Rodina jako malá hospodářsko-výchovná jednotka

Kdo platí společnou útratu v restauraci – muž, nebo žena? Odpověď není jednoznačná a liší se v závislosti na socioekonomickém prostředí – „liberálně individualistickém“, „tradičně dělnickém“ či „konzervativně rodinném“ –, z něhož partneři pocházejí. Konzervativní rodinné prostředí, často silně křesťansky zakotvené, je nejflexibilnější.

Cornelia Koppetschová, Sarah Specková, Wenn der Mann kein Ernährer mehr ist:... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cornelia Koppetschová, Sarah Specková, Wenn der Mann kein Ernährer mehr ist:... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Cornelia Koppetschová, Sarah Specková, Wenn der Mann kein Ernährer mehr ist:...

Ženy sice dosahují stále lepších postů v ekonomice, politice i vědě, ale jejich osobní sféra, tedy dobrovolnosti, vykazuje značnou odolnost vůči změnám. A německé socioložky Cornelia Koppetschová a Sarah Specková ve své knize Wenn der Mann kein Ernährer mehr ist: Geschlechterkonflikte in Zeiten der Krise (Když muž není živitel. Konflikty pohlaví v dobách krize) ukazují, že to jsou do značné míry ženy samy, které nadále požadují, aby muži plnili roli živitelů.

Tato role se však pro mnoho mužů stává nedosažitelnou. Ekonomická krize v uplynulých letech totiž zasáhla především „mužská“ odvětví, v nichž pracovní sílu nahrazují stroje, přičemž se současně uvolnila pracovní místa v „ženském“ odvětví služeb.

Živitelky

Předpokládá se, že ženy budou nadále více profitovat z nových pracovních míst, neboť lépe využívají možností ve vzdělání a rekvalifikačních kurzech. Je tedy velmi pravděpodobné, že ženy budou stále častěji živit rodinu nebo výrazněji přispívat do společné domácnosti.

Je velmi pravděpodobné, že ženy budou stále častěji živit rodinu nebo výrazněji přispívat do společné domácnosti

Koppetschová a Specková sledovaly 29 párů, které tak žijí již dnes – v těchto párech to jsou ženy, které vydělávají peníze, zatímco jsou muži buď nezaměstnaní, přispívají do rodinného rozpočtu méně než 40 procenty, nebo odešli na rodičovskou dovolenou, protože jejich plat byl řádově nižší než ženy.

Koppetschová a Specková vyhodnocovaly vedle rozhovorů s vybranými páry i analýzy, které jsou k tomuto tématu dostupné. Největším problémem je, že těchto analýz není mnoho, a ani výchozí vzorek Koppetschové a Speckové dostatečně velký, aby umožnil jednoznačné závěry. Navzdory tomu jde o dosud nejucelenější studii, kterou například švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung považuje za nejpodstatnější příspěvek k problematice vztahů za uplynulé desetiletí.

Nezvládnuté prohození rolí

Platí tedy v restauraci žena, není-li muž živitel? Situace se výrazně liší v závislosti na socioekonomickém prostředí, z něhož partneři pocházejí. Koppetschová a Specková rozdělily páry do tří kategorií – první označují „liberálně individualistické“, druhou „tradičně dělnické“ a třetí „konzervativně rodinné“ uspořádání.

Partneři z liberálně individualistické skupiny by měli disponovat předpoklady, aby prohození rolí zvládli – sami deklarují, že podporují alternativní partnerská uspořádání. O to více překvapuje, že právě tato skupina naprosto propadla.

Páry z liberálně individualistické skupiny se vyznačují tím, že oba partneři dosáhli přibližně stejného, zpravidla vysokoškolského vzdělání, žijí ve velkoměstě, jsou nesezdaní a bezdětní, případně mají jednoho potomka. A pracují, respektive pracovali – jsou-li v době studia nezaměstnaní – převážně v zaměstnáních vyžadujících flexibilitu.

Koppetschová a Specková se tedy zaměřily na partnerství novinářů, umělců, vědců, akademických pracovníků, architektů a fotografů. Přitom se očekává, že v párech, v nichž ženy přispívají do společné domácnosti výrazně vyšší částkou, převezmou muži větší starost o domácnost, případně budou více pečovat o potomka.

Partneři z této skupiny by měli disponovat předpoklady, aby prohození rolí zvládli – sami deklarují, že podporují alternativní partnerská uspořádání, vyšší zapojení žen do veřejného života a prolomení tradičních rolí. O to více překvapuje, že právě tato skupina naprosto propadla, a čtenář, kterému může být z tohoto zjištění poněkud úzko, jen doufá, že žalostnou situaci lze přisoudit malému vzorku.

„Morální obhajoba“

Muži i ženy z této skupiny přisuzují značný význam zaměstnání, volnému času i partnerství. Domácnost, ale i výchova dětí oproti tomu považují za nutné zlo či dokonce ponížení. Ztratí-li tudíž muži v této kategorie zaměstnaní, začnou se o to zapáleněji věnovat aktivitám, v nichž si uspokojují touhu po vlastním rozvoji, i když nejde o práci, která by vedla k finančnímu zisku.

Zaměstnané ženy si práci v domácnosti „morálně obhájí“, protože je jejich důstojnost „imunizována“ tím, že jsou zaměstnané

Živitelky toto chování respektují, neboť rozumějí mužově touze po vlastním zdokonalování. Navíc nechtějí zatěžovat vztah přízemním hádkami o peníze či výčitkami, že není uklizeno. Kdo se potom stará v těchto partnerstvích o domácnost? Tytéž ženy, které své muže živí. Tato odpověď překvapuje o to více, že právě tyto vzdělané a emancipované ženy jsou ve společnosti často spojované s feminismem.

Zatímco se na veřejnosti bijí za rovné platy žen a mužů, přistupují ve svém partnerství na výrazně nerovný scénář, což svědčí o tom, jak moc lpí na tradičních rolích – péče o domácnost je ze své podstaty méněcenná, a mají-li si partnerky svého muže vážit, raději udělají tuto práci samy. Logika tohoto počínání je přitom pozoruhodná – zaměstnané ženy si práci v domácnosti „morálně obhájí“, protože je jejich důstojnost „imunizována“ tím, že jsou zaměstnané.

Charakterové hodnocení partnerů

Naopak důstojnost jejich mužů je oslabena nezaměstnaností, a proto by práce v domácnosti mohla být „poslední kapkou“. Ženy chrání důstojnost muže i jinými způsoby – třeba tím, že před partnery své pracovní úspěchy soustavně snižují. Nutno podotknout, že je v tomto počínání podporují jejich partneři, kteří své ženy často označují za „příliš ambiciózní“, zatímco sebe považují za uvolněné, vyrovnané a méně ješitné.

Převrácení tradičních rolí sice nakonec nastává, ale netýká se dělby práce, nýbrž rozložení charakterového hodnocení partnerů

Převrácení tradičních rolí tedy sice nakonec nastává, ale netýká se dělby práce, nýbrž rozložení charakterového hodnocení partnerů. Ženám jsou přisuzovány tradiční mužské atributy cílevědomost a pracovitost. Zatímco však jde o kladné vlastnosti, jsou-li dávány do souvislosti s muži, objevuje se před nimi znehodnocující „příliš“, jsou-li takto označeny ženy.

Naopak muži se popisují vlastnostmi spojovanými spíše s pasivitou, která je tradičně přisuzována ženám. V tomto případě však mají pozitivní význam – muži nejsou bezmocní či závislí, ale vyrovnaní a zralí. Pozoruhodné ani tolik není, že muži tímto způsobem hodnotí své ženy a hledají omluvu pro vlastní svízelnou situaci, ale jak ochotně ženy na tuto hru přistupují nebo ji dokonce samy rozehrávají.

Pouze „mužská“ práce

Druhou sledovanou kategorií jsou páry z prostředí, v němž je hlavním zdrojem obživy řemeslo. Ženy i muži jsou převážně vyučení a na rozdíl od první skupiny spíše sezdaní a mají častěji jedno až dvě děti. Ve srovnání s první skupinou uplynul mezi odchodem z domova a založení nové rodiny výrazně kratší časový úsek.

Tato okolnost je podle Koppetschové a Speckové stěžejní – mladí lidé, kteří založí rodinu bezprostředně poté, co opustí původní domov, uplatní v nové rodině s největší pravděpodobností schémata svých rodičů. Tito lidé jsou ve srovnání s „individualisty“ z první skupiny méně vzdělaní, a mezi své silné stránky neřadí ani toleranci a flexibilitu, zato jsou schopní vytvořit či spíše reprodukovat řád, který přejali od svých rodičů.

Nezaměstnaný „muž-řemeslník“ se sice více zapojuje do práce v domácnosti než „muž-individualista“, ale trvá na tom, že bude vykonávat pouze „mužskou“ práci, čímž odmítá převzít odpovědnost například za vaření, praní či úklid

Jak si tyto páry poradí s nezaměstnaným mužem? Nezaměstnanost je považovaná za mimořádně velkou zátěž a žena na muže vyvíjí značný psychologický tlak, aby si práci našel. Nezaměstnanost tedy nejenže není cíleně zamlčována jako v případě první skupiny, ale je otevřeně a často bolestivě tematizována. Manželky nezaměstnaných mužů navíc těží z opory širší rodiny, která muži také „domlouvá“.

Nezaměstnaný „muž-řemeslník“ se sice více zapojuje do práce v domácnosti než „muž-individualista“, ale trvá na tom, že bude vykonávat pouze „mužskou“ práci, čímž odmítá převzít odpovědnost například za vaření, praní či úklid. Tyto povinnosti pak často plní v součinnosti se širší rodinou – do domácnosti dochází matka z jedné či z druhé strany.

Situace nezaměstnaného muže je považovaná za natolik abnormální, že všichni věří v její brzké vyřešení, a to i pokud trvá několik let. Přesvědčení o provizornosti je sice často iluzorní, ale všechny zúčastněné do určité míry chrání před tím, aby se situace začala jevit nesnesitelnou. Páry v tomto prostředí navíc těží z podpory širší rodiny, a proto toto uspořádání nevyvolává dojem stejné beznaděje jako partnerská konstelace individualistů.

Žádné ponížení z nezaměstnanosti

Do třetí kategorie Koppetschová a Specková zařadily páry z výrazně konzervativního prostředí. Tato kategorie slučuje rozmanité biografie – nejenže sem byly zařazeny páry různých socioekonomických skupin, i jednotlivé svazky jsou tvořeny muži a ženami, jejichž ekonomické zázemí se výrazně liší.

Muži z konzervativního prostředí své zaměstnání opustili dobrovolně, a proto nepociťují ponížení z nezaměstnanosti, ani neusilují o snižování pozice manželky, ale její nasazení naopak oceňují

Tyto páry často spojuje jedině touha po velké rodině. Muž nepřišel o zaměstnání, ale rozhodl se sám odejít na otcovskou dovolenou, protože vydělával výrazně méně než jeho žena. Navzdory tomu, že se setkáváme se skupinou s pestrým socioekonomickým pozadím, funguje v ní výměna rolí nejlépe – muži přejímají všechny ženské práce a ženy živí rodinu.

Nelze tvrdit, že by v těchto rodinách nenastávaly konflikty – muži často vyjadřují nespokojenost, neboť stejně jako „individualisté“ považují práci v domácnosti a péči o děti za méně hodnotnou, než je výdělečná činnost jejich žen. Své zaměstnání však opustili dobrovolně, a proto nepociťují ponížení z nezaměstnanosti, ani neusilují o snižování pozice manželky, ale její nasazení naopak oceňují.

Další bolestí těchto mužů je společenské vyčlenění – muži na otcovské dovolené nezapadají ani mezi matky, s nimiž se setkávají na hřištích či ve školách, ani mezi své mužské přátele, s nimiž stejně většinou přerušili kontakt. Pracující ženy, které přenechaly větší část péče o děti svým mužům, zase trápí výčitky, že zanedbávají rodinu a obávají se, že tím bude trpět jejich vztah k dětem. Navzdory obtížím se párům daří vést funkční domácnosti.

Tento závěr studie Koppetschové a Speckové je paradoxní – nejkonzervativnější rodinné prostředí, často výrazně křesťansky zakotvené, je ze všech socioekonomických a hodnotových zázemí nejflexibilnější.

Neskrývání se za důmyslné hry

Zbývá ještě vyrovnat účty. Kdo tedy platí v restauraci? Poté, co byla představena zvláštní vztahová logika v kategorii individualistů, zřejmě nepřekvapiví, že žena muži půjčí, aby na veřejnosti neztratil tvář. Tento postup přitom nesvědčí ani tolik o zvláštních povahových vlastnostech mužů jako o liberálních ženách, které podle Koppetschové a Speckové vznášejí na muže tradiční, až konzervativní nároky.

Třetí skupina konzervativních rodin se podobně jako druhá nemusí skrývat za důmyslné hry – účet za celou rodinu platí žena

Páry z nižších příjmových skupin mají situaci o něco snazší – volný čas netráví v restauracích, kavárnách či kinech, a proto se nepříjemné situaci v restauraci či kavárně častěji vyhnou. Neznamená to, že jsou asketičtější, ale jejich konzum je zaměřen jinak.

Ve srovnání s páry „individualistů“ přisuzují páry „řemeslníků“ větší hodnotu konkrétním produktům, které považují za statusové symboly – nikoli nadarmo jsou reklamy na nejnovější chytré telefony či televize s širokoúhlou obrazovkou cíleny na skupiny s nižším příjmem, které dané produkty mnohdy financují úvěry. Třetí skupina konzervativních rodin se podobně jako druhá nemusí skrývat za důmyslné hry – účet za celou rodinu platí žena.

Přiznání si pravdy

Hlavní sdělení Koppetschové a Speckové nespočívá ani tolik v tom, že jsme méně flexibilní, než bychom měli být. Páry, které selhávaly a budily dojem naprosté zmatenosti umně skrývané za sebeurčení či individuální rozvoj, nebyly schopné vytvořit žádný řád.

Určitá „řádnost“ souvisí i s tím, že si daní partneři dokážou přiznat pravdu a budou schopní se potýkat s realitou

Stěžejní možná ani není, kdo bude uklízet a kdo nakupovat. Určitá „řádnost“ totiž souvisí i s tím, že si daní partneři dokážou přiznat pravdu a budou schopní se potýkat s realitou, místo aby hledali únik ve volnočasových aktivitách anebo omílaly svůj vztah u párových terapeutů.

V rodinách, kde uspořádání navzdory obtížím fungovalo, se muž ani žena nezabývali osobním rozvojem ani partnerstvím, ale rodinu uchopili jako malou hospodářsko-výchovnou jednotku. Je to uspořádání neromantické a přízemní, ale ve srovnání s páry individualistů mimořádně sympatické.

Wenn der Mann kein Ernährer mehr ist: Geschlechterkonflikte in Krisenzeiten

Když muž není živitel. Konflikty pohlaví v dobách krize

AUTORKY: Cornelia Koppetschová, Sarah Specková

VYDAL: Suhrkamp Verlag 2015

ROZSAH: 297 stran