Růže od Iriba: Parfém, v němž se zhmotňují příběhy slavných Pařížanů

Madam Rogeonová z jihofrancouzského rodu parfumářů představila v Praze novou vůni. Jaké souvislosti se při tom vybavily Janě Máchalové?

V popředí Lotus Rose, nejnovější parfém firmy Les Parfums de Rosine. V pozadí parfém Balcon z roku 1922. Paul Poiret se při navrhování jeho flakonu nechal dle svých slov inspirovat pařížskými balkony. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTK, montaž Česka Pozice, Alessandro CanuČeská pozice
V popředí Lotus Rose, nejnovější parfém firmy Les Parfums de Rosine. V pozadí parfém Balcon z roku 1922. Paul Poiret se při navrhování jeho flakonu nechal dle svých slov inspirovat pařížskými balkony. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V polovině října přijela do Prahy Marie-Hélene Rogeonová, aby představila nový parfém své firmy Les Parfums de Rosine. Je potomkem slavných parfumářů pocházejících z jihu Francie, z Montpellier. Jeden z nich, její dědeček Louis Panafieu, dokonce dodával samotnému Napoleonovi III. kolínskou vodu a pomádu na knír, který tak obdivovala Napoleonova milenka, špionka Virginia di Castiglione. Tato krásná a lstivá italská hraběnka se v otázkách módy vyznala. Nechávala se ráda svádět fotoaparátem, a tak ji můžeme spatřit na prvních módních fotografiích.

Kromě vůní spojených se světem růží se mi při rozhovoru s Marie-Hélene Rogeonovou vybavovaly úžasné souvislosti se jmény Pařížanů, kteří do „pohádky“ o této madam zapadají...

O módním tvůrci Poiretovi a Růži od Iriba

Dva muži, jeden svět a jedna žena. Tou ženou, která Paula Poireta nenáviděla a přispěla k zřícení jeho módního království, zatímco tomu druhému, satirickému kreslíři Paulu Iribovi zcela podlehla a vyznávala jen jeho vkus, byla Coco Chanelová (vlastním jménem Gabrielle Bonheur Chanel).

Příběh muže, který donutil dámy cupitat

Svět, ve kterém se oba muži potkali, byla Paříž před první světovou válkou. Album Šaty Paula Poireta, které ilustroval Paul Iribe, prezentuje v roce 1908 kolekci modelů v nové linii šatů inspirované empírem. Sám Poiret prohlásil: „Svázal jsem nohy, uvolnil pas a váhu přesadil na ramena.“ S takovou linií bylo odzvoněno objemným spodničkám. Marně Poireta jejich výrobci prosili, aby je znovu uvedl na scénu. Nestalo se. Zruinoval je. Poiret však neodstranil korzet, to bylo opravdu až zásluhou Chanelové (v roce 1916), jen místo korzetu, který stahoval pas, uvedl do módy onen rovný, sahající ke kolenům. Donutil dámy doslova cupitat. Tak mocný byl tehdy diktát módy – návrhář mohl změnit způsob chůze žen.

Ale jak to Poireta napadlo? Miloval svou ženu Denisu, která byla jeho múzou a čekala tehdy své první dítě – Rosine, Růženku. Poiret nemohl dopustit, aby nosila onen odstrašující korzet stahující pas. Rosine tak byla příčinou vzniku nové linie šatů. Poiret své dítě zbožňoval.

V roce 1911 založil kosmetickou firmu a nazval ji právě Rosine. A Le parfum de Rosine vznikl za pomoci prapředka Marie-Hélene Rogeonové. Vytvořil první parfém firmy Paula Poireta pro jeho krásnou malou Růženku a stovky dalších Pařížanek. Na obalu s růží od Iriba. Právě tento obal si Marie-Hélene „vypůjčila“ pro svou firmu, kterou založila v roce 1991 poté, co ukončila praxi v marketingu salonů haute couture Givenchy a Balmain.

V době, kdy si vyřizovala právo užívat Iribův návrh s růží na obaly, setkala se s Poiretovou dcerou Perrine. V devadesátých letech žil ještě také jeho syn Colin. Poiret měl s Denisou pět dětí. Po své druhé dceři Martine pojmenoval školu a ateliéry, kde mladé dívky, nespoutány dobovým vkusem, navrhovaly dezény na textil, bytové doplňky a flakony pro řadu parfémů. Jeden z nich, Sang de France (Krev Francie), byl ve tvaru srdce a měl provokativní rudou barvu.

Po světové výstavě Art Deco (1925), na které se ještě Poiret díky sponzorům představil jako člověk mnoha talentů, začala jeho hvězda pohasínatVzpomněla jsem si na něj, když mi Marie-Hélene popisovala svoje zkušenosti v salonech. U Balmaina obdivovala odvahu Germaine Cellierové, která navrhovala ve 40. letech parfémy odvážných barev, například Vent vert (1945), který byl zelený, což bylo tehdy neobvyklé. Poiret byl zřejmě zapomenut. Jeho Krev Francie totiž francouzská vláda zakázala. Parfém přišel totiž na trh v době, kdy vypukla první světová válka...

Po světové výstavě Art Deco (1925), na které se ještě Poiret díky sponzorům představil jako člověk mnoha talentů, začala jeho hvězda pohasínat. Tři bárky zakotvené na Seině – divadlo, noční klub a moderní domov s úchvatnými parfémovými varhanami – byly jeho labutí písní. Šaty, které tehdy na výstavě předváděl na dvouapůlmetrových figurínách, působily staromódně. Módní teritorium ovládly ženy s plochými ňadry ostříhané na krátko, které se podle Poireta podobaly telegrafním sloupům.

Malé černé šaty, které oslnily město nad Seinou v roce 1925, byly od Gabrielle Chanelové. Tato strašlivá Coco začala Poiretovi přebírat zákaznice. Přispěla k tomu i jedna z dam Rothschildových se svými uměleckými kumpány. Obtěžovali Poiretovy modelky a Poiret se jich razantně zastal. Výsledkem incidentu bylo, že Rothschildová a její banda avantgardních žen začala šít v salonu Chanel. Co mohla Chanelová vědět o Poiretově trápení? Během války mu zemřela dcera Rosine a syn Gaspar. Marnotratnost a neschopnost přizpůsobit se nové době jej připravila o slávu, majetek i ženu Denisu, která se s ním nakonec v roce 1928 rozvedla.

Man Ray, kterému se nikdy nepodařilo Poireta vyfotografovat, stvořil jeho portrét sugestivně ze slov: „Plný obličej, orientálně působící plnovous a jeho oči, to vše budilo dojem, že je to člověk, se kterým si není radno zahrávat a který je zvyklý na nejlepší dary života.“ Podle Raye byl oblečen do kanárkově žlutého pláště. Jasně dával najevo, že se nevzdal fauvistické barevnosti, a to v době, kdy svět obdivoval bledé pastely.

V době první světové války odešel na frontu v uniformě, kterou navrhl pro francouzskou armádu. Setkal se tam uprostřed bojů s přítelem malířem Andrém Derainem. V tomto neklidném prostředí vytvořil Derain Poiretův portrét. Na obraze vyhlíží jako byzantský Kristus.

Poiret, který si po svém krachu psal deníky o zradách svých přátel, zemřel téměř opuštěný v roce 1944 na Parkinsonovu chorobu. Surrealistická návrhářka Elsa Schiaparelliová, rivalka Coco Chanelové, přijela do Paříže z emigrace krátce po jeho smrti. Spěchala k Poiretovu hrobu, aby se s ním rozloučila. Oblékla si plášť, který od něho kdysi dostala. Údajně dodatečně uhradila výlohy s pohřbem spojené. Splatila mu tak symbolicky svůj dluh. Po první válce, kdy se snažila prosadit bez prostředků a zoufalá z nejistoty, zda má opravdu talent navrhovat módu, tehdy ji na rozdíl od Maggy Rouffové, která jí doporučovala věnovat se raději sázení brambor než módě, Poiret podpořil.

Příběh muže, který miloval zlato

Paul Iribe, syn baskických rodičů dychtící po penězích, poctách a ženách, muž, jehož život je jako román, jehož každá kapitola patří do jiného žánru, zapustil kořeny v pařížském životě po vydání onoho již zmíněného alba nazvaného Šaty Paula Poireta. Toto dílko, pokládané za první umělecký artefakt ve stylu později nazvaném art deco, bylo rozesláno na všechny evropské královské dvory. S odmítnutím se vrátilo jen z jediného – z Londýna.

Iribe pozměnil chápání módní kresby, která do té doby byla popisná, nevýrazná a umělecky nezajímavá. Pod vlivem japonských tisků zvaných ukijoe porušil nejen klasickou perspektivu, ale eliminoval pozadí na atributy módního světa: křeslo, zrcadlo, přehoz. Modelky vypadaly jako gejši. Některé byly otočené zády, čímž nejen vyvolávaly dojem tajemna, ale ukazovaly též oděv ze zadní části. Poiret, který dobře odhadl talentovaného mladíka, si od něho nechal navrhnout i onu slavnou stylizovanou růži, která spolu s Poiretovým jménem byla všívána do oděvů z jeho dílen a stala se jeho symbolem.

„Měl tváře buclaté jako kapoun a mluvil s pomlkami – řečí chtěl napodobit elitu.“ Tak Iriba popsal Poiret. Svého baskického přízvuku se nezbavil ani poté, co získal světácký švih. Každý jeho milostný příběh byl krokem ke slávě. Své bohaté přítelkyně nabádal, aby šly s dobou a pravé perly na náhrdelníku vyměnily za onyxové, aby nevypadaly zbohatlicky. Když byl náhrdelník plný falešných kuliček, Iribe neměl co získat a opustil je.

Každý Iribův milostný příběh byl krokem ke slávě. Své bohaté přítelkyně nabádal, aby šly s dobou a pravé perly na náhrdelníku vyměnily za onyxové.Jeanne Dyrisová, hvězda němého filmu, se na něho smutně dívá z jedné reklamní fotografie. Vydělávala peníze pro něho. I Maybelle Hoganová, řadící se do kategorie „americká dědička“, mu ochotně zařídila ateliér na pařížské ulici Faubourg Saint-Honoré. Bylo to po první světové válce, kdy svět požitků byl mrtev.

Iribe stejně jako Poiret se stále domníval, že vkus přichází shora. Ve své tvorbě se nedokázal rozloučit s leskem zlata, jeho extravagantní návrhy ústily do nového baroka a vzdalovaly se geometrizujícím tendencím nové doby. V tom byl s Poiretem zajedno. Podíváme-li se na ložnici, kterou navrhl pro zpěvačku Andrée Spinellyovou (1887–1966), vidíme mosaznou postel se zlatou parafou v čele, bledězelené stěny. Ano, přepych. Byl pro něho majetkem, který se nesmí dělit. I tato postel má svůj příběh. Údajně si ji Iribe i sám vyzkoušel. Dá se však věřit odchovankyni tvrdé školy šantánu, která když se jí po setkání s jedním Argentincem narodilo v Baskicku dítě, odpověděla na senzacechtivé otázky dopisovatelů společenských rubrik „tři kroky tanga sem, tři tam – ó jak nebezpečný tanec“?

Příběh ženy, která se zhlédla v diamantech

Vyslechněme francouzskou spisovatelku Colette (1873–1954), kronikářku francouzského života mezi dvěma válkami. Její květiny, její zahrada – žluté růže. Právě o nich se zmínila Marie-Hélene. Současný butik Le parfum de Rosine se nachází v zahradě Palais Royal v Paříži, tam, kde spisovatelka Colette bydlela.

Bylo to na jihu Francie, v polovině třicátých let. Saint-Tropez rozžírán čipernou pařížskou hloupostí. Colette dokázala vyzdvihnout pravou tvář lidí. „Coco poprvé v životě miluje,“ svěřuje se Colette v dopise svému poslednímu manželovi, novináři a spisovateli Maurici Goudeketovi. Psala mu o plánovaném sňatku Coco s Paulem Iribem. Colette ho nazvala démonem. Nový snoubenec Gabrielle v ní budil podezření, jakousi pudovou nedůvěru, že jde o něco nepravého.

Byl perfektním kreslířem, dekoratérem, návrhářem filmových a divadelních kostýmů, reklamním fotografem, v roce 1931 dokonce získal v New Yorku druhou cenu v soutěži o nejlepší reklamu a porazil i slavného Hoyningena-Huena (Man Ray stejně jako baron Adolph de Meyer dostal tehdy jen čestné uznání). Ale Colette v něm cítila to, co Coco nikdy nezasáhlo. Posedlost leskem zlata.

Zřejmě ale Coco opravdu milovala poprvé v životě tak silně. Ona, která propagovala onyx místo perel a jednoduchost místo barokní přebujelosti, uspořádala výstavu šperků, které navrhla, diamantů pyšnících se na voskových bystách. Neobvyklé tvary, třásně z diamantů padající k obočí místo vlasů. Bylo to v době, kdy se ženy vlasů zbavovaly a toužily mít hlavu nablýskanou jako ebenový knoflík po vzoru tanečnice, zpěvačky a herečky Josephine Bakerové.

Co vedlo strohou Coco, která dosud propagovala bižuterii, aby se zhlédla v diamantech? Tvrdilo se, že za tím počinem stál Iribe. V roce 1933 mu Gabrielle financovala časopis Le Témoin. Kdysi na počátku století do něho přispíval kresbami. Nyní v něm ale jeho hlas zněl jednoznačně šovinisticky. Gabrille tu na jedné z obálek ztvárnil jako ukřižovanou Marianne, symbol Francie ve frygické čapce.

Coco se pod jeho vlivem měnila. Jaká by asi byla její budoucnost, kdyby se její „diamant“ Iribe nezhroutil před jejíma očima na tenisovém kurtu v Mentonu? Jeho smrt ji ochromila. Následující sezonu tančily ženy oblékané u Chanelu v šatech v oblíbených barvách Paula Iriba, v modré, červené a bílé, v barvách Francie, kterou ve svých článcích pro Le Témoin až rasisticky nadřazoval nad ostatní země.

Gabrielle zůstala na poli módy sama s nebezpečnou soupeřkou Elsou Schiaparelliovou, která jí svými divokými surrealistickým kousky přebírala zákaznice. Mohla snad Coco obdivovat klobouk v podobě telecí kýty, nebo šaty, které se podobaly kusu nábytku? Takto zvesela oblékala své klientky Elsa, zatímco v dálce už bylo slyšet černé nacistické holínky, které měly brzy pošlapat bezstarostnou svobodu.

Několik slov o spisovatelce Colette

Když se na sklonku dvacátých let přestěhovala do Palais Royal, nabídla Poiretovi, aby vytvořil kostýmy pro divadelní provedení jejího románu VagaboundPatřila ke generaci Marcela Prousta, Andrého Gida a Paula Claudela. Období Belle Époque poznamenalo její umělecké začátky. Frivolní a naivní hrdinky jejích prvních románů se díky talentu a životním zkušenostem proměňují v nezávislé partnerky mužů. Tato autorka více než 50 románů, tanečnice, novinářka a politička byla oceněna jako první žena prestižní Goncourtovou cenou, stala se členkou belgické královské akademie a získala nejvyšší francouzské státní vyznamenání, titul rytíře Řádu čestné legie. Její díla byla zhudebněna, převedena do divadelní podoby i zfilmována.

Narodila se v burgundském městečku Saint-Sauveur-en-Puisaye. Její manžel Henry Gauthier-Villars, spisovatel a vydavatel známý pod přezdívkou Willy, dokázal odhadnout literární talent své mladé ženy a první její díla vydával pod svým jménem. Brzy pochopila, že podlehnout vášni a citům pro ni znamená ztrátu svobody. A Willyho opustila. Neteř Napoleona III., dcera vévody z Morny, jí proklestila cestu k nezávislosti. „Můj muž ti líbá ruku, já vše ostatní,“ píše již svobodná, rozverná Colette. Když se na sklonku dvacátých let přestěhovala do Palais Royal, nabídla nešťastnému Poiretovi, aby vytvořil kostýmy pro divadelní provedení jejího románu Vagabound.

Několik slov o doktoru Mardrusovi

Joseph-Charles Mardrus, lékař a vynikající překladatel orientální literatury, se narodil jako muslim v roce 1868 v Káhiře. Záhy poté se stal egyptským katolíkem a omylem Pařížanem, jak rád podotýkal. V roce 1904 přeložil pohádky Tisíce a jedné noci, což byl od dob Antonia Gallanda (18. století) nejbrilantnější překlad, který uznali i sami Angličané.

Poznamenán symbolismem, přeložil též Šalamounovu píseň a na žádost francouzské vlády v roce 1925 Korán. Se svou první ženou, básnířkou Lucií Delarue, která podporovala jeho literární ambice, procestoval jako lékař na počátku století celý arabský svět. Lucie Delarue se s ním na počátku dvacátých let rozvedla, neboť zjistila, že se daleko lépe cítí ve společnosti lesbických básnířek Renée Vivien (rozená Pauline Mary Tarn) či Natalie Barneyové.

Druhou ženou doktora Mardruse se stala mladičká Cobrette, jejíž rodina se zabývala dějinami loutkového divadla a klasickou loutkohrou. Přesah do Čech má Mardrusův příběh díky malíři Aloisu Bílkovi, který Cobrette jako rodinný přítel portrétoval.

Zmínka o doktoru Mardrusovi v souvislosti s parfémy Marie-Hélene Rogeon není náhodná. V témže roce, kdy se Paříží line vůně Les parfums de Rosine, tedy v roce 1911, pořádá Paul Poiret za pomoci Mardruse jednu z prvních a nejskvělejších komerčních akcí 20. století, večírek v zahradě své pařížské vily, nazvaný Tisíc a dvě noci. Bylo snad většího znalce Orientu v Paříži, než doktor Mardrus?

Zahrada plná papoušků, plameňáků, makaků – opiček, uvázaných k větvím stromů –, exotické pokrmy nabízené kejklíři jako na perském trhu pod baldachýnem malíře Raoula Dufyho. Všech tři sta hostů muselo dorazit v oblečení starých Peršanů. Sám Poiret v roli sultána v bílém turbanu a vysokých červených botách seděl na trůně a občas pohlédl na zlatou klec s ebenově černými otroky a favoritkami. Vyvrcholením večera bylo otevření klece, z níž vyšla mezi jinými i paní Poiretová oblečená do širokých harémových kalhot a perského turbanu se zlatými dracouny. Tato reklamní show přispěla k prodeji Poiretových parfémů, mezi nimiž byl i parfém Minaret, a zpropagovala jeho orientální módu.

Stačí přivonět...

Marie-Hélene Rogeonová má ve své kolekci Les Parfumes de Rosine též jednu vůni exotickou – Rose Kashmirie. Je to podle jejích slov vůně soudobé Indie. Tato dáma, znalá historie, se ve své kreativní práci nevrací do minulosti. Kromě obalu a třásní u flakonů jsou její vůně odrazem současnosti.

V Praze představila nový parfém Lotus Rose. Inspiroval ji k němu ostrov plný zahrad, Isola Madre na jezeře Lago Maggiore. Manýristickou vilu a zahrady tu začal budovat v roce 1511 hrabě Lancillotto Borromeo. Zahrady plné vůní cypřišů, cesmín, citrusů, azalek, růží či kamélií obsahují ještě jednu vůni, ne tak typickou pro tuto oblast ležící pod Alpami na italsko-švýcarském pomezí. Je to neobvyklá vůně lotosu, která okouzlila paní Rogeonovou a dala jejímu parfému jméno. Je to vůně delikátní, a tak ji v Praze můžete najít v jediném obchůdku Madeleine v Dlouhé ulici, kde se prodávají kosmetické delikatesy.

Ve Francii byli parfumáři odjakživa pokládáni za umělce. Aby ne. Stačí si přivonět a vybaví se vám tolik souvislostí...