jménem Hana se jako poměrně úspěšná, ale hlavně už dávno dospělá žena vrací v roce 2008 po dlouhých patnácti letech strávených v cizině do Čech. A tím se vlastně dává do pohybu celý řetězec v minulosti nedořešených vztahů, bolestí a nezodpovězených otázek – výsledek událostí, které jako dospívající dívka na území dnešního Temelína zažívala a které v úprku počátkem devadesátých let v totálním vnitřním zmatku a „porevolučním“ zklamání opustila.

Popisovaný příběh či Hanino vyprávění tak stále osciluje mezi dvěma časovými rovinami – současností a minulostí, a tím získává téměř detektivní rozměr. Dospělá Hana totiž postupně vyhledává své vrstevníky a aktéry tehdejšího dramatu a konfrontuje je nejen se svými vzpomínkami, ale také zkoumá, jaké znaménko má jeho dnešní dohra, tedy jestli se jejím bývalým kamarádům a sousedům i přes šok z jaderné elektrárny přece jen splnila životní přání a vedou spokojený život.

Postupně se tak čtenář dozvídá, že i když Hana pochází z obyčejné místní rodiny, přesto se v jistém smyslu svému prostředí vymyká a existuje jisté napětí mezi ní a okolím: její předci byli jako místní kulaci komunisty pronásledovanou rodinou. Zároveň žije spolu se svým bratrem Honzou v konfliktu s otcem, který jako věřící přísně dbá na jejich výchovu, a tím se s nimi generačně dostává do sporu. Hana se ve své touze všemu rozumět a pomoci stává jakýmsi aktivním prostředníkem a stmelitelem celé rodiny, vlastně se díky touze přijít věcem na kloub s pochopením dívá i na celý ten tehdejší v jistém smyslu bizarní venkovský svět a jeho zvláštní protagonisty. A tím vlastně získává privilegium popisovat tehdejší svět a před ničím nezavírat oči.

Ani před takovými dramaty, jako že se její bratr ocitá kvůli automobilové nehodě ve vězení, a rodina se tak pomalu, ale jistě rozkládá. Jinak samozřejmě prožívá to, co všichni její tehdejší vrstevníci: má své první lásky, poslouchá bigbeat z magnetofonu, zažívá s kamarádkami první výlety na diskotéky či místní tancovačky se vší dobrodružnou poetikou, která k tomu tehdy patřila.

Žádná idyla

Jenže to není všechno: v takto popsaném, takřka bezpečném světě vesnice počátku osmdesátých let se pomalu schyluje k netušenému dramatu. V obci se začíná šuškat, že se má z poloviny zatopit přehradou, která má sloužit plánované jaderné elektrárně. Do vesnice tak vstupuje počínající úzkost, které z místních chalup asi padnou přehradě za oběť.

Jakmile začne rozhodovat někdo jiný, ukazuje se, jak zdánlivá a zranitelná je idyličnost vesniceVznikají první závisti a na povrch vyplouvají sousedské animozity. Vesnice ztrácí svébytnost a pevnost. Vlastně se ukazuje, jak zranitelná je její zdánlivá, uzavřená idyličnost. Zkrátka, že o ní rozhoduje někdo jiný, než sami její obyvatelé.

To už Hájíčkův text začíná slušně gradovat. Hana se ale nechce jen tak vzdát a pořádá petiční akci, tím se však dostává do sporu se svým otcem, který coby lidovec zasedá jako jakýsi pária v místním zastupitelstvu. Hana se však snaží dál, a dokonce se setkává s obyvateli další vesnice, která je určená kompletně k demolici. To už také pod dojmem utajovaného výbuchu elektrárny v Černobylu v polovině osmdesátých let. Dnes působí hodně absurdně to popisované čtení mezi řádky v komunistickém tisku či zoufalé pokusy se alespoň něco dozvědět z komunisty všelijak rušeného zahraničního rozhlasového vysílání.

Hana a několik dalších aktivních obyvatel píší dopisy na všechny strany, všechno je ale marné: kus její vesnice zkrátka zanikne včetně jejího domova, z jiných zbude třeba jen kostel se hřbitovem. Celé tradiční po celá staletí obhospodařované území se stává jedním obřím staveništěm: na scénu přijíždějí buldozery a domy se mění v hromady sutin.

Místní jsou konfrontováni s hodně drsnou realitou: za své po desítky let budované domovy získávají od komunistů almužnu, navíc je musejí sami zlikvidovatMístní jsou navíc konfrontováni s hodně drsnou realitou: za své po desítky let budované domovy získávají od komunistů almužnu, navíc je musejí sami svýma rukama zlikvidovat. Porážet ovocné stromy, zabíjet slepice či králíky, nakonec pálit svoje osobní, přebytečné věci: v přiděleném bytě v paneláku kdesi ve městě už bude zkrátka všechno úplně jinak.

V tomto kontextu působí hodně drsně a syrově detailně popisované nájezdy všelijakých „zlatokopů“, kteří domy určené k likvidaci bezohledně rabují, a přitom v nich lidé ještě žijí. Postupně přestávají fungovat služby, jako je třeba místní obchod, pak pojízdná prodejna, přestává chodit pošta až nakonec v obci přestane fungovat elektřina a zhasne světlo.

Drobné lidské štěstí

Chvílemi celý příběh dostává až skoro surrealistický nádech: třeba když jeden z místních usiluje o to – když už nemůže ve vesnici žít –, aby mohl být alespoň pohřben na jediném zdejším zachovaném území, hřbitově, vedle své ženy. Přesto mu to úřady zakazují, protože by šlo o nebezpečný precedens. Hodně silně působí pasáže, kdy místní kronikář píše dál v rámci jakéhosi protestu už v prostředí anonymního paneláku obecní kroniku, a přitom se z okna dívá na jadernou elektrárnu.

Společnost už by si mohla odpustit nějaké další bolestné drama kolem bourání obcí či vesnic – třeba díky prolomení těžebních limitůA nakonec i hrdinka Hana prožívá místní zánik hodně intenzivně: rozchází se s přítelem, který v jakési apatii a cynickém pocitu prohry začíná pracovat pro elektrárenský gigant. Zlobí se na otce, který spolu se svými kolegy ze zastupitelstva v podobném selhání ze strachu zatajil petici obyvatel a nikam ji neodeslal. Hrdinka Hana se netají ani svým zklamáním z polistopadové politické garnitury, která ač v počátcích slibovala místním hory doly, nehnula pak ani prstem.

Přesto vylíčený příběh nekončí zcela tragicky: jen se z prostředí obecného dramatu přesouvá do soukromí a možnosti prožívat drobné radosti a svoje vlastní nenápadné štěstí třeba v podobě Haniných pozdějších cest snad po celém světě. A tím se vlastně kruh uzavírá: i přes všechen zmar je tady přece pořád ještě nějaká šance. Právě v tom asi vězí největší poselství Hájíčkovy knihy: tedy že by si zdejší společnost už mohla odpustit nějaké další bolestné drama kolem bourání obcí či vesnic – třeba kvůli nějakému prolomení současných těžebních limitů.

Navíc v podtextu se dá i číst, že jde také o úsilí vybudovat si vlastními silami určitou životaschopnou polohu nezávislou na nějakém vnějším světě a jeho dramatech, která se nakonec s železnou pravidelností stále opakují, ať jde o Temelín, či nikoliv. Zároveň se ale přitom neuzavírat, ale usilovat v rámci svých možností o co nejotevřenější společnost, která právě v této poloze – tedy bez předsudků a prvoplánové zlovolnosti jakéhosi diktátu – umožní alespoň trochu prožívat právě to osobní, drobné lidské štěstí bez hrozby násilné likvidace vlastního domova.

Jiří Hájíček: Rybí krev

360 stran
Vydal: Host, 2012.
Kniha získala cenu Magnesia litera za rok 2013.

 

Počet příspěvků: 3, poslední 3.6.2013 05:50 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.