Karel Malich se ve svých 88 letech dočkal zasloužené a rozsáhlé přehlídky zahrnující veškeré jeho významné etapy. Výstava Malich probíhá v těchto dnech v Jízdárně Pražského hradu a po nedávných retrospektivách Jana Koblasy a Stanislava Kolíbala se jedná o další velkorysé představení významného autora výtvarné scény druhé poloviny 20. století.
Vstoupí-li návštěvník do velkého sálu, je náhle ohromen a vtažen do osobitého světa tohoto grafika, malíře, sochaře a autora prostorových objektů. V tlumené tiché atmosféře se zjevují v promyšleném nasvícení jednotlivé artefakty. V instalační aranži Federika Díaze (možná až příliš sofistikované a sebe-upozorňující) se odvíjí převážně v chronologickém uspořádání práce od padesátých let až po současnost. Zájem veřejnosti o tuto přehlídku je nebývalý, srovnatelný snad jen s výstavou novátora Františka Kupky v nedalekém Salmovském paláci na Hradčanech. Čím tak Malichova práce přitahuje a jaká byla jeho cesta?
K abstraktním variacím
Malich byl téměř od počátku vizionář. Jeho přesah však zpravidla neopouštěl konkrétní reálná východiska, ke kterým se vždy hlásil. Po studiích na pražské Pedagogické fakultě a Akademii výtvarných umění (1950–1953) se v něm probudil zájem o grafiku s tématem rodných východočeských Holic či předměstských pražských čtvrtí.
Po absolvování vojenské služby se jeho projev rázně modernizoval. Prošel vlivem mezinárodních avantgardních tendencí, zvláště pak postimpresionismem, kubismem a fauvismem.
Koncem padesátých let svůj projev zřetelně geometrizuje a začíná nakládat s monochromními plány. Tradičně pojatý pohled na krajinu převádí do plošných prospektů. Redukuje trojrozměrné perspektivní vnímání na úkor přísné stylizace. Zlomový byl v tomto radikálním postupu rok 1960, kdy se ve dvou dílech (Bílá krajina, Lávová krajina) odpoutal od viditelné vazby na reálnou předlohu.
Tím vstoupila jeho práce na půdu abstrakce. Svá východiska však nezapřel – podnětem mu zůstaly po celou dobu. Na své toulky v dětství vzpomíná: „Obdivoval jsem ptáky, jak létají, to bylo spojení s vesmírem, koukal jsem nahoru, jak plachtí, pak se objeví další a vše se opakuje. Z Kamenického kopce, který se pro mě stal celoživotní inspirací, jsem viděl až ke Krkonoším. A pouštěl jsem z něj také letadla.“
Dětské zážitky a touha po transcendentálních přesazích se pro Malicha staly nedělitelným svorníkem. Za chuchvalci levitující hmoty na raných malbách se zpravidla rýsoval oblouk holického kopce – motiv, jehož se nechtěl nebo nemohl zbavit. Mateční křivka byla zjevná – viditelná či tušená – jako základní stavební prvek četných kompozic. Malich se tak mohl s jakýmsi archetypálním zauzlením vydat k abstraktním variacím.
Maloval kvaše, realizoval koláže. Právě ty ho přivedly k reliéfům vztahujícím se více do otevřeného prostoru. K tomu došlo v roce 1963. Na rozdíl od zdejších představitelů nového konstruktivismu – sochaře Huga Demartiniho (v současné době probíhá jeho retrospektiva v Národní galerii v Praze) či striktních stoupenců a kolegů ze skupiny Křižovatka se Malich držel především své intuice.
Nepracoval tedy na základě přísné racionální rozvahy ani se neuchyloval k počítačově generované osnově jako dnes stejně ceněný ale i mezinárodně uznávaný Zdeněk Sýkora. Nehledal řád „druhé přírody“ a nevzýval takto vědecko- technickou utopii. Ta se spíš projevovala v jeho projektech – maketách futuristických měst vsazených do vodních příbojů nebo na rozlehlou pouštní krajinu.
S postupem času Malichovy realizace procházejí výrazným zjednodušením. Pracuje s celým neporušeným tvarem a jeho proměnami.Před polovinou šedesátých let vznikají abstraktní reliéfy (Červený reliéf, Bílý reliéf) a již také prostorové plastiky. Vedle barevných provedení se stále více hlásí o slovo černé nebo bílé plochy. S postupem času Malichovy realizace procházejí výrazným zjednodušením. Pracuje s celým neporušeným tvarem a jeho proměnami (plochy rovné, konvexní či konkávní). Vznikají také první prostorové modely mraků zavěšené volně do prostředí, které asociují toky energií – jakési neviditelné přírodní dění.
Malich si je vědom svého počínání, když si v roce 1970 zapisuje: „ Pán Bůh připoutal člověka k zemi tím, že mu dal schopnost plodit pokračování sebe sama. Těm několika z mnohých ponechal možnost uvidět a pochopit nicotu všeho. Tuto nicotu změnil v energii, která těm, co ji spatřili a uvědomili si ji, dává možnost tvořit. V tvorbě pak na tuto nicotu chvíli zapomenou a vytvářejí svou představu o světě.“
Zásadním bodem se stal pro Malicha rok 1976. V prostorové plastice pod názvem Ještě jedno pivo? (vystavené na retrospektivě na balkóně Jízdárny Pražského hradu společně s barevnými pastely) autor zcela a rázně přehodnotil pojetí vnímání a jeho reflexi. Viditelné a neviditelné se zde spojilo a prolnulo v nastalém sebe-uvědomění.
Malich k tomu dodává: „Jo, tak tam jsem poprvé použil dráty, čili jsem zaklenul prostor… Přišel jsem na to v hospodě, kreslil jsem a všiml si, že nevidím celé tělo, ale jen část rukou, hrudní koš, kolena a přemýšlel jsem, jak je možné odhadnout, jak daleko od kolenou krk je a podobně… vnímal jsem, co jsem já, co vidím a pod jakým úhlem, a na to, co jsem ze svého místa vidět nemohl, jsem použil dráty, abych vyjádřil, že to nebylo hmotné,“ popisuje autor svůj nečekaný a objevný zážitek.
Energetická událost
„Najednou jsem viděl duhový válec a v něm viselo šest bílých zářivých vertikál.“Malichova stěžejní, a ve světovém kontextu ojedinělá, díla jsou vpravdě kosmologická a stojí stranou estetických parametrů. Jsou spíše energetickou událostí, zakoušením nadsmyslových principů, které jsou vlastní vše prostupujícímu univerzu. A Malich vše nazírá a zakouší jako jeho součást díky svému podivuhodnému nadání. Kosmické energie a lidské vize se nenápadně prolínají. Je obdarován vnitřním viděním světla – energie. Pootočil jsem hlavou či Pozoruji oblohu z roku 1976 jsou výsledkem vidění světla ve svém těle – dalším důležitém prozření či probuzení.
„Najednou jsem viděl duhový válec a v něm viselo šest bílých zářivých vertikál, které visely v jakési pudrovité šedé, hmota to nebyla. To byl první zážitek. Říkal jsem si, to snad ne, tak kde jsou plíce, já vidím světlo,“ vzpomíná Malich na náhlý iniciační zážitek v již dospělém věku.
Také pozdější práce z drátů vycházely z tohoto zážitku. V zadním traktu výstavy, v odděleném „svatostánku“, se vznáší v prostoru jediný velký objekt. Lidsko-kosmická soulož z let 1984 až 1988 je významným dílem – jakousi syntézou a podobenstvím vitálních sil a metafyzického zrodu. Sám Malich však ani v tomto případě nekomentuje svou práci jako odcizené nadpřirozeno, ale jako událost, která se „prostě stala“.
V oválném vejčitém dutém tvaru se soustřeďují síly – dráhy – do jednoho bodu, který směřuje a postupuje k nastavené strukturované ploše. Vnímáme zde událost a očekávání. Ostatně, také Malichova autobiografie, která vyšla pod názvem Od tenkrát do teď tenkrát (Praha, 1994), vznikla spíše zapisováním automatického proudu ne-vědomí než pod vlivem koncepčních či programově promyšlených úvah.
První patro, respektive balkón Jízdárny Pražského hradu přináší kromě zmíněné plastiky Ještě jedno pivo? kolekci Malichových pastelů, které od poloviny osmdesátých let představují dominantní polohu jeho práce. V hustě řazené instalaci lze shlédnout subtilní záznamy nebo sytě barevné kompozice. Ty jsou stavěné z křehkých linií či pevně artikulovaných oproštěných znaků plujících v neznámém prostředí. Pro doplnění představy o umělci, jeho rodném kraji i názorech běží v přilehlé chodbě dokumentární film Martina Dostála.
Bludná postava
Malich, dnes oslavován a ctěn, žil však většinu svého života v ústraní a nepochopení. Dlouhá léta pobýval mimo výstavní a komerční tlaky. V době nesvobody se živil jako ilustrátor bez ambicí výrazněji promluvit do vývoje umění 20. století. Při ojedinělých kontaktech s kunsthistoriky (Karel Srp, Jiří Padrta, Tomáš Vlček, Jana a Jiří Ševčíkovi) a západními kurátory byl považován za jakousi bludnou postavu střední či spíše východní Evropy.
Jen málokdy a postupně byl zařazován do prestižních mezinárodních přehlídek, kam právem náležel (Sochařství dvaceti národů v Guggenheimově muzeu v New Yorku v roce 1967). Až na přelomu osmdesátých a devadesátých let byla jeho účast na výstavách hojnější. A tak jeho dílo mohli zájemci obdivovat v Praze, Brně, Vídni, Paříži a dalších městech. Zásadní a pro mnohé objevná pak byla Malichova retrospektiva v Domě U Kamenného zvonu v roce 1990 na Staroměstském náměstí. V té době byl také jmenován profesorem na pražské Akademii výtvarného umění, kde několik let působil.
Stále více byl nakupován do státních institucí, ale i mezi sběrateli si našel významné místo. Jedním z nich byl také iniciátor a spolupořadatel současné výstavy Zdeněk Sklenář – galerista a vydavatel jeho obsáhlé monografie a dalších zajímavých doprovodných publikací. Dnes je na trhu českého umění Malichovo dílo takřka nedostupné nebo velice vzácné. Jen sporadicky se objeví na aukcích českého současného umění kresba či pastel, o které je pak okamžitý zájem ze strany dražitelů.
Malich je osobitý, unikátní a svérázný. Opouští obvyklé pojetí originality na úkor autenticity. Vyjadřuje se přímo a bez dodatečných korekcí, naslouchá jakémusi vnitřnímu hlasu. Svým dílem navazuje na počátek 20. století, na epochu velkých duchovních projektů uměleckých (Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Piet Mondrian) i teoretických (teosofie, antroposofie, spiritualismus). S pokorou a přijetím darů shůry se staví doprostřed tvůrčích energií kosmu, kde navazuje bezprostřední vztah k jejich zákonům, a má tak možnost tvořit v jejich duchu.
Ve své pokročilém věku stále pracuje a prožívá okamžiky radosti. To lze vnímat z celé jeho výstavy na Pražském hradě. Zvláštní a přitom něčím důvěrná atmosféra a energie se dotýká zřejmě všech spokojených diváků. Mnozí z nich se na přehlídku vracejí. Plně a v klidném rozpoložení vnímat nabízené artefakty je pro jednu návštěvu snad nad lidské síly. Retrospektiva Malichovy tvorby představující díla za posledních padesát let je mimořádnou událostí.
Malich
Jízdárna Pražského hradu
Výstava potrvá do 8. května 2013
Vstupné: 140 Kč plné, 60 Kč snížené, 280 Kč rodinné