Základ kapitalismu netvoří dobročinnost

Středověcí lidé mysleli a jednali úplně jinak než ti dnešní. Tehdejší a novověký peněžní systém mají společnou pouze instituci bankrotu.

Jacques Le Goff, současný francouzský medievalista a antropolog, odmítá v knize Peníze ve středověku. Historicko-antropologická studie tezi, že podstata peněžního středověkého systému se shoduje s pozdějším i současným kapitalismem. A dokazuje, že spočívá v něčem jiném – v duchovnu, solidaritě a v budování Božího království. Le Goff navazuje na svá medievalistická díla a studia, zejména na knihu Peníze a život, jež pouze upřesňuje a přidává další přesvědčivé argumenty. Navíc zůstává v oceánu informací, poznatků a názorů pregnantní a vyvážený.

Le Goff v úvodu knihy píše: „Pokud se jedná o peníze, v historii lidstva představoval středověk sestupnou fázi. Peníze v něm byly méně důležité, méně přítomné než v Římské říši, a zejména mnohem méně důležité než budou v 16. a zejména v 18. století… středověcí lidé včetně obchodníků, úředníků, teologů o nich neměli nikdy jasnou a jednotnou představu, jakou s tímto slovem spojujeme dnes.“ A jednoznačně tvrdí: „Středověk nemohl být dobou nástupu kapitalismu.“

Půda, lidé a poklady

Římská říše odkázala křesťanstvu omezené, ale důležité používání peněz, které však od 4. do 7. století neustále oslabovalo. Bohatství nových vlastníků bylo především v půdě a v lidech, z nichž se stali nevolníci a nesoběstační rolníci. Součástí jejich služby byla povinná robota a dávky v naturáliích a jen malou část za ni získávali v penězích na nevýznamných místních trzích.

Bohatství nových vlastníků bylo především v půdě a v lidech, z nichž se stali nevolníci a nesoběstační rolníci

Církev a kláštery většinu svého majetku z desátků shromažďovaly v pokladech. Mince a cenné kovy, zlaté a stříbrné slitky v nich, byly přeměňované na zlatnické výrobky ukládané v kostelních a klášterních pokladech a tvořily peněžní rezervu. Bylo-li třeba, byly přetaveny a proměněny v mince, což prováděli i velmoži a králové. Z toho je zřejmá relativně malá potřeba peněz lidí ve středověku.

Rozmach peněz nastal až na přelomu 12. a 13. století a byl následkem přechodu od cestujícího k usedlému kupci, rozvoje měst (výrobců a spotřebitelů peněz), obchodu, vzdělanosti a právní praxe, návratu ke zlaté minci, shovívavosti k zisku a úrokům, ústupu od absolutního odsuzování lichvy, úpravy a posílení veřejné moci a podpory práce.  

Výstavba katedrál

Podle Le Goffa výstavba katedrál, kostelů a hradů (většinou měšťanských dřevěných domů) nepoškodila peněžní hospodaření, jak se tvrdí, ale naopak je stimulovala. Budování katedrál nebylo jen bezplatnou činností k větší slávě Boží, ale vyžadovalo i velký rozvoj směny, obchodních a peněžních transakcí. Středověké hospodaření podporovalo vedle křížových výprav zejména výstavbu gotických katedrál.

Mincovní roztříštěnost byla řešená směnitelností mincí, protože bylo třeba platit městské zaměstnance, náklady na bezpečnost a rozvoj anonymizující se obce. K vývoji měny významně přispívaly turnaje, protože stimulovaly obchod, a dále financování, vyzbrojování a vystrojování vojska i větší přepych králů, panstva a měšťanů. A podílel se na něm i rozkvět měst bez jednotného peněžního trhu.

K vývoji měny přispívaly turnaje, protože stimulovaly obchod, a dále financování, vyzbrojování a vystrojování vojska i větší přepych králů, panstva a měšťanů

Na používání měn neměla žádný vliv identita. Peníze si to mohly dovolit, protože byly plnohodnotné (až na drobné), směnitelné a přemincovatelné podle nových ryzostí. Vedle po mnoho století fungujícího stříbra se také začala znovu používat zlatá mince. Ta však způsobila problémy s kurzovým bimetalismem, jenž byl překonán až v 19. století. Navzdory snahám o řízení bimetalismu i plnohodnosti měn, zlato i stříbro v období 1300 až 1500 výrazně zdevalvovaly.

Rozvoj měst

Rozvoj měst si vynucoval peněžní hospodaření, poněvadž závisela na směně potravin se svým okolím i se vzdálenějšími dodavateli zemědělské produkce. Používání peněz ve městech zvýšilo společenskou nerovnost a peněžní jmění se zejména ve 13. století začalo stále víc projevovat v moci vlivných měšťanů – patriciátu. Navíc se lichva a úvěr se staly integrální součástí hospodářského systému. Oběh peněz zvyšoval i hanzovní obchod. Mincovní regál však stále držel panovník a patřily mu i zdroje, jimiž bohatl díky devalvování plnohodnotné mince.

Ve 13. století začalo narůstat vědomí hodnoty času, který začal znamenat peníze, a tím se i zvýšilo vědomí ekonomické a peněžní hodnoty práce, zejména rukodělné. A bylo to rovněž období technické revoluce, protože se zlepšila technologická znalost v hornictví, zejména stříbra. Navíc byla objevena nová velká ložiska cínu. Zlato se stále dováželo především ze severu Afriky a z jihu Sahary. Nová naleziště stříbra v Evropě způsobila rozvoj mincoven a horních měst. Le Goff uvádí také českou Kutnou Horu. Ražbu zlaté mince obnovil ve středověku Fridrich II., který od roku 1231 na Sicílii razil augustális. Další významné ražby se prováděly v Janově, Florencii, Benátkách a také v Uhrách a v Čechách.

Ve 13. století začalo narůstat vědomí hodnoty času, který začal znamenat peníze, a tím se i zvýšilo vědomí ekonomické a peněžní hodnoty práce

Horší to bylo ve středověku s výběrem daní. Ten se neproměnil v kapitalistický hnací motor ekonomiky a společnosti. Král pobíral důchod jako vlastník i suverén. Přepočet měn do nižších denominací a lokální trhy se stávaly nezbytností, což vedlo k rozvoji účetnictví. Daňová soustava sice nebyla konzistentní ani samonosná, ale byla nutná kvůli výběru zdrojů na rostoucí náklady na soudnictví, správu, hospodářství a na přepych i kvůli válkám. Odpor obyvatelstva vůči růstu daní neumožnil dobudovat daňovou soustavu dříve než v 16. století. Bylo to však i následkem demografických výkyvů Evropy kvůli moru, stoleté válce a dalším katastrofám.

Omezování oběhu peněz

Měny a peněžní hospodaření se však rozvíjely i díky rozkvětu vzdělanosti, univerzit a jejich kolegií založeném na výběru peněz collecta pro „nové intelektuály“ – profesionály vyučující veřejnost již mimo klášterní a katedrální školy. Středověká společnost ke svému původnímu dělení lidí do tří kategorií – modlící se, bojující a pracující – přidala čtvrtou – lichváře. A touha po penězích se začala pohybovat „mezi neřestí a ctností“. Totéž platí i pro tehdejší ceny, jež kolísaly mezi „spravedlivou“ cenou stanovanou na místních trzích a tou, kterou kvůli maximalizaci zisku určovali provozovatelé dálkového (zahraničního) obchodu.

Rozvoj středověkého bankovnictví řadí Le Goff do „dlouhého“ 13. století a do 14. století. Nedokonalost těchto, stále nekapitalistických bankovních systémů se pak odráží v krachu většiny těchto bank v následující době, zejména pod tlakem Svatého stolce a světských vladařů. Ti a jejich rádci se snažili již od konce 12. století omezovat šíření oběhu peněz. Filip Sličný se v roce 1294 pokouší regulovat přepychu. To se mu však nepodařilo, a proto zlikvidoval templáře jako bankéře i jejich transakční bezhotovostní systém, zlato i samotný řád.

Měny a peněžní hospodaření se rozvíjely i díky rozkvětu vzdělanosti, univerzit a jejich kolegií založeném na výběru peněz collecta pro „nové intelektuály“

Synonymem pro bankéře se stali vítaní i nenávidění „Lombarďané“. Francouzští králové je zatěžovali povinností „darovat“ a ničili svými nesplácenými dluhy. Lépe se s „Lombarďany“ zacházelo v Nizozemsku a v Anglii, kde také později a dříve než jinde vznikly základy kapitalistického hospodaření. Směny různých cirkulujících měn, stříbrných, zlatých a lokálních, procházely systémem směnárníků.

Problémy kvůli různým měnám

Středověké bankovní domy závisely na vztazích s panovníky-suverény a na jejich financování. Krajním řešením bylo uvězení bankéřů, například za stoleté války Jacquese Coeura francouzským králem Karlem II., nebo zruinování bankéřské rodiny, třeba florentských Baldiů anglickým králem Eduardem III. Bankovní dům Fuggerů zase přivedli k bankrotu habsburští císaři Maxmilián a zejména Karel V.

Rozvoj peněžního hospodaření urychlily jeho inovace – směnka a pojištění. Uspokojovala se jimi potřeba objemu cirkulujících peněz bez jejich hmotného podkladu a pomáhaly i překonávat cykličnost a sezónní výkyvy trhů. A začaly vznikat podnikatelské společnosti – mimo jiné i díky věhlasným florentským rodům Medici, Peruzzi, Baldi a milánským Sforzům. Vlastnická propojenost těchto společností umožňovala jejich rozvoj, současně však byla i příčinou jejich zániku.

Středověké bankovní domy závisely na vztazích s panovníky-suverény a na jejich financování

Problémy středověkého peněžního hospodaření kvůli různým měnám se suveréni často snažili řešit mezinárodními dohodami. A zjišťovali, že v měnách panuje nepořádek a trvalá nouze, což bránilo hospodářskému i mocenskému rozkvětu. Známý je měnový „summit“ panovníků Ludvíka XI., Karla Smělého, Eduarda IV., Fridricha III. a vyslanců Benátek v Bruggách v roce 1469, kteří se pokusili dát měnovým vztahům nějaký řád. Tehdy měli ještě významný podkladový faktor – plnohodnotné mince na základě drahých kovů.

Společenská užitečnost

Změnu postoje společnosti ke kupcům a později i k lichvářům a bankéřům zaznamenala i církev a začala o těchto profesích přemýšlet a hodnotit je jiným způsobem. Ale jen pod podmínkou, že budou respektovat určité duchovní hodnoty, které bylo možné například ve 13. století shrnout pod pojem spravedlnost, byla těmto profesím přiznána společenská užitečnost.

Dle Le Goffa ale kapitalismus vznikl až po středověku – nejdříve v 16. století – a kapitalistické výrobní vztahy definované Karlem Marxem v 16. až 17. století. A hlásí se k definici kapitalismu Maxe Webera jako „organizaci ekonomiky za účelem dosahování zisku prostřednictvím předchozího nashromáždění dostatečné zásoby kapitálu“ včetně toho, že vznik protestantské církve a etiky tento proces umožnil.

Caritas utvářela základní společenské pouto mezi středověkým člověkem, Bohem a lidmi navzájem

Le Goff k tomu přidává, že kapitál se propojil se světovou ekonomikou nejdříve v roce 1450. A souvisí to i s vyrovnáváním se s peněžní nouzí, kterou Čína před Evropou překonávala svým vynálezem – papírovými penězi.

Caritas

Le Goff sdílí s jinými historiky názor, že základ kapitalismu netvoří středověká instituce caritas, v níž hrají hlavní roli dary. A uvádí historičku Anitu Guerreau-Jalabertovou: „Dobročinnost se jeví jako bod, v němž se měří povaha křesťana. Jednat v rozporu s dobročinností znamenalo provinit se vůči Bohu, hříchy proti dobročinnosti byly logicky hřích nejtěžšími.“ Láska k bližnímu byla nejen nejvyšší ctností křesťana, ale i nejvyšší „společenskou hodnotou Západu“ a zahrnovala i přátelství, caritas a mír.

Caritas utvářela základní společenské pouto mezi středověkým člověkem, Bohem a lidmi navzájem. Nepropojovala však pouze úzce mincovní oběh s životem. V této souvislosti Le Goff uvádí Tomáše Akvinského: „Láska je matkou všech ctností, pokud dává tvar všem ctnostem.“

Chápání ekonomiky ve středověku se lišilo od toho současného – základ středověké ekonomiky tvořila dobročinnost. Středověký a dnešní peněžní systém mají společnou pouze instituci bankrotu. Středověcí lidé mysleli a jednali úplně jinak než současníci. Novověký pojem ekonomie nemá ve středověku místo – kromě takzvané ekonomie domácnosti zděděné po Aristotelovi.

Peníze ve středověku. Historicko-antropologická studie
(Le Moyen Age et l’argent : Essai d’anthropologie historique, Librairie Académique Perrin 2010)
AUTOR: Jacques Le Goff
VYDAL: Mladá fronta, Praha 2012
ROZSAH: 182 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 17.7.2012 02:01 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.