Rekviem za českou státnost

Stát, jenž plní své funkce, se v Česku začíná vytrácet. Proto jej již nelze nadále ničit, a současně předstírat, že funguje dostatečně.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Poměrně nový státní svátek 28. září – Den české státnosti – byl navržen v roce 2000. Jeho smyslem bylo oslavit:

  • opětovné spojení od roku 1993 české státnosti s historickým územím takzvaných Zemí Koruny české
  • hlavního patrona české země, knížete svatého Václava, zavražděného tohoto dne v roce 935 vlastním bratrem Boleslavem.

Od druhého záměru bylo legislativně, byť ne skutečně upuštěno kvůli tehdejším parlamentním sporům. Obsahem a smyslem svátku měl být pouze první záměr. Po dvanácti letech existence tohoto státního svátku je však ve skutečnosti jeho obsahem a smyslem druhý záměr. Mediálně i fakticky se připomíná památka českého světce a mučedníka svatého Václava – zejména na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi.

Relikvie svatého Václava jsou převezeny do Staré Boleslavi, kde kardinál a církevní hodnostáři společně s prezidentem republiky vzdají hold třetímu známému přemyslovskému knížeti. Na pouti se pak prodávají svatováclavské suvenýry. Na rozdíl od této slavnostní události je průběh oslavy české státnosti zrychlený a formálnější. Jako když odchází kapela z venkovského pohřbu do hospody na smuteční hostinu a na přípitky za zesnulého.

Povinnosti

Česká státnost se především týká schopnosti občana (národa) si samostatně vládnout a uhájit svou suverenitu vojensky i silou ducha a mezinárodního respektu. Fungování státu je především záležitostí nastavení zákonů a jejich dodržování, což garantuje stát jako suverén. Stát je pro občana a občan zase musí respektovat stát coby autoritu a plnit své povinnosti.

Stát je pro občana a občan zase musí respektovat stát coby autoritu a plnit své povinnosti

Za to chce občan i společnost od státu, aby garantoval své funkce, jak je v dnešních respektovaných státech obvyklé. Pak může občan ctít stát jako svůj národní a angažovat se v jeho prospěch, uznání i slávu a donedávna také za něj položit život v rámci vojenské přísahy, jíž však jsou dnes vázaní jen vojenští profesionálové. Těm, kteří padnou, náleží vojenská čest, přestože zahynou v jiných zemích a často kontinentech za možná i české zájmy.

Stát buď plní, nebo neplní své funkce, což závisí na vyspělosti jeho občanů i volených a nevolených elit ve třech základních státních mocích – zákonodárné, výkonné a soudní. A dle myslitelů zabývajících se moderními funkcemi státu – Johna Locka, Charlese Louise Montesquieua i amerických otců-zakladatelů o sto let později – také na schopnosti těchto tří mocí plnit své povinnosti. Stát občanovi garantuje jeho ústavní práva, zejména svobody a mezinárodního respektu, a řád.

Parlament lobbistů

Takový stát se nám však zejména od ustanovení svátku české státnosti v roce 2000 začíná vytrácet. Týká se to zejména povědomí o způsobilosti dodržovat tuto českou státnost i její atributy a zájmu o záruky pro každodenní život občana. Již v devadesátých letech se vytratilo přesvědčení, že by se stát měl starat o zdroje nezbytné ke svému hospodaření, kontrolovat základní strategická odvětví a pečovat o ekonomiku, a tím i o samotnou vlastní existenci. Především by pak měl kontrolovat dodržování právních předpisů a sankcionovat jejich porušování a zajišťovat směřování země ke slušnosti, poctivosti a smyslu pro fair play.

Úmysl Ústavy o základu státu jako o „svobodném dobrovolném vzniku a soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“ se nenaplnil

Dle Ústavy České republiky občané „jsou odhodlaní střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodlání řídit se osvědčenými principy právního státu“. Přitom očekávají, že jejich „základní práva jsou pod ochranou soudní moci“ a že exekutiva i legislativa respektují ústavní pořádek a pečují o zdokonalování a rozkvět společného dobra českého státu. Ve skutečnosti však tomu tak není, respektive dlouhodobě přestává být. Stát se stal kořistí politických stran, jejichž členské základny – kromě stran tradičních národně-frontovních – by se vměstnaly na velký fotbalový stadion.

Dobrý úmysl článku 5 Ústavy o základu státu jako o „svobodném dobrovolném vzniku a soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“ se nenaplnil. Nemáme totiž parlament svobodně zvolených zástupců, ale úzkých i mimopolitických skupin stranických bossů, lobbistů a zájmů bůhví koho, jež těmto zákonodárcům diktují svá rozhodnutí. Prodiskutované a pracně vyjednané návrhy zákonů odmítají poslanci, kteří je dříve „protlačili“ ve jménu nejen stranických a státních elit, ale i těch nezodpovídajících se vůbec nikomu. V parlamentu jsou již poněkolikáté zastoupené strany, které ve volbách vůbec neexistovaly a jež vznikly jen kvůli takzvaným přeběhlíkům.

Odpovědné jednání

K výkonu státních funkcí – ústavních i úřednických – patří odpovědné jednání v zájmu země, komunity a cti a respektu obyvatel národního státu a důstojného věčného odpočinku velikánů a představitelů českého státu a státnosti, ať se jmenovali Václav, Boleslav, Karel, Rudolf, Marie Terezie, František Josef nebo Tomáš. Takové jednání však znamená jednat včas, v tu pravou chvíli. Stát a jeho politici mají povinnosti jednat v době, kdy z titulu své státní funkce jednat mají. Nikoli později a jen slovy.

Jednání – projev lidské vůle, v tomto případě státnické – má dvě položky:

  • aktivní jednání – konání;
  • pasivní zdržení se – nekonání.

Pro hmotný i duševní pokrok národní i nadnárodní společnosti je především u politiků třeba, aby jednali aktivně – konali. Na základě nadstandardních informací mají povinnost pracovat, a nikoli intrikovat, pokud jsou tyto informace běžným občanům utajené. Ústavní činitelé by se měli zabývat informacemi zpravodajských služeb, jež by jim měly sloužit ke zlepšení a nápravě. Totéž platí o informacích trestně-právních orgánů. Takové fungování moderního státu a jeho péče o pozitivně upravené právo a o právní vědomí a etiku obyvatel přestaly být pro české elity imperativem.

Stát musí chránit zájmy občana tam, kam ten nemůže dohlédnout, a kde nemá dostatečné vlastní prostředky na ochranu práva a na obranu

Stát musí chránit zájmy občana tam, kam ten nemůže dohlédnout, a kde nemá dostatečné vlastní prostředky na ochranu práva a na obranu. Náš stát však ani preventivně, ani mocensky dostatečnými sankcemi nechrání nedotknutelnost majetku, obydlí a života občanů.

Přitom dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (LZPS) „má každý právo vlastnit majetek a toto vlastnické právo má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Pravý opak se děje v ČR a v případě současné džungle metanolové kauzy v přímém přenosu.

Hašteřivé diskuse

Víc než 20 let diskutujeme, zda máme mít takzvaný malý liberální stát, jenž budí respekt, dodržuje právo a plní své základní povinnosti – obranu a zahraniční záležitosti –, nebo masivně opatrovnický stát, který zabezpečuje všechny neochotné a splňuje nejen každé přání, ale i vznešená, avšak neufinancovatelná práva všech na cokoli, aniž by se nějak přičinili. Tuto diskusi zpočátku vedli akademici a vědci, časem se však proměnila v klišé, která používají věční straničtí „podržtaškové“, bezduší apologetové a doživotní držitelé měnících se státních prebend.

Ani jedna dosavadní vládní garnitura však svůj projekt nezavedla. Pravice prováděla levicové populistické úlitby. Levice zase často – jakoby v rámci odklízení trosek – dokončovala pravicově vypadající opatření.

Víc než 20 let diskutujeme, zda máme mít takzvaný malý liberální stát, nebo masivně opatrovnický stát

Diskuse o Evropské unii je podobným hašteřením. Ze zapojování se do evropské ekonomické integrace se chtěně, či nechtěně stal objekt manipulace s evropskými politickými, často jen parciálními zájmy. K našemu slavnostnímu podpisu pod vstup do EU se však nakonec nahrnulo víc českých státníků bez ohledu na jejich údajný postoj k tomuto vstupu, než protokolární stůl dokázal zvládnout.

O Evropském stabilizačním mechanismu (ESM), jímž se vzdáváme významné části suverenity i řízení státních financí, zase zákonodárci hlasovali, aniž by respektovali protesty odborníků či zkoumali jeho obsah. Bude-li se do ESM doplňovat 500, 700 nebo dva tisíce miliard eur, je naší elitě zcela lhostejné. V článku 10 Ústavy se uvádí, že jen „mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci“. Nikde se v ní nepíše, že by to mělo být na nadstátní útvar či federální suverénní stát. Je však jednodušší nepřemýšlet o zodpovědnosti a jen schvalovat.

Na národní úrovni už opět rozdělujeme společnost na „oni a my“ – „oni“, režim, a „my“, nic neovlivňující občané. Na státní úrovni pak rozdělujeme na „oni a my“ jiným způsobem – „oni“ anonymní bruselští chtějí a „my“ jen posloucháme. „My“ bychom rádi něco, ale nemůžeme – to „oni“.

Metanolová aféra

V nešťastné kauze pančování alkoholu a podvádění při jeho distribuci, o čemž se mnoho let vědělo, avšak přehlíželo, nejde jen o ústavní patos, ale i o „právo na život“ (LZPS, článek 6). Život zodpovědného i nezodpovědného občana se totiž stal pouhou hříčkou metylalkoholové rulety. A stát se ani nepokusil využít příklady efektivního řešení – Slovensko, Rakousko a Německo.

Na národní úrovni už opět rozdělujeme společnost na „oni a my“ – „oni“, režim, a „my“, nic neovlivňující občané

Až metanol nezákonně distribuovaný v alkoholu a víc než 20 mrtvých a desítky hospitalizovaných ukázal, že tato nezákonnost není pro vládu ani tolik tajemstvím jako jistým folklórem. A nejen jednotlivá ministerstva – financí, zdravotnictví, zemědělství, průmyslu a obchodu –, ale i celá vláda hlasuje zásadně kolektivně, aby nepřipustila individuální odpovědnost svých členů. Především za to jejich jednání, jež se vyznačuje nekonáním.

Metanolová aféra nepřekvapuje, ani není žádnou novinkou. Byly a jsou podobné aféry, v podstatě nevyřešené, nepotrestané a zametené pod koberec – například lehké topné oleje (LTO), privatizace státního majetku či zakamuflování národohospodářských ztrát za takzvaného bankovního kapitalistického socialismu.

Posttunelářská doba

Žijeme v posttunelářské době. Fyzické a provozní kapacity už byly rozprášeny a zašantročeny. Dnes jde o zašantročování financí vytvářených a protékajících státním strojem – daní-rozpočtu, veřejných výdajů včetně komunálních a „evropských“, zdravotního pojištění a sociálního a důchodového zabezpečení.

Letošní 28. září bohužel není oslavou kvetoucí a prosperující české státnosti

Lhostejnost státu k „právu na vzdělání“ se projevuje ve snížení úrovně a pověsti českého školství, zejména středního a vysokého. Výrazný nárůst maturantů, magistrů a inženýrů bez dostatečné kvalifikace pak jen zamlžuje pohled na funkci vzdělaného obyvatelstva a na české školství. Významný představitel establishmentu se dokonce přede mnou vychloubal, že nedávno poučoval nic nechápající vysokoškoláky v Indii, že studovat pro výsledek – potřebnou a dostatečnou kvalifikaci, důstojné uplatnění a rozvoj – je směšné. V ČR jsme dál. Studenti studují nekonečně dlouho, aby si veselý studentský život užili. Obor je až druhotný.

Letošní 28. září bohužel není oslavou kvetoucí a prosperující české státnosti. Je mementem, že stát již nelze nadále ničit, a současně předstírat, že jeho funkce jsou dostatečné.

Ctirad Bednář Dobrá. A co dál? 11:53 28.9.2012

Počet příspěvků: 22, poslední 16.10.2012 11:11 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.