Při příležitosti blahořeční Karola Wojtyly 1. května vyšla v Německu kniha novináře Giana Franca Svidercoschiho Ein Papst, der niemals stirbt: Das Erbe von Johannes Paul II. (Papež, který nikdy nezemře. Odkaz Jana Pavla II.). Svidercoschi se víc než půl století zabývá Vatikánem a papeže Jana Pavla II. několik let doprovázel na jeho zahraničních cestách. Ve své nejnovější knize zkoumá jeho odkaz a vzpomíná na člověka, který patřil mezi nejvlivnější osobnosti 20. století.
Nebezpečí relativismu
Polský kardinál Karol Wojtyla byl zvolen papežem 16. října 1978. Po 456 letech se stal prvním papežem, jenž nebyl italského původu. Jeho volba měla být znamením, že katolická církev míní vážně otevření se světu, k němuž se přihlásila na Druhém vatikánském koncilu. Po něm měla oslovit věřící ve všech jazycích, otevřít se každé kultuře a projevit solidaritu s věřícími i nevěřícími. Jan Pavel II. byl o správnosti této cesty přesvědčen, což potvrdil krátce po zvolení papežem. Porušil totiž protokol a k přeplněnému Svatopetrskému náměstí nepromluvil latinsky, ale italsky, čímž všechny přítomné překvapil.
V době zvolení Jana Pavla II. byla církev v obtížné situaci. Potýkala se s nedostatkem mladých lidí, kteří by se chtěli stát knězi či vstoupit do některého katolického řádu a spojit s ním svůj život. Evropské země se stále víc sekularizovaly a v důsledku „hnutí osmašedesátníků“ se mnoho věřících začalo obávat, že svět je vydán napospas ideologii relativismu. Ten přitom byl dle Jana Pavla II. stejně nebezpečným nepřítelem jako státní ateismus komunistického režimu. Nejen v komunistických zemích, ale i v západní Evropě vyrůstali mladí lidé, kteří nikdy neslyšeli o Bohu.
Mlčení a nedůvěra
Zpráva o Wojtylově zvolení papežem vyvolala mezi polskými komunistickými vůdci paniku. „Wojtyla? Proč zrovna ten?“ měl vykřiknout jeden člen Ústředního výboru Komunistické strany Polska, který právě zasedal. Wojtyla byl totiž znalcem a kritikem marxismu a již delší dobu úhlavním nepřítelem varšavské vlády. Poláci slavili v ulicích se zapálenými svíčkami a květinami, ale politici zemí sovětského bloku zaraženě mlčeli. Po třech týdnech však obdrželi sdělení z Moskvy, které varovalo před možnou destabilizací těchto zemí v důsledku Wojtylova zvolení papežem.
Volba polského kardinála Karola Wojtyly papežem měla být znamením, že katolická církev míní vážně otevření se světu, k němuž se přihlásila na Druhém vatikánském koncilu
Zaražené nebyly jen země sovětského bloku. I církevním kruhům se nelíbila volba Poláka papežem, protože vývoj polského katolicismu neovlivnilo moderní myšlení a velké reformy. Navíc často polskou zbožností pohrdaly. A kritici upozorňovali, že Wojtyla je jí a mystičností negativně poznamenán. Wojtyla se možná i na základě nevole nad jeho původem rozhodl jej neskrývat. A začal jej považovat za neodmyslitelnou součást své identity.
Návštěva Polska
Wojtylovi bylo 19 let, když 1. září 1939 nacistické Německo vpadlo do Polska, čímž začala druhá světová válka. Po smrti svého otce v roce 1941 se rozhodl pro povolání kněze. Vysvěcen byl po válce a poté odcestoval do Říma, aby doktorátem ukončil studia. Když se o několik let později vrátil do Polska, vládl v něm jiný totalitní režim. Wojtylovo mládí a doba, kdy působil v Polsku jako katolický duchovní, biskup, arcibiskup a kardinál, jsou tedy spjaté s dvěma totalitními režimy. O obou později prohlásil, že jsou důsledkem kultury, která se uzavřela před duchovními hodnotami.
Na začátku června 1979 Karol Wojtyla, v té době již papež Jan Pavel II., navštívil rodné Polsko. Tím se stal prvním papežem, který vstoupil na území sovětského impéria. A hned po příjezdu vedl mši na přeplněném Vítězném náměstí ve Varšavě, jež otřásla dějinami nejen Polska, ale i celého sovětského bloku. Zahájil ji slovy: „Bez Krista nelze dějinám Polska porozumět.“
Během následujících dní se papež Jan Pavel II. setkal především s mnoha studenty. Svidercoschi, který ho na této cestě doprovázel, sledoval, jak se mladí lidé díky setkání s papežem stávali imunními vůči ideologii a demagogii sovětského režimu. To ho naplnilo vírou, že dny komunistického režimu v Polsku jsou sečtené. Vzpomíná i na papežovu promluvu na náměstí přeplněném lidmi. Kardinál Casaroli, který byl také přítomen, poznamenal: „O co mu jde? Copak chce, aby tekla krev? Nebo mu jde o pád režimu?“
Proměna atmosféry
Dle Svidercoschiho se v Polsku stal jeden z mnoha zázraků, za něž byl papež Jan Pavel II. blahořečen. A spočíval v proměně atmosféry v Polsku. Dával naději, že má cenu bojovat za svobodu a pravdu. Papežovy mše v Polsku změnily vztah Poláků k vládnoucímu komunistickému režimu a dodaly jim novou naději a sílu bojovat.
Díky papežovu charismatu se mnoho mladých lidí poprvé v životě setkalo s Bohem. Ať bylo jejich setkání s ním jakkoli krátké, dokázal je přesvědčit a proměnit jejich životy, čímž získaly pevnější základy. Nabyli pocitu, že jsou to oni, kdo má právo klást požadavky.
Díky charismatu papeže Jana Pavla II. se mnoho mladých lidí poprvé v životě setkalo s Bohem
Rok po papežově návštěvě Polska vzniklo hnutí Solidarita, které se při formulování etických principů řídilo papežskou encyklikou Laborem excercens (O lidské práci). V důsledku činnosti Solidarity se zdálo, že zásah Rudé armády v Polsku je nevyhnutelný. Jan Pavel II. proto poslal dopis generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Leonidu Brežněvovi, ve kterém mu připomněl trpkou historii své země a apeloval na právo Polska určovat si svobodně vlastní osud. Odpovědi se však nedočkal.
Namísto toho byl 13. května 1981 postřelen a těsně unikl smrti. Jan Pavel II. byl přesvědčen, že atentát zorganizovaly sovětské tajné služby. Po uzdravení dal komunistickému režimu najevo, že ve svém úsilí nepoleví, a 12. listopadu 1989 kanonizoval Anežku Českou. Ta měla Čechy inspirovat k tomu, aby „s naprostou důvěrou přijali událost vedené prozřetelností a zachovali si jistotu, že všechno sice pomine, ale Kristovy pravdy navždy zůstanou“. Pouze půl roku po „sametové revoluci“ a Anežčině kanonizaci přijel oslavit nově nabytou svobodu do tehdejšího Československa.
Světové dny mládeže
Papež Jan Pavel II. svým životem dosvědčoval, že jeho ambicí není pouze přispět k politické revoluci a svržení totalitního systému. Jeho cílem byla duchovní revoluce, která modernímu člověku otevře oči, že pravda existuje a že důstojný život je možný jedině v ní. A že usilovat o život v pravdě je úkolem každého člověka. O to víc, stává-li se předmětem posměchu. Wojtylovo přesvědčení, že podmínkou lidské důstojnosti je hledání pravdy, se stalo klíčovým sdělením jeho života i poselstvím do budoucnosti. Podařilo se mu ukázat světu, který se pravdě vysmíval, že existují masy lidí, kteří o ni usilují.
Snaha seznámit mladé lidi s evangeliem přivedla papeže Jana Pavla II. k zorganizování Světových dnů mládeže. Tento nápad nejprve jeho nejbližší spolupracovníky příliš nenadchl, protože by taková akce mohla skončit naprostým fiaskem. Výsledek jeho snahy však ohromil celý svět. Světové dny mládeže v Denveru v roce 1993 nebo v Paříži čtyři roky poté byly velmi úspěšné. V Manile v roce 1995 se jich pak zúčastnilo víc než čtyři miliony mladých lidí. Ti nešetřili prostředky ani námahou, aby se dostali do blízkosti papeže, a proto se pohrdání pravdou a vyhlašování konce náboženství jevily poněkud nepatřičné.
Prvenství
Jan Pavel II. má několik prvenství. Jako první papež v dějinách vkročil do synagogy a do mešity a do Assisi svolal zástupce všech náboženství. Byl prvním papežem, který přestal používat majestátní plurál – i v oficiálních dokumentech užíval výhradně osobní zájmeno já. Domníval se také, že nemůže čekat, až věřící přijdou za ním na Svatopetrské náměstí. Proto začal cestovat a navštívil téměř všechny země světa. Otevření se katolické církve světu za Jana Pavla II. vyvrcholilo. Za papeže Jana Pavla XXIII. padly hradby Vatikánu, Pavel VI. překročil hranice Itálie a „cestující papež“ dobyl svět.
Bez statečnosti jsou všechny ctnosti vdovami, prohlásil římský církevní otec Lactantius
Janu Pavlovi II. náleží prvenství i v počtu svatořečení. Blahořečil a svatořečil víc lidí než všichni předchozí papeži. Byl za to často kritizován, protože instituce svatořečení tím může utrpět. Trval však na svém a dál kanonizoval ty, o nichž byl přesvědčen, že naplňují lidskou důstojnost předáváním evangelijní zvěsti o pravdě.
Takovým člověkem byl pro Jana Pavla II. například kněz Jerzy Popieluszko, jenž byl kvůli podpoře hnutí Solidarity nazýván knězem Solidarity. V roce 1984 ho příslušníci polského ministerstva vnitra unesli, ubili a poté k jeho tělu přivázali závaží, aby zmizelo ve Visle. Dalším z mnoha lidí, kteří předali evangelijní zvěst a jež Jan Pavel II. kanonizoval, byl kněz Maxmilián Kolbe. Ten se v roce 1941 v Osvětimi dobrovolně nabídl, že půjde do hladomorny namísto otce rodiny. A zemřel v ní.
Klíčové poselství
Papež Jan Pavel II. výrazně přispěl k pádu komunistického režimu. Nestal se však zastáncem volného trhu či individualismu. Uvědomoval si totiž, že sekularizované západní státy i země sovětského bloku uzavírají člověka do světa bez hodnot, aby ho přesvědčili, že o pravdě mluví jen podivíni. K dalšímu předávání křesťanské zvěsti však nestačí přesvědčení o její pravdě. Bez statečnosti jsou totiž všechny ctnosti vdovami, jak prohlásil římský církevní otec Lactantius.
Dle Svidercoschiho proto patří ke klíčovým poselstvím Jana Pavla II. výrok, jenž pronesl na své papežské inauguraci: „Nebojte se!“
Ein Papst, der niemals stirbt: Das Erbe von Johannes Paul II.
(Papež, který nikdy nezemře. Odkaz Jana Pavla II.)
AUTOR: Gian Franco Svidercoschi
VYDAL: Echter, 2011
ROZSAH: 151 stran