Rosu dejte, nebesa, shůry...

Advent – čtyři neděle před vánočními svátky – má být dobou duchovního usebrání. Mnohé však tomu brání. Možná i proto je třeba si připomenout jednu z kdysi významných duchovních součástí adventu – staročeské roráty. Tato specifická podoba ranní mariánské mše rozeznívá mnoho kostelů.

Petr Bahník 21.12.2015
Roráty třetí adventní neděli v katedrále svatého Víta na Hradčanech. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Roráty třetí adventní neděli v katedrále svatého Víta na Hradčanech. | foto: Foto Richard CortésČeská pozice
Roráty třetí adventní neděli v katedrále svatého Víta na Hradčanech.

Od 20. století až do současnosti se odehrávají snahy o částečnou obnovu tradice rorátů (z latinského rorate „rosu dejte“) – specifické podoby ranní mariánské mše v adventním období čtyř neděl před vánočními svátky. Označení „roráty“ pochází od mešního vstupního zpěvu čtvrtou adventní neděli, jenž začíná: „Rorate coeli desuper“ (rosu dejte, nebesa, shůry). Původ rorátních mší lze hledat v době vlády Karla IV.

České liturgické zpěvy, které rorátní mši doprovázejí, nemají v evropské kultuře obdobu. Pro roráty je příznačné střídání chorálního zpěvu a menzurálních písní coby komentáře chorálního tématu. Letos rorátní zpěvy rozeznívají od 30. listopadu do 23. prosince mnoho českých a moravských kostelů, jen v samotné Praze zhruba 30, například katedrálu svatého Víta na Hradčanech.

Advent

K nejpopulárnějším svátkům se u nás bezpochyby počítají Vánoce. Příběh narození Božského dítěte „z rodu královského“ chudým rodičům v chudé stáji nás jaksi nepřestává oslovovat, voníce po domácím pečivu, čoudícím „františku“ a prskavkách.

K Vánocům se neoddělitelně pojí i doba, jež jim časově předchází, období adventu čili očekávání příchodu malého Spasitele na svět. Období, jež by mělo být časem přípravy na sváteční hody, časem zklidnění, postu, soustředění a očekávání. Nejen prodejní kampaně zahajující vánoční „agendu“ už koncem listopadu, ale i fakt, že závěr roku před volnými svátky je často dobou firemního šturmování, a proto si mnozí nemohou ve shonu pracovních dní „luxus“ nějakého hlubšího rozjímání dovolit.

Zvyky spjaté s adventem odrážejí zejména prvek očekávání. Připomeňme odřezávání větviček ovocných stromů na svátek svaté Barbory, které pak o Vánocích rozkvétají, nebo nadílku svatého Mikuláše, jakýsi příslib obdarovávání vánočního. Mimochodem, tahle samostatná „záloha“ na Vánoce se zachovala jen u nás a v části Rakous, jinde Mikuláš (Santa Klaus) s Vánocemi splynul.

Duchovní zpěvy

Moje dnes již více než 80letá maminka někdy pobaveně vzpomíná, jak kdysi, v dětství, chodívala její starší sestra v adventu do kostela na roráty a ostatní sourozenci jí žertem říkali, ať jim taky nějaké ty roráty donese, aspoň prý půl kila. Vtip té poznámky nepochopíme, nevíme-li, co roráty jsou.

Duchovní zpěvy určené k adventním ranním mším mají neobvyklou a krásnou podobu, jedinečným způsobem totiž kombinují formu chorálu, kterou zpívají školení zpěváci, s vhodnými písněmi, jež zpívají všichni věřící

Od středověku až do sedmdesátých let 20. století, kdy se odehrály církevní reformy Druhého vatikánského koncilu, byly v Čechách během adventu slouženy první ranní katolické mše podle zvláštního formuláře, jehož vstupní zpěv začínal slovy: „Rorate, coeli, desuper“ čili „Rosu dejte nebesa shůry“. Z toho je odvozen onen „tajuplný“ název roráty.

Duchovní zpěvy, jež byly určeny k těmto adventním ranním mším, mají neobvyklou a krásnou podobu, jedinečným způsobem totiž kombinují formu chorálu, kterou zpívají školení zpěváci (schola), s vhodnými písněmi, jež zpívají všichni věřící. Nápěvy některých písní jsou přitom velmi staré a jejich původ sahá do předhusitských časů.

Od latiny k češtině

Texty byly zpočátku latinské, nejpozději od 15. století se však užívaly jak v písňových, tak v chorálních částech texty české, což výrazně přispělo k oblibě rorátů v širokých lidových vrstvách. Svým obsahem se vztahují k narození Ježíše Krista v Betlémě a jeho okolnostem – od předpovědí starozákonních proroků přes Zvěstování Panně Marii až po betlémskou stáj.

Texty byly zpočátku latinské, nejpozději od 15. století se však užívaly jak v písňových, tak v chorálních částech texty české, což výrazně přispělo k oblibě rorátů v širokých lidových vrstvách

Zároveň se však také vztahují ke konečnému příchodu Kristovu na konci věků, čímž připomínají posluchačům vážnost adventu spjatou s nepopulární perspektivou lidské dočasnosti, na kterou nám každodenní ruch a shon dává obvykle možnost pozapomenout. Perspektivu, která nemá děsit, ale dávat našemu životnímu počínání smysl a hloubku a pomáhat rozlišovat věci podstatné a krásné od hloupostí.

Zmíněné reformy katolických církevních obřadů po roce 1973 sice zrušily původní zdroj, ze kterého se roráty kdysi vyvinuly – zvláštní formulář pro mariánské mše v adventním čase –, navzdory tomu jsou i pro současnou liturgii adventních ranních mší rorátní zpěvy v kostelích hojně využívány.

Původní podoba

Podoba staročeských rorátů se vyvíjela více než dvě stě let, zhruba od 14. do 16. století, a konkrétní výběr písní začleňovaných do rorátů se v různých oblastech Čech dlouho lišil. Ve zvláštních knihách, takzvaných rorátnících, z druhé poloviny 16. století jsou však již prezentovány ucelené sestavy chorálů a písní pro každý den týdne. Rorátníky byly zpravidla bohatě zdobené barevnými iluminacemi a ty nemnohé, které se uchovaly, patří k našim nejkrásnějším rukopisným památkám.

Původní podobu rorátů asi nejlépe zachycují rukopisy z královéhradecké a pražské oblasti. Obsahují úvodní předzpěvy – antifony a mešní formuláře pro jednotlivé dny. Rorátníky stejně jako jiné rukopisné kancionály si pro svou potřebu pořizovaly pěvecké spolky, známé jako literátská bratrstva, jež u nás vznikaly od 15. století a působily až do osmnáctého. Šlo o sdružení prostých věřících (tedy nikoli kněží či řeholníků), kteří se věnovali chorálnímu i vícehlasému chrámovému zpěvu.

Původní podobu rorátů asi nejlépe zachycují rukopisy z královéhradecké a pražské oblasti. Obsahují úvodní předzpěvy – antifony a mešní formuláře pro jednotlivé dny.

Činnost těchto bratrstev měla dodnes nedoceněný význam pro udržení české kulturní svébytnosti. Roku 1783 však bylo jejich působení dost drsně ukončeno. Císař Josef II. tehdy literátská bratrstva v rámci svých reforem zrušil jako nepotřebná a jejich majetek dal rozprodat v dražbách, přičemž nenávratně zmizela řada vzácných rukopisů.

Se zánikem bratrstev byla ovšem vážně ohrožena existence českých duchovních zpěvů vůbec a rýsovala se před nimi nevábná budoucnost spjatá s poklesem umělecké úrovně, úpadkem zájmu veřejnosti a postupným koncem. Staročeské roráty se sice leckde podařilo udržet (například v památné Svatováclavské kapli pražské katedrály), nicméně stávaly se stále více jakousi k vymření určenou místní kuriozitou – jako v té době i čeština sama.

Zázračné uchování

Na úsvitu národního obrození však vzešel mocný impuls k obnově a novému obecnému rozšíření českých rorátních zpěvů díky jejich prvnímu soubornému vydání tiskem roku 1823. Vydání nazvané Roráte připravil Jan František Pospíšil a odehrálo se příznačně v Hradci Králové. Některé písně se však v něm objevily v dobových úpravách, které opustily původní církevní tóniny a přizpůsobily se tehdy panujícímu romantickému hudebnímu vkusu.

V různých kostelích se můžeme setkat s odlišnými verzemi rorátních zpěvů. Už samo uchování rorátů je však něčím pozoruhodným, takřka zázračným.

Nápravy se rorátní zpěvy dočkaly téměř o sto let později, roku 1921, kdy se jejich nového zpracování ujal ve svém Českém kancionálu Dobroslav Orel. Podařilo se mu melodie rorátů očistit od pozdějších úprav a vrátit jim originální tóniny. Ve snaze učinit roráty živou součástí duchovního života moderní doby však výrazně zasáhl do základní struktury staročeských rorátů – propojení chorálu a písní, a to v každé jednotlivé části mešního obřadu.

Orlova úprava oproti tomu ponechala v úvodní části mše (introitu) jen chorál a v dalších částech jen písně, takže charakteristické propojení nastává jen v rámci mše jako celku. V této podobě roráty převzal i církevní Jednotný kancionál z roku 1973. Oproti tomu mnozí dnešní hudební odborníci doporučují návrat k původní struktuře. V různých kostelích se proto můžeme setkat s odlišnými verzemi rorátních zpěvů. Pro mě je už samo uchování rorátů něčím pozoruhodným, takřka zázračným.

Adventní zázrak

Sběratel pražských pověstí Julius Košnář uvádí ve své knize Staropražské pověsti a legendy působivé vyprávění o rorátech. Vlastenecky smýšlející arcibiskup Chlumčanský z Přestavlk si prý jednou v modlitbě stýskal svatému Václavu nad nízkou účastí lidu na českých rorátech.

Když pak vešel do kaple, kde je měl sloužit, byla tu shromážděna spousta věřících. S údivem na ně hleděl a nemohl se zbavit dojmu, že mezi nimi rozpoznává tváře známé z obrazů českých světců. Po mši mu pak kostelník líčil, že to množství lidí prý svolal zázračně se rozezvonivší zvon a zlatá záře linoucí se z oken katedrály. Od tohoto zázraku pak prý už bývalo na rorátech rok co rok plno.

Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním a bude v den onen světlo velké Aleluja

Osobně se mi nezdá těžké tomuto pohádkovému příběhu uvěřit, ba mám dojem, jako bych ho prožil. Když mi totiž bylo 18 let, chodíval jsem s přáteli na roráty právě do Svatovítské katedrály. Mělo to tehdy příchuť něčeho skoro zakázaného, a ta brzká hodina, půl šesté ráno, a výstup po strmých zámeckých schodech z Klárova...

Ale zato nahoře! Hrad dávných králů, ztemnělá gotická katedrála a jen zpoza dveří boční kaple úzký pruh světla. Otevřete dveře a zalije vás zlatá záře. Kolem lidé, kteří sem přišli před svými pracovními povinnostmi, plni očekávání. A začne znít starý předzpěv z antifonáře Arnošta z Pardubic, jenž stál jako arcibiskup po boku císaře a krále Karla IV.: Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním a bude v den onen světlo velké Aleluja.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.