Většina politiků – i těch, kteří straší klimatickými změnami – nevěnuje pozornost rychlému přechodu západní civilizace z doby nadbytku do období nedostatku. Způsobuje to masivní růst počtu obyvatel, neukojitelná lidská spotřeba a snižující se životní zdroje. Upozorňuje na to britský novinář, podnikatel a politik Zac Goldsmith v úvodu knihy The Constant Economy: How to Create a Stable Society (Neměnná ekonomika. Jak vytvořit stabilní společnost).
Goldsmitha však není třeba hned zařazovat mezi levicové ekologisty či ekologické alarmisty, jako je Al Gore. Je to totiž „konzervativní ekolog“, který se loni stal poslancem za britskou konzervativní stranu a poradcem vlády Davida Camerona pro životní prostředí. Vášeň pro ekologii a časopis The Ecologist zdědil po svém strýci Edwardovi.
Život nad finanční poměry
Goldsmithův rodokmen z otcovy strany sahá až do 16. století k německé finančnické rodině spřízněné s Rothschildy. Jeho pradědeček Adolph se přistěhoval na konci 19. století do Anglie. Dědeček Frank zase sloužil v britské armádě v hodnosti majora a stal se poslancem za konzervativní stranu.
Intelektuálně založený strýc Edward prošustroval své dědictví neúspěšným podnikáním, studiem, cestováním, psaním knížek a zakládáním zeleného hnutí. Goldsmithův otec James však vydělal investicemi víc než miliardu liber a stal se za Francii europoslancem, protože byl po mamince Francouz. V Británii založil euroskeptickou stranu, která po jeho smrti v roce 1997 zanikla a později z ní vznikla dnešní Nezávislá strana Spojeného království (UKIP). Po matce je Goldsmith severoirského původu a z rodiny markýze. Má tedy náležitý konzervativní rodokmen a výchovu.
Ničení životního prostředí musí být účetním pasivem, nikoli externí položkou
Neuškodí tedy vzít vážně jeho ekologické argumenty, přestože se občas zdají levicově zelené. Může tak například vyznít i jeho varování, že „stejně jako nekontrolovaný růst buněk způsobuje rakovinu, bezohledný hospodářský růst ničí planetu Zemi“. A také jeho jiný výrok: „Žijeme nad své finanční poměry. Nemůžeme si však dovolit dál přehlížet varování vědců, že příliš dlouho zneužíváme přírodní kapitál.“ Na důkaz uvádí zprávu OSN, podle níž kvůli suchu, odlesňování, industrializovanému zemědělství a klimatickým změnám každoročně ubude sto milionů hektarů úrodné půdy.
Zásadní fiskální změna
Goldsmithovy závěry se značně liší od řešení zelených stran. S britskou Stranou zelených se rozešel už jeho strýc Edward. A Goldsmith se k ní nikdy nepřiblížil. Ochranu životního prostředí považuje za ryze konzervativní téma. Vyznává filozofii Edmunda Burka, jíž je vlastní konzervativní vize společnosti – „partnerství žijících, mrtvých a dosud nenarozených“. Náš životní styl však partnerství s nenarozenými narušuje.
Goldsmith sní o reformě politického systému, protože se stále víc vzdaluje moci občanů. A netají se nesympatiemi k Evropské unii. Naopak je mu sympatický švýcarský systém občanských referend, který dává občanům skutečnou moc zasáhnout kdykoli do politických témat a v nichž se rozhoduje na nejnižší možné úrovni.
Goldsmith navrhuje zásadní fiskální změnu v řešení ekologických problémů. Podle něho by měl nynější systém subvencí ekologických projektů nahradit systém „ekologických investic“. Zvýhodňované by měly být jen projekty, které finančně ušetří a budou ziskové. A současně započítávat do výrobních nákladů škody, jež způsobí životnímu prostředí. Tím by se ekologické podnikání stalo výnosnějším a začaly by do něj směřovat soukromé investice. Podle Goldsmithe jde o „srovnání trhu s životním prostředím“.
Neměřit prosperitu pomocí HDP
Goldsmith si uvědomuje, že trh je nejmocnější hnací silou změn, a proto navrhuje: „Potřebujeme se naučit započítávat cenu životního prostředí do účetnictví. Ničení životního prostředí musí být účetním pasivem, nikoli externí položkou. Podnikání by nemělo volit mezi ekonomikou a životním prostředím. Obě by v něm měly splývat. Z toho vyplývá, že je třeba odmítnout růst založený na znehodnocování životního prostředí a přísně uplatňovat zásadu, kdo škodí, platí.“
Nejúčinnějším mechanismem by byly daně. Nikoli však navíc, ale jejich přesun z něčeho užitečného, aby si získaly důvěru. Například snížit zaměstnanecké daně výměnou za to, že bude zdraženo ničení životního prostředí.
Je třeba se přestat spoléhat na populární víru, že nové technologické vynálezy nás jako dosud vždy zachrání
Dále by se podle Goldsmitha měla přestat měřit prosperita pomocí HDP. Součástí toho je i zničení deštného pralesa a jeho přeměna na toaletní papír, růst zločinnosti, který má za následek výstavbu nových věznic a nárůst počtu soukromých bezpečnostních agentur, či únik ropy z tankeru, čímž se zvyšují náklady kvůli vyčistění, soudním sporům, právníkům a účetním. Tedy vše, za co někdo někomu platí a platba prochází účetnictvím.
„HDP a prosperita by se prudce zvýšily, kdybychom platili sousedce za sex,“ vtipkuje Goldsmith. A cituje Johna F. Kennedyho, že do HDP se nezapočítává a nelze jím změřit „zdraví dětí, kvalitu jejich vzdělání nebo radost z hraní, krásu poezie, trvání manželství, inteligenci veřejných debat, poctivost veřejných činitelů, vtipnost, odvahu, moudrost, učenost, soucit a oddanost vlasti. Řečeno jinak, HDP změří všechno kromě toho, proč stojí za to žít.“ Udržitelná ekonomika bude možná, až se naučíme měřit a účtovat hodnotu přírodního kapitálu.
Skepse k technologiím
Goldsmith nabádá k opatrnosti v používání chemických a farmaceutických přípravků. Těch se ročně vyrobí víc než čtyři sta milionů tun, přičemž většina z nich není důkladně vyzkoušená. A připomíná, že mnohdy se prokázala jejich škodlivost až po několika letech prodeje. Podobně skeptický je i k zavádění nových technologií, jako jsou genetická modifikace a nanotechnologie, dokud se stoprocentně neprokáže absence jejich nebezpečných vedlejších účinků.
Goldsmith žádá přechod „k principu, podle nějž každý nový výrobek je vinen, dokud neprokáže nevinu“
Goldsmith žádá přechod „k principu, podle nějž každý nový výrobek je vinen, dokud neprokáže nevinu“. Doporučuje návrat k lokální výrobě potravin včetně výuky zemědělství ve školách a pěstování potravinových rostlin na školních pozemcích nebo slučování škol a farem. Navrhuje diverzifikaci distribuce lokálních potravin. Uvádí statistiky, podle nichž investice do lokální potravinové produkce a distribuce vytvářejí pro místní ekonomiky dvojnásobný příjem než stejné investice do řetězců supermarketů. A vyžaduje odpočinek pro zničená moře zaváděním vyššího počtu rybích farem, v nichž by však ryby měly být krmené přírodní stravou bez antibiotik.
Zastává se „energetické revoluce“, která by snížila závislost na ropě. Navrhuje desítky zlepšení, například malé lokální zdroje energie, využití mořských vln, čistější technologie spalování uhlí, vyšší bezpečnost jaderné technologie, přechod od nadměrného používání automobilů k lepší veřejné dopravě, žádný odpad a účinnější recyklace či pěstování a ochranu zeleně mezi městy. A radí přestat se spoléhat na populární víru, že nové technologické vynálezy nás jako dosud vždy zachrání. Tentokrát to totiž neplatí.
The Constant Economy: How to Create a Stable Society
(Neměnná ekonomika. Jak vytvořit stabilní společnost)
AUTOR: Zac Goldsmith
VYDAL: Atlantic Books 2009
ROZSAH: 256 stran