Vzpomínky na BBC a Svobodnou Evropu aneb O novinářském exilu

Vzácně chápavý komentář událostí důležité a informačně zanedbávané kapitoly našich moderních dějin. Historici by se měli tetelit blahem.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ProstorČeská pozice

Třetí československý odboj (protikomunistický) nesestával jen z domácího disentu a na něj napojených exilových organizací a vydavatelství. Patří k němu i zahraniční vysílání západních rozhlasových stanic, jehož pracovníci se vesměs velkým vlasteneckým hrdinstvím neholedbají a spokojují se s pověstí slušných profesionálů. Byla to pro většinu koneckonců slušně středostavovsky placená a uctívaná práce, v níž riziku ohrožení života byla vystavena jen hrstka výjimečně mimo své zaměstnání politicky aktivních jedinců, jako byl Bulhar Georgi Markov.

Historici dodnes dluží kompletní dějiny československého exilového vysílání v letech 1948 až 1989 plného nejen slavných novinářských es, ale i neméně pracovitých anonymů a pseudonymů. Osobních záznamů z prvních dvaceti let je málo, z tehdejších redaktorů už nikdo nežije, pamětí moc nenapsali. Z druhých dvaceti let zůstává dodnes několik aktivních, kteří nastoupili po roce 1968, ale k sepisování podrobných pamětí se příliš nemají.

Málo je těch, kteří stihli obě období překlenout nástupem před rokem 1968 a spoluprací se starými novinářskými mazáky válečné a těsně poválečné éry. A ještě méně je těch, kteří za tu dobu stihli působit ve více než jedné stanici.

Čtivý, až románově napínavý styl

Jednou z mála takových anonymních a pseudonymních osobností, která od roku 1965 až do pádu komunismu vystřídala BBC a Svobodnou Evropu, je Zuzana Fried-Preissová, nad jejíž právě vydanou knihou Na vlnách BBC a Svobodné Evropy. Vzpomínky exilové redaktorky by se historici měli tetelit blahem. Nesmírně čtivým, až románově napínavým stylem líčí vystrašený výjezd dvacetileté studentky v roce 1964 s rozhodnutím se už nevrátit.

Zuzana Fried-Preissová čtivým, až románově napínavým stylem líčí vystrašený výjezd 20leté studentky v roce 1964 s rozhodnutím se už nevrátit

Bez sebemenší sebelítosti či výčitek zaznamenává postupné zklamání z řecko-anglického přítele, který se s ní oženil, aby jí zajistil v Británii trvalý pobyt, ale z něhož se vyklube věčný student bez vindry, kterého musí sama živit, až jí i jejich malé dceři zmizí a jí trvá dva roky se ho přes řecké a kyperské úřady dopátrat k rozvodu.

S nostalgií po velkém státníkovi sleduje Churchillův pohřeb. Se zábavnou ironií popisuje dopisy kamarádek z Československa žádajících, aby jim poslala to či ono, když ona si není jistá, z čeho příští týden zaplatit nájem. S dojemným humorem líčí pobavení anglických šéfů BBC přijímajících ji do slovenského vysílání v sedmém měsíci těhotenství i jejich nepotlačitelné nadšení z vzácného nálezu konečně dostatečně kvalifikovaného Slováka, který by mohl nahradit někoho z už dlouho nadsluhujících stařešinů.

Tři typy slovenských intelektuálů

Dramatem plným záludností a kudel v zádech je její šestiměsíční zkušební lhůta, během níž zažívá podraz za podrazem od všech tří starších kolegů, kteří se jí (a anglickým šéfům) snaží dokázat, že studiem v Praze a v komunistickém školství ztratila správnou slovenštinu a na dlouhodobou smlouvu nemá nárok. Jejich oblíbenou zbraní je přeškrtávat a přepisovat jí texty do takové nečitelnosti, aby se musela při vysílání zakoktávat. Vycházejí z jejího vyprávění téměř jako karikatury tří typů slovenských intelektuálů:

  • nacionalistický katolík nesnášející luterány;
  • nacionalistický luterán nesnášející katolíky;
  • „čechoslovakista“ nesnášející oba nacionalisty (a jimi oběma nesnášený);
  • všichni tři pak společně (ač nenápadně, v BBC to nepatří k bontónu) nesnášejí Židy.

V takové sestavě má čechoslovakistická Židovka s pražským vzděláním a znalostí pěti jazyků zaděláno na vyhazov. Zachraňují ji čeští kolegové, kteří svoje Slováky už dlouho znají, třebaže mají od nich vysílání jazykově oddělená.

Historici zabývající se Edvardem Benešem si pochutnají na výpovědích českých a slovenských redaktorů z osobních setkání s nímPodaří se jim anglickým šéfům vysvětlit, co se děje, a slovenští kolegové dostanou příkaz zmlknout. Od té chvíle se Zuzana Fried-Preissová mimo práci na slovenském vysílání baví téměř už jen s Čechy. Českým kolegům také věnuje dlouhé pasáže svých londýnských vzpomínek.

Čeští kolegové

Z nejstarších mazáků vyniká předválečný zpravodaj konzervativní Národní politiky Přemysl Papírník, který už v roce 1937, k nevíře vlastních šéfredaktorů, odhaloval Stalinovy masakry. V roce 1939 „uvázl“ v Londýně a do Československa se už po válce nevrátil. Zná se s kdekterým evropským hrabětem, knížetem a vysloužilým premiérem. Vždy oděný s elegancí anglického bankéře v proužkovaném obleku s vestou komentuje světové události ve svém pravidelném týdenním programu Glosátor.

Ve vzpomínkách na válečné vysílání rád karikuje nosový hlas prezidenta Edvarda Beneše, jehož poznal zblízka a dokáže o něm říct málo pochvalného. Historici zabývající se Benešem si ostatně pochutnají na dlouhých pasážích výpovědí starších českých a slovenských redaktorů z osobních setkání i dlouhodobých vztahů s ním. Jsou to výpovědi převážně negativní a mnohdy objasňující Benešovy politické i charakterové slabosti a selhání.

Sovětská invaze v roce 1968 připlavila do BBC novou vlnu emigrantů, v níž jsem měl to štěstí být i já, takže vzpomínky Fried-Preissové v kapitolách „Bush House ve víru událostí“ a „Československý exil a čs. redakce BBC“ se téměř do puntíku překrývají s mými. Gigantickými a laskavými mentory se nám vedle už brzy do penze odcházejícího, ale na Glosátora stále jednou týdně přicházejícího Papírníka staly tři osobnosti, jejichž jména by se v dějinách české žurnalistiky měla trvale tyčit do velké výše.

Ivan Jelínek

Básník, mystik, válečný důstojník na frontě západní i východní, milovník vína, jídla, žen, Francie a Itálie, znalec starořecké literatury a staroindické mystiky – a sveřepý Moravák důsledně se s posluchači loučící „nazhledanou“.

Karel Brušák

Předválečný pražský novinář a literární vědec, profesor češtiny na Cambridgské univerzitě, autor stovek literárních esejů a nekonečně vynalézavý recesista.

Zdeněk Lederer

Rád se označoval za „zakládajícího člena Terezína“, autor světoznámé dokumentární publikace o Terezíně, „absolvent“ několika koncentráků, poválečný novinář a spolupracovník Pavla Tigrida. Vůči nám, rozhlasovým zajícům, pečlivý profesionální rádce.

O všech třech tato kniha podává laskavé a vděčné svědectví, osobní a dostatečně podrobné na obohacení dokumentace o české exilové žurnalistice.

Úvahy bystré pozorovatelky

Po několika letech profesní odmlky z rodinných důvodů se Fried-Preissová vrací k mikrofonu ve Svobodné Evropě, s níž (a s Mnichovem) se nedokáže sžít a po několika konfliktech se slovenskými nacionalisty a antisemitským farářem se nechává přeložit jako zpravodaj Svobodné Evropy do svého milovaného Londýna. Odtud v závěrečných kapitolách přibližuje britské politické a kulturní osobnosti, s nimiž se setkává a natáčí rozhovory.

Fakta jsou prokládaná úvahami bystré pozorovatelky se sloní pamětí a důsledně demokratické myslitelky

Fakta jsou zde – a po celou knížku – prokládaná úvahami bystré pozorovatelky se sloní pamětí a důsledně demokratické myslitelky. Tím se její kniha stává nejen historickým dokumentem o práci novinářského exilu, ale také vzácně chápavým komentářem událostí důležité a informačně zanedbávané kapitoly našich moderních dějin.

A v člověku, který se Zuzanou Fried-Preissovou téměř celou tu dobu kamarádí, vzbuzuje lítost, že Brušákovu často opakovanou radu stát se spisovatelkou si vzala k srdci s tak krutým zpožděním.

Na vlnách BBC a Svobodné Evropy. Vzpomínky exilové redaktorky
AUTOR: Zuzana Fried-Preissová
VYDAL: Prostor, Praha 2013
ROZSAH: 296 stran