Rusku stále prochází genocida Gruzínů v Abcházii před 25 lety

Ruskou agresi proti Gruzii v letech 1992 až 1993 známou jako válka v Abcházii je třeba si připomínat. Město Suchumi obydlené převážně Gruzíny bylo po pádu 27. září 1993 proměněno v popraviště.

Sergo Matkava 29.9.2018
Válka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Válka. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Válka.

Čas dokáže dějiny uchovat i je z paměti národa vymazat a často dokonce zkreslit. Uchování pravdy o bližších i vzdálenějších historických událostech záleží na lidech, kteří nejsou lhostejní. Proto je třeba připomínat ruskou agresi proti Gruzii v letech 1992 až 1993 známou jako válka v Abcházii. Jsem svědkem strašlivých události, od kterých letos v září uplynulo 25 let.

Město Suchumi, které bylo obydleno převážně Gruzíny a vzkvétalo, bylo po pádu 27. září 1993 proměněno v popraviště. Zvěrstva přivandrovalých banditů si lze jen obtížně představit. V Suchumi a okolních gruzínských vesnicích zmasakrovali a zlynčovali všechny gruzínské civilisty. Nevinné ženy, děti a starce mrzačili, mučili, vraždili, znásilňovali a pohřbívali zaživa. Jejich řádění lze považovat za brutální válečné zločiny, za něž však dosud nebyl nikdo potrestán.

Rusko-gruzínský konflikt

Kdo mohl, utíkal, čímž vznikla změť prchajících lidí, dobytka, hus a slepic. Lidé nechali vše doma a prchali přes průsmyk, aby si zachránili život. Jde o nejděsivější a největší zločin ruské státní moci a jejích „siloviků“ ve 20. století na gruzínských civilistech v Abcházii. To by světové společenství mělo vědět a popohnat toto zločinné jednání k odpovědnosti. Lze namítnout, že není možné žít jen minulostí, ale směřovat kupředu. Bez pravdivého a smysluplného zhodnocení minulosti však gruzínský národ žádná budoucnost nečeká.

O etnických čistkách Gruzínů v Abchazské autonomní republice světové společenství ví, ale ruská propaganda se od začátku těchto děsivých událostí snažila interpretovat tehdejší svár jako mezi Gruzíny a Abcházci, přestože jde o rusko-gruzínský konflikt vyprovokovaný imperialismem Kremlu

Nechci rozdmychávat národnostní třenice ani vyostřovat konflikt. Přeji si objektivní zhodnocení událostí před 25 lety, na jejichž počátku je konflikt gruzínského národa a Kremlu. Proto o tomto strašném konfliktu nelze hovořit jako o abcházsko-gruzínském, ale o rusko-gruzínském. Mým cílem je jako očitý svědek sdělit pravdu o těchto událostech, což by nemělo zhoršit vztahy Gruzínů, Rusů, Abcházců, Arménů a dalších národů.

O etnických čistkách Gruzínů v Abchazské autonomní republice (Gruzii) světové společenství ví, ale ruská propaganda se od začátku těchto děsivých událostí snažila (v čemž pokračuje dodnes) interpretovat tehdejší svár jako mezi Gruzíny a Abcházci, přestože jde o rusko-gruzínský konflikt vyprovokovaný imperialismem Kremlu. Všichni, kdo tahali za nitky tohoto krvavého představení, dleli a dlí v Moskvě. A kdyby narazili na odpor mezinárodního společenství, možná by se později neodehrálo v podstatě totéž v Cchinvali (takzvané Jižní Osetii) a v Ukrajině.

Neexistence etnických střetů

Gruzie má složitou a současně hrdinskou historii, Nejvíce vzkvétala v 11. a 12. století. Poté však musela v důsledku tlaku Perské a Osmanské říše v roce 1801 požádat o pomoc a podporu sousední carské Rusko. To však obsadilo a připojilo Gruzínské království ke svému impériu, čímž se stalo ruskou kolonii. V roce 1823 ruští kartografové nakreslili podrobnou mapu Gruzie, která v porovnání s dnešní byla mnohem větší, protože její součástí byla Abcházie a další území.

Až do rusko-gruzínského vojenského konfliktu v letech 1992 až 1993 byla Abcházie součástí Gruzie s právy autonomní republiky. Etnické střety Abcházců s Gruzíny neexistovaly.

Po rozpadu carského Ruska a vyhlášení demokratického gruzínského státu v roce 1918 po třech letech následovala vojenská intervence vedená tehdejším sovětským Ruskem. Tato agrese Gruzii vnutila novou formu státu v podobě Gruzínské sovětské socialistické republiky, jejíž území bylo podstatně okleštěno.

Až do rusko-gruzínského vojenského konfliktu v letech 1992 až 1993 byla Abcházie součástí Gruzie s právy autonomní republiky. Etnické střety Abcházců s Gruzíny neexistovaly. Byl tu turistický ráj, v němž spolu v klidu žili Gruzíni, Abcházci, Rusové, Řekové, Arméni a nejméně deset dalších národů a národností.

Republika Jižní Osetie

Agresivní ruská velmocenská politika se postupně projevila po celé jeho hranici. Rusko v podstatě na všechny sousední státy vznáší územní nároky. Příkladem je okupace dalšího gruzínského území v roce 2008, jemuž Rusko říká „Jižní Osetie“. Do roku 1922 tento název neexistoval, protože toto území bylo odnepaměti centrem gruzínské státnosti.

Takzvanou Republiku Jižní Osetie tvoří výseč v centrální části Gruzie (leží pouhých 50 km od hlavního města Tbilisi), kde se gruzínská státnost zrodila na konci starověku. Toto území znamená pro Gruzii totéž co Kyjevská Rus pro Rusko či Jeruzalém pro Židy.

Osetové žili za kavkazským hřebenem a nejednou se jako vazalský stát stali součástí Gruzínského království. Za podporu sovětského Ruska v průběhu bolševické okupace Gruzie v roce 1921 osetské obyvatelstvo dostalo od Lenina uměle vytvořenou autonomní oblast, takzvanou Jižní Osetii, která nikdy dříve neexistovala – při sčítání obyvatel carského Ruska na začátku 20 století v Cchinvali žila jediná osetská rodina a najednou se stalo „hlavním městem Jižní Osetie“.

Takzvanou Republiku Jižní Osetie tvoří výseč v centrální části Gruzie (leží pouhých 50 km od hlavního města Tbilisi), kde se gruzínská státnost zrodila na konci starověku. Toto území znamená pro Gruzii totéž co Kyjevská Rus pro Rusko či Jeruzalém pro Židy. Jmenuje se Šida Kartli, tedy Vnitřní Kartlie, a z tohoto názvu vzniklo místní zeměpisné označení pro Gruzii – Sakartvelo.

Vliv ruské propagandy

Když Češi ve 14. století budovali Karlův most, suchumští Gruzíni razili vlastní mince cchumuri tetri. V knize z roku 1577 německý geograf Georg Henisch, původem z tehdy maďarského Bártfa, dnes slovenského Bardějova, píše: „Přímými potomky antických Kolchiďanů jsou dnešní Mingrelové (etnická západogruzínská skupina něco jako gruzínští Moravané – pozn. red.) obývající celé černomořské pobřeží. Jejich nejdůležitějšími městy jsou Pazisi (Poti) a Dioskuria (Suchumi).“

České studenty ovlivňuje ruská propaganda, která tvrdí, že zlí Gruzíni Berija a Stalin zorganizovali stěhování gruzínského obyvatelstva na abchazské území až ve třicátých letech 20. století

České studenty 441 let po vydání této knihy ovlivňuje ruská propaganda, která ji ignoruje, a tvrdí, že zlí Gruzíni Berija a Stalin zorganizovali stěhování gruzínského obyvatelstva na abchazské území až ve třicátých letech 20. století. Bibli do starogruzínštiny přeložili už ve 14. století mniši Bedjiského kláštera v Abcházii. Všechny tisícileté stavební památky, například kláštery či mosty, mají na abchazském území nápisy výhradně ve starogruzínštině.

Ve vesnici Lichny v Gudautském okrese v chrámu Nanebevzetí Bohorodičky z 10. století záznam na zdí jednoho ze zdejších kněží ve starogruzínštině z roku 1066 uvádí, že na obloze se objevilo zářící nebeské těleso (Halleyova kometa). A je unikátní i tím, že všichni astronomové na světě zjišťují opakované přílety Halleyovy komety k Zemi i díky pozorování tohoto neznámého gruzínského sluhy Božího z 11. století.

Návrat do sovětských časů

Dnes nikdo nepochybuje, že strašné události v letech 1992 až 1993 v Abcházii byly důsledkem agresivní protigruzínské ruské politiky. V průběhu uplynulých 25 let se však tato tragédie otupila. Civilizovaný svět, konkrétně Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), etnické čistky Gruzínů v Abcházii konstatoval třikrát – na summitech OBSE v Budapešti 6. prosince 1994, v Lisabonu 3. prosince 1996 a v Istanbulu 17. až 18. listopadu 1999. Totéž uznalo i Valné shromáždění OSN v rezoluci č. 62/249 z 29. května 2008.

Kdo tyto etnické čistky zorganizoval a uskutečnil? K odpovědi na tuto otázku je třeba se vrátit do sovětských časů, kdy neomezeně panovalo politbyro Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Také tehdejší ruský ministr zahraničí Andrej Kozyrev na tiskové konferenci 15. října 1993 přiznal, že v Suchumi se odehrávají etnické čistky Gruzínů a 72. zasedání Valného shromáždění OSN 30. dubna 2018 (bod 35) rozhodlo, že je třeba vrátit gruzínské běžence do jejich abcházských domovů.

Všechna tato rozhodnutí jsou však pouze deklarativní, nikdo je nebere vážně a nehodlá naplnit. Vzniká tedy otázka: Kdo tyto etnické čistky zorganizoval a uskutečnil? K odpovědi na ni je třeba se vrátit do sovětských časů, kdy neomezeně panovalo politbyro Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Na jeho plénu v červnu 1961 vystoupil i tehdy nejvýznamnější ideolog Michail Andrejevič Suslov, který mimo jiné prohlásil: „Gruzíni co nevidět začnou bojovat proti komunismu a usilovat o nezávislost. Boj proti nim je třeba zahájit v Abcházii. Mingrelii a Svanetii je třeba poskytnout autonomní statut. Na každém z těchto území bychom brzy měli podnítit lokální nacionalistické cítění. Je třeba je přesvědčit, že Gruzíni byli do Abcházie přesídleni. Je v našem zájmu postavit proti sobě západ a východ Gruzie – a pak se ujmout role prostředníka.“

Dobře vycvičení vetřelci

Před rokem 1993 v Abcházii žilo 89 tisíc Abcházců a 245 tisíc Gruzínů. Při takovém poměru by žádný konflikt vyvolaný Abcházci, byť radikálními, neměl šanci uspět. Především by však žádný nevznikl. Hranice Abchazské autonomní republiky nebyly vyměřeny v souladu s abcházským osídlením a území bylo navíc rozšířeno o enklávy s gruzínským či řeckým obyvatelstvem, popřípadě tam žila i jiná etnika. Vědomě tak byl vytvořen předpoklad pro střet Abcházců s dalšími národnostmi, především s Gruzíny.

Všechny zločiny na abcházském území spáchali vetřelci z Ruska – žoldáci, „zdvořilí lidé“ jako při anexi Krymu, kozáci, ozbrojené bandy a později i jednotky armády Ruské federace s nálepkou mírových sil. Tito muži přišli organizovaní, dobře vycvičení a s konkrétním úkolem vyhánět Gruzíny, vraždit je a uloupit jejich majetek.

V roce 1992 pak ruské vedení naplnilo sovětské doporučení, o něž se zasloužil tajemník politbyra Suslov, a začalo tento plán uskutečňovat. Za jeden z důvodů lze považovat i stahování sovětských jednotek z východoevropských zemí. Pro vojáky nebylo ubytování, a tak se našlo řešení – zorganizovat ozbrojený konflikt v Abcházii a pak je tam s poukazem na mírovou misi vyslat. Zabavení nemovitostí a dalšího majetku místních civilistů byla technická záležitost.

Všechny zločiny na abcházském území spáchali vetřelci z Ruska – žoldáci, „zdvořilí lidé“ jako při anexi Krymu, kozáci, ozbrojené bandy a později i jednotky armády Ruské federace s nálepkou mírových sil. Tito muži přišli organizovaní, dobře vycvičení a s konkrétním úkolem vyhánět Gruzíny, vraždit je a uloupit jejich majetek. Ruská strana považovala za normální zavraždit pána domu i s rodinou a za odměnu se zmocnit jeho majetku. Takových případů bylo bezpočet.

Takto v roce 1993 zavraždili v jeho domě i mého 71letého otce, veterána druhé světové války, přičemž v našem suchumském domě žije jeho vrah. Až v roce 2010 se mi nedaleko řeky Inguri podařilo od ruských vojáků koupit jeho ostatky a důstojně ho pochovat na území kontrolovaném Gruzií. Zločiny naplánovali i spáchali ruští politici s pomocí KGB-FSB pod zástěrkou hesel separatistické části abchazských obyvatel žijících převážně v Gudautském okrese.

Cynický popis událostí

Žádné důvody pro národnostní konflikt Gruzínů a Abcházců nikdy neexistovaly. Větší část abcházského obyvatelstva (zhruba 60 tisíc) žila ve městě Gudauta a jeho okolí. Podle sovětského sčítání lidu v roce 1989 činil podíl Abcházců na celkovém počtu obyvatel autonomní republiky 17 procent. V Suchumi v té době žilo více než 60 procent Gruzínů a pět procent Abcházců.

Ruská vojenská intervence byla vedena s cílem zmocnit se části území obývaného Gruzíny a proti všemu gruzínskému obyvatelstvu dobývaných oblastí – ruské ozbrojené bandy podporované jednotkami ruské armády zaštiťující se hesly o abchazské nezávislosti udělaly špinavou práci.

Ruská média popisovala události v Abcházii cynicky. Tvrdila například, že abcházské armádní letectvo bombardovalo gruzínské pozice v Suchumi. Kde by však tehdejší Abcházie vzala vlastní ozbrojené síly?

Ruská média popisovala události v Abcházii cynicky. Tvrdila například, že abcházské armádní letectvo bombardovalo gruzínské pozice v Suchumi. Kde by však tehdejší Abcházie vzala vlastní ozbrojené síly? Ruská média také tvrdila, že Suchumi ostřeluje abcházské válečné námořnictvo. Jakým kouzelným proutkem se mávlo a rázem tu byly nejen ozbrojené síly, ale i jejich složky, například letectvo či námořnictvo?

Jejich vznik vyžaduje vysoké finanční prostředky či čas na profesionální přípravu. Navíc etnicky (s výjimkou města Gudauta) byla převážná většina obyvatel autonomní Abcházie gruzínská. Rusko po staletí uplatňuje vůči malým národům imperiální politiku a k jejich podrobení používá pravidlo „rozděluj a panuj“. Ruská říše a později i nové Rusko se vždy oháněly hesly nezávislosti, aby kavkazské národy znepřátelily a mohly jim vládnout.

Ihned po pogromech a vyhnání Gruzínů ruskými gangstery pod vedením moskevských ideologů začaly být v Abcházii ničeny historické památky svědčící o gruzínské přítomnosti. Zlikvidovány byly všechny gruzínské nápisy na kultovních stavbách, architektonických památkách i na hřbitovech. Staré hřbitovy srovnaly se zemí tanky jako Tálibán v Afghánistánu.

Neschopnost gruzínských politiků

Ruská propagandistická mašinérie chrlí nepravdy a dezinformace a knihy o dějinách Abcházie deformující historii a zdůrazňující, že byla samostatným nezávislým státem a nikdy gruzínskou provincií. Ruská pravoslavná církev šla ještě dál a na gruzínské křesťanské chrámy navzdory tradici nechala instalovat ruské cibulovité kopule. Této mašinérii se v podstatě podařilo přesvědčit světovou veřejnost, že šlo o abcházsko-gruzínský konflikt.

Lví podíl na absenci věrohodných informací má gruzínské politické vedení, diplomatický sbor, novináři i představitelé inteligence, kteří pro nápravu současné situace v podstatě nic nedělají. Obzvlášť je třeba zdůraznit smutný fakt, že gruzínské státní orgány prakticky nedisponují profesionály a státní správě chybí intelektuální potenciál.

Proto znovu zdůrazňuji, že konflikt v letech 1992 až 1993 byl rusko-gruzínský a že ruské propagandě je třeba vzdorovat pravdivými a ověřenými informacemi. V případě Gruzie byl etnický konflikt údajně připravován desítky let. Do Abcházie vtrhly hordy žoldáků najaté nejen ruským státem, ale i mafií, jež doufala, že získá co nejvíce turistické infrastruktury, přičemž ruský stát zajímaly zejména vojenské cíle, nejvíce strategické černomořské pobřeží jižního Kavkazu.

Tyto struktury pod pláštíkem abchazských vlasteneckých hesel vtrhly do Abcházie a konflikt fakticky zorganizovaly. Analogicky si dnes počínají na jihovýchodě Ukrajiny. Úplné a objektivní zhodnocení těchto událostí bohužel dodnes neexistuje. Lví podíl na absenci věrohodných informací má gruzínské politické vedení, diplomatický sbor, novináři i představitelé inteligence, kteří pro nápravu současné situace v podstatě nic nedělají.

Obzvlášť je třeba zdůraznit smutný fakt, že gruzínské státní orgány prakticky nedisponují profesionály a státní správě chybí intelektuální potenciál. Ve vedoucích postech jsou často zcela nepřipravení lidé, bez zkušeností a jen díky oddanosti mocným či rodinným svazkům (nepotismus). Takové řízení státu a personální práce lze považovat za „kakistokracii“ neboli vládu nejhorších, nejméně kvalifikovaných občanů bez skrupulí. Spravedlnost a právní zhodnocení událostí jsou možné, jen pokud bude uvedená situace napravena.

Neznámá místa masových hrobů

Čas, ruská prolhaná a cynická propaganda, nečinnost gruzínských úřadů, tabuizování těchto témat a zamlčování událostí v Abcházii jako součásti Gruzie deformují fakta či je proměňují v opak. Je nepochopitelné, že gruzínští poslanci usilovně a dlouhou dobu detailně zkoumají, zda lze v Gruzii prodávat prezervativy s rafinovaně zdrsněným povrchem, což považují za prioritu, přičemž zapomínají na své gruzínské spoluobčany, kteří byli mučeni či zavražděni v letech 1992 až 1993.

Dodnes nejsou známá místa masových hrobů civilního obyvatelstva, ani se o tom nemluví. V uplynulých 25 letech se v Gruzii nenašel jediný dokumentarista, spisovatel či novinář, jenž by zvěčnil památku gruzínských obětí genocidy v Abcházii.

Už dávno měla být vytvořena databáze nejen s umučenými a zavražděnými gruzínskými civilisty, ale i se jmény jejich katů, kteří musejí být popohnáni k odpovědnosti. Je také třeba vyčíslit materiální škody vyplývající z ruského drancování Abcházie. Dodnes nejsou známá místa masových hrobů civilního obyvatelstva, ani se o tom nemluví. V uplynulých 25 letech se v Gruzii nenašel jediný dokumentarista, spisovatel či novinář, jenž by zvěčnil památku gruzínských obětí genocidy v Abcházii.

Zdá se, že 21 mrtvých na Rustaveliho třídě v centru Tbilisi 9. dubna 1989, jež měli na konci Sovětského svazu na svědomí ruští vojáci, má větší cenu než 20 tisíc Gruzínů všeho věku zavražděných v roce 1993 v Abcházii. O 21 mrtvých se neustále mluví skoro 30 let, ale 20 tisíc vyvražděných gruzínských civilistů jako by neexistovalo. Je to projev gruzínského hyenismu. Gruzínské úřady doposud nesestavily seznamy 20 tisíc gruzínských občanů ani nezačaly vyšetřovat tyto zločiny.

Představitelé gruzínských vyhnanců se neúčastní jednání – jsou ignorováni a k rozhovorům je nikdo nepustí. Místo nich jednají výlučně Gruzíni z východních oblastí země, kteří skutečnost neznají, a především je tento problém nepálí. Jsou to v drtivé většině lidé, kteří tam nikdy nežili, ani předválečnou Abcházii nikdy nenavštívili. Necítí s tímto regionem a navíc v skrytu zastávají prokremelské postoje. Proto se za uplynulých 25 let problém územní celistvosti Gruzie či návratu běženců do jejich domovů neposunuly ani o krůček.

Důsledky pasivity

Dnes v Gruzii dospívá generace, která nezná podstatu rusko-gruzínského konfliktu, neví, kdo jej vyvolal, ani, kdo je poškozený. Znovu připomínám, že tento krvavý konflikt rozpoutala imperiální ruská státní moc, která zneužila separatistických nálad části Abcházců a vyvolala v nich představu odtržení Abcházie od Gruzie.

Ruská propaganda částečně dosáhla toho, že události v letech 1992 až 1993 jsou považované za tragický spor Abcházců a Gruzínů. Do jisté míry to platí i o světovém veřejném mínění, které lžím ruských propagandistů důvěřuje. Je však třeba si uvědomit, že vpádem do abcházské části Gruzie utrpěli všichni její obyvatelé – Gruzíni, Abcházci, Řekové, Židé, Ukrajinci i amšenští Arméni, což jsou v podstatě potomci bývalých uprchlíků z Turecka.

Zůstane-li reakce světové veřejnosti na konflikt v Abcházii stejně pasivní jako doposud, pak se konflikty „na hranicích impéria“ v Podněstří, Abcházii, takzvané Jižní Osetii, na Krymu a na jihovýchodní Ukrajině v blízké budoucnosti rozšíří

V celé Evropě chybně převládá názor, že největším zločinem proti lidskosti po druhé světové válce bylo zavraždění osmi tisíc bezbranných civilistů v jugoslávské Srebrenici. V Abcházii jich bylo zavražděno 20 tisíc – 2,5krát víc – kvůli jejich gruzínskému původu. Zůstane-li reakce světové veřejnosti na konflikt v Abcházii stejně pasivní jako doposud, pak se konflikty „na hranicích impéria“ v Podněstří, Abcházii, takzvané Jižní Osetii, na Krymu a na jihovýchodní Ukrajině v blízké budoucnosti rozšíří.

Dnes se ve světě hovoří jen o konfliktu na Ukrajině a na krveveprolití v Abcházii si nikdo nevzpomene. Politici ve svých projevech mluví jen o Ukrajině. Je proto třeba šířit informace o ruských zločinech a odhalovat skutečnou tvář ruského světa. V rámci vztahů států je nezbytné s pomocí mezinárodních organizací dosáhnout, aby Rusko přiznalo vojenskou agresi proti nezávislé Gruzii v letech 1992 až1993, kompenzovalo hmotné i morální újmy a zaplatilo za spáchané škody – a vrátit běžence do jejich domovů.

Dokud se Rusko neomluví gruzínskému národu a státu za spáchané zločiny, bude nadále vzkvétat nedůvěra a stále pravděpodobnější bude nová agrese „ruského světa“, rakoviny 21. století. Více než 20 tisíc mrtvých a 300 tisíc běženců, kteří přišli v Abcházii o střechu nad hlavou, majetek i jakoukoli naději zavazuje k opětovnému nastolení pravdy a spravedlnosti.



Autor

Sergo Matkava

Sergo Matkava | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články