Zdeněk Sýkora (1920–2011) po celý svůj dlouhý život nikdy dlouhodobě neopouštěl své rodné Louny (i když vyučoval na Pedagogické fakultě v Praze, zpravidla se navečer vracel do svého milovaného města a nezbytně tichého ateliéru). K práci potřeboval klidné soustředění a také okolní krajinu – České středohoří –, ze které umělecky vycházel a ke které se pravidelně na obrazech vracel.
„Objektivní tendence“
Přestože jsou jeho nejznámější díla brána jako vrcholné projevy konstruktivismu, není to přesné. Sám se této „nálepce“ bránil a trpělivě poukazoval na rozdílné přístupy. V roce 1963 se stal jedním z nejradikálnějších členů skupiny Křižovatka, jež se stala platformou jiných, řekněme převážně geometrických tendencí jako protipólu panujícího subjektivismu, romantismu či existencialismu –projevů oplývajících vnitřními významy i metafyzickými odkazy.
U legendárního Kolářova stolu v kavárně Slavia sedávali Richard Fremund, Vladimír Fuka, Josef Hiršal, Karel Malich a další tehdy mladí adepti, kteří svou individualitu prosadili v rámci otevřené Křižovatky. Šedesátá léta přála dosud nebývalým projevům: „Vyjít na veřejnost se zcela novým názorem nebylo v té době až tak složité. Naopak, každá nová myšlenka byla přijímána s velkou pozorností. Vznikla také docela žádoucí soutěživost mezi jednotlivými názory,“ vzpomínal později Zdeněk Sýkora v jednom z našich rozhovorů.
Snad také díky těmto „objektivním tendencím“ oproštěným od depresivních, mnohdy však lokálních, pocitů se Sýkorovo dílo postupně dostávalo do širších souvislostí. Svou jednoduchostí (ale účinností), neobvyklou jednoznačností a tvarovou čistotou mohly takové výtvarné projevy komunikovat i nadnárodně. Na naší scéně získalo u nás netradiční geometrické umění silnou pozici v roce 1968 na zlomové výstavě Nová citlivost s podtitulem Křižovatka a její hosté v pražském Mánesu.
V tomto bodě je však potřeba pokusit se opět vyvracet přežívající mýtus o konstruktivistickém popření reálného světa (přírody) ve prospěch pouhé geometrické hry (konceptu). Sýkora to také definoval následovně: „Při malování struktur nebo linií pociťuji stejné emoce jako při malování krajiny. Čím jsme se ale – zejména v té době – odlišovali, byl poněkud jiný poměr rozumu a citu, než bylo u malířů obvyklé.“ Sýkora tedy používal jakési vědomě zvolené výrazové systémy, které byly ale, paradoxně, výsledkem vlastní a rozhodující intuice.
Od počítače k liniím
Na současné výstavě v německém Hagenu je v dostatečném úhrnu představena Sýkorova relativně pozdní (či pokročilá) etapa práce, která má však kořeny sahající do šedesátých let. Tehdy totiž začal malíř Zdeněk Sýkora spolupracovat s matematikem Jaroslavem Blažkem. Při procesu tvorby začal hrát významnou roli počítač (tehdy obrovský stroj zabírající dvě místnosti na matematicko-fyzikální fakultě). Nicméně podíl tohoto „stroje“ se časem měnil, zvláště když se Sýkora dopracoval ke svým slavným liniím, jejichž výběr je v Německu nyní vystaven.
Barevné linie jsou zde uskupeny tak, jak by je člověk sám (bez technické nevyzpytatelné podpory s jiným estetickým „cítěním“) nikdy na plochu nerozvrhnul |
„Využití počítače u struktur a linií je diametrálně odlišné: zatímco tehdy počítač sám hledal podle mnou definovaných pravidel vzájemné polohy daných elementů, u linií dodává pouze řady náhodných čísel, a nejedná se tedy o počítačové umění v pravém slova smyslu. Dalším důležitým rozdílem je, že u struktur byla náhodnost jen vedlejším produktem, zatímco u linií se stala základním výrazovým principem,“ sdělil mi Zdeněk Sýkora zákulisí zrodu jeho proměnlivého díla.
Tyto linie – „žížaly“, jak si je sám jejich autor pro sebe nazýval – působí magicky a takříkajíc neokoukatelně. Za prvé proto, že jsou jen tím, čím jsou – neskrývají žádný další význam, jsou prostě partiturou, kterou divák svobodně sleduje a nezatížen autorovým návodem „hraje si“ sám podle svých představ. A za druhé: kouzlo těchto linií spočívá také v narušení obvyklého vizuálního vnímání a kompozičního uspořádání.
Zkrátka, barevné linie jsou zde uskupeny tak, jak by je člověk sám (bez technické nevyzpytatelné podpory s jiným estetickým „cítěním“) nikdy na plochu nerozvrhnul. Originalita se zde tedy snoubí s čistotou pohledu, velkolepé (a velmi pracně budované) provedení s čímsi důvěrně známým, a zároveň překvapivým.
Obrazy oble se vinoucích liniových kompozic jasných barev (mnohdy ve složitě propletených skrumážích) nahradily dřívější ostré geometrické fragmenty v uspořádaných polích sporé barevnosti. Stalo se tak před polovinou sedmdesátých let; na nich od roku 1983 ve spolupráci s manželkou Lenkou Sýkorovou pracoval malíř až do konce života. Celkem složitý a náročný proces vznikání, rozkreslování a kolorování není možné v takto vymezeném příspěvku blíže popsat. Výsledek tvorby je však zřejmý a úchvatný.
A nutno zde poznamenat, že i náležitě drahý. Sýkorova plátna, pakliže jsou vůbec k mání, jdou na trhu s uměním do milionů. Mít ve sbírce „Sýkoru“ je snem snad každého sběratele a – jak už to bývá – i snoba.
Galerie i veřejné zakázky...
Výstavy tohoto malíře a grafika bývají vždy zážitkem. U nás proběhly v nedávné minulosti spíše komorní expozice (převážně v Galerii Zdeněk Sklenář). Sýkorovo dílo můžete potkat také ve veřejném prostoru – v podobě keramického obložení větrací věže tunelu na okraji Letenských sadů (dokončeného v roce 1969), ale i v centru Prahy. Zde je to pohled ovšem spíše smutnější. Původní nástěnná výzdoba podchodu na Václavském náměstí ze šedesátých let se kvůli přestavbě ocitla v interiéru jakéhosi „design“ baru v Jindřišské ulici. Tvoří tak nyní pozadí polic s lahvemi alkoholu – a stala se tichým mementem necitlivého a jistěže neznalého zacházení. Otrlým doporučuji přesvědčit se na vlastní oči. Ale jen chvíli.
K pozdější Sýkorově etapě – tedy k období linií – se váže ještě jedna veřejná zakázka z roku 2005, totiž rozsáhlá nástěnná realizace v nových objektech Řízení letového provozu České republiky v Jenči u Prahy. Dostupnost a přístupnost k této práci je však poněkud komplikovaná.
V zahraničí slaví Sýkorovo dílo již delší dobu úspěchy. Jmenujme alespoň jeho retrospektivu v Muzeu moderny v Salcburku pořádanou u příležitosti převzetí Ceny Herberta Boeckla (kolik ocenění se asi dostalo tomuto našemu umělci u nás, v zemi tak posedlé cenami?). Nebo účast na významné bilanční výstavě Big Bang ze sbírek Centre Pompidou v Paříži – tato prestižní instituce zakoupila totiž Sýkorovo stěžejní rozměrné plátno, tedy Linii č. 24 (autor své práce pojmenovával pouze čísly), které nechybí ani na současné výstavě v Německu. A jeden bonus navíc: návštěvníci výstavy mohou konfrontovat Sýkorovo dílo s obrazy slavného Emila Schumachera (1912–1999), které jsou zde samozřejmě také k vidění.
A tak mohou návštěvníci spatřit a vnímat linie ve dvojím provedení – Schumacherovy emotivně drásavé a Sýkorovy elegantně plynulé. Vyznavači stylových „škatulek“ budou jistě zaskočeni tímto nečekaným a záměrným sousedstvím, lidé bez předsudků budou však odměněni mimořádně koncentrovaným zážitkem. Celkem výstava obsahuje třicet děl Zdeňka Sýkory (ze soukromých a státních sbírek českých i zahraničních) a šest obrazů Emila Schumachera z pořádajícího muzea.
Zdeněk Sýkora: System und Kraft der Linie |