S Chartou 77 jsem hluboce souzněl

„Advokáti obhajující disidenty nebyli nabádáni k podpisu Charty 77. Znamenal by totiž vyloučení z advokacie. Když jsem však obhajoval disidenty,“ říká v rozhovoru třiasedmdesátiletý brněnský advokát Jiří Machourek.

Jiří Machourek, advokát | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Machourek, advokát | foto: Anna Vavríková, MAFRA
Jiří Machourek, advokát

Jiří Machourek, obhájce brněnských disidentů, který vstoupil na konci ledna do právnické síně slávy na galavečeru Právník roku 2017, v rozhovoru mimo jiné říká: „,Totáč‘ byla svým způsobem hezká doba, protože všichni drželi pohromadě. V disentu bylo mnoho proudů, ale jen jeden společný cíl, odstranění totalitního režimu. Po roce 1989 se jednotlivé proudy začaly obracet proti sobě.“

LIDOVÉ NOVINY: Pocházel jste z věřící rodiny, jako kluk jste ministroval. Nabízela se cesta stát se duchovním. Proč se to nakonec nestalo?

MACHOUREK: Babička mi vždy říkala, že budu knězem, byl to hlavně její velký sen. Ministroval jsem asi do sedmnácti, každý den jsem začínal modlitbou a často i mší. Kněz byl pro mne vzor, ke kterému jsem vzhlížel. Později jsem ale zjistil, že na této cestě stojí velká překážka – celibát. (směje se)

LIDOVÉ NOVINY: Před studiem práv jste pracoval jako dělník ve slévárně, později jako kulisák. Na vysokou školu jste se dostal až napopáté. To chtělo velkou vytrvalost.

Kněz byl pro mne vzor, ke kterému jsem vzhlížel. Později jsem ale zjistil, že na této cestě stojí velká překážka – celibát.

MACHOUREK: Byla to od dětství moje vysněná profese. Když jsem v padesátých letech vyrůstal, na zahraničních vysílačích jsem sledoval politické procesy. Hodně se mě dotýkaly zejména církevní procesy se salesiány, měl jsem je totiž možnost poznat na táborech, kam jsem jako ministrant jezdil. Už tehdy jsem snil o tom, že nespravedlivě stíhaným budu pomáhat.

V kádrových profilech jsem ale měl záznam, že nejsem vyrovnán s náboženskou otázkou. Vědělo se, že chodíme pravidelně do kostela, že na prvního máje nevyvěšujeme vlajky… Byla to velká kaňka na mém kádrovém profilu. Nakonec jsem se na fakultu dostal na odvolání. Bylo hodně plamenné a dneska bych se za to možná i styděl. Popisoval jsem, co si myslím, že je smyslem právnické profese, a že chci pomáhat lidem a chránit jejich zájmy.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste se po škole k advokacii dostal?

MACHOUREK: Nejdřív jsem chvíli pracoval jako podnikový právník. Advokacie byla pro prominenty a toto zázemí jsem neměl, v celém Brně navíc bylo jen asi 45 advokátů. Jednou jsem si však dodal odvahu a zašel jsem za předsedou krajského sdružení advokátů.

Nejdřív jsem chvíli pracoval jako podnikový právník. Advokacie byla pro prominenty a toto zázemí jsem neměl, v celém Brně navíc bylo jen asi 45 advokátů. Jednou jsem si však dodal odvahu a zašel jsem za předsedou krajského sdružení advokátů.

Řekl jsem mu, že mám zájem o advokacii, ale že jsem nebyl a nikdy nebudu ve straně a že jsem nebyl ani pionýr, ani svazák a tak podobně. Chvilku mě poslouchal a pak mi řekl, že ze zákona jsou podmínkami jen ukončená právnická fakulta a bezúhonnost. A pokud to splňuji, ať se v pondělí hlásím poradně číslo 1. Radostí jsem se málem zbláznil.

LIDOVÉ NOVINY: Byla tehdy advokacie ostrůvkem svobody?

MACHOUREK: Jistá svoboda to byla. Advokátům ale bylo doporučováno, aby vstoupili do nějaké strany Národní fronty, nejlépe do strany komunistické. Prý že jen tak mohou dobře hájit své klienty. Většina kolegů, stejně jako já, však zůstala nestranná.

LIDOVÉ NOVINY: Kdo byl vaším advokátským vzorem?

MACHOUREK: Mým školitelem byl doktor Vladimír Dvořák, ale mým největším vzorem byl Eduard Göpfert, jedna z největších kapacit na občanské právo. Vždycky nám říkal: „Než poskytneš jakoukoliv radu, vezmi si do ruky zákon,“ byť to byla bagatelní věc.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste se dostal k tomu, že jste zastupoval chartisty?

Advokátům bylo doporučováno, aby vstoupili do nějaké strany Národní fronty, nejlépe do strany komunistické. Prý že jen tak mohou dobře hájit své klienty. Většina kolegů, stejně jako já, však zůstala nestranná.

MACHOUREK: Advokátní zkoušky jsem složil v roce 1976. O rok později jsem se díky svému přátelství se Zdenou Urválkovou (snacha prokurátora Josefa Urválka – pozn. red.) seznámil s Jiřím Müllerem, jednou z vůdčích osobností brněnského disentu. Tehdy jsem se začal i se svojí tehdejší ženou podílet na výrobě samizdatu. Jirka nám přinesl nový psací stroj a my jsme po večerech přes průklepáky opisovali předané materiály. Byly to informace o Chartě 77, VONS, ale i básně či krásná literatura těch, kteří nemohli své práce oficiálně vydávat.

LIDOVÉ NOVINY: Vaším prvním disidentským procesem byla kauza Petra Cibulky. O co tehdy šlo?

MACHOUREK: Byl to první monstrproces a já se ho účastnil jako úplně čerstvý advokát. Petr Cibulka, Petr Pospíchal a Libor Chloupek byli souzeni za organizování vystoupení Jaroslava Hutky a za distribuci samizdatové literatury. To byl hodně zajímavý začátek mé právnické kariéry.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká byla u takového procesu v soudní síni atmosféra?

MACHOUREK: Hrozná. Proces trval několik dní. Na soud najely dvě auta s anténami a celý proces se nahrával. Později si také StB soudní líčení nahrávala, ale nikdo o tom nevěděl. Tady to bylo očividné. Soudil to předseda brněnského soudu doktor Jan Žižlavský a všem uložil nepodmíněné tresty.

LIDOVÉ NOVINY: Uvažoval jste o podpisu Charty 77?

Když třeba Ivan Martin Jirous v petici, pro kterou byl stíhán, popsal zvěrstva komunismu a přesně vyčíslil, kolik nevinných lidí bylo popraveno a kolik jich bylo uvězněno v komunistických koncentrácích, mluvil mi přímo z duše

MACHOUREK: Existovala zásada, že advokáti, kteří obhajovat disidenty, nikdy nebyli nabádáni, aby podepsali Chartu. Podpis by totiž znamenal vyloučení z advokacie. Ale hluboce jsem s Chartou souzněl. Projevovalo se to v tom, že když jsem obhajoval disidenty, vnitřně jsem se ztotožňoval s jednáním, pro které byli stíháni. Když třeba Ivan Martin Jirous v petici, pro kterou byl stíhán, popsal zvěrstva komunismu a přesně vyčíslil, kolik nevinných lidí bylo popraveno a kolik jich bylo uvězněno v komunistických koncentrácích, mluvil mi přímo z duše.

LIDOVÉ NOVINY: Čím to bylo, že byť jste disidenty obhajoval od sedmdesátých let, vaše vyškrtnutí z advokacie bylo navrženo až v roce 1988?

MACHOUREK: Tehdy už asi pohár opravdu přetekl. Některé z mých textů se četly na Hlasu Ameriky. Návrh na mé vyškrtnutí podal šéf krajské StB v Brně. V letech 1988 a 1989 bylo souzeno hrozně moc lidí, zejména za rozšiřování petice Několik vět, a já jsem v těchto kauzách byl na soudu jako obhájce téměř nepřetržitě.

Tehdy probíhala i velká kauza Petra Cibulky pro údajné nedovolené podnikání. Když jsem šel z výslechů na StB, měl jsem vždy v zádech „sledovačku“. V žádosti o mé vyškrtnutí z advokacie bylo na tyto obhajoby poukazováno. Dopadlo to však dobře, protože mi nic nešlo prokázat, a postavilo se za mne i tehdejší Ústředí české advokacie.

LIDOVÉ NOVINY: Bál jste se někdy?

V letech 1988 a 1989 bylo souzeno hrozně moc lidí, zejména za rozšiřování petice Několik vět, a já jsem v těchto kauzách byl na soudu jako obhájce téměř nepřetržitě. V žádosti o mé vyškrtnutí z advokacie bylo na tyto obhajoby poukazováno. Dopadlo to však dobře, protože mi nic nešlo prokázat, a postavilo se za mne i tehdejší Ústředí české advokacie.

MACHOUREK: Věděl jsem, že na mě něco hledají. Měl jsem strach, že na mě něco vyhrabou. Největší obavy jsem ale měl z toho, že zjistí, že máme chatičku vybudovanou bez stavebního povolení. (směje se) To byla moje jediná slabá stránka. Ale nikdy na to nepřišli.

LIDOVÉ NOVINY: Neměl jste problémy kvůli portrétu T. G. Masaryka, který vám už tehdy visel v kanceláři?

MACHOUREK: Věděl jsem, že to není jen tak, mít jeho portrét v kanceláři, ale u mě to prošlo. Jediná reakce byla, že náš vedoucí mi řekl, ať si tam pověsím alespoň i „toho druhého“. Myslel pochopitelně Husáka, já jsem ale odvětil, že Beneše zase tolik rád nemám, a tím to skončilo. (směje se)

LIDOVÉ NOVINY: Jak na to všechno teď zpětně vzpomínáte?

MACHOUREK: Vzpomínám na to rád. „Totáč“ byla svým způsobem hezká doba, protože všichni drželi pohromadě. V disentu bylo mnoho proudů, ale jen jeden společný cíl, odstranění totalitního režimu. Po roce 1989 se jednotlivé proudy začaly obracet proti sobě.

LIDOVÉ NOVINY: V roce 1990 jste se stal na několik měsíců šéfem Krajského soudu v Brně. Jak se to stalo?

MACHOUREK: Tehdy mne požádala ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová spolu s Petrem Pithartem, abych přijal místo předsedy Krajského soudu v Brně. Slíbil jsem to na dva roky. Šlo o očistu soudů. Dopředu se ale už vědělo, že tam budu nastupovat, takže ti, kteří se zpronevěřili poslání soudce, raději odešli sami.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste dvouletou misi nedokončil?

Hodně disidentů se bálo, ale Petr Cibulka neměl vůbec rozvinutý pud sebezáchovy. Když třeba na estébáky při výslechu řval, že se blíží doba, kdy se to obrátí, a „do tepláků“ půjdou oni, měl jsem husí kůži.

MACHOUREK: Prostě jsem se na to necítil. Být soudcem je hrozná odpovědnost, mnohem větší než u advokáta. Nespal bych z toho, zda jsem rozhodl správně. Ale bylo to hlavně proto, že tehdy vznikala nová advokacie a já chtěl být u toho.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik se po roce 1989 změnila vaše práce?

MACHOUREK: Pořád bylo co napravovat, pracoval jsem na rehabilitacích i restitucích. Petra Cibulku jsem zastupoval v žalobách na ochranu osobnosti kvůli vydávání Necenzurovaných novin až do poloviny devadesátých let. Byl jsem rád, že mne nepodezíral, že jsem agent KGB, ale to jsem asi opravdu jediný na světě. (směje se) Jeho jsem si ale hodně vážil. Hodně disidentů se bálo, ale neměl vůbec rozvinutý pud sebezáchovy. Když třeba na estébáky při výslechu řval, že se blíží doba, kdy se to obrátí, a „do tepláků“ půjdou oni, měl jsem husí kůži.

„Brněnský Motejl“

  • Třiasedmdesátiletý brněnský advokát Jiří Machourek vstoupil na konci ledna do právnické síně slávy na galavečeru Právník roku 2017.
  • Vyrůstal v Brně v nábožensky založené rodině. Tento „špatný“ kádrový profil napravoval prací ve slévárně, poté dostal možnost vystudovat dvouletou nástavbu střední knihovnické školy. Na právnickou fakultu se dostal v roce 1967, až šest let po maturitě. Od roku 1976 je advokátem.
  • Jeho advokátní praxe byla rozsáhlá, ale nad ostatní z ní vystupuje spolupráce s disentem, jež začala v roce 1977 navázáním kontaktu s Jiřím Müllerem, jenž byl vězněn za podvracení republiky. Poprvé hájil disidenty v případu Petra Cibulky, později obhajoval desítky dalších odpůrců režimu – Alberta Černého, Ivana Martina Jirouse či Stanislava Devátého.
  • V roce 1990 krátce vedl Krajský soud v Brně, s úkolem provést očistu brněnské justice. Z postu po několika měsících odešel zpět do advokacie, kde je dodnes.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.