Rusko není moderní národní stát, ale poslední evropská říše

Rusko by mohlo s Evropou spolupracovat, aniž by ji potenciálně ohrožovalo, až nic nebude Moskvu nutit k centralismu, jenž udržuje ruskou říši pohromadě. Zhruba o sto let opožděný rozpad ruské říše by usnadnil život Evropě i Rusům samotným.

Vít Kučík 4.11.2017
Demonstrantka na protestu v Moskvě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Demonstrantka na protestu v Moskvě. | foto: ČTK
Demonstrantka na protestu v Moskvě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Rusko je posledním pozůstatkem evropských feudálních a koloniálních říší. Tuto archaickou územní jednotu lze v současnosti uchovat pouze silným autoritativním režimem. Ten však bude ohrožovat blízké i vzdálené sousední země. Liberální a ekonomicky efektivní systém lze čekat až po pádu moskevského centralismu a fragmentaci na menší národnostní celky. Proč lze Ruskou federaci považovat za pozůstatek říše, a nikoli za moderní národní stát?

Říše ovládá jiné samostatné celky – národy nebo kolonie. Oproti tomu národní stát je tvořen jedním převládajícím národem a kompaktním územím, které nejen ovládá, ale i obývá. Pro říši je nezbytný silný mocenský centralismus, který dokáže překonat odstředivé tendence regionů a národů. Oslabení centrální moci říše obvykle vede k jejímu štěpení, ke ztrátě národů a území, na kterém žijí. Oslabení centrální moci národního státu tento dopad nemívá.

Oslabení centrální moci říše obvykle vede k jejímu štěpení, ke ztrátě národů a území, na kterém žijí. Oslabení centrální moci národního státu tento dopad nemívá.

Mocenský centralismus říše je autoritativní, nikoli liberální. Liberální mechanismy by mocenský centralismus rychle oslabily a říše by se začala drobit. Autoritativní moc vládne její delegací na konkrétní osoby, které pak více či méně vládnou svévolně, a instituce této osobní vládě pomáhají. Konsolidované národní státy umožňují nejefektivnější, tedy liberální systém, který funguje opačně – vládnou instituce a lidé podle daných pravidel tuto vládu vykonávají.

Říše je politickým obrazem vrcholné éry feudální agrární ekonomiky venkova, národní stát industriální ekonomiky měst. Moderní nacionalismus je městským fenoménem, na venkově se mu příliš nedaří, potřebuje koncentraci lidí oslovitelných médii – jen tehdy se mohou srocovat, vnímat národní sounáležitost a požadovat samostatnost. Proto po ukončení agrární éry říše slábly a svou efektivitou nemohly konkurovat menším industriálním národním státům.

Moskevská centrální moc

Éra velkých říší skončila na začátku, maximálně v polovině 20. století. Prohraná Velká, první světová válka ukončila v roce 1918 Habsburskou a Osmanskou říší, druhá světová válka urychlila rozpad koloniálních říší Velké Británie a Francie, případně menších koloniálních hráčů, jako byla Itálie, Španělsko a Portugalsko. Jediné evropské říši – carskému Rusku – se tento proces vyhnul díky bolševické revoluci, která nastolila natolik represivní centralismus, že překonal starý, carský.

Bolševický režim eliminoval národní i liberalizační síly, které erodovaly evropské říše, a tuhou diktaturou zakonzervoval carskou říši až do současnosti. Kdyby tehdejší relativně liberální petrohradská vláda nad bolševiky zvítězila, v následujících desetiletích by neodolala odstředivým tendencím svých dálněvýchodních, středoasijských, kavkazských a jiných území stejně jako evropské říše.

Rusko přejmenované na Sovětský svaz si zachovalo všechny atributy říše – především silný centralismus Moskvy ovládající obrovské nesourodé celky na periferii. Soudržnost ruské říše závisí na moskevské centrální moci, jejíž jakékoliv oslabení vyvolává odstředivé tendence periferií.

Stalin direktivně industrializoval zemi, což lze v počátečním stadiu provádět centrálně. Dosáhl přechodného hospodářského růstu, kterého využil k vojenskému posílení, takže jeho říše přežila ohrožení zvnějšku. Nacionalismus, který urbanizaci a industrializaci doprovází a představuje pro mnohonárodnostní říši smrtelné nebezpečí, nahradil internacionálním marxismem, který byl ideologickou platformou pro likvidaci jakékoli opozice a ohrožení zevnitř.

Rusko přejmenované na Sovětský svaz si zachovalo všechny atributy říše – především silný centralismus Moskvy ovládající obrovské nesourodé celky na periferii. Soudržnost ruské říše závisí na moskevské centrální moci, jejíž jakékoliv oslabení vyvolává odstředivé tendence periferií, ať to bylo v důsledku revoluce v letech 1917 až 1921 či krachu komunismu za Michaila Gorbačova a Borise Jelcina.

V devadesátých letech Rusko ztratilo bezpečnostní nárazníkovou zónu v podobě středoevropských satelitů i vnější prstenec vlastního území – Pobaltí, Bělorusko, Ukrajinu, Zakavkazsko a středoasijské státy. Nástup autoritářského Vladimira Putina byl logický a pro celistvost zbytku říše nevyhnutelný. Kdyby nenastoupil, Ruská federace by se dále štěpila.

Kauza Chodorkovskij

Nezbytnost ekonomické centralizace říše ukazuje kauza Chodorkovskij. Podstatné na ní není, jak tento ruský oligarcha získal majetek, ani jak platil daně, ale že byl sibiřským magnátem, který se chtěl vymanit z vlivu Moskvy vybudováním ropovodu do Číny svou ropnou společností Jukos. Ten by s kapacitou okolo 600 tisíc barelů denně pokryl asi pětinu tehdejšího čínského trhu, který dlouhodobě roste nejrychleji na světě.

Kontrola nerostných surovin má pro Kreml zásadní význam, a proto musel Chodorkovského, který se snažil tento monopol narušit, odstranit. Vznikající Putinův režim tehdy sice ještě neměl stejně jako dnes všechny ekonomické páky zcela pod kontrolou, ale jeho bezpečnostní a justiční moc již byla v podstatě konsolidovaná, a proto použil sílové řešení – Chodorkovského zatkl, nechal odsoudit v politickém procesu a uvěznil.

V devadesátých letech ruské ropovody na Dálný východ neexistovaly. Státní přepravce Transněft jej sice plánoval do přístavu Nachodka, odkud by zásoboval Čínu, Severní Koreu a Japonsko, což však Jukos nepovažoval za efektivní, a proto vytvořil projekt vlastního, o dva tisíce kilometrů kratšího ropovodu do Číny, kam by směřovala jeho ropa za ekonomicky výhodnějších podmínek.

To by představovalo významný zdroj příjmů a moci mimo Moskvou ovládaných ropovodů, dokonce by jim konkuroval. Z toho vyplývá, že obrovské regiony na střední Sibiři mají ekonomické zájmy, kterým Moskva brání. A ukazuje, proč kontroluje jedním monopolním podnikem všechny ropovody, plynovody a železnice.

Ekonomická moc Ruska, a v jejím důsledku i politická a vojenská, závisí na exportu nerostných surovin. Nic jiného nemůže nabídnout. Síť produktovodů je proto pro Rusko klíčová a jejich kontrola Moskvou rozhodující pro zachování integrity říše. Pokud by ji ztratila, pak i nad mocenskou tepnou země a Ruská federace by se rozpadla na tři typy regionů.

  • První skupina regionů s nalezišti nerostných surovin by výrazně zbohatla na jejich těžbě a exportu, prodávala by je však na základě jiných kritérií než současné kremelské centrum.
  • Druhá skupina regionů se strategickou pozicí by soupeřila o tranzitní poplatky z těchto nerostných surovin, které v současnosti nedostává. Umožnění tranzitu by bylo pákou pro vyjednávání o ceně těchto surovin.
  • Třetí skupina regionů by z toho nic neměla, musela by tyto suroviny nakupovat za tržní ceny. V této skupině je i Moskva, centrum současné říše.

Kontrola nerostných surovin má pro Kreml zásadní význam, a proto musel Chodorkovského, který se snažil tento monopol narušit, odstranit. Vznikající Putinův režim tehdy sice ještě neměl stejně jako dnes všechny ekonomické páky zcela pod kontrolou, ale jeho bezpečnostní a justiční moc již byla v podstatě konsolidovaná, a proto použil sílové řešení – Chodorkovského zatkl, nechal odsoudit v politickém procesu a uvěznil. Jukos pak rozporcoval mezi státní firmy a projekt jeho ropovodu zrušil a vybudoval východní variantu do Nachodky.

Povaha ruského státu

Ruská federace není moderní národní stát. Spíše je slepencem nesourodých území, kultur a národů stmeleným násilnými výboji moskevského centra v 16. až 20. století, nebo evropskou koloniální mocností, která dosud ovládá rozsáhlé, řídce obydlené kolonie na Sibiři a Dálném východě. Vypovídá ruský centristický a autoritativní režim o Rusech, že „nejsou stvořeni“ pro liberální systém? Ženou je kruté mrazy ke komunitarismu, jak se domnívá třeba americký geopolitický myslitel Robert Kaplan?

Rusové mají navzdory specifickým vlastnostem stejné předpoklady pro liberální demokracii jako jiné národy. Jejich autoritativní centralismus nevyplývá z národního charakteru, ale z povahy ruského státu. Ten si klade ambiciózní cíl spojovat nesourodé a rozlehlé celky, aniž by jim nabízel protihodnotu.

Nikoli. Rusové mají navzdory specifickým vlastnostem stejné předpoklady pro liberální demokracii jako jiné národy. Jejich autoritativní centralismus nevyplývá z národního charakteru, ale z povahy ruského státu. Ten si klade ambiciózní cíl spojovat nesourodé a rozlehlé celky, aniž by jim nabízel protihodnotu. Není obtížné si představit výsledek svobodných voleb s nezávislou kampaní všech politických sil třeba v Čečensku. A takových oblastí je v Ruské federaci mnoho.

Muslimský Dagestán a Tatarstán mají separatistickou tradici, silné emancipační hnutí se však dlouhou dobu objevuje i v regionech s převahou etnických Rusů, jako jsou velká města západní a jižní Sibiře. Oblast okolo Vladivostoku má více společných zájmů s Japonskem, Koreou a Čínou a poloostrov Kamčatku zajímá více terminál na export ropy do Japonska, eventuelně do USA než osm tisíc kilometrů vzdálená evropská Moskva. Petrohrad závisí na obchodu se Skandinávií a severozápadní Evropou a proasijská orientace Kremlu je pro něj zátěží.

Tyto rozdílné zájmy by se v demokratické politické soutěži projevily. A pokud by odstředivé téma nepoužily lokální politické síly v první svobodné předvolební kampani, pak ve druhé či ve třetí. Moskva si liberální systém nemůže dovolit, chce-li zůstat centrem říše.

Car, generální tajemník, autoritativní prezident

Autoritativní centralizace moci je starého data a kromě vnějšího nátěru na ní není co měnit. V liberálních režimech jsou nositelem moci instituce a lidé soutěží o jejich ovládnutí, přičemž pravidla zajišťují, aby je jeden člověk či skupina spřízněných osob všechny neovládla. Instituce hlídají mocenskou rovnováhu. Oproti tomu je v autoritativních režimech nositelem moci jeden člověk, který ji deleguje na jiné jedince. A instituce jsou jen formálním výkonným nástrojem této osobní moci. Reálným nositelem moci je klan, který postupně ovládne všechny instituce.

Když byl na vrcholu mocenské pyramidy car, obklopil se šlechtou, které rozdal úřady, obchodní monopoly, území a jiné statky, a jejím prostřednictvím vládl. V komunistické či putinovské době tato mocenská architektura zůstala v podstatě zachovaná. Generální tajemník komunistické strany či autoritativní prezident se obklopují loajálními lidmi, jejichž prostřednictvím vládnou, čímž vyvstává problém legitimity a loajality.

Když byl na vrcholu mocenské pyramidy car, obklopil se šlechtou, které rozdal úřady, obchodní monopoly, území a jiné statky, a jejím prostřednictvím vládl. Sám přímo milionům nevolníků bez ní vládnout nemohl a instituce – vláda, parlament, soudy – byly jen nástroji této jeho moci. V komunistické či putinovské době tato mocenská architektura zůstala v podstatě zachovaná. Generální tajemník komunistické strany či autoritativní prezident se obklopují loajálními lidmi, jejichž prostřednictvím vládnou, čímž vyvstává problém legitimity a loajality.

Legitimitu autoritě zajišťuje ideologie, pro generální tajemníky jí byl marxismus-leninismus, pro Putina mnohem méně propracovaný konzervativní nacionalismus. Loajalitu dvora si vůdce nemůže zajistit jinak než odměnami a strachem. Stalin či severokorejští vůdci sázeli spíše na strach z trestu za neloajalitu. Popravy a drakonické tresty legitimitu komunismu příliš neohrožovaly. Ideologie Putinova režimu je subtilnější, jeho legitimita víc než mnohaletý žalář nepřipouští, proto sází na odměny.

Tři motivy

Putinovo mocenské okolí se skládá z několika desítek lidí s majetkem v řádu milionů až miliard, což je odměna za loajalitu. Jejich postavení však v autoritativním režimu nezávisí na zákonech, ale na vůli vůdce, a proto je nejisté, a tudíž i majetek. Putinova elita proto neustále řeší, jak si jej zajistit v případě nepřízně. Tento problém má jediné řešení – vyvézt jej do zemí, kde autoritativní režim nevládne a fungují pravidla, tedy na liberální Západ.

Motivy ruské zahraniční politiky, která byla vždy aktivní, někdy až agresivně expanzionistická, jsou tři – vojenský, ekonomický a vnitropolitický. Vojenský motiv spočívá v tom, že evropské jádro ruské říše nemá přirozené geografické hranice – od Moskvy se táhne planina až téměř k Německu. Jedinou ochranou může být dostatečná vzdálenost – bezpečnostní nárazníková zóna co nejvíce na západ a jih od ruských hranic.

Proto odcházejí ti, co se dostali s Putinovým režimem do konfliktu, a potají tam odkládají svůj majetek i ti v přízni, protože nevědí, jak dlouho se jí budou těšit. Současné sankce Západu tudíž míří přesně. Vzkazují Putinovu „šlechtickému“ mocenskému okolí – neumožníme vám u nás uložit svůj majetek. Zbavte se cara, nebo ho usměrněte. Proč Rusko není do sebe uzavřenou autoritativní mocností? Co ho nutí expandovat?

Motivy ruské zahraniční politiky, která byla vždy aktivní, někdy až agresivně expanzionistická, jsou tři – vojenský, ekonomický a vnitropolitický. Vojenský motiv spočívá v tom, že evropské jádro ruské říše nemá přirozené geografické hranice – od Moskvy se táhne planina až téměř k Německu. Jedinou ochranou může být dostatečná vzdálenost – bezpečnostní nárazníková zóna co nejvíce na západ a jih od ruských hranic.

Kreml nemusí země v této oblasti obsadit, má další možností, jak z nich učinit z vojenského hlediska bezpečné předpolí – od závislého Běloruska až po relativně nezávislé země, deklarující neutralitu, jako je Finsko, kam by chtěl násilím posunout i Ukrajinu. Význam této geopolitické poučky však klesá. Ruští generálové se asi nejvíce neobávají podobného masivního a těžkopádného vojenského tažení z Evropy na Moskvu, jako bylo to Napoleonovo či Hitlerovo. Mít NATO co nejdále od vlastních hranic dává smysl, ale mnohem méně než v minulosti.

Prodej nerostných surovin

Ekonomický motiv spočívá v politickém ovládnutí trhů pro monopolní prodej nerostných surovin umožňující diktát podmínek a cen. Pokud je ruský stát monopolním prodejcem těchto surovin, chová se jako každý jiný soukromý monopol – nechce konkurenci, ale dominantní vliv, diktovat ceny a maximální jistotu do budoucna.

Pro Rusko je klíčovým ekonomickým zájmem prodej nerostných surovin na bohatý Západ, a tudíž rozdrobená Evropa, v níž by vůči každé zemi bylo v pozici silnějšího. V rozporu s tímto zájmem je sjednocená Evropa, vůči níž je Rusko naopak v pozici slabšího.

Pro Rusko je klíčovým ekonomickým zájmem prodej nerostných surovin na bohatý Západ, a tudíž rozdrobená Evropa, v níž by vůči každé zemi bylo v pozici silnějšího. V rozporu s tímto zájmem je sjednocená Evropa, vůči níž je Rusko naopak v pozici slabšího. Ekonomický motiv je důležitější než vojenský, neboť tok peněz do centra moci má větší význam pro stabilitu režimu než spíše abstraktní vojenské hrozby.

Vnitropolitický motiv spočívá v tom, že pro udržení vnitřní stability Moskva potřebuje na hranicích režimy kompatibilní s jejím centrálním autoritářstvím. Úspěšný liberální systém v blízkosti představuje pro ruský autoritativní režim příklad, který by mohla chtít jeho populace následovat. Ideálem je prstenec nestabilních a ještě chudších zemí, mezi kterými Rusko vyniká jako stabilní a prosperující stát. Tento vnitropolitický motiv ruské zahraniční politiky je nejsilnější, protože takzvané barevné revoluce by Rusko mohly smést.

Geopolitické síly

Ruská říše bude vždy hrozbou či alespoň komplikací pro její sousední země, což platí i pro východní a střední Evropu. Ruský vliv bude sahat tak daleko na západ, dokud nenarazí na srovnatelnou sílu, jíž je Německo nebo Evropská unie. Rusové jsou stejně jako jiné národy hodnotově neutrální, nejsou zlí ani hodní. A mají stejný podíl milých a svobodymilovných jako Češi, Poláci či Němci. Geopolitické síly, které působí na ruský stát, jej však vtahují do spirál, z nichž lze obtížně uniknout, a jsou v protikladu k zájmům malých zemí mezi Ruskem a Německem.

Ruská říše bude vždy hrozbou či alespoň komplikací pro její sousední země, což platí i pro východní a střední Evropu. Ruský vliv bude sahat tak daleko na západ, dokud nenarazí na srovnatelnou sílu, jíž je Německo nebo Evropská unie. Geopolitické síly, které působí na ruský stát, jej však vtahují do spirál, z nichž lze obtížně uniknout, a jsou v protikladu k zájmům malých zemí mezi Ruskem a Německem.

Centralistická ruská říše bude vždy inklinovat k tomu, aby z vnějších bezpečnostních důvodů měla prstenec východoevropských států vojensky pod kontrolou, nejlépe po běloruském vzoru, tedy aby byly členem Moskvou vedeného vojensko-politického spolku. To by nebylo pro tyto zemí pohromou a našla by se i významná část populace, která by to podpořila.

Vnitřní bezpečnostní zájem Moskvy tyto země zároveň nutí, aby jejich politický systém nebyl výrazně odlišný a zejména ekonomicky úspěšnější. Postsovětská sousední země s úspěšným liberálním systémem v blízkosti Ruska by měla negativní dopad na moskevský autoritářský centralismus udržujíící říši pohromadě. Přinášela by obtížnou odpověď na otázku vnitřní opozice: Proč to nejde u nás, když to jde hned vedle? A vyvolávala by napětí, ohrožení systému a vyžadovala represivní tlak.

Další problém s liberálními systémy v zájmové oblasti Moskvy spočívá v tom, že umožňují obyvatelům hlasovat o zahraničně-politické orientaci země, což je proti ruským zájmům. Proto takové systémy moskevský režim ohrožují. Sousední země, se kterými má Rusko přátelské vztahy, jsou buď diktatury – od Severní Koreje přes středoasijské republiky a Ázerbájdžán až po Bělorusko –, nebo je s nimi v konfliktu, což je případ Gruzie, Ukrajiny a baltských států.

Nespolupracující Evropa

Snaha udržet Rusko pohromadě nutí Moskvu k centralismu a ten ji zase k monopolnímu ovládnutí hlavní hospodářské tepny, tedy produktovodů. Monopol na vývoz nerostných surovin vede k úsilí o ovládnutí jejich odbytišť, zejména Evropy. Tu nemůže Rusko svými nerostnými surovinami ovládnout, protože Blízký východ dokáže ropu a plyn těžit levněji. Vojenské ovládnutí Evropy je nereálné, zbývá tedy politické, což je také nemožné.

Nespolupracující Evropa s rozdrobenými národními zájmy by Rusku umožnila navazovat vztahy s každou zemí jednotlivě, ve které by mohlo uplatnit dominanci a vliv na tamní režim, přičemž by jej postrkovalo k závazku na dlouhodobý odběr nerostných surovin za pevné ceny

Rusko však může vystupovat jako silný hráč vůči každé samostatné evropské zemi. Politickému ovládnutí evropských odbytišť tedy brání EU. Ruský centralistický režim má tudíž zájem na jejím rozbití, nebo alespoň výrazném oslabení. Nespolupracující Evropa s rozdrobenými národními zájmy by Rusku umožnila navazovat vztahy s každou zemí jednotlivě, ve které by mohlo uplatnit dominanci a vliv na tamní režim, přičemž by jej postrkovalo k závazku na dlouhodobý odběr nerostných surovin za pevné ceny.

Kdy by Rusko mohlo s Evropou dlouhodobě a upřímně spolupracovat, aniž by ji potenciálně ohrožovalo? Až nic nebude Moskvu nutit k centralismu, jenž udržuje ruskou říši pohromadě. Je to kacířské, ale logické. Rusko přestane být hrozbou, až se rozpadne na menší celky. Zánik imperiálního centralismu by umožnil nástupnickým státům profilovat své ekonomiky efektivněji a být méně závislé na těžbě nerostných surovin, a tím odstartovat hospodářský růst.

Nástupnické státy

Upřesnění takové fragmentace znamená spekulovat, protože doba pro ni nenastala, navíc si lze obtížně představit podobu nástupnických zemí. Tato doba však nemusí být vzdálená. Mnoho analytiků tvrdí, že Ruská federace se po ukončení Putinova režimu začne štěpit. Například Putinův vězeň Chodorkovskij v roce 2013 existenci tohoto režimu odhadl maximálně na deset let a americký politolog George Friedman jeho konec po roce 2020.

Nástupnické státy budou čelit nové a odlišné realitě. Chybějící, Moskvou centrálně řízená ekonomická páteř však zefektivní lokální ekonomiky, což by mohlo motivovat některé z nich, třeba petrohradskou oblast, k liberálnější vládě než dosud

V té době bude pro moskevské vedení obtížné stupňovat represe, bude-li stagnovat ekonomika a životní úroveň a ve světě se rozvíjet modernita a komunikační svoboda. Již nyní si Putinův režim nemůže dovolit tvrdou masovou represi a jeho utahování kazajky se podobá spíše vytahování nejvíce horkých brambor z ohně. To nemůže dělat donekonečna, dříve či později se nějaká brambora spálí, pravděpodobně někde v regionech, což uvolní nespokojenost, která moskevský autoritářský centralismus zdiskredituje a oslabí. A to bude konec současné Ruské federace.

Západ se obává nestability na takovém obrovském území, a proto bude pomáhat kremelské autoritě zachovat jednotu, ale stejně jako v roce 1991 to nebude nic platné. Místní emancipační síly budou silnější a navíc je budou podporovat mocnosti, jako je Turecko, Írán, Čína či Japonsko, které ucítí šanci dostat nové státy do svých sfér vlivu.

Nástupnické státy budou čelit nové a odlišné realitě. Chybějící, Moskvou centrálně řízená ekonomická páteř však zefektivní lokální ekonomiky, což by mohlo motivovat některé z nich, třeba petrohradskou oblast, k liberálnější vládě než dosudZhruba o sto let opožděný rozpad ruské říše by usnadnil život nejen Evropě a jejím sousedním oblastem, ale i Rusům samotným.



Počet příspěvků: 43, poslední 22.11.2017 12:22 Zobrazuji posledních 43 příspěvků.

Autor

Vít Kučík

Vít Kučík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články