Rusku revoluce nevoní

Podle Sergeje Lavrova cizí země musejí respektovat volbu obyvatel zemí Blízkého východu, ale jen je-li tato volba v zákonných mezích.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ve středu na tiskové konferenci hodnotil dění v zahraniční politice v roce 2011 a velmi intenzivně se věnoval zejména situaci v severní Africe a na Blízkém východě. Rusko odmítá násilí v regionu i cizí zásahy do vnitřních záležitostí blízkovýchodních států, řekl mimo jiné Lavrov. To je trvalé stanovisko Moskvy, jež se týkalo Libye stejně jako nyní Sýrie, kde Rusko volá ukončení násilí a po vyřešení krize diplomatickou cestou. Pokud se někdo zvnějšku bude vměšovat do tamního dění, hrozí eskalace konfliktu, respektive válka v celém regionu, míní Rusko.

Lavrov rovněž prohlásil, že cizí země musejí respektovat volbu obyvatel zemí Blízkého východu, je-li tato volba v zákonných mezích. Zastavme se u tohoto prohlášení. Pokud smysl věty otočíme, znamená to tedy, že podle ruského šéfa diplomacie nelze respektovat události, kdy lidé vzali věci do svých rukou nad rámec zákona. Což je přesně případ arabského jara. Tunisko, Egypt, Libye a další státy v oblasti včetně Sýrie – všude tam se události vyvinuly v masové protesty proti diktátorským vládám až v revoluce, jež rozhodně nebyly v mezích zákona. Volba lidí byla jasná: pryč s diktátory, které dle zákona odstranit nelze. Jak to tedy Lavrov myslel?

Přesně tak, jak to řekl. Ruská zahraniční politika funguje podle tohoto mustru. Moskva nepodpořila intervenci NATO v Libyi a blokuje spolu s Čínou podobnou akci v Sýrii. Na oboje má právo a možná je to i správný diplomatický přístup. Horší už je, že žádná opozice v arabských zemích se u ní s tímto přístupem podpory dočkat nemůže, protože její činy se prostě do ústavního pořádku států, kde vládnou brutální autokrati, jaksi nevejdou. Naopak, „zákonné“ je podle Ruska protesty potlačit, což se i někde úspěšně podařilo nebo se o to – jako třeba v Sýrii – důkladně snaží. Ale nesmí se to s tou důkladností přehánět, v takovém případě přichází laskavé varování, třeba od Lavrova: „Mírni se s tím vražděním, Bašáre.“ Nebo: „To už jsi opravdu přehnal, plukovníku.“ Ale nic víc!

Pro Rusko jsou řádnými (a než padnou jedinými) partnery diktátoři jako právě Bašár Asad a svého času Muammar Kaddáfí či Husní Mubarak

Pro Rusko jsou řádnými (a než padnou jedinými) partnery diktátoři jako právě Bašár Asad a svého času Muammar Kaddáfí či Husní Mubarak. V demokratických zemích máme legitimní volbu lidu: regulérní volby. Občané arabských zemí nic takového až do loňska ani náznakem nepoznali, nyní již mají jakousi zkušenost alespoň v Tunisku a Egyptě. Kdyby záleželo jen na Moskvě a její zahraniční politice, čekali by dál, až hrůzovládci skonají vetchostí stáří a v poklidu je vystřídají jejich synové.

Rusko (a koneckonců nikdo) nemá rádo, když se někdo vměšuje do jeho vnitřních záležitostí. I tam byly nedávno volby a v březnu budou další. O regulérnosti těch prosincových jsou prokazatelné pochybnosti a vítěze březnových známe dopředu. Putin a spol. si museli, byť neradi, vyslechnout všelijak výtky, nicméně výsledky platí.  Vnější kritika časem utichla, vnitřní se (snad) formuje. Rusko má k demokracii mnohem blíž než země Blízkého východu a severní Afriky. Z Lavrovova prohlášení je však jasné, jak se Kreml a vláda zachovají, překročí-li protesty jejich opozice zákonnou hranici, kterou tamní mocipáni vymezili.

Počet příspěvků: 1, poslední 18.1.2012 03:54 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.