Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Ze západní společnosti mizí nuancovaný pohled na svět

  8:28
Kniha zesnulého francouzského spisovatele Philippa Muraye L’Empire du bien (Říše dobra) vyšla poprvé v roce 1991 a od té doby se dočkala dalších pěti vydání.

Manicheismus – dobro a zlo. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Zesnulý spisovatel Philippe Muray (1945–2006) patří k francouzským intelektuálům, kteří jsou v důsledku vývoje západní společnosti stále populárnější. Jeho kniha L’Empire du bien (Říše dobra), jež vyšla poprvé v roce 1991, se od té doby dočkala dalších pěti vydání – v roce 1998, 2002, 2006, 2010 a 2019. Muray je sice považován za konzervativce, ale jeho záměrem nebyl návrat ke starým pořádkům. Zajímala ho svoboda v přetechnizovaném světě, který ztrácí oporu v morálce.

Muray knihu napsal ve zlomovém roce 1990, kdy většina lidí sledovala pád železné opony a vznik demokratických režimů v bývalém sovětském bloku, uvědomoval si však, že navzdory těmto změnám přtrvávají společenská témata spojená s podstatou člověka. Dle něho je v každém politickém režimu třeba přemýšlet o výchově, morálce a svobodě – směřování západní společnosti přesahuje jednu politickou stranu nebo osobnost.

Nezávazný život

Hlavním znakem říše dobra, jak Muray nazývá toto směřování západní společnosti, je neohraničenost, hranice jsou jí naprosto cizí, rozpíná se bez ohledu na ně. Její základ tvoří zábava a slavností, na což finančně přispívá stát, a především radnice. Například pařížský magistrát pořádá slavnost hudby, kdy na každém rohu vystupují umělci a hudební skupiny, přičemž důležitý je pocit sounáležitosti a politické soudržnosti.

Říše dobra slibuje lidem stát se bohy – stejně jako oni se mohou oddávat nezávaznému životu v nikdy nekončící zábavě. O této situaci není možné pochybovat, protože neexistuje žádná alternativa. Kdo si zvolí něco jiného, veřejně přiznává, že je zlý. A kdo by se zastal člověka, který chce zlo nebo špatné věci pro společnost? Už se nehledá dobrý, tedy ctnostný život, jediným uznávaným způsobem života je přežít, nikoliv žít dobře.

Dalším znakem říše dobra je sklon trestat dané chování, například kuřáků, kteří jsou na Západě za svůj zlozvyk neustále pranýřováni. Říše dobra také mění mravy, především v rodině – manželství ztrácí smysl a přednost dostává sex mimo ně. Ochrana menšin pak sjednotila různé zájmy, což od roku 1991 získalo i duchovní rozměr New Age. Všechny tyto změny byly v této době přijímány s nadšením, což způsobila novost říše dobra. Lidem byl slibován i konec zla odstraněním všech překážek, které brání změnit život v nikdy nekončící večírek.

Co však dělat, nahradí-li večírky a zábava všední život? Večírek ztrácí smysl, neboť už není výjimečný. Navíc nikdy nekončící zábava ničí historickou perspektivu a vědomí, důležitá je pouze současnost a bezprostřední prožitek. Z oslav se stala rutina, z anarchismu konformismus, ze zákazů a jejich překračování normy. Proti říši dobra lze obtížně bojovat, protože návrat není možný, navíc je stále kýčovitější, což ukazují veřejné oslavy, a každému, kdo má estetické cítění, se protiví. Muray nachází útěchu v zoufalém, až donkichotském gestu – snaží se ji zardousit.

Říše dobra slibuje lidem stát se bohy – stejně jako oni se mohou oddávat nezávaznému životu v nikdy nekončící zábavě. O této situaci není možné pochybovat, protože neexistuje žádná alternativa. Kdo si zvolí něco jiného, veřejně přiznává, že je zlý. A kdo by se zastal člověka, který chce zlo nebo špatné věci pro společnost? Už se nehledá dobrý, tedy ctnostný život, jediným uznávaným způsobem života je přežít, nikoliv žít dobře.

Vyprázdnění

Říše dobra vyznává pluralitní demokracii a volný trh, který se o všechno a všechny postará. Jiné možnosti nebo názory jsou báchorky z minulých dob, kdy ještě neexistovala. O pluralitní demokracii a volném trhem nelze pochybovat, shodují-li se všichni, že tvoří základ říše dobra – souhlasit se vším, co hájí dobro a slouží mu. A kdo je pro dobré věci, bojuje proti těm špatným, z čehož vyplývá být pro pravdu a nenávidět lež, nebo pro transparentnost proti všemu, co má špatnou pověst a není průhledné.

Projevem říše dobra je i veřejné pranýřování těch, kdo zpochybní její pravdu. Toto vyprázdnění však klade otázku, jak využít čas v říši dobra. Čím naplnit život a úděl, když už nejde o hledání a objevování pravdy pochybováním? Jak žít, pokud nejde o ctnostný život ve společnosti, v níž je vše dovoleno?

Kdo by s tím nesouhlasil? Kdo otevřeně prohlásí, že raději lže, než říká pravdu? Navzdory tomu se neustále lže a nikdo neklade otázku, co je pravda a lež. Říše dobra přežívá, protože většina intelektuálů a představitelů kultury ukazují, jak by věci měly být, a vysvětlují lidem, jak by se měli chovat. Nikdy však neřeknou, co se za těmito věcmi skrývá, jaká je jejich podstata, a co je společnost. Tento postoj je pochopitelný, protože kdyby se někdo odvážil popsat skutečnost, hrozilo by mu doživotní vězení.

Projevem říše dobra jsou například dny bez tabáku, alkoholu nebo cholesterolu. Muray ironicky navrhuje dny bez žen. Dalším pak výrobky, které potlačují jejich negativní dopady – cigarety s nízkým obsahem nikotinu či málo tučné potraviny. Všechny tyto změny mají společný jmenovatel – přímo či nepřímo podporují růst konzumu. Už dávno neplatí výrok svatého Augustina (354–430) „miluj a dělej si, co chceš“, ale spíše „řekni, co máš rád, a dělej byznys“.

Pro říši dobra jsou typické nejen dny bez, ale i důraz na legislativu, tvorbu zákonů a právních nařízení. Dalším jejím projevem je veřejné pranýřování těch, kdo zpochybní její pravdu. Toto vyprázdnění však klade otázku, jak využít čas v říši dobra. Čím naplnit život a úděl, když už nejde o hledání a objevování pravdy pochybováním? Jak žít, pokud nejde o ctnostný život ve společnosti, v níž je vše dovoleno?

Svět bez utrpení

Odpovědí říše dobra na tyto otázky je vaření, jak si připravit oběd či večeři. Jde o chytrý krok, protože díky němu se ocitá přímo v domácnostech a jejich ledničkách. Jíst se však může jen to, co je zdravé, a tyto rady, předpisy a doporučení berou člověku rozhodování o sobě. Za říši dobra zaplatí ztrátou možnosti myslet, soudit a rozhodovat se podle svého – slibuje rozvoj osobnosti, jediné dovolené, ale ve skutečnosti posiluje stádní chování.

V říši dobra není místo pro utrpení, protože cílem je svět, v němž nebude, čímž se dostává mezi utopie. Snaha odstranit utrpení je stejně hloupá jako boj proti špatnému počasí. Jedinou možností, jak toho dosáhnout, je zastavit čas.

Říše dobra perzekuuje chování, které není v souladu s jejími principy. S pomocí rovnosti, která je dobrem o sobě, vytváří dělicí hranici mezi dobrem a nicotou, nic mezí tím. Na tento rys rovnosti upozornil již v 19. století francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805–1859). Nevyčítal rovnostářství, že zavádí na scestí zakázaných rozkoší, ale že se lidé v jeho důsledku nechávají pohltit rozkošemi povolenými. A v této situaci se nachází současný svět.

V říši dobra není místo pro utrpení, protože cílem je svět, v němž nebude, čímž se dostává mezi utopie. Snaha odstranit utrpení je stejně hloupá jako boj proti špatnému počasí. Jedinou možností, jak toho dosáhnout, je zastavit čas. Dnes se rok nevnímá jako celek se všemi ročními obdobími, ale jako dlouhý prázdninový víkend, přičemž zbytek roku se tráví očekáváním dalších prázdnin, nejlepší by bylo jej nahradit nikdy nekončícími prázdninami.

Vnitřní vyčerpání

Touha říše dobra po světě bez historie zabraňuje vztahu k tradici. Dle francouzského básníka Charlese de Baudelaira (1821–1867) největší ďáblovou lstí je uvěřit mu, že neexistuje. Současnost nabízí jinou nebezpečnou lest – neklást si stejné otázky jako předci. Čím víc se říše dobra rozpíná, tím víc ze západní společnosti mizí nuancovaný pohled na svět, přičemž historie a literatura umožňují dívat se na něj jinak než dnešníma očima. Proto se říše dobra vnitřně vyčerpá – dojde jí kreativita nutná k přežití.

Touha říše dobra po světě bez historie zabraňuje vztahu k tradici. Proto se vnitřně vyčerpá – dojde jí kreativita nutná k přežití. Budoucnost západní společnosti spočívá v neschopnosti vytvořit něco jiného než nepřátele nebo němé.

Muray píše: „Budoucnost této společnosti spočívá v neschopnosti vytvořit něco jiného než nepřátele nebo němé.“ A často cituje spisovatele, s nimiž souzní, a jimž se věnoval i v jiných svých knihách, především Louise-Ferdinande Célina (1894–1961) a markýze de Sade (1740–1814). Navíc vyvolává úsměv, když absurdně uplatňuje některé progresivistické názory v praxi.

Současná situace také ukazuje proměnu rolí konzervativního a progresivistického tábora. Po jejich názorovém střetu ve Francii v květnu 1968 se říkalo, že progresivisté byli mnohem vtipnější a dokázali satiricky zesměšňovat své oponenty. Konzervativec Muray ukazuje opak – dělá si legraci z názorů současných progresivistů, kteří se berou smrtelně vážně, a nedokážou být k sobě ironičtí.

Philippe Muray, L’Empire du bien

L’Empire du bien

Říše dobra

AUTOR: Philippe Muray

VYDAL: Les Belles Lettres 2002, 3. vydání

ROZSAH: 176 stran

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...