Lidovky.cz

Zářící a sebezničující kometa jménem Boudník

  10:07
V Muzeu hlavního města Prahy probíhá výstava Vladimíra Boudníka, grafika a experimentátora v umění i v životě. Ačkoli žil v době marasmu, dokázal si nalézt cestu k nezávislé tvorbě.

Vladimír Boudník - Svět emocí foto: Galerie Moderna

Nynější výstava v Muzeu hlavního města Prahy není estetizující ukázkou Boudníkovy práce. Je pečlivým a hlubokým ponorem, je snahou představit tuto osobnost komplexně, pravdivě a bez obvyklé nálepky „pošetilého podivína“, jímž se v posmrtných legendách stával. A nutno připomenout, že se tak stalo zvláště díky Bohumilu Hrabalovi, příteli i pábiteli, který z Boudníka učinil figuru až nenormální. (Podle Hrabalovy povídky byl například natočen film Něžný barbar, kde umělce ztvárnil Boleslav Polívka).

Výstava se pokouší ukázat Boudníka (1924 – 1968) v přirozeném světle, pravdou však je, že tento tvůrce překračoval konvenční představy umělecké, občanské i lidské. Zšeřelá expozice je sestavena z rozličných artefaktů – kreseb, monotypů, grafik, fotografií a dokumentů. Dokládá Boudníkovu plodnost, vnitřní integritu, vize a stále jasnější zacílení. Nabízí jeho vývoj, který započal koncem čtyřicátých let. Ukazuje díla z různých etap stejně jako originální teoretické zápisky přibližující rozpoložení jedince i celkovou atmosféru. (Veškeré exponáty jsou zapůjčené z majetku Petra Placáka, respektive jeho Galerie Ztichlá klika).

Dlouho nedoceněn

Boudníkova díla nebyla vždy ceněna tak vysoko jako dnes. Dlouhou dobu byla veřejnosti dostupná za malé částky v četných antikvariátech (podobně tomu bylo za totality například s grafikami Bohuslava Reynka či Josefa Váchala). Znalci Boudníkovy tvorby i jeho pohnutého osudu se rekrutovali z neoficiálních či undergroundových kruhů. Až s postupem času (a se změnou režimu) se Boudníkova tvůrčí cesta začlenila do souvislostí českého výtvarného umění 20. století. Nabyla na významu i jisté specifičnosti (v současné době zaznamenávají Boudníkovy práce nebývalé a až překvapivé cenové navýšení na aukčním trhu).

V Boudníkovi se mísila řada paradoxů. Byl výsostně intuitivním autorem, ale většinu života pracoval jako dělník (vyučil se nástrojařem), a žil jako proletář.

V roce 2009 Boudníkovi vyšla obsáhlá knižní monografie v nakladatelství Gallery a byla uspořádána výstava, byť komorní, na Pražském hradě v Císařské konírně. K důležitým expozicím rovněž náleží loňská Boudníkova přehlídka v Galerii Moderna nazvaná Svět emocí.

Boudník byl objevován již v uvolněnějších šedesátých letech. Zúčastnil se dvou památných Konfrontací (1961), důležité výstavy v Rychnově (1963), v Praze či Liberci. Přibývalo i zmínek v tisku. Z kunsthistoriků se jím zabývali František Šmejkal, Jiří Padrta či Bohumír Mráz. Nebyl však přijímán jednoznačně a každým. Zvláště jeho údajná naivita ohledně „spasení světa“ byla zlehčována (manifesty, ve kterých hlásal jednotu tvorby, filozofie a životní praxe dostupné všem jedincům).

Boudník vše dodržoval a naplňoval. Pro svou příkladnou absolutní svobodu však podstupoval řadu útrap a vnitřních kolizí ústících k dodnes nejasné sebevraždě (převládá názor, že šlo o pouhý experiment, který se mu vymkl z rukou). Boudník stal průkopníkem uměleckého směru, který sám nazýval explosionalismem. V Boudníkovi se mísila řada paradoxů. Byl výsostně intuitivním autorem, ale většinu života pracoval jako dělník (vyučil se nástrojařem), a žil jako proletář – svou první výstavu uspořádal přímo na pracovišti, v dílnách ČKD ve Vysočanech. Také první grafiky vytvořil za aktivní spolupráce kolegů – dělníků. Jeho prvními a skutečnými obdivovateli byli psychiatři (nikdy se u nich neléčil, v jejich prostředí přesto nacházel své bližní).

Ignorování předsudků

Explosionalismus, který je s Boudníkem spjat, označuje tvorbu, také však je názorem na kreativitu obecně. Spočívá v bourání hranic mezi umělci profesionály a amatéry a v ignorování předsudků. Explosionalismus byl názorem a impulsem, který měl v lidech vzbuzovat fantazii, asociace i aktivitu, a to na každém kroku. Známé jsou Boudníkovy pouliční akce, při nichž ukazoval kolemjdoucím na skvrnách „obrazy“ vzniklé na oprýskané omítce. Na současné výstavě se můžeme dočíst z Boudníkovy pozůstalosti například toto (jde o rok 1956): „Kresby jsou v ulicích. Lidé jsou poměrně klidní. Obdivuhodná je obrazotvornost dětí kolem 9 až 12 let. Akce byly nevýrazné. Jedině na Jungmannově náměstí jsme připoutali pozornost asi 100 lidí najednou.“

Explosionalismus byl názorem a impulsem, který měl v lidech vzbuzovat fantazii, asociace i aktivitu, a to na každém kroku. Známé jsou Boudníkovy pouliční akce, při nichž ukazoval kolemjdoucím na skvrnách „obrazy“ vzniklé na oprýskané omítce.

Boudník se narodil v roce 1924 v Praze, avšak po předčasné smrti otce žil u své babičky u Olomouce. Za války byl totálně nasazen a po jejím konci studoval na Státní grafické škole. Již v tehdy v něm sílila potřeba napravovat svět. Psal a rozmnožoval mírové výzvy národům a hledal možnosti, jak lidstvu pomoci. V dopise Antonínu Hartmanovi z roku 1968 píše: „„Mnozí mne nechápali, proč se věnuji více lidem, burcuji v nich obrazotvornost, a proč má vlastní tvorba je více okrajovou záležitostí. Vedl mne k tomu pud sebezáchovy. Je to jedna z nejnádhernějších lidských vlastností. (...) Lidský mozek má schopnost plně využívat akumulovaných hodnot. Chápete, že i když teoreticky budou zničeny veškeré hodnoty, člověk s obrazotvorností bude mít vždy sílu si vytvořit svou galerii? V tom jsem viděl pravé poslání explosionalismu.“

Boudník byl nadšený diskutér i psavec, i jeho deníky jsou plné úvah na četná existenciální témata. Již v roce 1949 vytiskl grafickou technikou suché jehly definitivní znění svého prvního manifestu (na výstavě jej lze spatřit). Vedle umělcových legendárních akcí vznikaly stále častěji také grafické listy – tisky z kovové matrice chvatně zbrázděné různými nástroji a fragmenty materiálů. Vznikla tak jeho originální technika, tzv. aktivní grafika převážně abstraktní či nepředmětné povahy s monochromně laděnou barevností.

Boudník zaujímá místo kdesi mezi avantgardou a undergroundem. Jeho tvorba je ojedinělá a i ve světovém kontextu objevitelská (pozoruhodné jsou například paralely mezi jeho novátorstvím a experimentováním Jacksona Pollocka). Kvůli izolovanosti tehdejšího Československa je však Boudník ve světě znám jen málo. Byl umanutým experimentátorem, průkopníkem umění akce, informelu či strukturální grafiky, ale i ojedinělým autorem pracujícím s nezvyklými materiály včetně kovových odpadů stejně jako vlastní krve a spermatu. V mnohém předběhl dobu, určené místo života mu však cestu neulehčilo. Jeho pouť byla vpravdě překážkovou drahou plnou nástrah, nepochopení, ústrků, výsměchů i ponižování, neustálé horečnaté práce, chudoby, rozbitého manželství se svou osudovou láskou Teklou. Vše nasvědčuje tomu, že žhnoucí kometa jménem Vladimír Boudník 5. prosince 1968 ukončil svou dráhu již zcela psychicky vyčerpán.

Boudníkovu výstavu lze v Muzeu hlavního města Prahy (v hlavní budově) spařit do 19. listopadu 2017.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.