Renesance pravoslaví v Rusku

Konzervativní politika prezidenta Vladimira Putina zakládá obnovu ruské společnosti na pravoslavné církvi, píše Gábor Stier.

Gábor Stier 16.1.2014
Dvě důležité postavy současného Ruska mají vřelý vztah: patriarcha pravoslavné církve Kirill a prezident Vladimir Putin. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dvě důležité postavy současného Ruska mají vřelý vztah: patriarcha pravoslavné církve Kirill a prezident Vladimir Putin. | foto: © ReutersČeská pozice
Dvě důležité postavy současného Ruska mají vřelý vztah: patriarcha pravoslavné církve Kirill a prezident Vladimir Putin. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zatímco se západní polovina Evropy potýká s krizí hodnot a religiozita zde jednoznačně ustupuje do pozadí, ve východní Evropě prožívá křesťanství svůj nový zlatý věk. V Moskvě se staví dvě stě nových kostelů a pravoslaví se čím dál zřetelněji stává jedním z úhelných kamenů ruské národní identity.

A přestože je počet těch, kteří v Rusku pravidelně chodí do kostela, ještě pořád poměrně nízký, celých 80 procent obyvatel se hlásí k pravoslavné víře. To vše jasně svědčí o tom, že pravoslaví prožívá svou renesanci, a tak není náhoda, že k pokusům o oslabení Ruska dochází čím dál častěji i prostřednictvím útoků na pravoslavnou církev.

Obnova starého řádu?

Vše nasvědčuje tomu, že dochází k obnově starého řádu, neboť slovy filozofa Nikolaje Berďajeva je základem ruské duše zbožnost. Sounáležitost s církví byla pro obyvatele Ruska po staletí samozřejmostí. Zvláštní postavení pravoslavné církve zaniklo až po říjnové revoluci v roce 1917, po které začal přímo mílovými kroky vznikat ateistický stát. Počet pravoslavných věřících poklesl do sedmdesátých let 20. století oproti předrevolučním 75 procentům na pouhých 8 až 10 a jeho pozvolný růst znovu odstartoval až v letech perestrojky.Vše nasvědčuje tomu, že dochází k obnově starého řádu, neboť slovy filozofa Nikolaje Berďajeva je základem ruské duše zbožnost

Z historického hlediska byla politickým průmětem mesianistické víry Moskevská říše, ve které byly náboženství a národnost v úzkém spojení. Ruská pravoslavná církev tvořila od počátku součást státu a v souvislosti se současným obratem ke konzervatismu počítá s podporou církve – především posílením morálních zásad – i současná vládnoucí moc. V duchu spojenectví s církví, které představuje jeden z důležitých elementů režimu Vladimira Putina, „náboženství posvěcuje stát, zatímco stát chrání náboženství“.

Jak se již dříve Putin vyjádřil, je třeba se odklonit od primitivní, povrchní interpretace světského státu a stát se v žádném případě nesmí stáhnout z církevního života. Podle prezidenta je bezpodmínečně třeba poskytnout pravoslavné církvi i dalším konfesím možnost, aby mohly plně rozvinout svou činnost v oblastech, jako jsou rodina, děti, podpora mateřství, výchova, politika zaměřující se na mládež, řešení bezpočtu sociálních otázek a posilování vlasteneckého ducha v řadách ozbrojených sil. Jak dále dodal, náboženské hodnoty, které byly v průběhu 20. století cíleně likvidovány, je potřeba podporovat silou veřejného mínění a zákona.

Na oplátku může ruský stát počítat s podporou církve v rámci upevňování konzervativní ideologie. Ve znamení této symbiózy se patriarcha Kirill ve svých vyjádřeních například již několikrát zmínil o tom, že liberalismus vede k rozpadu právního systému a k apokalypse, a dostanou-li se k moci vyznavači kultu konzumu, tak Rusko přijde o svou suverenitu. Vlast totiž podle patriarchy není tam, kde více platí a kde se lépe žije.Podle Putina je třeba se odklonit od primitivní, povrchní interpretace světského státu a stát se nesmí stáhnout z církevního života

Liberální ideje vedou k rozpadu morálních hodnot i podle volokolamského metropolity Ilariona. Vedoucí oddělení vnějších církevních vztahů moskevského patriarchátu se při setkání s členy Valdajského klubu počátkem podzimu rozhovořil i o negativních vlivech globalizace, přičemž mimo jiné prohlásil, že ve světě probíhá agresivní sekularizace. Otázku lidských práv metropolita nazval univerzální doktrínou, avšak vyzdvihl, že lidská práva nelze využívat za účelem prosazování amorálních záležitostí, jako je například manželství osob stejného pohlaví. Jak prohlásil, hřích je hřích!

Metropolita Ilarion se dotkl rovněž otázky eutanázie, v souvislosti s níž upozornil na to, že pokud nebudeme ctít život, potom se nedokážeme vyrovnat ani se smrtí. Vliv ruské pravoslavné církve podle něj není nijak závratný, ovšem ani zanedbatelný. Vztah státu a církve se podle jeho mínění zakládá na spolupráci a vzájemném respektu, čili nevměšování se do záležitostí druhého, a stejně tak považuje za přirozené, že se církev vyjadřuje k určitým společenským otázkám.

Postsovětská zbožnost

Třebaže pojí Putina s patriarchou Kirillem vynikající osobní vztahy, se vzájemným vztahem státu a církve to ani podle lidí z okruhu hlavy pravoslavné církve není zdaleka tak jednoduché.

„Poznámky o tom, že se pravoslaví stalo státním náboženství, mi připadají pouze úsměvné. K takovému názoru může dojít jenom někdo, kdo se až moc dívá na televizi. Vztah prezidenta a patriarchy vůbec neodráží model vztahu státu a církve,“ prohlašuje Sergej Čapnin, odpovědný redaktor časopisu moskevského patriarchátu. Podle něj to ostatně může potvrdit každý, kdo zná každodenní fungování církevního společenství poblíž svého bydliště nebo věnuje pozornost osudu návrhů předkládaných církví, například koncepce týkající se výuky pravoslavné kultury.

Čapnin souhlasí s tím, že se stát snaží využít prestiže církve, která za poslední léta vzrostla, nicméně to vůbec neznamená konkrétní pomoc či podporu, jak se mnozí domnívají. A to i navzdory tomu, jak okatě politici demonstrují svoji zbožnost. Někteří tak činí ze skutečného přesvědčení, jiní s tím, že na odiv předkládaný vztah s klérem jim může posloužit v zájmu zapomenutí minulosti. Kromě toho být vidět na nejrůznějších církevních akcích považuje za přirozenou součást společenského života také vrstva nových boháčů.Církev prý nemá zájem na tom, aby se pravoslaví stalo státním náboženstvím

Pozadí těchto snah je ovšem mnohým zcela zřejmé. Dokonce i mladá generace činovníků Čapninovi mnohdy připomíná sovětskou minulost. „Takováto zbožnost, která kromě rituálů a náboženské praxe obsahuje také prvky komunistického myšlení, mi připadá příliš postsovětská,“ říká. Právě proto se ty, kteří se obávají přílišného sbližování státu a církve, snaží uklidnit tím, že církev nemá zájem na tom, aby se pravoslaví stalo státním náboženstvím, a ani stát, který je ještě pořád ponořen do sovětské minulosti, k tomu nedokáže poskytnout potřebnou pomoc. 

Vlivná instituce moderního Ruska

Stala se tedy z pravoslavné církve za poslední roky nejmocnější a nejvlivnější instituce moderního Ruska? Čapkin sebekriticky dodává, že v mnoha ohledech musí do této role teprve dospět, neboť pro ni platí stejná pravidla hry, například transparentnost, jako pro ostatní aktéry v civilní sféře. Z jejích klopýtnutí pak dělají rádi skandál ti, kterým renesance pravoslaví ani společná řeč státu a církve nejsou po chuti.

Doslova v souvislosti s církví poukazují na to, že s jídlem roste chuť, a vděčně se chytají takových bezpochyby nemilých kauz, jako byl například skandál kolem patriarchova bytu nebo případ s vyretušovanými hodinkami Breguet v hodnotě 30 tisíc dolarů. Právě tato kauza ostatně dokazuje, že došlo k porušení určitého tabu a mnozí už otevřeně napadají dokonce i samotného patriarchu. V případě Alexije II. to totiž bylo ještě nepředstavitelné. Patriarcha Kirill se však ruku v ruce s posílením role, kterou církev hraje ve veřejném životě, i její politickou angažovaností často stává terčem kritiky médií.Není náhoda, že si skupina Pussy Riot vybrala za dějiště své punkové mše právě hlavní pravoslavný chrám, katedrálu Krista Spasitele

Mnozí už na pravoslaví skutečně nepohlížejí jako na náboženství národní, ale spíše státní, podobně jako tomu bylo v dobách úpadku carského systému. Stejně tak se mnohým nelíbí, že byla na školách zavedena výuka základů pravoslaví, a raději si vybírají etiku. Rovněž není náhoda, že si skupina Pussy Riot vybrala za dějiště své punkové mše právě hlavní pravoslavný chrám, katedrálu Krista Spasitele. Jinou otázkou je, že v reakci na vědomou provokaci nenalezla odpovídající tón ani dotčená církev a velké části věřících v ní chyběla slova odpuštění.

Podle Čapnina se církvi i ve vztahu k veřejnosti časem podaří najít místo odpovídající její rostoucí pozici, za hlavní věc ovšem považuje především dokončení její renesance. Ruská pravoslavná církev podle jeho mínění vstoupila do nového období své historie, což kvalitativně znamená také nový vztah v poměru církve a společnosti.

Vakuum všeobecných hodnot

V procesu obnovy společnosti a posilování národní identity připadá pravoslavné církvi čím dál významnější role. S čímž jsou mnozí zajedno, neboť rozpad Sovětského svazu a následný chaos v devadesátých letech zanechaly na morálním stavu společnosti hluboké šrámy. Velké změny v tomto ohledu nepřinesla ani stabilizace „nulových“ let a hospodářský vzestup, kdy se na místo duchovních hodnot dostala honba po hmotných statcích.

Právě toto zřetelné vakuum týkající se všeobecných hodnot se teď snaží vyplnit církev, jež se skvěle přizpůsobila konzervativnímu trendu putinovské politiky. A ačkoli jí na tomto poli čeká ještě mnoho práce, co se týče morálního stavu společnosti, do poloviny první dekády nového tisíciletí v něm došlo k citelným změnám.

Vakuum týkající se všeobecných hodnot se snaží vyplnit církev, jež se skvěle přizpůsobila konzervativnímu trendu putinovské politikyDobře to ilustruje například průzkum, podle nějž v roce 1991 považovalo 77 procent obyvatel za přijatelné koupit si kradenou věc, zatímco v roce 2005 už toto číslo činilo jen 47 procent. Stejně tak se už pouhých 27 procent obyvatel namísto někdejších 50 procent stavělo shovívavě k cestování prostředky hromadné dopravy načerno. Mnohem méně lidí, konkrétně 30 procent místo dřívějších 48, také schvalovalo vyhýbání se daňovým povinnostem, a naopak čím dál více lidí odsuzuje prostituci. I když toto zlepšení je skutečně jen relativní, neboť i přes změnu k lepšímu, vyčíslenou na 13 procentních bodů, 61 procent obyvatel nadále nemá problém s tím, že někdo za peníze prodává své tělo.

Silné pouto pravoslaví

Současně s tím došlo k podstatným změnám rovněž ve vztahu k náboženství. Podle jednoho evropského průzkumu jsou všehovšudy čtyři procenta obyvatel hluboce věřící, zatímco 21 procent lidí zaškrtlo na škále od jedné do deseti pětku. Co se týče zbožnosti, zaujímá Rusko místo někde uprostřed evropského pole zhruba na stejné úrovni s Ukrajinou. Jeho ukazatele jsou mnohem lepší než v případě Čechů, Francouzů či Švédů, ale zaostávají za Portugalci, Poláky či Turky.

Jak poznamenává ředitel Všeruského střediska pro výzkum veřejného mínění Valerij Fjodorov, drtivá většina Rusů přichází i nadále do styku s církví pouze třikrát za život, při narození, při svatbě a v případě smrti a někteří ještě o Vánocích či o Velikonocích. Sociolog Fjodorov poukazuje na to, že návrat postkomunistického Ruska k pravoslaví je zatím pouze velmi povrchní a lze o něm mluvit spíše ve smyslu kulturním, zatímco skutečná zbožnost spojená s pravidelnými návštěvami kostela je stále daleko.Měl filozof Berďajev pravdu s tezí, že ruský komunismus není ničím jiným než transformací a zároveň deformací dávné ruské mesianistické ideje?

Jeho mladší kolegyně Alla Salminová s poukazem na výsledky svého bádání podotýká, že existuje velká propast mezi náboženskou identitou a modely chování. Současně s tím je však podle obou odborníků pozoruhodné, že více než 80 procent Rusů se hlásí k pravoslaví, což je důležitý faktor utužení společnosti a formování identity a zároveň to dokazuje, že konzervativní většina podporuje jak vládnoucí moc, tak ruskou pravoslavnou církev.

Důkazem, jak silné pouto pravoslaví představuje, je i to, že dokonce i známý komunistický spisovatel a redaktor Alexandr Prochanov, jenž dlouhodobě usiluje o smíření rudých a bílých, spatřuje zářivou budoucnost a opravdové Rusko právě v tomto impériu, v symbióze vojenského průmyslu a oltářů. Že by měl filozof Berďajev pravdu s tezí, že ruský komunismus není ničím jiným než transformací a zároveň deformací dávné ruské mesianistické ideje?