„Island má Sigur Rós, my máme Zrní. Tohle je zvuk české hudby,“ zní z úst fanoušků alternativní kladenské kapely. Pravdu mají minimálně v jednom – znít česky přestává být pejorativní nálepkou. Vypravili jsme se do Kladna vyzpovídat kapelu Zrní na místě pro město nejsymboličtější – přímo do industriálních trosek hutě Poldi.
Recenzi druhého a zatím posledního alba skupiny Zrní naleznete v článku Hrdina počítačový hry jde do světa.
Na Kladno!
Je 8. října, rozhovor s kapelou Zrní máme domluvený dva týdny. A zákon schválnosti je krutý – poprvé od té doby ráno prší, což nám plány natáčet v ruinách Poldovky trochu hatí. Nakonec máme přeci jen štěstí, počasí se během hodiny umoudří a jedinou překážkou zůstává na říjen nezvyklá zima, která zalézá i za nehty.
Vítá nás Kladno, město uhlí a Jardy Jágra. Parkujeme u obřího komplexu Poldovky a zdravíme se s kapelou. Frontman Honza Unger ukazuje prstem na dvě vyřazené budovy hned vedle parkoviště. Jako milovník industriálu jsem prostory ohromen. Po schodech, které si zábradlí vybavují jen velmi matně, stoupáme ruinou vzhůru. „Kladenský cikáni sem chodili krást železo. Nejdřív rozebrali zábradlí, pak to začali tahat přímo ze schodů,“ říká mi cestou zpěvák Honza Unger. Pro houslistu Fíšu trpícího strachem z výšek je to zřejmě novinka, takže se cestou dolů drží naplácnutý zády ke zdi.
Čtyři Honzové a bubeník Ondra chvíli ladí. Jedeme na ostro. Zrní hraje mezi sutí, betonem, graffiti a vysokou trávou. Byť jen na několik minut, slečna v logu hutě Poldi dýchá…
Zrní a ČESKÁ POZICE: skladba Běžím v Poldovce
Zrní o sobě
Něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen. Dřevo, svaly, voda, buchary. Jsme Zrní, kladenská kapela. Na hudbě nás baví si hrát, hudebně si povídat, komunikovat, jako prstama do vzduchu, jako lidi na ulici. Inspiruje nás cokoli: zvuky, zvířata, komiks, počítač, Poldovka. Vycházíme ze současný rychlý, elektronický doby, která přináší zvuky strojů, aut, měst, nový lidský pocity a situace, nový technický možnosti. A taky z lidový hudby, která jde z naší krajiny a ze zkušeností našich předků. Zpíváme česky. O nočním městě, bezdomovcích, jabloních v sadě. O hrdinovi počítačový hry, který jde do světa. Je nás pět. Hrajeme spolu od roku 2001 pořád v tomtéž složení. Zrní je hra, kladenskej uhelnej zen.
- Jan Unger – zpěv, kytara, flétna
- Jan Juklík – kytara, zpěv
- Jan Fišer – housle, zpěv
- Jan Caithaml – baskytara, zpěv
- Ondřej Slavík – bicí, akordeon, beatbox, zpěv
Ačkoliv míváte poslední dobou několik koncertů týdně, rozhovor jsme domluvili téměř ihned. Jak zvládáte skloubit kapelu a osobní život dohromady?
SLAVÍK: Občas je to trochu komplikovanější, ale vždycky to nějak zvládneme…
JUKLÍK: … a občas mezi tím taky není žádnej rozdíl.
Co na to rodina?
UNGER: Musíme je pochválit, ženy jsou na nás hodný. Většinou přijdeme třeba ve dvě ráno a ráno už jsme zase někde pryč.
Dřív se říkalo Kladnu rudé. Jaké je dnes?
UNGER: Sportovní. Hraje se tu první liga snad ve všem kromě kriketu.
SLAVÍK: Těžce průmyslově zpustlý.
Jak je na tom kultura?
CAITHAML: Kladno je sportovní město, do kultury se tady moc neinvestuje.
Co myslíte, budete někdy stejně známí Kladeňáci jako třeba Jágr?
UNGER: To už jsme jako Jarda Jágr, ne?
FIŠER: To až budeme dělat reklamu na žvejkačku.
UNGER: Jako když máš hlad, utrhneš si větší kousek?
Zpěvačka Radůza vám produkovala druhé album s názvem Hrdina počítačový hry jde do světa. Jak spolupráce vznikla a jak probíhala?
UNGER: My jsme Radůzu oslovili, že bychom si s ní chtěli zahrát, a ona nás shodou okolností tou dobou viděla v televizi, tak si nás přišla poslechnout. Druhej den nám zavolala, že nám chce natočit desku, prostě jsme si sedli.
V září jsi mi říkal, že se rýsuje spolupráce s Floexem (klarinetista, skladatel, producent a multimediální umělec Tomáš Dvořák), který se po letech zase přihlásil o slovo. V čem bude spočívat?
UNGER: Teď plánujeme, kde a s kým natočit další desku, na kterou už víceméně máme materiál. Chtěli jsme ten zvuk nějak posunout, on nás taky znal, líbili jsme se mu. Uvidíme, jestli s námi bude dělat celou desku, nebo jestli jí bude jenom produkovat.
Jak bude nová deska vypadat? Bude zase koncepční?
UNGER: Koncepční bude jenom tím, že to bude zase Zrní.
Takže Hrdina II se nechystá?
UNGER: Určitě ne, Hrdina je jenom jeden (ukazuje za sebe na budovu, která svým tvarem připomíná panáčka z přebalu nejnovější desky kapely).
Dočetl jsem se, že moc nechodíte na koncerty a výstavy, abyste se nenechali moc ovlivňovat.
UNGER: To je spíš z časovejch důvodů.
SLAVÍK: Není to úplně tak, že bychom nikam nechodili.
UNGER: Spíš to u nás stojí od začátku na tom, že si jedeme už od začátku po svým.
FIŠER: My se rádi necháváme ovlivňovat, spíš jsme takoví pozorovatelé.
SLAVÍK: Já si myslím, že trochu vycucáváme z tý syrovosti, co tady je, protože Kladno není nějak super bohatý na památky. Spíš jdeme ven někam do lesů. I kytka, co roste z chodníku, je pěkná.
FIŠER: Kulturu máme ale rádi, nejsme žádní analfabeti.
UNGER: Já jsem teda barbar.
Jak byste Hrdinu představili nezainteresovaným potenciálním posluchačům?
UNGER: Hrdina je cikán, je to takovej odvážnej panáček, co vyskočil z počítačový hry, protože chtěl zažít něco drsnějšího, míň pohodlnýho.
CAITHAML: Hrdina je prostě Nebojsa.
Jak vůbec Hrdina vznikal? Obešlo se natáčení bez hádek?
JUKLÍK: Bylo to super, protože to přišlo úplně samo. Vzniklo to hrozně rychle, ale pak se to utvářelo docela dlouho, asi dva roky.
UNGER: Ta myšlenka vznikla na soustředění, na který jezdíme jednou za rok stmelit kolektiv. Taky tam vznikly asi čtyři písničky. Zdravě se ale člověk musí občas pohádat, jinak by to ztratilo to vnitřní napětí.
FIŠER: Nám ten koncept byl od začátku jasnej, takže tím jsme to měli mezi sebou vyřešený.
SLAVÍK: Hádky byly spíš během natáčení desky Voní, protože to byla víc koláž toho, co bylo předtím.
V čem spatřujete největší posun od první desky?
SLAVÍK: V myšlence a v tom, že je to daleko víc deska. Voní byla spíš sbírka.
UNGER: Určitě v tom, že to má víc svůj ksicht, a v tom, že jsme ten koncept všichni pochopili a prožívali ho, protože v tý době to bylo hodně o nás.
FIŠER: Taky máme teď díky Hrdinovi specifičtější zvuk.
Nedávno jste oslavili deset let společného muzicírování. V čem je dnešní Zrní jiné než před deseti lety?
UNGER: V Ondřejovo vlasech.
JUKLÍK: Jsme skoro stejný jako před deseti lety.
UNGER: My jsme si vlastně jako kapela opsali kolečko.
CAITHAML: Kruhy se uzavírají.
Jak vidíte Zrní v dalších deseti letech?
SLAVÍK: To bude prostě nějaký další kolečko.
UNGER: Hodně brufenů, benzínek, bagetek…
Skladba Japonsko z alba Hrdina počítačový hry jde do světa
Nedávno jsem vás slyšel hrát na farmářských trzích, kde vás poslouchaly snad všechny věkové skupiny. Takhle pestré publikum tady moc kapel nemá. Jaký z toho máte pocit?
UNGER: Mně se tohle právě hodně líbí.
SLAVÍK: Na tom Jiřáku (náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze – pozn. red.) mi to právě taky došlo. Nám se dřív dělo, že na nás chodili punkáči a hipíci najednou, ale tak ono je to vlastně hodně podobný.
FIŠER: I metaláci.
CAITHAML: Od tý doby, co hrajeme Autobus, tak chodí i hiphopeři.
Zaujala mě doprovodná knížky k Hrdinovi. Kdo jí napsal?
UNGER: Tu psal Hrdina. Posílal nám esemesky.
FIŠER: A taky e-maily. Ale pak umřel, takže už nám nic neposílá.
UNGER: Ještě musíme zmínit, že výtvarnou stránku dělala naše kamarádka Štěpánka Bláhovcová, která tý desce dala nějakou tvář. Ty příběhy jsou naše zážitky. Hlavně teda asi moje.
V knížce se objevilo kromě Hrdiny několik dalších postav, například cikán Džísus. Jedná se o reálné osoby?
UNGER: Vždycky mají nějakej reálnej vzor.
CAITHAML: Fakt se stalo, že tu nějaký borci rozebírali konstrukce a rozebírali je do tý doby, než to na ně spadlo a zabilo je to. To byl příklad Džísuse.
UNGER: Nebo třeba Ivana. Moje sestra je doktorka a byla v psychiatrický léčebně na praxi. Měli tam ženskou, která se třikrát svlíkla donaha a šla po dálnici někam na Ukrajinu, protože slyšela boží hlasy, že to má udělat.
Na obálce máte věnování: „Pro všechny tuláky, snílky a vagabundy. A pro ty, který nás tu nechali stejně jako my tu necháme ty další.“ Myslíte, že si vás lidé za dvacet třicet let ještě poslechnou?
FIŠER: Já doufám, že jo.
UNGER: Naše děti si nás pustí, protože budou muset. Já jsem tam to věnování chtěl dát proto, že byla doba, kdy jsme všichni tak nějak odcházeli od rodičů. Cejtil jsem, že už jsme samostatný, vyslaný do světa. Třeba jako Hrdina.
