Rozdělenou Evropu čeká temná budoucnost. Možná i válka.

Jako by si stále méně lidí uvědomovalo geopolitický rozměr sjednocené Evropy – pouze celistvá bude schopná samostatného rozhodování. Rozdělená Evropa je Evropou sporů, nepokojů a válek.

Evropská unie. Ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropská unie. Ilustrační foto. | foto: Reuters
Evropská unie. Ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn poskytl 9. listopadu rozhovor německé tiskové agentuře DPA. Starý harcovník evropské politiky v něm použil výrazy, které mohly nahnat strach. Řekl v něm, že Evropa má „snad ještě pár měsíců čas“ a připustil, že neví „co se bude dít na Balkáně, až Švédsko a Německo zavřou závory“. Naznačil dokonce hrozbu války v Evropě, což se Evropanům dlouho jevilo jako ryzí fantazie.

Navázal na něho 7. prosince rozhovor předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze pro německý deník Die Welt. Ani Schulzovy odpovědi nevyznívají optimisticky: „V Evropské unii působí síly, které nás chtějí rozeštvat. Tomu musíme zabránit, poněvadž následky by byly dramatické. Unie je v nebezpečí. Nikdo nemůže říct, jestli bude ve stejné formě existovat za deset let. Pokud ji takovou chceme, musíme za ni velmi tvrdě bojovat.“

Jean Asselborn a Martin Schulz nejsou sami, kdo takto hovoří. Už v říjnu se nechal na téma budoucnosti EU slyšet Philippe Legrain, britský ekonom a poradce bývalého šéfa Evropské komise Josého Manuela Barrosa. Jeho kritika se sice týkala především finanční politiky Bruselu, ale ani on osmadvacítce nevěští růžovou budoucnost.

Už žádná fantazie

Není to poprvé, co někdo říká, že EU je před zhroucením. Podobné názory se objevovaly v různých stadiích krize eurozóny od roku 2009, zejména po vyhrocení situace v Řecku. To, co však v minulosti znělo jako fantazie, dnes více než znepokojuje – zejména v případě Martina Schulza, který svá slova pečlivě zvažuje. O nárůstu evropského nacionalismu, k němuž přispívá migrační krize, bylo napsáno dost, proto se omezím na to, proč by nové rozštěpení Evropy představovalo krok nazpět.

Názor, že EU je před zhroucením, se objevoval v různých stadiích krize eurozóny od roku 2009, zejména po vyhrocení situace v Řecku. To, co však v minulosti znělo jako fantazie, dnes více než znepokojuje.

Evropa si díky své technické vyspělosti po roce 1492 začala podmaňovat svět. Nešlo to však ani zdaleka tak rychle, jak se zdá. Navzdory své často uváděné křesťanské pospolitosti totiž Evropa nebyla natolik soudržným celkem, a proto její nárůst dominance přinesl i spory, a tudíž ničivé války.

Vrchol nastal ve 20. století, kdy po dvou nejstrašnějších válkách v dějinách lidstva, jež jsou sice označované za světové, ale byly především evropské, Evropa definitivně ztratila dech, a – vykrvácela. Otěže vlády nad světem musela předat USA na západě a Sovětskému svazu (SSSR) na východě. V tomto novém světě se však objevila otázka: Co s Evropou?

Zájem Ruska

Evropa se rozdělila do dvou bloků – jakoby provizorně a proti své vůli. Z historického hlediska však toto rozdělení netrvalo dlouho a východní blok se rozpadl a s ním i bipolární svět. Československo, Polsko, Maďarsko a další země střední a východní Evropy se obrátily na západ – zády k SSSR, který se brzy poté rozpadl.

Rusko chce slabou a roztříštěnou Evropu. Taková je totiž dobře ovladatelná i na ní lze vydělat. A k této situaci nyní Evropa směřuje.

V roce 1993 vznikla Evropská unie a stala se hlavním geopolitickým činitelem v Evropě. Zdálo se, že rostoucí a úspěšné evropské integraci nic nezabrání. Následoval ale zázrak – ekonomickým oživením se Rusko po nástupu Vladimíra Putina vrátilo na světovou politickou scénu. A v jeho mocenských zájmech Ruska Evropa hlavní roli.

To, že Kreml štědře a především koordinovaně podporuje euroskeptické (a vesměs nacionalistické) strany v celé Evropě, není žádnou novinkou – Rusko chce slabou a roztříštěnou Evropu. Taková je totiž dobře ovladatelná i na ní lze vydělat. A k této situaci nyní Evropa směřuje. Opět je rozhádaná a nacionalistická – dalo by se říct, že tradičně. A Kreml jásá.

Historická analogie

Nabízí se historická analogie. Okolo poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem ovládly Středomoří – civilizační centrum tehdejšího světa – řecké městské státy. S těmito titěrnými státními útvary, které dodnes považujeme za základ naší civilizace, nás však nespojuje jen kultura a ideje, ale i vývoj.

Cílem Vladimíra Putina zřejmě není začlenit Evropu do Ruské federace. Ani v případě římské nadvlády nad Řeckem však nešlo zpočátku o přímou anexi.

V průběhu 5. a 4. století před naším letopočtem spolu Řekové zuřivě válčili. Hegemonem se postupně staly Atény, Sparta, Théby a Makedonie, přičemž bylo prolito tolik krve, že to Hellada neunesla. Toho si nemohla nevšimnout nová velmoc, která se zformovala na západním okraji řeckého světa: římská republika. Řím ve 2. století před naším letopočtem stejně jako dnes Rusko využíval řevnivosti a ješitnosti řeckých městských států. A stejně je podporoval a rozdmýchával, až si Řecko podmanil.

Je to jen historická analogie – netvrdím, že cílem Vladimíra Putina je začlenit Evropu do Ruské federace. Ani v případě římské nadvlády nad Řeckem však nešlo zpočátku o přímou anexi. Proslulý je pak výrok římského vojevůdce Tita Quinctia Flaminina na isthmických hrách v roce 196 před naším letopočtem: „Svobodu všem Řekům.“

Naslouchání populistům

Jako by si stále méně lidí uvědomovalo geopolitický rozměr sjednocené Evropy – pouze celistvá a silná bude schopná samostatného rozhodování a bytí. Nemá smysl apelovat na zdravý rozum evropských extrémně pravicových stran, dokonce je ani nelze podezřívat z geopolitických záměrů. Myslí totiž zcela populisticky.

Smutné je, že zejména kvůli současné migrační krize přibývá lidí ochotných populistickým demagogům naslouchat

Bývalý italský premiér a jeden z hlavních konstruktérů projektu evropské integrace Alcide de Gasperri (1881–1954) prohlásil: „Politik myslí na příští volby, státník na příští generace.“ V tomto smyslu má Evropa nadbytek politiků – na příležitost jich neustále čeká hustá řada. Otázkou je, zda jim společnost poskytne šanci, aby ji klamali, o což nyní především jde. Smutné pak je, že zejména kvůli současné migrační krize přibývá lidí ochotných populistickým demagogům naslouchat.

Tvrzení, že z historie bychom se měli učit, je sice pravdivé, ale málokdo se jím ve skutečnosti řídil. Platí však, že „ten, kdo nezná svou minulost, si ji musí zopakovat“. Svět však není stejný jako před rokem 1914. Rozdělená Evropa je Evropou skrčenou v koutě a bez vlastní vůle – ve stínu mnohem silnějších hráčů. A také Evropou sporů, nepokojů a válek, což se ví z její historie – dvě války ve 20. století jsou toho nejlepším a důkazem. Proto lze označit odpůrce sjednocené Evropy za válečné štváče.

Počet příspěvků: 28, poslední 21.12.2015 11:10 Zobrazuji posledních 28 příspěvků.