S Evropou, anebo na periferii? A co když otázka vůbec takhle nezní?

Manažeři oslovení ČESKOU POZICÍ jsou nejednotní v názoru, zda by ČR měla, či neměla přistoupit k evropské smlouvě o fiskální odpovědnosti.

Odpovídalo 128 vrcholných manažerů firem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odpovídalo 128 vrcholných manažerů firem. | foto: Česká pozice
Odpovídalo 128 vrcholných manažerů firem.

Návrh nové evropské smlouvy o fiskální odpovědnosti, která by se Česka týkala až po případném přijetí eura, ještě není definitivně vypracovaný, ale už vyvolal spor ve vládní koalici, do nějž se zapojil i prezident Václav Klaus. Média se zaplnila komentáři, jež z té či oné strany vyhrotily otázku do podoby: Buď se připojíme, nebo se ocitneme na evropské periferii.

Názory českých top manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ jsou samozřejmě strukturovanější a připomínají mnoho aspektů. Na otázku, zda by ČR měla vstoupit do nové rozpočtové a hospodářské unie a vzdát se suverenity nad státním rozpočtem, odpovědělo záporně 44,9 procenta oslovených vrcholných manažerů. Pouze o 0,8 procenta víc než kladně.   

K vnitropolitickému rozměru tohoto dilematu jsme přinesli obsáhlý komentář Petra Nováčka. 

Tito tři respondenti vstup Česka do nové rozpočtové a hospodářské unie odmítají:

Česká republika by se neměla vzdát suverenity nad státním rozpočtem, pokud by to znamenalo, že o příjmech a výdajích státního rozpočtu se bude rozhodovat v Bruselu, či někde jinde. Měla by však přijmout ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu.

Zdá se, že termín ,odpovědný politik‘ je protimluv, a proto je třeba vzít politikům všechny možnosti, jak finančně zničit stát. Poté, co politici díky nezávislým centrálním bankám ztratili možnost neomezeně tisknout peníze, nesmí jim být dovoleno neomezeně zadlužit stát. S členstvím v rozpočtové unii to souvisí pouze tak, že by do ní ČR neměla vstupovat, pokud všichni její členové nepřijmou stejné ústavní pojistky.

Tandem Merkozy neřeší příčiny nemoci – současné a stále rostoucí dluhy. Polotovar, ke kterému se bezpodmínečně a ultimativně hlásí náhle probuzený ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, v mnoha aspektech přesahuje míru kontroly, již má federální vláda USA nad jednotlivými americkými státy. Diskutovat by se tedy mělo nad dopracovaným návrhem. Očekávám návrhy řešení dluhové krize namísto centralizace moci tandemem Merkozy.“

ČR by mohla rozpočtová úsporná opatření navrhovaná Evropskou unií pro eurozónu uplatnit ve svém rozpočtu. Tím by neztratila homogenitu s jádrem EU, což by mohla kdykoli v budoucnu použít jako argument pro svá rozhodnutí v unii.

Dobrovolné přijetí absolutní zavázanosti je proto zatím nadbytečné. Z členských zemí EU mimo eurozónu určitě nebude jediná. Učinila to například Velká Británie. ČR by však neměla být neochotná k disciplíně. Českému rozpočtu a veřejnému dluhu by to jen prospělo.

„ČR by měla přijmout opatření na snižování dluhu. Kvůli tomu však nemusí vstupovat do nové unie. Pokud máme někam vstoupit, musí být jasné, kam vstupujeme, co nám to přinese a co vezme. A to v případě EU není.

EU je jako dav, ke kterému se ostatní připojují, protože si říkají, že když jich je tolik, jsou silní, chytří a vědí, kam jdou. Přitom to však nevědí, jak přiznal jeden z otců-zakladatelů EU. A ČR nemá čas ani bohatství, aby mohla 40 let bloudit. Postup musí být opačný. Nejprve stanovit cíl, který chceme dosáhnout, a dílčí kroky. Pak je třeba získat souhlas voličů a až potom se může začít.

Zatím to vypadá, že vedení EU a několik hlavních států si hlídá svůj zájem (osobní, státní) a naplňují jej bez souhlasu voličů, protože vědí, že by jim jej neschválili.Navíc vyhrožují ostatním, když se nepřidají. Na to, kolik je v Evropě voleb, se někam ztrácí demokracie.

Svou kladnou odpověď komentovali následující tři vrcholní manažeři:

„Nevzdáme se suverenity nad státním rozpočtem. Možná se pouze vzdáme možnosti opakovaně vytvářet populistické schodky před blížícími se volbami.“

„ČR se nebude vzdávat suverenity nad státním rozpočtem, pouze se zaváže, že udrží jeho určité proporce. A to je velký rozdíl. Pokud chceme být v hlavním proudu členských zemí EU, určitá konvergence k parametrům jejích největších států je nutná.

„Až však poté, co budeme znát například podmínky, mechanismy řízení či způsoby vyvažování mocí. Stručně řečeno, až si uvědomíme, že jsme součástí ,budování státu‘ a uvěříme, že takový stát má budoucnost a nalezneme v něm dobrý domov.

Druhá část otázky je pouze jedním z mnoha argumentů těch, kdo nechtějí stát budovat, ale zničit. Mudrují snad Valaši, Chodové nebo Bavoři nad tím, že se vzdali suverenity nad svými rozpočty a jsou součástí většího celku? Byla při sjednocení Německa pro jeho východní část klíčová otázka suverenity nad státním rozpočtem? Koneckonců, odkud pochází současná kancléřka Angela Merkelová?

Na Slovensku se provalil skandál Gorila, který dává představu o skutečném suverénovi (nejen) nad státním rozpočtem. Kdybych měl rozhodovat o vstupu do rozpočtové a hospodářské unie, zvolil bych si za hlavní kritérium odpověď na otázku, zda demokratické předání suverenity ztíží nelegitimní převzetí suverenity a moci.

Další dvě záporné odpovědi jsou také kritické:

„To bychom za chvíli mohli zrušit i Českou republiku. A to snad ne.“

Obávám se příliš dominantního vlivu Německa, i když už nyní naše ekonomika právě na něm značně závisí. U ostatních zemí se pak obávám jejich nestability. O Řecku, Itálii a Španělsku to všichni vědí, ale zatím se maskuje, jak velké potíže má Francie!“

Tyto tři odpovědi jsou sice kladné, ale i v nich zaznívají výhrady:

„Měla by to udělat každá země, pokud chce být členem EU a využívat z toho vyplývajících výhod. Nebo to neudělat, ale pak ani nebýt členskou zemí EU.“

„S mou odpovědí je to stejné jako s EU. Ta se totiž projevuje jako totálně neřízené uskupení, která si hraje na ,federaci‘, v níž si jsou všichni rovni. Přitom je to vlak, který se řítí do neznáma. Nikdo jej příliš neřídí, nebo spíš řídí každých deset minut někdo jiný. Prostě zmatek.

Kvůli naší geografické poloze a závislosti na okolních zemích musíme mít zájem ovlivňovat EU a neměli bychom se tohoto zájmu vzdávat. Musíme však být připravení z této řízené/neřízené země/nezemě vystoupit nebo spíše vyskočit, pokud se bude řítit směrem/nesměrem.

„Přistoupení k rozpočtové unii nemusí být vnímané jako ztráta suverenity, pokud jsme dospěli k závěru, že fiskální a rozpočtová disciplína je nutným předpokladem k dlouhodobé hospodářské stabilitě. Kdybychom si například nejdříve uzákonili nějakou rozpočtovou brzdu, například vyrovnaný státní rozpočet, jak v minulosti navrhoval prezident Václav Klaus, bylo by přistoupení k rozpočtové unii pouze formálním stvrzením toho, že vlastní závazek míníme vážně.

O ztrátě suverenity by se dalo mluvit, pouze pokud bychom vlastní pravidlo porušili. Tyto obavy jsou jen jiným vyjádřením pochybností o vlastní schopnosti dodržovat nutná a potřebná pravidla.“

Následující dva respondenti se nedokážou rozhodnout ani pro kladnou, ani pro zápornou odpověď:

Stěžejní otázkou zůstává, za co vyměníme svou suverenitu. Zda za demokraticky přijatá a všemi dodržovaná pevná pravidla (euronadšenci), nebo za diktát velkých a silných, jako je tandem Merkozy (euroskeptici), či za principy, které bude možné měnit administrativně podle situace a dle nejasných a předem daných ustanovení (EU praxe).“

Nejde se vyjadřovat k něčemu, co v ucelené formě neexistuje ani na papíře. Úvaha o rozpočtové odpovědnosti je správná, ale ta se poruší, až se to bude většině hodit. To už tu také bylo. Proč však nevytvářet naději v lepší zítřky pro voliče? Pořád je to lepší, než je stresovat negativními zprávami.“

Podobné pochybnosti se neobjevují v dalších dvou záporných odpovědích:

ČR by neměla vstupovat do nového pokusu o federalizaci států, s nimiž se nerovně zachází, a při nejasných podmínkách této instituce. Se vzdáváním se nezávislosti Německu nebo Francii má Česko víc než tisícileté negativní zkušenosti, a proto je nutné zachovat klidnou hlavu.“

Je zřejmé, že zejména Německo a Francie chtějí federální Evropu, o jejíchž všech aspektech se bude rozhodovat v Bruselu. A rozhodovat budou právě tyto dva velké státy. V důsledku toho se nebudou muset ,otravovat‘ s hrou na spolek rovnoprávných zemí, kterým měla v minulosti sjednocená Evropa být.

Už teď jím však není. A snahou Německa a Francie je to potlačit. Až do stavu, kdy budou rozhodovat jen velké státy. Tímto špatně zastíraným cílem se však zásadně mění smlouvy o evropské integraci. A občané ČR by měli v referendu rozhodnout, zda chtějí, aby řízení jejich věcí přešlo od nich k bruselským úředníkům, kterým však jsou jejich zájmy lhostejné. Potvrzuje to každodenní praxe bruselských institucí.“

Následující dvě kladné odpovědi se zamýšlejí nad možnými důsledky toho, kdyby ČR nevstoupila do nové rozpočtové a hospodářské unie:

Pro evropské státy jsou v podstatě možné pouze dva strategické scénáře – buď větší integrace, nebo naopak zásadní posílení ,národních zájmů‘. Za dnešní situace preferuji první scénář, a to ,mírovou‘ a mírnou formou. Nerad bych se dožil v Evropě migrace národů nebo občanské války.

ČR by navzdory všem záporným jevům, jež z toho vyplývají, měla vstoupit do navrhované rozpočtové a hospodářské unie. Důvod je pragmatický. Pokud totiž nebudeme dělat to, co dnes Německo, zůstaneme okrajovou zemí směřující nikoli na Západ, ale na Balkán.

„Otázka je v části ,a vzdát se suverenity nad státním rozpočtem‘ dost sugestivně položená, protože by tomu tak nebylo. Česká vláda tvrdí, že naše rozpočtová pravidla jsou již nyní přísnější než ta EU a že odehrávající se i připravované reformy mají za úkol ještě víc posílit rozpočtovou kázeň a stabilitu. Kromě toho má být podle nejnovějších informací vlády v roce 2016 dosaženo vyrovnaného státního rozpočtu.

Z tohoto hlediska se ČR nemá čeho obávat, protože dohodnutá rozpočtová pravidla mají za úkol kontrolovat ,hříšníky‘, a proto by nás nijak nepostihla. Dalším faktem je, že pravidla by se pro nás stala závazná až s přijetím eura, což se v dohledné době nestane. Naopak nepodpoření pravidel by bylo silným negativním signálem, který by nás mohl dostat do izolace a zabránit nám v aktivní spoluúčasti na dalším utváření Evropy a v rozhodování o důležitých evropských otázkách.

To by mohlo mít nepříjemný dopad i na naši ekonomiku, která je – ať se nám to líbí, nebo nelíbí – z 80 procent navázaná na eurozónu. Nechtěl bych zažít dobu, kdy by investoři z eurozóny začali odcházet z naší země a přenášet své aktivity jinam, protože by pro ně ČR přestala být perspektivním a spolehlivým partnerem.

A konečně vrcholný manažer, jenž se v záporné odpovědi pokouší problém střízlivě analyzovat:

Otázka přijetí, či nepřijetí nových rozpočtových pravidel EU je zbytečně ,démonizovaná‘, přičemž jde spíš o zástupný problém. Z ekonomického hlediska je celkem lhostejné, zda na nová pravidla přistoupíme, nebo nepřistoupíme. Klíčovou otázkou pro naši ekonomiku a budoucnost je rozpočtová politika české vlády, její koncepce, dlouhodobé strategické řešení státního (veřejného) dluhu a především dodržování rozpočtových pravidel.

Pokud budeme dosahovat lepších parametrů státního (veřejného) dluhu, než jsou ty, jež požadují nová rozpočtová pravidla EU, což by mělo být naší ambicí, nebudeme se muset obávat případných potíží kvůli jejich nepřijetí. Vzhledem k našemu, zatím relativně lepšímu stavu státního (veřejného) dluhu doporučuji nová pravidla EU odmítnout, protože jsou příliš ,měkká‘, a jejich přijetí podmínit větší tvrdostí parametrů. Proč 60, a nikoli pouze 30 procent státního dluhu vůči HDP? Proč tři, a nikoli pouze dvě procenta deficitu státního rozpočtu?

Pokud se rozhodneme přijmout nová rozpočtová pravidla, měli bychom požadovat konkrétní a reálné kompenzace za naši vstřícnost. Ze státního rozpočtu se stává hlavní a do budoucna asi jediný zdroj příjmů našich politických a podnikatelských elit (čili mafie), a vzdání se suverenity nad státním rozpočtem by tudíž mohlo vést k jejich zásadnímu oslabení. Je tedy zajímavé sledovat názory jednotlivých politiků na přistoupení, či nepřistoupení k nové rozpočtové a hospodářské unii.

Počet příspěvků: 1, poslední 21.1.2012 04:50 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.