O Charlie Straight mluvili v minulých letech líní novináři jako o českých Beatles, ale toto přirovnání je nutno vnímat s větší než malou mírou nadsázky. Budiž klukům přáno, že se v pohodlí domova můžou pomazlit s třemi andělskými soškami i jedním Českým slavíkem. Je sice hezké, že jsou „Karlíci“ tak populární (která další mladá česká kapela má téměř 35 tisíc fanoušků na Facebooku?), ale kvalitativní výpovědní hodnota tohoto úspěchu rovná se nula.
S velkou popularitou logicky přicházejí i velká očekávání ze strany fanoušků a kritiků, zvláště pokud mladá kapela vydala skvělé debutové album, což Charlie Straight bez nějakých zásadních problémů splnili. Zvládnout druhé album už se podaří málokomu. Pokud tedy třinečtí šviháci nechtějí, aby jejich fandové hladověli, musí si je v budoucnu neustále rozmazlovat na koncertech i sociálních sítích a krmit je šťavnatými sousty.
Kritičtí posluchači, tedy „nevděčníci“ par excellence, jsou s nezáživnou hudbou hotovi raz dva. Ostatní už to nějak přežvýkají, ale na „špatný koně, na pomalý koně bez dechu“ můžou sázet jen kapely, které mají silnou, léty prověřenou fanouškovskou základnu, ale i u nich se jedná o poměrně slušné hazardování, které může skončit až zaprášenou vitrínou v hlubinách zapomnění.
V zatuchlém rozhlasovém prostředí se jeví Charlie Straight jako malý flastr na otevřenou zlomeninu
Svou prvotinou She’s A Good Swimmer (2009) Charlie Straight okořenili český mainstream o mladickou dravost skloubenou s relativně velkým hitovým potenciálem. Rozjeli také mezi fanoušky sebepropagační soutež „Hrajte více Charlie Straight!“, která je měla přiblížit éteru českých rádií.
Záměr se povedl a dramaturgové velkých stanic náhle zjistili, že mezi domácími kytarovkami existují i jiná jména než Prostitutes a Sunshine. Ne snad, že by střední proud zažil boom indierockových kapel, ale v zatuchlém rozhlasovém prostředí, zmítajícím se mezi hudebním marasmem a zoufalostí, se jeví Charlie Straight jako malý flastr na otevřenou zlomeninu.
Ucho potěší flétnové aranžmá titulní písně nového alba, kterou lze zařadit k těm vůbec nejzdařilejším na celém albu.
Album už není tak „radio-friendly“ jako předchozí, ač se tak může tvářit
Novinka Someone With A Slow Heartbeat (2012) na první poslech může působit jako poněkud vyčpělejší bratříček debutu, který cestou za dokonalostí ztratil něco ze své krásy a ještě stačil opisovat od slavnějších kolegů. Album už není tak „radio-friendly“ jako předchozí, ač se tak může tvářit. Charlie Straight také upozadnili klavésy, což je velká škoda, neboť právě riffy skvělého muzikanta Michala Šupáka byly spolu s charizmatem a perfektní angličtinou zpěváka Alberta Černého tím pověstným „x-faktorem“, kterým se kapela dokázala odlišit od tuctových kytarovek.
Zjednodušeně rozpačitý soud si však deska přece jen nezaslouží. Tím, že skladby pozvolna plynou, skládají se v příjemně nenucený pop-rockový celek, ze kterého vyrázněji vybočují kytarovější songy How Do You Like My Earrings? a Institutions Of The World. Navíc lze na desce najít i několik překvapivých momentů. Jedním z nich je i krásné kostelní finále jinak lehce fádní skladby Too Many Knives.
Zaláskovaná reklama na Aquilu aneb klip ke skladbě Coco.
Kolečka dobře promazaného počinu se zadrhávají hlavně na textech. V popu jistě není tolik potřeba sahat po hlubokomyslných sděleních plných symbolů a metafor. Tématicky se album samozřejmě točí kolem zamilovanosti, ale přeci jen bych jako fanoušek byl vděčnější za něco víc. Lovestory s názvem Coco o svlékání svršků i spodků a zírání do stropu jednoduše nutí ústa, aby se dost zkřivila.
Resumé
Charlie Straight se spřáhli s věhlasným producentem Guyem Fixenem, ale na očekávané zvukové světovosti druhé desky to není příliš znát a debut v tomto ohledu vychází z duelu vítězně. Přes všechny vady na kráse se jedná o nadprůměrný počin, který dokáže spíše nadchnout než urazit.
