Západní demokracie je na ústupu

Hned několik věhlasných intelektuálů západního světa sepsalo v uplynulých letech dílo o hrozícím úpadku a pádu demokracie. Za všechny jmenujme třeba historika Timothyho Snydera a jeho knihu Tyranie: 20 lekcí z 20. století či bývalou americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou s jejím dílem Fašismus – Varování. Se svým příspěvkem do této depresivní knihovničky loni přišel i profesor politických věd na Univerzitě v Cambridgi David Runciman. Jeho kniha How Democracy Ends (Jak končí demokracie) se ale od dosavadních spisů k danému tématu v lecčems liší.

Především to není tradiční liberální filipika proti Trumpovi. Na rozdíl od jiných autorů nepovažuje Runciman Trumpa za hlavní nebezpečí pro demokracii. Jeho působení nezlehčuje, ale tvrdí, že americká demokracie Trumpa přežije. Nepovažuje ho za příčinu problému, ale spíše za jeho symptom. Západní demokracie je totiž dle Runcimana již na ústupu. Vzkvétala za určitých specifických historických okolností, které již pominuly.

Žádný důvod k zoufání

Runciman rozeznává tři hlavní rizika pro demokracii – převrat, katastrofu a technologické změny. V prvním případě dle něho nehrozí ani tolik možnost tradičního vojenského převratu, demokraticky zvolené vlády se spíše dočkají jiných, plíživějších druhů. Budou sice demokratické volby, ale dění ve společnosti ovlivní jen málo. Předzvěstí tohoto vývoje může být dle Runcimana třeba situace, v níž se řecká vláda ocitla před pár lety, když zjistila, že nemůže realizovat svou politiku, neboť se ocitla pod silným vnějším tlakem Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a představitelů finančního světa.

Pokud jde o druhou možnost, hrozící katastrofy, je tu dle Runcimana několik rizik – od environmentální krize až po nukleární válku. Konečně tu je riziko třetí, informační technologie, na nichž se stal moderní svět závislý, aniž by je dokázal kontrolovat, či dokonce plně pochopit. Jak Runciman píše: „Trumpové budou přicházet a odcházet, ale Zuckerbergové tu budou stále s námi.“

Runciman se zabývá i mezi liberály ne právě populární myšlenkou, že demokracie v moderním světě není tím nejlepším způsobem vládnutí. Představuje názory některých filozofů, jako je Nick Bostrom, který tvrdí, že demokracie nedokáže včas reagovat na velká rizika budoucnosti, protože voliči budou do poslední chvíle čekat na důkaz, že nějaké nebezpečí opravdu hrozí.

Runciman se zabývá i prací Jasona Brennana, podle něhož jsou některé politické otázky pro běžného voliče natolik komplexní a složité, že je nedokáže pochopit. Brennan proto horuje pro jakési zkoušky, jež by měly z hlasování předem vyloučit občany, kteří jsou o daném problému nesprávně informováni. Tak daleko Runciman nejde.

Svou knihu končí v lehce optimistickém duchu. Skutečnost, že demokracie jednou zahyne, není nutně důvodem k zoufání. Zánik starých institucí otvírá prostor pro vznik něčeho nového, třeba pro malé komunity, které se za využití nových technologií mohou reorganizovat a vytvořit lepší formu účasti občanů na věcech veřejných. Jak Runciman tvrdí, zánik demokracie není nutně naším zánikem.