Život ve lži s komunismem nezmizel

V roce 1978 napsal Václav Havel esej Moc bezmocných, ve které popisuje život ve lži – vše musí poukazovat k ideologii komunismu. Moc bezmocných dnes spočívá v neustálé snaze vyhmátnout za prezentací skutečnost či pravdu.

Boj za svobodu na aktuálním graffiti v Drážďanech. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Boj za svobodu na aktuálním graffiti v Drážďanech. | foto: Foto István LékoČeská pozice
Boj za svobodu na aktuálním graffiti v Drážďanech.

Nedávno jsme oslavili 30. výročí pádu komunistického režimu. Často se v této souvislosti hovořilo, že už 30 let žijeme „ve svobodě“. A skutečně je co slavit, například lidská práva jsou dnes chráněna mnohem lépe než za minulého režimu. Jsme ale už skutečně „svobodní“? Nemysleme si naivně, že už žijeme „ve svobodě“. Nežijeme totiž v pravdě, přičemž, jak se říká v Bibli, pouze pravda může osvobodit.

V roce 1978 napsal Václav Havel, symbol disentu i sametové revoluce, esej Moc bezmocných, v níž popisuje život ve lži – vše musí poukazovat k ideologii komunismu, což všichni činí, ale nikdo jí nevěří. Například zelinář, který mezi mrkev a cibuli pověsí slogan „proletáři všech zemí, spojte se!“, ačkoli mu nevěří, protože by měl problémy. Komunistická ideologie dusí a znemožňuje lidem žít v souladu se sebou samými. Společnost žije v přetvářce připomínající pohádku „císařovy nové šaty“:

Jaký je rozdíl mezi komunismem a současným režimem? Je nějaký, a pokud ano, jaký? Havel naznačuje, že hranice nemusí být jasná – snaží se popsat vývoj, který je vlastní i kapitalistické zemi, jíž jsme se za uplynulých 30 let stali. A měl pravdu. Rozdíly mezi socialismem a kapitalismem sice existují, ale úvaha o dřívější „nesvobodě“ a dnešní „svobodě“ je zjednodušená.

Hlavní rozpor

Současná společnost také do značné míry žije v přetvářce. Americký sociolog Erving Goffman (1922–1982) ji dokonce označil za hlavní rys moderní společnosti – dle něho „všichni hrajeme divadlo“, možná i upřímně, a ztotožňujeme se se svou společenskou rolí. A svůj postřeh odvodil z rozdílu, který v moderní společnosti – ať socialistické či tržní – existuje mezi „skutečností“ a její prezentací. Goffman si například všímá přetvářky obsluhy v restauraci vůči hostům – na „jevišti“ jsou „vážení hosté“, v „zákulisí“ „babky a dědci“.

Rozpor mezi tím, co hrajeme, a jak smýšlíme, je hlavním rysem socialistické i kapitalistické společnosti. Ve velké anonymní společnosti nevíme, koho potkáváme, a kdo je kdo – své rodiče, partnery a děti do velké míry známe, ale většinu lidí nikoli, a musíme se spokojit s jejich povrchovou prezentací. A tady nastupuje život ve lži, který lze obtížně dekódovat a jenž není běžný jen v komunistických režimech.

Tento rozpor mezi tím, co hrajeme, a jak smýšlíme, je hlavním rysem socialistické i kapitalistické společnosti. Ve velké anonymní společnosti nevíme, koho potkáváme, a kdo je kdo – své rodiče, partnery a děti do velké míry známe, ale většinu lidí nikoli, a musíme se spokojit s jejich povrchovou prezentací. A tady nastupuje život ve lži, který lze obtížně dekódovat a jenž není běžný jen v komunistických režimech.

Dnes naše aktivity nejsou vázané na ideologické odkazy – na dělnickou třídu a vítězství proletariátu –, ale stále jsou vázané, což je nejvíce vidět v ekonomice a politice. Politik je vůči voliči téměř čistou sebeprezentací – ten vůbec neví, kdo je, jaké má motivace a cíle, vidí jen vnějšek, který řídí odborníci na PR a marketing. Co politik má, nebo nemá říkat, jak má být oblečen, je práce týmu, který se specializuje na „management dojmů“. Není zřejmé, co je „člověk“, a co „maska“.

To není neutrální situace. Čím více se zvětšuje rozdíl mezi politikem a jeho sebeprezentací, tím více klesá důvěra v politiku. Šíří se dojem, že „zkorumpovaní jsou všichni“, „lžou všichni“ a „kradou všichni“, což je nebezpečné. Pokud totiž jsou všichni zkorumpovaní, lžou a kradou, lze bez problémů zvolit lidi, kteří jsou zkorumpovaní, lžou či kradou – alespoň jsou upřímní a nic nepředstírají. Lež se postupně může stát normou.

Nehrozí pouze demoralizace voličů, ale i politiků závislých na sebeprezentaci. Mnozí z nich se totiž se svou rolí ztotožní natolik, že lživý profil se stane skutečným – člověk se za rolí vytratí a zůstane pouze maska. Politik může uvěřit svým řečem a ztratit sám sebe snáze než lidé v jiných povoláních.

Cvičení v upravování

Ještě důležitější je ekonomika. Politiky se totiž běžní lidé příliš neúčastní, zatímco ekonomiky ano, proto je zdrojem života ve lži. Téměř nikde není upřímnost, jen pravda upravená tomu, co se žádá. Kdo chce získat pracovní místo, musí se stát odborníkem na sebeprezentaci – „optimalizovat“ životopis, podřadné pracovní pozice zahalit do mlhy „key account managementu“, zamaskovat pobyt v psychiatrické léčebně nebo na úřadu práce a ve skvělém obleku rozdávat úsměvy, ať si myslí cokoli.

Každá pracovní porada je přehlídkou masek, každý pracovní výkaz, každá žádost o grant a daňová optimalizace jsou cvičením v upravování pravdy. Zastaralý komunistický slogan „spojení proletářů všech zemí“ šel stranou, žádá se zisk, růst, efektivita, inovace – komunistickou ideologii nahradil pragmatický požadavek výkonu.

To je jen začátek. Každá pracovní porada je přehlídkou masek, každý pracovní výkaz, každá žádost o grant a daňová optimalizace jsou cvičením v upravování pravdy. Zastaralý komunistický slogan „spojení proletářů všech zemí“ šel stranou, žádá se zisk, růst, efektivita, inovace – komunistickou ideologii nahradil pragmatický požadavek výkonu.

Tato změna není od „nesvobody“ ke „svobodě“ a od „lži“ k „pravdě“. Kdo se zúčastnil větší pracovní porady, zavadil o grantovou žádost nebo kupoval auto v bazaru, ví, že prezentace nemají se svobodou nebo pravdou mnoho společného. Vyjádření řečníků jsou přehlídkou masek, práce bazarového prodejce se v zásadě skládá z chytrých polopravd, byrokratické spisy jsou napsané v ptydepe – stovky a tisíce obsahově prázdných stran plných klišé, obrovské, napůl lživé fascikly.

Lež reklamy

Mezi skutečnou věcí a její prezentací se opět otvírá mezera naplněná frázemi, kterým nelze věřit. Dnešní „zelinář“ už sice nemusí mezi mrkev a cibuli pověsit ideologický komunistický slogan, ale aby získal finance na jejich vypěstování, musí se podrobit cvičením v byrokratických dotačních pololžích, jež doplňují marketingové lži. Dnes už se mezi mrkví a cibulí nespojují proletáři všech zemí, ale usídlila se mezi nimi smějící se kráska s poodhalenými ňadry, která tvrdí, že tato cibule a mrkev přinesou šťastný život.

Reklama není ničím jiným než společensky tolerovanou a žádoucí lží, na jejímž neustálém zdokonalování pracují dobře placené týmy. Podle Havla lež komunistické ideologie sjednocovala společnost, dnes ji sjednocuje lež reklamy.

Reklama je největším a nejvlivnějším centrem života ve lži. Mrkev ani cibule šťastný život nepřinesou, což všichni vědí, ale sázka na podvědomí se nemůže nevyplatit, protože lidé na obrazy, jako je krásná žena, reagují i podprahově. Vyplatí se i jiné neférové praktiky – asociace mrkve a cibule s rodinným štěstím nebo se svobodou, personalizace internetových reklam.

Reklama není ničím jiným než společensky tolerovanou a žádoucí lží, na jejímž neustálém zdokonalování pracují dobře placené týmy. Podle Havla lež komunistické ideologie sjednocovala společnost, dnes ji sjednocuje lež reklamy. Co kdyby lidé začali méně nakupovat? Co by se stalo s nadbytečnou produkcí? Nezvýšila by se nezaměstnanost, neklesl HDP?

Vítězství prezentace

Život v komunistické lži byl nepochybně mnohem dusivější a morálně zničující. Rozdíl spočívá v tom, že ve spojení proletářů všech zemí nikdo nevěřil, navzdory tomu na ně všichni přísahali. Dnešním pragmatickým konstruktům, jako je „růst“, „efektivita“ či „inovace“, mnozí věří. Cíl se zdá realistický, jen cestu k němu lemuje „divadlo“.

Stáváme se odborníky na management dojmů, přičemž hlubiny našeho já postupně průsvitní. Lidé se vytrácejí a zůstávají s maskami. Navíc roste cynismus – lidé vědí, „jak to chodí“, nevítězí pravda, ale prezentace.

Lidé se ani zdaleka tolik morálně nekřiví jako za socialismu, ale křiví se – polopravdivé sebeprezentační hry, od přijímacích pohovorů přes výkazy práce a žádosti o grant až po reklamu či přesvědčování ke koupi, vyvolávají dojem, že člověk nesmí být sám sebou, aby uspěl. Stáváme se odborníky na management dojmů, přičemž hlubiny našeho já postupně průsvitní. Lidé se vytrácejí a zůstávají s maskami. Navíc roste cynismus – lidé vědí, „jak to chodí“, nevítězí pravda, ale prezentace.

Neustálé cvičení ve lži nemůže nemít důsledky. Lidé sice růstu, efektivitě a inovaci často věří, ale mají o nich pochybnosti, přežívají podobně jako spojení proletářů všech zemí. „Rady pro výzkum, vývoj a inovaci“, měření HDP a růstu zisků a odborníci na konkurenceschopnost se začínají podobat komunistickým ideologům. Hlásají něco, čemu se nedá věřit.

Filozof a sociolog Václav Bělohradský tuto pochybnost vysvětluje tak, že žijeme ve společnosti nevolnosti. Míní tím, že všeho je moc – věcí, slov, možností. Chybí mez, omezení možností, zisků, růstu, inovací a efektivity, z čehož by mělo být nevolno. Tváří v tvář globálním problémům, jako je ekologická krize a vymírání druhů, se pragmatická ideologie růstu a výkonu jeví jako propagace běhu slepých proti zdi.

Život v pravdě

Nevolno se také udělá při pohledu na lidi s dobrým žaludkem, kterým nevadí být součástí továrny na optimalizaci pravdy, profesní pololži a na marketingové lži. Podobně jako komunističtí aparátčíci sedí pohodlně ve svých dobře placených pracovních postech a „hrají divadlo“, které se po nich žádá. Vědí, „jak to chodí“, a přizpůsobují se. Chovat se jinak by byla naivita. Tento postoj časem oslabí osobnost člověka natolik, že se za rolí stává nerozeznatelnou.

Život v pravdě dnes spočívá v uvědomění, že existuje rozdíl mezi sebeprezentací a skutečností, v nevolnosti, když je přetvářky příliš, a v odmítnutí podílet se na hrách, které by mohly pohltit

Ozdravně pak působí lidé, kteří se za rolí nevytratili – dokázali za sebeprezentací odhalit hlubiny svého já a odmítli se jich vzdát, ať ve jménu spojení všech proletářů, politické moci nebo ekonomického či jiného úspěchu. Takových lidí není mnoho, ale každé setkání s nimi ozdravuje a je velkou nadějí pro společnost – mají sílu prorážet lži odhalením, že „císař je nahý“, a jejich spontánnost má na ostatní obrovský vliv.

V tom spočívá život v pravdě dnes – v uvědomění, že existuje rozdíl mezi sebeprezentací a skutečností, v nevolnosti, když je přetvářky příliš, a v odmítnutí podílet se na hrách, které by mohly pohltit. Nikdy si sice nejsme jistí, co je „pravda“ či „skutečnost“, kterou pod nánosy přetvářky pouze tušíme, ale často poznáme, kde je skryta lež, abychom zamířili opačným směrem.

Toxická účast

Život v pravdě vede k outsiderství. To ukázal i Havel, když ho odmítnutí cynické komunistické hry na spojení proletářů všech zemí přivedlo do vězení. To dnes není možné, žijeme v mnohem lidštější společnosti, než byla ta normalizační, ale ekonomický i politický systém jsou natolik prosáklé cynickými hrami, že přílišná účast v nich může být toxická.

Žijeme v mnohem lidštější společnosti, než byla ta normalizační, ale ekonomický i politický systém jsou natolik prosáklé cynickými hrami, že přílišná účast v nich může být toxická

Od vrcholného manažera se může vyžadovat tvrdý postoj k zaměstnancům, tlačení konkurence ke zdi a zavírání očí před podmínkami pracovníků v rozvojových zemích. Žádosti o granty a dotace a vykazování grantové činnosti v byrokratickém ptydepe mohou u citlivějších lidí přivodit zvracení a nechuť k jídlu. Stát se marketingovým odborníkem může znamenat vytváření lži. Politik se bez lží zřejmě nemůže obejít. Dnešní otázka proto zní: Není to natolik cynická, ideologická a špinavá hra, že je třeba se jí neúčastnit?

Život ve lži s komunismem nezmizel. Dnes nespočívá v tom, že ve jménu ideologie děláme něco, čemu nevěříme, ale v měkčím problému – ve stírání rozdílu mezi „skutečností“ a prezentací, pravdou a lží, až je skutečnost natolik oslabená a vzdálená, že hrozí její úplná ztráta. Moc bezmocných dnes spočívá ve snaze vyhmátnout za prezentací „skutečnost“ či „pravdu“. Tou si sice nikdy nemůžeme být jistí, navzdory tomu tušíme, že pod přetvářkou se něco skrývá. Tímto způsobem lze systém kultivovat.

Václav Havel

Moc bezmocných a jiné eseje

AUTOR: Václav Havel

VYDAL: Knihovna Václava Havla 2016

ROZSAH: 334 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.