Robejšek: Jde spíše o krizi zacházení s demokracií

„Sám si teprve vyjasňuji, kde by mohla být odpověď na otázku, jak dnes účelně vládnout. Jisté je, že existence klasických politických stran – zakotvených v ideologiích a zájmových skupinách – je opravdu nejistá. Zatím pracují ,úspěšně‘ na tom, jak přispět ke svému zrušení,“ říká politolog v rozhovoru.

Blíží se konec klasických politických stran? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Blíží se konec klasických politických stran? | foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés
Blíží se konec klasických politických stran? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V České republice existuje velká nedůvěra k současnému systému vládnutí. Podle nedávného průzkumu CVVM si každý druhý Čech přeje, aby byl v příštích pěti letech zrušen parlament a politické strany, anebo je mu to jedno. 

ČESKÁ POZICE: Vždy si můžeme říci, že v demokracii bude žít nějaká část obyvatel, která bude nadávat úplně na všechno. Ale když je to každý druhý, tak to lze považovat za alarmující.

ROBEJŠEK: Často jsme hovořili o tom, že politické strany jsou většinou veřejnosti považovány za organizace, které rozkrádají a nekompetentně vládnou. Důsledkem toho je i úspěch Andreje Babiše a jeho politického hnutí. To jsou fakta, o kterých nemusíme diskutovat. Já bych spíše uvažoval nad tím, jakým směrem lze učinit kroky, aby se tento stav změnil.

Za jeden z nejpalčivějších problémů současné české demokracie považuji nedůvěru k samotnému systému jako celku, a nikoli ke konkrétní straně. Rád bych hovořil o tom, jak na to reagovat.

„Za jeden z nejpalčivějších problémů současné české demokracie považuji nedůvěru k samotnému systému jako celku, a nikoli ke konkrétní straně“

Jeden směr, který se (zatím) zdá poměrně úspěšný, je přístup, který zvolil právě Babiš. Ten funguje řekněme tak, že místo standardní politické strany, jak ji známe, existuje mocenské centrum, které si vybírá experty a dosazuje je do jednotlivých pozic. Zdá se, že česká společnost tento přístup zatím akceptuje. Domnívám se ale, že se shodneme na tom, že něco takového dělat dlouhodobě nelze. Proto bych přemýšlel, jak pokračovat dál, protože veřejnost by asi nepřijala návrat k tomu, jak politické strany fungují dosud.

Tato podprahová nebo otevřená kritika politických stran se projevuje nejenom u nás, nýbrž v různých formách všude na světě. Obvykle se v této souvislosti hovoří o krizi demokracie. Já si však myslím, že jde spíše o krizi zacházení s demokracií. Na tom, že došlo k takové diskreditaci, kterou byla citována, že 50 procent lidí si říká, zrušme politické strany a parlament, jsou z největší části vinny politické elity samy; nemyslím tím jen ty naše. Elity mají „velkou“ zásluhu na tom, že ve společnosti vůči demokracii převládají spíše skeptické názory.

To souvisí zejména s tím, že prostý občan nevěří v to, co reprezentativní demokracie jako modelu vládnutí slibuje. Totiž že jej vláda skutečně reprezentuje. Většina expertů a politiků to zdůvodňuje tím, že politika je tak složitá, že se nedá dělat jinak než pomocí expertů a na úrovni technokratických řešení. Jinými slovy: „Těmto řešením prostý člověk nerozumí.“

„Politici sice jednají a rozhodují jako manažeři, ale odmítají nést důsledky za manažerská selhání“

Takhle otevřeně to sice nikdo neřekne, ale politici se přesto snaží občana vytěsnit z rozhodovacího procesu, protože se „jenom plete pod nohy“ expertům. Prostému občanu samozřejmě dojde, že se od něho pouze očekává, aby odevzdal svůj hlas a poté se držel zpátky. Politici se chtějí postarat o zbytek sami. Problém je v tom, že převezmou moc, ale odmítají odpovědnost. Když jejich plány sliby nevyjdou, pak se odvolávají na demokratický mandát, své svědomí a imunitu vládnoucích. Sice jednají a rozhodují jako manažeři, ale odmítají nést důsledky za manažerská selhání. Prostému občanovi samozřejmě dojde i tato nerovnováha mezi mocí a zodpovědností politiků. A i to přispívá k jeho zklamání.

ČESKÁ POZICE: Co se s tím dá dělat? 

ROBEJŠEK: Co potřebujeme, jsou celkem banální zjištění, která si ode mě čtenáři nepřečtou poprvé a nepřečtou si je jenom ode mne. Patří k tomu konstatování typu – potřebujeme skutečně věrohodné osobnosti, lidi, kteří chtějí sloužit, kteří mají co říct a také to umějí říci. Schopnost mluvit s lidmi je pro všechny, kteří se zabývají politikou, naprosto nezbytná. Oslovit lidi znamená mluvit jejich jazykem tak, aby politikům rozuměli.

Já si třeba hluboce vážím odborné kompetence pana Kalouska, ale on tuto schopnost nemá. Ačkoli je skvělý odborník, nedokázal to, co chtěl dělat, sdělit lidem tak, aby to pochopili a alespoň tolerovali.

Jestliže politik chce pro to, k čemu se rozhodne, opravdu získat národ, a tím zároveň dlouhodobě působit proti zmíněné deziluzi, tak musí s lidmi komunikovat jejich řečí tak dlouho a trpělivě, až nahlédnou jeho důvody. Jeho argumentace přitom nemusí být líbivá, ale je naprosto nevyhnutelné, aby byla věrohodná.

„Politikova argumentace nemusí být líbivá, ale je naprosto nevyhnutelné, aby byla věrohodná“

Druhá věc, na které záleží, je, že se politické strany musejí vzdát části své moci. Přimlouval bych se za to, aby se politické strany na komunální úrovni co nejvíce stáhly do pozadí a uvolnily pole občanům samotným. Nejde mi přitom o obvyklé konotace patetického pojmu občanská společnost, ale spíše o skutečnost, že se občané budou přímo podílet na rozhodování o věcech, které se týkají místa, na němž se odehrává jejich život. Politické strany přitom mohou organizačně podporovat, ale nesmějí od toho odvozovat mocenské nároky.

V přehledném sociálním prostoru vsi nebo městečka je třeba a je možné koordinovat různé zájmy těch, kteří se zde a odtud snaží zvládat své životy. Tato skutečnost zaručuje jejich zájem a ochotu, se o věci opravdu starat.

ČESKÁ POZICE: Hovoříte o tom, že by se politické strany měly vzdát nějaké části své moci na komunální úrovni. Ale proč by to vlastně měly udělat?

ROBEJŠEK: Shrnu ty důvody pod pojem „musí“, protože politickým stranám nic jiného nezbývá. Politickým stranám jde o všechno; o přežití, o zdůvodnění oprávněnosti jejich existence. Takže je i (pro ně) nepohodlná řešení „musí“ zajímat.

Pravda je, že lepší a také účinnější by bylo, kdybych mohl použít slovo „chtějí“. Kdyby politické strany přišly samy od sebe s ideou částečného „ústupu“ od moci. Jestliže pro to nehledám idealistické důvody a souhlasím, že lidé jednají převážně z egoistických důvodů, tak by je mohlo zajímat, že by navrhovaným přístupem třeba získali popularitu. Strany by dokázaly, že jsou opravdu jiné než dosud. Že již nechtějí rozhodovat na všech úrovních politiky a řídit veškeré finanční toky. Že jim jde o prospěch společnosti a dokazují to snahou vrátit moc, která patří občanům zejména a nepochybně právě na komunální úrovni. Nebyl by to dobrý volební argument?

„Lepší a také účinnější by bylo, kdyby politické strany přišly samy od sebe s ideou částečného ústupu od moci“

Aby to však neskončilo jako podivné zahrávání si s přímou demokracií, které jsme nedávno zažili, tak by to předpokládalo novou filozofii a jasnou strategii stranického subjektu. Osobně si dokonce myslím, že by to vyžadovalo zásadní posun v pojetí vládnutí jako takového.

ČESKÁ POZICE: Mluvíme o tom, že potřebujeme do politiky lidi, kteří chtějí být angažovaní a jsou i důvěryhodní a autentičtí. Máme však dlouhodobě problém, že do tradičních politických stran téměř nepřicházejí noví lidé. Do politiky se mnoho osobností nevrhá, protože ji považují za špinavou a nechtějí se ušpinit. Důsledkem je i to, že když politické strany potřebují obsadit čela kandidátek, tak si vybírají nestraníky. Jakým způsobem toto zlomit? 

ROBEJŠEK: Pokud jsem informovaný, tak hnutí ANO se nemohlo prakticky spasit před přihláškami o vstup...

ČESKÁ POZICE: Ano, to má velký nával.

ROBEJŠEK: Dobře, ale to je subjekt, který se vyvíjí směrem ke straně. Zřetelně přilákal pozornost lidí, z nichž někteří mají samozřejmě zištné důvody. Egoistické motivy nesídlí jen v hlavách na býčích krcích se zlatým řetězem. Sebestředná je také snaha profilovat se jako úspěšná osobnost, získat nějakou mocenskou pozici, ale za to také něco odvést. Je jenom úlohou těch, kteří si zájemce prosívají, aby vybrali ty správné.

„Pro politickou stranu je životně důležité, aby měla identitu a bylo možné se s ní identifikovat“

Každopádně souhlasím s tím, že vybírat si osobnosti podle jejich VIP-statusu není ta správná cesta. Dělá totiž politickou stranu názorově zcela rozmazanou. Zaniká tak vazba na určitou minimální sumu přesvědčení, za kterými tato strana stojí a snaží se jejich pomocí vystupovat jako jedinečný aktér na trhu politických názorů. Pro politickou stranu je životně důležité, aby měla identitu a bylo možné se s ní identifikovat.

ČESKÁ POZICE: Jakým směrem by se tradiční politické strany měly ubírat? Ony téměř vždy stojí na nějakých ideových základech, na nějaké ose. To, že však na ní stojí, již tolik není vnímáno jako nějaká přidaná hodnota, jako něco, čím by se odlišovaly a proč by to bylo důležité.

ROBEJŠEK: Myslím si, že by si základní názorové proudy měly zachovat zastoupení v politickém spektru; tedy klasické pravicové, levicové či liberální strany by měly být rozeznatelné podle jakéhosi tvrdého jádra ideových přesvědčení. O to si myslím, že alespoň v přechodném období, půjde.

Zcela nutně je ale třeba doplnit tuto skutečnost čímsi, co zatím nemám úplně vyjasněné. Ale předběžně bych to nazval specifickou filozofii vládnutí či specifickou metodou, se kterou přistupujeme k řešení problémů. Přičemž ta strana, která by s něčím takovým přišla a byla úspěšná, by fungovala v optimálním případě tak jako na trhu se spotřebním zbožím; někdo přijde s nějakou inovací a ostatní ji různou formou napodobují, až se ta inovace vyčerpá a je potřeba přijít s novou inovací.

„Vazba politiky na zájmové skupiny by se měla velmi rozvolnit a měla by být nahrazena čímsi jako službou společnosti“

To, co předběžně nazývám novou filozofií vládnutí, by se mělo zásadně odlišovat od té současné. V tom smyslu, a tady si protiřečím jenom zdánlivě, že současné politické strany se ještě pořád opírají o cosi jako ideovou kotvu. Ta přestává být užitečná v tom okamžiku, když jim brání dělat i nepohodlná rozhodnutí, ačkoli jsou důležitá. I levicový premiér by měl být schopen učinit „pravicové“ rozhodnutí, když to slouží národnímu zájmu.

Další téma v této souvislosti je, že politické strany jsou velice úzce svázány s určitými zájmovými skupinami. V české a v ostatních postkomunistických společnostech to platí ještě výrazněji než v západoevropských zemích. U nás stojí zájmové skupiny, tou či onou formou, vlastně za všemi stranami.

Tato vazba politiky na zájmové skupiny by se měla velmi rozvolnit a měla by být nahrazena čímsi jako službou společnosti. Odpovědností, kterou lidé považující se za elitu pociťují za svoji zemi. K tomu patří i specifické kompetence a specifické metodiky,jak s politickými problémy zacházet. Jen to naznačím, protože by nás to odvedlo hodně daleko.

„K vládnutí patří mnohé, co se podobá firemnímu managementu, ale také mnohé, co se ekonomicky nevyplácí“

Jsem přesvědčen o tom, že je třeba politiku postavit na úplně nové základy. Politika má operativní rozměr, ale není totožná s byznysem. Stát jako firma nefunguje, protože nemá jenom zaměstnance, ale především občany. A proto k vládnutí patří mnohé, co se podobá firemnímu managementu, ale také mnohé, co se ekonomicky nevyplácí.

Já si uvědomuji, že to, co říkám, je zatím vágní, ale sám si teprve vyjasňuji, kde by mohla být odpověď na otázku, jak dnes účelně vládnout. Jisté je, že existence klasických politických stran – zakotvených v ideologiích a zájmových skupinách – je opravdu nejistá. Zatím pracují „úspěšně“ na tom, jak přispět ke svému zrušení. Tak jak si to představuje ona polovina dotazovaných voličů.

Počet příspěvků: 45, poslední 13.8.2014 12:57 Zobrazuji posledních 45 příspěvků.