Žádná vláda nemůže mít věci pod kontrolou

Nedávno vyšla v nakladatelství Rowman & Littlefield kniha Dalibora Roháče In Defense of Globalism (Obrana globalizace). V současné atmosféře zostřujícího se nacionalismu to může znít jako odvážný titul, ale Roháč se představuje jako důsledný a přesvědčivý analytik. Pomocí ekonomických, politických i historických argumentů dokládá, že v dnešním světě je mezinárodní spolupráce nevyhnutelná.

Roháč ale není rigidní zastánce dnešního uspořádání. Ze své liberální pozice navrhuje pružnější, polycentrické mezinárodní instituce, které budou respektovat odlišnosti zemí či regionů a uznávat různorodost problémů před nimi. Pro každého, kdo chce o vývoji mezinárodních vztahů přemýšlet, bude Roháčova kniha inspirativním čtením.

Růst světového HDP

Není časté, aby se někdo z našeho regionu prosadil v mezinárodním světě think tanků stejně rychle a úspěšně jako Dalibor Roháč. Narodil se v Bratislavě, ekonomii vystudoval nejprve na Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věcí Karlovy univerzity, následovala George Mason University v americké Virginii, Oxford University a doktorát Roháč získal na londýnské Kings College.

V letech 2010 až 2013 spolupracoval s londýnským think tankem Legatum Institute, v USA napřed pracoval pro libertariánský CATO Institute a od roku 2016 pracuje v předním think tanku American Enterprise Institute. Jeho články vycházejí v prestižních denících západního světa včetně Financial Times nebo The Wall Street Journal Europe. Píše především o mezinárodních otázkách, ale vždy se zakotvením v ekonomické teorii a často s využitím zkušeností z našeho regionu, čímž patří mezi nejdůležitější analytiky mezinárodních ekonomických a politických otázek.

Svou novou knihou navazuje Roháč na předchozí Towards an Imperfect Union: A Conservative Case for the EU (Směřování k nedokonalé unii. Konzervativní obrana EU), v níž doložil, jak společný evropský projekt vedl k větší bezpečnosti a ekonomické prosperitě Evropy. Ve své druhé knize Roháč překračuje evropský rámec a diskutuje o (ne)výhodách mezinárodního uspořádání na světové úrovni. V řadě případů se jeho argumenty nemění: i v nové knize ukazuje, jak úspěšná byla druhá polovina 20. století z hlediska rozšiřování demokracie a růstu prosperity drtivé většiny obyvatel Země.

Často vysmívané instituce, jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace přispěly ve druhé polovině 20. století k růstu světového HDP o 1 300 procent, naprosto nejvíc v historii lidstva. Po hrůzách dvou světových válek se také podařilo udržovat mír pro více obyvatel než kdykoli dříve. Ale odložme růžové brýle.

Vláda zákona

Tento vývoj je podle Roháče ohrožen, za což může populismus a nacionalismus po finanční krizi z let 2008 až 2009. Naznačuje, že velká část voličů se dosud nezotavila z finančního propadu před deseti lety a viní z toho „zfixlovaný“ systém, který pomáhá bohatým, ale ignoruje 99 procent společnosti. V Evropě i USA pocit zklamání a ohrožení navíc vzrostl s vlnou migrace, která Evropu zasáhla v roce 2016 a USA o rok později.

Tyto faktory podle Roháče představují ideální podhoubí pro růst politických a ekonomických populistů typu maďarského premiéra Viktora Orbána či amerického prezidenta Donalda Trumpa, kteří se nebojí bourat staré instituce, ale nestarají se o vybudování nových. Tím oslabují stabilitu vyspělého světa a otvírají dveře autoritářským vůdcům, jako jsou prezidenti Číny a Ruska, Si Ťin-Pching a Vladimír Putin. Roháč přesvědčivě ukazuje, že sliby populistů „vzít si zemi zpět“, případně blíže nespecifikovanou „kontrolu“, jsou cynickou manipulací touhy lidí po bezpečí a stabilitě.

Roháč také ukazuje, že žádná vláda nemůže mít „věci pod kontrolou“, protože v dnešním světě nejen ekonomika, ale i klima jsou mimo její kontrolu. Místo úzce pojatého nacionalismu, který často sklouzne k primitivnímu tribalismu, kdy politici rozdělují společnost na znepřátelené skupiny, Roháč zdůrazňuje význam vlády zákona. Ta však bude úspěšná, pokud respekt k pravidlům bude nejen vepsaný do zákonů, ale odrazí se i v morálce. V tom Roháč vidí největší nebezpečí populismu – pokud si vůdci přivlastňují právo stát nad zákonem, společnost ztratí výhody, jež v uplynulém půlstoletí pracně získala.

Moderní mezinárodní instituce by podle Roháče měly akceptovat, že nebudou schopné detailně kontrolovat trh a společnost, a především by se o to neměly ani snažit. Spíše by se měly soustředit na své úzce vymezené poslání. Například Světová banka by neměla prosazovat jeden model zdravotní péče, když se podmínky v různých regionech světa zásadně liší, Mezinárodní měnový fond by zase měl zůstat u sledování makroekonomických nerovnováh, a ne se pouštět do genderových nebo klimatických otázek.

Varování

Některé Roháčovy návrhy na praktičtější uspořádání věcí veřejných jsou natolik odvážné, že jejich zavedení do praxe je nereálné. Například revoluční myšlenka inspirovaná prací chicagského profesora práva Richarda Posnera na zdanění některých aktiv, jako jsou půda nebo i internetové domény. Podle Roháče by takové zdanění mohlo snížit nerovnost ve společnosti, obzvlášť pokud by ho doprovázelo takzvané samo-ohodnocování (self-assessment), tedy že by si každý majitel sám stanovil hodnotu vlastněného statku a z této hodnoty by se vyměřila daň.

Zároveň by však měl povinnost tento statek za jím stanovenou cenu i prodat, čímž by byl motivován oceňovat majetek spravedlivě, a tedy i platit odpovídající daně. Takový návrh vypadá elegantně od stolu akademika, jeho realizace v praxi by však pravděpodobně vyvolala obrovský chaos, destabilizovala vlastnické vztahy a zvýraznila nedůvěru ve společnosti.

Roháč končí varováním, že svět nemůže zůstat napůl svobodný a napůl zotročený, protože obě poloviny se budou navzájem ohrožovat. Jako optimista vidí cestu vpřed v posilování svobodné části světa, nejlépe inteligentní, racionální a vzájemně výhodnou mezinárodní spoluprací, založenou nikoli na centrální, celosvětové autoritě, ale dobrovolné spolupráci svobodných občanů.

To sice může znít jako naivní přání, ale Roháč byl jistě potěšen, když v OSN nedávno vznikla „multilaterální aliance“, v níž se angažují státy, jako je Německo, Kanada, Francie či Austrálie. Cíle této aliance jako by byly opsané z jeho nové knihy. Je tedy možné, že Roháčovy myšlenky si brzy získají ještě širší pozornost, než se jim dostávalo doposud.