Život mezi surrealismem, marxismem a obscénností

Zkusme Janě Černé, Honze Krejcarové najít nové místo v dějinách české literatury. Zkusme ji vytrhnout z ustáleného schématu dcery slavné matky, ženy, kvůli které se zbláznil Egon Bondy, zkusme se na ni dívat jinak než jako na prokletou básnířku a bílou labuť.

Jana Krejcarová–Černá, Anna Militz (ed.), Tohle je skutečnost (Básně, prózy,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jana Krejcarová–Černá, Anna Militz (ed.), Tohle je skutečnost (Básně, prózy,... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Jana Krejcarová–Černá, Anna Militz (ed.), Tohle je skutečnost (Básně, prózy,...

Nedávno vyšla knihaTohle je skutečnost (Básně, prózy, dopisy) – úplný soubor básnického a povídkového díla Jany Krejcarové–Černé (1928–1981), jejž uspořádala polská bohemistka Anna Militz a který připomíná život a dílo dcery „Kafkovy“ novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Jde o nezbytný a pro mnohé i objevný pandán ke knize Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse. Příběh Jany Černé – prvnímu „pokusu o biografii“ od této polské bohemistky.

Jana Krejcarová–Černá v dopisu z šedesátých let filozofu a básníku Egonu Bondymu (vlastním jménem Zbyňkovi Fišerovi, s nímž se seznámila v roce1947), fatálnímu milenci i celoživotnímu příteli, píše:

„Jestliže je reálná a skutečná naděje na to, že vydáš zralý plod (a ona je), tedy jedině tehdy, jestliže v něm budeš obsažený celý, s fuseklema, odporem ke knihovnám, fousama, pivem, fantazií, intelektem, vocasem, se vším všudy. Nic mě nevzrušuje tak, jako naděje na dílo, které vznikne v přímé závislosti na všech těchto věcech, naděje na dílo necenzurované, syrové, surové a obludné, ale absolutní.“

Přístup k tvorbě

Jana Krejcarová ve svém „návodu“ na skutečné Bondyho dílo mimoděk definovala svůj přístup k tvorbě. Pro tuto ženu první generace českého undergroundu splývají či prostupují hranice stravujícího života a jeho tvůrčí reflexe. Tento dlouhý dopis vznikl náhle, posedle a bez příprav coby vyznání lásky po třinácti letech partnerství. Pro odkrytou hloubku a nepokrytě erotickou vášeň se stal její uznávaným „dílem“, přičemž poprvé vyšel až v roce 1990. V knize je zařazen s jistým a vědomým otazníkem do oddílu „korespondence“.

Jana Krejcarová ve svém „návodu“ na skutečné Bondyho dílo mimoděk definovala svůj přístup k tvorbě. Pro tuto ženu první generace českého undergroundu splývají či prostupují hranice stravujícího života a jeho tvůrčí reflexe.

Ve zmíněné biografii Militz osvětluje spíše zahalené okolnosti vzniku tohoto klíčového dopisu: „Začali se zase stýkat, zůstává však tajemstvím, jak často a jak dlouho. A kdy přesně. Zachoval se nedatovaný Janin dopis, který bývá časově zařazován podle Bondyho básně Appendix pro Honzu Krejcarovou, jež vznikla na jaře 1962. Žádný další dopis se nezachoval, ale stejně dobře to mohl být jediný dopis z té doby.

Na procházce prý Zbyněk Honzu požádal, aby mu napsala pět či šest řádek a ona si sedla ke stroji a popsala oboustranně deset stran A4; psala celou noc a den... Je to dopis plný upřímných citů. Po tolika letech Honza konečně cítí, že jejich vztah už nezatěžují traumatické zážitky z počátku jejich bouřlivé známosti.“ Tento dopis je fascinujícím vyvřením, sebereflexí prozrazující obdiv i erotickou naléhavost až posedlost.

Dvě duše

„Rozuměj mi dobře, miláčku, je to všechno neoddělitelně zřejmé, že Tě miluji a to že chci s Tebou spát, s tím, jak lpím na Tvé práci, těžko říci, jaký podíl na tom, jak mě vzrušuješ, má Tvé tělo, které tak důvěrně znám, a jaký podíl má na tom kterákoli z našich debat, opravdu to je těžké říci, mohu s Tebou mluvit v posteli o filozofii a stojí mi v pozoru kunda, mluvíme-li o ní u stolu, nelze to přeci nijak oddělit a odabstrahovat jedno od druhého.

Procházíme-li pozorně v nejnovějším souboru práce Krejcarové, je evidentní, že „Honza“ měla „dvě duše“

Chci s Tebou prokecat hodiny, abych s Tebou mohla spát, a chci se s Tebou promrdat k hodinám povídání, chci, musím totiž... Nemusím vědět, co jsi dělal, že jsi nebyl týden doma, nemusím vědět, proč jsi přišel k večeři pozdě ožralý tak, že Tě museli přinést, to opravdu nemusím. Ale musím vědět to, co to přineslo nebo naopak odneslo, musím vědět všechno podstatné.“

Není divu, že u příležitosti jeho knižního zveřejnění uvedl v Mladé frontě Radovan Holub, že „se jedná o nejerotičtější text krásné literatury 20. Století“. Nebo že ve své knize o undergroundu se Martin Pilař dokonce odvážil tvrdit, že „dopis představuje syntézu toho nejlepšího, co kdy autorka napsala“.

Procházíme-li však pozorně v nejnovějším souboru práce Krejcarové, je evidentní, že „Honza“ měla „dvě duše“, a jak o ní řekl Bohumil Hrabal: „Byla se vším všudy prokletou básnířkou – bílou labutí s poraněnou perutí.“ Kde se vzalo toto nenaplnění, posedlé hledání a stále zneklidňující, ba frustrující nenaplnění? Kde se zrodil onen pověstný „Janin bordel“ a všudypřítomný chaos?

Dvě individuality

Jana Krejcarová vyrůstala v rodině dvou individualit oddaných myšlenkám avantgardy – pokrokové žurnalistky Mileny Jesenské a surrealistického architekta Jaromíra Krejcara. Matka jí byla spíše kamarádkou (oslovovala ji křestním jménem) a její autoritu přijímala nejednoznačně, o čemž také svědčí její vzpomínková kniha Adresát Milena Jesenská.

Jana Krejcarová vyrůstala v rodině dvou individualit oddaných myšlenkám avantgardy – pokrokové žurnalistky Mileny Jesenské a surrealistického architekta Jaromíra Krejcara

Její dětství bylo poznamenáno matčinou nemocí – úrazem, po němž doživotně kulhala a stala se závislou na morfiu. Ve dvanácti letech o matčinu péči definitivně přišla, když ji 12. listopadu 1939 zatklo gestapo za účast na distribuci ilegálního časopisu V boj a odvleklo do koncentračního tábora Ravensbrück, kde 17. května 1944 zemřela.

První z několika manželství Jany Krejcarové s Pavlem Fischlem, které uzavřela v roce 1947, ztroskotalo, když se budoucí slavný psycholog rozhodl emigrovat do Izraele. Otec Krejcarové emigroval do Anglie již dříve, a tak mladá a válkou poznamenaná dívka zůstala ve svých 20 letech vykořeněna a takřka sama.

Na psychiatrii se Krejcarová ocitla poprvé v létě 1948, což jí však o pár let později, ale jen dočasně, uchránilo před kriminálem poté, co se s Bondym pokusila o útěk z Československa a kdy byli zproštěni viny jako blázni. Hospitalizována byla Krejcarová šestkrát – dobrovolně i nedobrovolně, někdy v tom byla mazanost, jindy, respektive později, drogová závislost.

Působení na okolí

Na začátku padesátých let vznikla samizdatová edice Půlnoc, kde publikoval okruh přátel včetně Bondyho, Ivo Vodseďálka, Hrabala či výtvarníků Vladimíra Boudníka nebo Mikuláše Medka, a v němž začala působit i Krejcarová.Edice nebyla programově svázaná, ale spíše rostlá z bližních vazeb. „Žili jsme spolu ve stejné době a okouzlovaly nás stejné věci,“ vzpomíná Vodseďálek. Krejcarová se záhy stala středem pozornosti i zdrojem inspirace, okouzlovala postřehy a historkami.

Krejcarová předběhla svým životem sexuální revoluci konce šedesátých let, v tvorbě beatnickou generaci, a takto pod/vědomě působila na okolí

Přesto nebo právě proto, že „nikdo si nemohl být jistý, jestliže se jedná o mystifikaci: záměrnou lež, nebo básnické vidění“, podotýká básník a výtvarník Vodseďálek. Zdá se, že byla „neřízenou střelou“, žhnoucí energií, matkou několika dětí i vzrušující ženou s více než liberálním vztahem k sexu – Bondy tvrdil, že milenců i milenek poznala několik stovek. Její chaotická povaha se však nepříjemně promítala i do mateřské role.

Dětem neuměla (věděla to a trápila se tím) zajistit slušné životní podmínky, často je proto dávala do dětských domovů, aby je při lepší životní i finanční situaci vymáhala nazpět. Také v literární tvorbě měla výkyvy. Dle Bondyho střídala časopisecké příspěvky coby „normální komerčáky“ se silnými momenty – o básni Zahrádka mluvil jako o „klenotu druhé poloviny našeho století“. Krejcarová předběhla svým životem sexuální revoluci konce šedesátých let, v tvorbě beatnickou generaci, a takto pod/vědomě působila na okolí.

Chudobu střídala s lepšími časy, kdy jezdila po Praze výhradně taxíky, stejně jako partnery a nálady. Muže života, se kterým „otevírala brány pekel i nebes současně“ – Egona Bondyho – přivedla do blázince. „Zotročeného Zbyňka někdy zachraňoval otec, ke kterému syn utíkal, tím, že jej odvezl osobně za zdi Zemského ústavu pro duševně a nervově choré v Bohnicích... Nemohl být s Honzou a nemohl být bez ní,“ podotýká jejich společný přítel Vodseďálek.

Podlehnutí kouzlu

„Honza“ byla citlivá, hledala neustále svou matku, respektive její ideální obraz zamlžující zlé vzpomínky na stále drogově závislejší bytost. Byla však také nadána tvořivostí, měla charisma a naprosto vybočovala z konvencí. Pro sebe i přátele objevila mystifikátora Salvatora Dalího a na večírcích, zejména u Zbyňka Havlíčka – duše spořilovských surrealistů –, byla jako doma. Zde si také poprvé všimla Egona Bondyho, tehdy ještě Zbyňka Fišera.

Krejcarová byla na první pohled nenápadná, 169 centimetrů vysoká, kaštanových vlasů, trochu šilhala a mžourala přes brýle svým jedním zeleným a druhým hnědým okem. Přesto jejímu kouzlu podlehla řada mužů i žen, jejichž totožnost neznáme

Život jako umělecké dílo nabírala plnými hrstmi. Byla svobodná i zavíraná, přičemž její oficiální diagnóza zněla – psychopatická konstituce, reaktivní deprese, hyperthyreosis/zvýšená funkce štítné žlázy v důsledku druhého komplikovaného potratu, obtíže rázu sexuálního, což je dáno celým pojetím dosavadního života.

Krejcarová byla na první pohled nenápadná, 169 centimetrů vysoká, kaštanových vlasů, trochu šilhala a mžourala přes brýle svým jedním zeleným a druhým hnědým okem. Přesto jejímu kouzlu podlehla řada mužů i žen, jejichž totožnost neznáme. Za všechny jmenujme toho, který zanechal svědectví ve své vzpomínkové knize Prvních deset let z roku 2003.

Jejich fatální seznámení se roku 1948 odehrálo v taxíku: „Jakmile jsem u ní sedl, nebylo už na nějaké zkoušky ani pomyšlení. Opět bylo všechno v prdeli a měla se dokonce začít taková sezóna, že ta Rimbaudova byla proti tomu idyla.“

Frajerský život, frajerská smrt

Jana Krejcarová–Černá zahynula v automobilu, který se srazil s nákladním autem na silnici u Bořanovic v okrese Praha východ – 52letá spolujezdkyně zemřela na místě 5. ledna 1981. Její život mezi „surrealismem, marxismem a obscénností“ vyhasl, ale tvorba zůstala. Smutná zpráva nejen pro český underground zastihla Bohumila Hrabala na pivě U tygra, kde poznamenal: „Frajerský život, frajerská smrt.“

Smutná zpráva nejen pro český underground zastihla Bohumila Hrabala na pivě U tygra, kde poznamenal: „Frajerský život, frajerská smrt“

Anna Militz – editorka i autorka doslovu nové knihy – pronesla na závěr to nejlepší, co mohla: „Jde vůbec dílo Jany Černé, Honzy Krejcarové, oddělit, odříznout od jejího života? Básně od próz, prózy od korespondence a všechno dohromady od románu-života? Jistěže ano, a tak, dámy a pánové, literární kritici, po letech je zase vydáno, zde ho máte celé pohromadě.

Zkusme Janě Černé, Honze Krejcarové najít nové místo v dějinách české literatury. Zkusme ji vytrhnout z ustáleného schématu dcery slavné matky, ženy, kvůli které se Bondy zbláznil, zkusme se na ni dívat jinak než jako na prokletou básnířku a bílou labuť. Zkusme se na ni podívat jako na spisovatelku – ve všech možných aspektech. Jen do toho!“

Tohle je skutečnost (Básně, prózy, dopisy)

AUTOR: Jana Krejcarová–Černá, Anna Militz (ed.)

VYDAL: Torst

ROZSAH: 464 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.