Řecké a španělské opakování dějin

Zkušenost s východoevropskou formou socialismu je nepřenosná. Pro mladé Řeky a Španěly jde o bezvýznamnou historii z neznámého kouta Evropy. Bohužel. Řeky tak po vítězství Syrizy čekají těžké časy, a pokud uspěje ve Španělsku Podemos, poznají krutou realitu socialismu i tam. Píše Pavel Kohout.

Nová evropská levice | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nová evropská levice | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Nová evropská levice

Kdyby to nebylo takové klišé, dalo by se říci, že Evropou obchází strašidlo – vlastně je jich více, i počet strašidel dnes podléhá inflaci. Označit ho lze slovem populismus. Levicový populismus: všichni se budete mít dobře, jistoty a prosperity budou pro každého; pro každého kromě bohatých, kteří tento ráj na zemi zaplatí. Obzvláště se mu daří na jihu Evropy.

Verze první: řecká

Vítězství krajně levicové strany SYRIZA se očekávalo, i když vysoký byl těsně...

Když v řeckých volbách v únoru 2015 drtivě zvítězila strana Syriza, všichni věděli, že jde o levicové radikály, neboť tuto nálepku stereotypně používají všechna média. Co ale dnes znamená levicový radikalismus konkrétně? Jaký je program strany Syriza a její strategické cíle? A jak vláda Syrizy ovlivní Evropu?

„Moderní“ levice

Pokud jde o původ, Syriza se hrdě hlásí k dědictví řeckých komunistických stran, jejichž historie sahá k přelomu 19. a 20. století. Její oficiální programové materiály (www.syriza.net.gr) píší o nesnadné historii levice:

Byla poškozena také kolapsem Sovětského svazu a režimů „reálného socialismu“ (…) Zároveň se v mezinárodním měřítku začal masivně prosazovat neoliberální kapitalismus a globalizace. Zatímco někteří triumfálně hlásali konec dějin, tradiční sociální demokracie – v naší zemi strana PASOK – téměř dokonale přejala obdobnou politiku. Začátkem 21. století byla levice v naší zemi – stejně jako v mnoha zemích na světě – rozštěpena a zatlačena na okraj, přičemž dvě hlavní strany s celkovým součtem hlasů kolem osmdesáti procent ovládaly zemi.

Syriza tedy ani nepředstírá, že by měla být nějakou „moderní“ levicí. Základem její ideologie je stále Karel Marx a jeho učení o třídním boji. Kapitalismus je špatný v samém principu.

Ti nevzdělaní křupani z Ruska a z východní Evropy prostě nepochopili Marxe správně.

Pokud jde o „režimy reálného socialismu“, Syriza vysvětluje jejich kolaps úplně stejně jako komunisté z Latinské Ameriky nebo levicoví radikálové ze Západu: ti nevzdělaní křupani z Ruska a z východní Evropy prostě nepochopili Marxe správně. Sovětský svaz nebyl ve skutečnosti socialistickou zemí, ale režimem, kde vládl státní socialismus. Tak. Tady to máte vysvětleno, východoevropští hlupáci.

V manifestu Syrizy z roku 2013 se můžeme dále dočíst, že za všechno může kapitalismus:

Navzdory tomu všemu, jiskra odporu zůstala, zatímco historie odmítla ukončit sama sebe: neoliberální kapitalismus vytvořil silný sociální odpor. Soupeření velmocí mělo za následek krize a lokální války – některé z nich za našimi humny –, ale také vznik mohutného mírového hnutí. (…) Hesla jako „Člověk má přednost před ziskem“ nebo „Jiný svět je možný“ rezonovala mezi mladými po celém světě a otevřela novou kapitolu historie levice.

Jak má tedy ten krásný nový svět podle představ staronové levice vypadat? Syriza uvádí své strategické cíle v oficiálním dokumentu takto:

Jiný svět, který je možný, je světem socialismu s demokracií a svobodou. Je to svět, kde potřeby člověka stojí před ziskem, neboť zisk již nebude hnací silou ekonomiky. (...)

Socialismus je pro nás více než jen dekorativní dodatek ke kapitalismu. Kapitalismus je systém, který je založen na produkci, jejímž cílem je soukromý zisk, proti němuž bojujeme v samé jeho podstatě. Pro nás je socialismus způsobem organizace společnosti, která je založena na společenském, a nikoli soukromém vlastnictví výrobních prostředků.

Socialismus vyžaduje demokracii ve všech buňkách a kloubech veřejného života, aby dělníkům bylo umožněno plánovat, řídit, kontrolovat a chránit výrobu orientovanou na uspokojování společenských potřeb.

Člověk má pocit, že slyší Gustáva Husáka dejme tomu v roce 1973.

Člověk má pocit, že slyší Gustáva Husáka dejme tomu v roce 1973. Anebo ještě spíše Klementa Gottwalda v roce 1933. Ovšem moderní vzdělaní Řekové dávají jasně najevo, že při budování socialismu nehodlají opakovat amatérské chyby mentálně zaostalých Rusů nebo Čechoslováků:

Zároveň ovšem socialismus pro nás neznamená opakovat modely, které se pokoušely realizovat podobné myšlenky, ovšem chybně pochopené a zkreslené, a v konečném důsledku skončily katastrofou. Musíme se učit, jak jen je to možné, z bolestných chyb minulosti, z velkých historických zkušeností s tímto inovativním projektem (rozuměj s budováním socialismu). Takže východoevropská pokusná zvířátka přece jenom měla nějaký užitek: prozkoumala slepou uličku, kterou již řečtí soudruzi v současnosti nemusejí opakovat.

Za žádnou cenu pak Syriza nehodlá zavádět jakoukoli formu diktatury:

Pro nás je socialismus neoddělitelný od aktivní participace ve všech ekonomických, sociálních a politických záležitostech, aby bylo zajištěno rozdělení moci. Socialismus je nerozlučně spjat s demokracií. Demokracie není pouze formální. (…) Je zapotřebí všech druhů voleb, ovšem zvolení politici a experti jimi jmenovaní nesmějí zůstat bez kontroly do příštích voleb. Přímá angažovanost voličů nejenže kontroluje činnost institucí, ale zároveň neustále rozšiřuje pole tvořivosti a zodpovědnosti mas. Demokracie sama o sobě představuje tvořivou sílu, kde kolegialita hmatatelně prokazuje svoji nadřazenost nad individualismem a solidarita svoji sílu nad konkurencí.

Jestliže Syriza horuje pro přímou angažovanost a zodpovědnost mas, vzniká otázka, co bude, až se masy obrátí k Syrize zády.

Všechnu moc sovětům! Ano, i ruští bolševici v roce 1917 slibovali demokratickou vládu dělnických rad (sovětů) po vítězství revoluce. Žádné sověty ovšem v Sovětském svazu nikdy nevládly. Vládla stranická byrokracie. Jestliže nyní Syriza horuje pro přímou angažovanost a zodpovědnost mas, vzniká otázka, co bude, až se masy obrátí k Syrize zády.

Podobnost myšlení, jazykového stylu a dogmat Syrizy s předlistopadovou Komunistickou stranou Československa je pozoruhodná i v detailech. Pamětníci vědí, jak KSČ adorovala dělnickou třídu a pohrdala intelektuály, především v 50. letech. Zde je Syriza, současnost:

Socialismus pro nás v konečném důsledku znamená zrušení velké diskriminace mezi manuální a intelektuální prací. (…) V konečném důsledku hodláme odstranit vykořisťování, zrušit společenské třídy a patriarchální vztahy, zavést harmonickou symbiózu společnosti s přírodou. Technika a inovace musejí sloužit zájmům společnosti, nikoli prohlubovat nerovnost a nadvládu vybrané hrstky nad masami.

Slabost nejen pro Araby

Jedinou inovací ve srovnání s 50. lety je občasná zmínka o ekologii a feminismu. Jinak vše až neuvěřitelně připomíná staré časy. Například politická podpora arabského světa. Když se Sovětský svaz koncem 40. let politicky rozešel s Izraelem – neboť vyšlo najevo, že Izrael se nehodlá stát jednou ze zemí „tábora míru a socialismu“ –, začal mohutně podporovat arabské režimy, bez ohledu na to, že o socialismu v těchto zemích šlo hovořit jen s velkou dávkou fantazie.

S tím, jak se moderní Izrael stále více stává symbolem individualismu, podnikavosti a ekonomického úspěchu, roste i nenávist levice k této zemi.

Slabost pro Araby ovšem levici zůstala. Nejen levici sovětské. S tím, jak se moderní Izrael stále více stává symbolem individualismu, podnikavosti a ekonomického úspěchu, roste i nenávist levice k této zemi. Hodnoty levice jsou totiž přesně opačné: kolektivismus, závislost a byrokratické řízení ekonomiky.

Syriza přesně zapadá do tohoto schématu. Izrael je pro ni špatný, neboť je kapitalistický a „neoliberální“. Staví tedy právě na těch hodnotách, které levice nenávidí ze všeho nejvíc.

Kromě Arabů ale Syriza zbožňuje i venezuelský model socialismu. V roce 2012 současný premiér Alexis Tsipras prohlásil, že Venezuela je model hodný následování poté, co evropský kapitalistický model bude opuštěn: „Hugo Chávez dokázal mírovou cestou provést důležité věci. Provedl znárodnění přírodních zdrojů, navzdory neustálým útokům kapitalistů.“

Pokud vás zajímá, zdali Tsipras hodlá v Řecku znárodňovat: ano, slibuje to volební program, s nímž v únoru 2015 zvítězil. Zdali v Řecku, podobně jako v socialistické Venezuele nebo v socialistickém Československu, bude nedostatek toaletního papíru, se teprve uvidí, Syriza je na začátku vlády. Jestli se inteligentním Řekům podaří vybudovat prosperující socialismus – úkol, který se hloupým Čechům nepodařil – ukáže pouze čas.

Viník rozpočtové krize

Řeky nezajímá, kdo je za jejich problémy skutečně zodpovědný. Jakožto pachatele rozpočtové krize lze málokdy identifikovat jedinou osobu, v případě Řecka to ale možné je.

Vinu nese Andreas Papandreu, otec pozdějšího premiéra Jorga Papandrea a bývalý premiér za Panhelénskou socialistickou stranu (PASOK), který byl ve funkci během let 1981 až 1989 a 1993 až 1996. (Přestávka ve vládě mimochodem připadla na konto voleb prohraných v roce 1989 kvůli korupčnímu skandálu. Během druhého období byl ovšem zestárlý Papandreu spíše ve vleku své mladé dynamické blonďaté manželky, bývalé letušky Dimitry Lianiové.)

Andreas Papandreu byl inteligentní člověk a schopný organizátor, politik a diplomat. Snad až příliš schopný.

Andreas Papandreu byl inteligentní člověk a schopný organizátor, politik a diplomat. Snad až příliš schopný. Byl například prvním západním státníkem, který navštívil polského diktátora Wojciecha Jaruzelského, přátelil se s Jásirem Arafatem, chválil Sovětský svaz za jeho roli „překážky šíření kapitalismu a imperialismu“ a zapletl se do řady korupčních skandálů. Nebyl nikdy trestán.

Mnohem podstatnější je ale Papandreovo životní dílo v oblasti veřejných financí. Než se ujal vlády, státní dluh Řecka v roce 1980 dosahoval hodnoty 22,9 procenta HDP. Do vlády se Papandreův PASOK dostal díky radikální nacionální a socialistické rétorice. Vybičovaný nacionalismus (namířený proti Turkům) v kombinaci se sliby socialistického ráje fungoval jako účinné populistické lákadlo. Povšimněme si, že dnešní Syriza považuje PASOK za krotkou, nerevoluční levici, která prý v zásadě přejala „neoliberální“ ideologii.

V roce 1990 dosáhl státní dluh hodnoty 90,1 procenta HDP. A když v roce 1996 zemřel, zanechal po sobě dědictví v podobě dluhu o výši 112,2 procenta HDP. Andreas Papandreu byl ekonom, který nevystudoval žádnou pokoutní školu, nýbrž Harvard. Ekonomii také učil a na univerzitě v kalifornském Berkeley se v 50. letech dokonce stal děkanem ekonomické fakulty.

Musel tedy vědět, jaké pekelné dědictví po sobě zanechává. Faktem ovšem zůstává, že díky dluhům životní úroveň v Řecku během 80. let skutečně vzrostla. Dosvědčují to statistiky i autentické vzpomínky. „Můj řecký strýc obvykle vozil z Československa do Řecka dárky,“ uvádí jedna pamětnice, „pak ale po roce 1980 měli během pár dalších let v Řecku všechno – životní úroveň obrovsky poskočila.“

Na otázku, co dnes konkrétně znamená levicový radikalismus, lze odpovědět jednoduše: něco velmi podobného roku 1948.

Papandreu budoval svoji popularitu na základě systematického kalkulu. Věděl, že růst počtu dobře zajištěných a skvěle placených státních úředníků znamená zároveň růst voličské základny jeho socialistické strany. Podporoval tedy růst státního sektoru na úkor soukromých podniků, protože silná a na státu nezávislá střední třída je přirozeným nepřítelem levice. Podařilo se mu vybudovat vlastní kult do takové dokonalosti, že když byl v roce 1988 hospitalizován kvůli srdeční nemoci, hlásili se dobrovolníci ochotní darovat vlastní srdce pro transplantaci!

Vraťme se do roku 2015. Na otázku, co dnes konkrétně znamená levicový radikalismus, lze odpovědět jednoduše: něco velmi podobného roku 1948. Mění se pouze dobové reálie a přibyla politika masové imigrace – způsob, jak snadno a rychle zvýšit počet levicových voličů.

Verze druhá: španělská

„Madrid vás vítá, pochodujte za změnu,“ hlásá nápis, který drží muž na...

Na opačném konci Středozemního moře leží Španělsko, kde dynamicky roste popularita zcela nové strany Podemos neboli „Můžeme“.

O tom, co Španělé podle jejích slibů mohou, dává představu její manifest. Na rozdíl od husákovsky rozvláčného stylu Syrizy je manifest Podemos mnohem úspornější. Místy připomíná spíše haiku:

Lidé trpící krizí potřebují rychlé řešení.

Politici z jiných stran nabízejí velmi pomalé změny, ale trpící nemohou čekat.

Chceme zkrátit utrpení lidu.

Nabízíme změny proveditelné rychle.

Jaké změny? Finanční program Podemos je rovněž líčen formou téměř básnickou:

Zaplatíme jenom spravedlivou část dluhu.

Španělská ústava požaduje splatit celý dluh.

My zrevidujeme dluh a zaplatíme spravedlivou část.

Nechceme platit nespravedlivý dluh.

Budeme kontrolovat banky.

Zdaníme finanční trhy.

Vybudujeme ekonomiku pro lidi.

Budeme bránit životní prostředí.

Zdroje patří všem.

Možná i vy jste si vzpomněli na Vladimira Majakovského. Možná z těchto řádků i na vás dýchá ono naivní odhodlání budovat nový, lepší, spravedlivější svět. Odhodlání, které u nás pamatují jen ti, kterým bylo dvacet někdy v 50. letech.

Kdo může za zpackané životy?

Má ale cenu sympatizantům Podemos vysvětlovat, že finanční trhy za jejich zpackané životy nemohou? Chtějí vůbec pochopit, že za kariéry dlouhodobě nezaměstnaných, kteří věčně žijí doma u rodičů, nemohou mezinárodní spekulanti? Má cenu vysvětlovat, že za španělské dluhy mohou především Španělé? Má smysl zdůrazňovat, že banky již dávno před krizí podléhaly velmi přísné kontrole, která budila zdání, že všechno je v pořádku, aniž by kontrolovala to podstatné?

Má cenu vysvětlovat, že za španělské dluhy mohou především Španělé?

Nemá. Vysvětlí vám, že vzhledem ke své východoevropské zkušenosti se státním kapitalismem nemáte o skutečném socialismu ani ponětí. A že jste zaslepeni neoliberální propagandou. Možná si pomyslí něco o opicích, které právě slezly ze stromu. A budou dále tvrdit, že my, Španělé, můžeme (Podemos) zařídit toto vše:

Zabezpečíme práva občanů na adekvátní domov.

Navrhneme regulaci nájemného a zabráníme vyklízení nezaplacených bytů.

Ozdravíme veřejné služby, zejména vzdělání, zdravotnictví, justici, elektrické podniky a plynárny, informační služby a kulturu.

Budeme bránit právo žen na potrat.

Rovněž budeme hájit práva homosexuálů a transsexuálů.

Odstraníme zákon, který omezuje práva cizinců ve Španělsku.

Španělsko nebylo vždy ve stejně beznadějné situaci, jaká panuje dnes. Ještě v roce 1975, kdy zemřel diktátor Francisco Franco, byla španělská míra nezaměstnanosti na úrovni 3,6 procenta. Pak země začala budovat moderní evropský stát, ovšem podle tehdejších představ o modernosti. Lze je charakterizovat slovy „čím štědřejší stát, tím lépe, čím více práv pro zaměstnance, tím lépe“.

Ještě v roce 1975, kdy zemřel diktátor Francisco Franco, byla španělská míra nezaměstnanosti na úrovni 3,6 procenta.

Vláda začala s rozsáhlými reformami, které vyžadovaly zvyšování výdajů a daní. Vysoké daně byly v 70. letech skutečně považovány za pokrokové. Během deseti let po Frankově smrti vzrostla efektivní daňová zátěž práce o polovinu. Ovšem zákon nabídky a poptávky nutně znamená, že vyšší cena bude znamenat pokles poptávky. Stalo se. Španělská nezaměstnanost v roce 1985 přesáhla hodnotu 21 procent. Vysoká daňová a odvodová zátěž mezd znamená umělé zdražení práce a tím i nižší poptávku po pracovní síle. A nutně zároveň vysokou chronickou nezaměstnanost.

To si ovšem neuvědomuje nejen nikdo z Podemos, ale ani ze španělských sociálních demokratů.

Mocenský monopol právníků

Historickou smůlou Španělska bylo, že diktatura generála Franka byla jen zdánlivě vystřídána demokracií. Ve skutečnosti se Španělsko stalo mocenským monopolem právníků. S jedinou krátkou výjimkou všichni španělští premiéři byli právníci (Leopoldo Calvo-Sotelo, premiér v letech 1981–1982, byl dopravní inženýr).

Zatímco ekonom zkoumá hospodářské a společenské vztahy, právník věří, že je může nadiktovat podle svého.

V čem jsou právníci problémoví? Zatímco ekonom zkoumá hospodářské a společenské vztahy, právník věří, že je může nadiktovat podle svého. Ekonom zkoumá zákony, podle nichž se ekonomika chová. Právník věří, že on sám může tvořit zákony podle své libovůle. Zákon nabídky a poptávky je pro právníka něco, co ani nevyšlo ve sbírce zákonů. (Pochopitelně ne všichni právníci se dívají na ekonomii takto arogantně, ale soudě podle legislativy Španělska a mnoha vyspělých sociálních států k tomu mají silné sklony.)

Španělští právníci a zákonodárci se rozhodli „zrušit“ nezaměstnanost prostě tak, že podnikům zakázali propouštět. Vznikla odborářská aristokracie, takzvaní „buddhové“: privilegovaná kasta doživotních zaměstnanců s různými sociálními výhodami. Nelze je propustit, mají garantované navyšování mezd, těší se veškerým privilegiím.

Když Evropská unie a Mezinárodní měnový fond po krizi požadovaly, aby španělská vláda reformovala pracovní trh, stalo se tak jen zčásti. Vláda zavedla liberalizovaný pracovní trh pro mladé (variabilní pracovní doba, žádná ochrana, žádné výhody), ale na stará privilegia odborářů neměla odvahu sáhnout.

Z mladých se stala nižší kasta, která pracuje na krátkodobé smlouvy nebo načerno.

Z mladých se stala nižší kasta, která pracuje na krátkodobé smlouvy nebo načerno. Asi 30 procent španělských pracujících nemá stálou smlouvu. Vznik mezigeneračního konfliktu byl zákonitý. Proto mladí Španělé masově demonstrovali na náměstích. Proto vznikla strana Podemos.

Zavedení eura poskytlo Španělsku příležitost řešit sociální problémy pomocí dluhové expanze. Nikoli expanze státních dluhů, ale bankovních. Autoři Paktu růstu a stability totiž zapomněli do kritérií finanční stability zahrnout soukromé, bankovní dluhy. Zatímco státnímu dluhu se věnovala značná pozornost, expanze bankovního dluhu zůstala mimo pozornost evropských orgánů.

Politici si rychle uvědomili, že tvorba úvěrů v bankách poskytuje doping hospodářskému růstu neméně vydatně než státní dluh. Začali podporovat zadlužování podniků i domácností, například daňovými výhodami. Kvůli nízkým úrokovým sazbám v eurozóně, které byly stanovené, aby vyhovovaly Německu, byly reálné španělské úrokové sazby záporné. Kdo se nezadluží, okrádá vlastní rodinu, platí v podobných podmínkách.

Drama o pěti jednáních

Tak se stalo, že během let 2002 až 2007 se španělská ekonomika dostala v objemu úvěrů na úroveň Německa! Bohužel, jak tomu bývá v případech podobně rychlokvašených ekonomik, šlo o nezdravý růst doprovázený masivními investicemi do špatných projektů.

Existují celé čtvrti nebo dokonce malá města pro desítky tisíc obyvatel, kde nikdo nebydlí: stačí se podívat na satelitní snímky lokalit jako Valdeluz, Quer, Chiloeches nebo Sesena.

Existují celé čtvrti nebo dokonce malá města pro desítky tisíc obyvatel, kde nikdo nebydlí.

Koncem roku 2010 činil objem španělských bankovních dluhů 208 procent HDP (podle údajů Světové banky). V roce 2013 tento poměr poklesl na 172 procent HDP. Úvěrová deflace tohoto typu je vždy nutně doprovázena hospodářskou krizí, ať už vláda dělá cokoli, reformy nereformy. Pro srovnání: v české ekonomice vzrostl za stejnou dobu podíl bankovních úvěrů z 51 procent HDP na 55 procent – a to si Češi stěžují, že ekonomika spíše stagnuje.

Mimochodem, španělská centrální banka věděla včas, že se v ekonomice nafukuje nebezpečná úvěrová bublina. Snažila se v rámci svých možností nebezpečný růst úvěrů zpomalit, například požadavky na dynamickou tvorbu rezerv v komerčních bankách. Ale to nestačilo – nevyčerpatelný oceán levných eurových úvěrů měl větší sílu.

Ve Španělsku tedy proběhlo drama o pěti jednáních:

1. zvyšování daní a následná nezaměstnanost;

2. snaha „zakázat“ ji zákonnou cestou;

3. snaha rozhýbat ekonomiku expanzí levných bankovních úvěrů;

4. dočasný úspěch;

5. následný krach všech pokusů o manipulaci ekonomiky.

Příběh o válce právníků proti ekonomickým zákonům vypráví o tom, že ekonomické zákony nakonec vždy zvítězí. Nelze „chránit“ trh práce zákazem propouštění. Nelze ani „zrušit“ měnové riziko – namísto něj vzniká riziko úvěrové inflace a vzniku bankovních krizí. Ekonomie správně předpovídá krach všech podobných pokusů.

Znalost základních ekonomických zákonů ovšem není silnou stránkou španělských politiků ani jejich voličů. Proto mají populisté velké šance. Sliby lákají. Zoufalé voliče sliby lákají zvláště silně.

Španělé také neznají východoevropský vtip o rozdílu mezi kapitalismem a socialismem: v kapitalismu existuje vykořisťování člověka člověkem, zatímco v socialismu je tomu přesně naopak. Po příštích volbách ho ale možná poznají.

Těžká doba na dohled

Zkušenost je nepřenosná. Zkušenost s východoevropskou formou socialismu rovněž. Pro mladé Řeky a Španěly jde o bezvýznamnou, dávnou historii z neznámého kouta Evropy.

Pokud ovšem Syriza začne skutečně plnit své předvolební sliby – a vypadá to, že začne –, Řecko čeká těžká doba. Případné volební vítězství Podemos by mohlo znamenat totéž: dlouhé období ekonomického tápání, na jehož konci budou opět reformy a opětovné zavádění kapitalismu.

Máme-li parafrázovat klasika: dějiny se opakují. Poprvé probíhají jako tragédie. Podruhé jako fraška. Potřetí jako hloupá fraška.