Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Vyznání pravicového keynesiánce

  14:10

Milan Sojka byl pravicovým ekonomem, což byla v Česku v uplynulých 40 letech nevděčná role. Jeho práce se však zúročila i v mimořádné knize.

Součástí Sojkovy knihy je i 40stránkový hold, jejž mu vzdali jeho spolupracovníci a současníci – přední čeští ekonomové. foto: Česká pozice

Napsat dějiny ekonomických teorií jako historický a věcný souhrn bývá pracné a vyžaduje to mnoholetý profesionální zájem, čas a možnost komunikovat s rovnocennými odborníky i se studenty. Tedy soustavnou, nikoli jen občasnou pedagogickou činnost. Od prvně jmenovaných jde o to se v diskusi poučit. Případně překonat animozity těch, kdo si myslí, že jsou nezpochybnitelnými autoritami, přičemž vedou jen poziční války.

Je také třeba být zcela oddaným věci, nenechat se odradit, vydržet bez ovlivňování módními či režimními trendy, umět psát vyváženě, dát jednotlivým relevantním názorům prostor odpovídající jejich významu, nepotlačovat podvědomě to, co nemáte v oblibě a být objektivní v čase i ve společenské situaci. Navíc je žádoucí mít před historií a jejími současníky notnou dávku přirozené pokory a současně i kuráže a zdravého sebevědomí.

To vše profesor ekonomie Milan Sojka dokázal v knize Dějiny ekonomických teorií skloubit v čase a prostoru. Vystudoval, inspiroval se, pracoval, dával se odborné obci i novým generacím studentů, působil v mnoha funkcích souvisejících s oborem, napsal souhrnné dílo a jako v antickém dramatu na konci tohoto představení v roce 2009 zemřel na jevišti.

Nevděčná role

Milan Sojka byl pravicovým keynesiánským ekonomem, což byla v Česku v uplynulých 40 letech těžká a nevděčná role. V prvních 20 letech musel čelit takzvané marx-leninské „odborné“ levici. Ve druhých především nově se vylíhnuvším rozhořčeným a přesvědčeným zastáncům „vždy“ pravých názorů. Často šlo o stejné lidi – odborníky na vše momentálně režimní, nejprve z Ústavu marxismu-leninismu a poté i na liberální ekonomii.

Sojka navazuje na kvalitní průlomová skripta Dějiny ekonomických učení z šedesátých let od Miroslava Šmejkala, Jaroslava Petráčka a Věry Šafaříkové i na vlastní publikační činnost včetně například příspěvků do Ekonomické encyklopedie z roku 1984 i na své části z učebnic redigovaných Robertem Holmanem. V nich představoval vyvážený, věcný a neapologetický pilíř.

Milan Sojka byl pravicovým keynesiánským ekonomem, což byla v Česku v uplynulých 40 letech těžká a nevděčná role

Jeho kniha Dějiny ekonomických teorií je vyvážená, objektivní a věcná a může posloužit jako plnohodnotná encyklopedie. Sojkův keynesiánský odkaz může v dnešním krizovém vývoji světové ekonomiky a politiky pomoci vyřešit národohospodářský marasmus. Měl však věnovat větší pozornost mezinárodní, nadnárodní a světové ekonomice, globalizaci i pokusům o globální a regionální politickou a ekonomickou nadvládu. Tyto trendy ovlivňují funkčnost a přesvědčivost národních modelů růstu, přestože ten přestává být dnes posvátnou krávou, i vývoj národních ekonomik.

Katedra Světové ekonomiky Vysoké školy ekonomické v Praze byla zlikvidovaná již v době, kdy na ni Sojka jako student nastupoval. Pro doplnění zmiňuji z české literatury Josefa Tauchmana a jeho knihu Nástin teorie ekonomického komplexu ve světové ekonomice. Součástí Sojkovy knihy je i 40stránkový hold, jejž mu vzdali jeho spolupracovníci a současníci – přední čeští ekonomové. Jeden příslušníka mladší generace píše: „Profesor Sojka reprezentoval postkeynesiánský směr i v době, kdy u nás byl Keynes nepopulární a mnozí z nás se na té vlně jako studenti též vezli.“ Všechny generace nazývají knihu Opus magnum. To se každému nepodaří.

Od antiky po současnost

Kniha je strukturovaná časově a směrově do 20 kapitol – od antiky až po současnost, v níž se Sojka věnuje zejména laureátům Nobelovy ceny za ekonomii. V první kapitole pak postupuje od ekonomického myšlení k ekonomické vědě, zkoumá hospodaření domácnosti a zabývá se ekonomií v politickém řádu. Probírá zejména Xenofónův spis Oikonomikos a Aristotelovo dílo, například Etiku Nikomachovu, která již pojednává o penězích a o ekvivalenci směny.

Aristotelovu „ekonomiku“ a „chrematistiku“ (zbožně peněžní hospodářství) rozvíjejí ve středověké katolické scholastice, jíž je vlastní etický přístup k ekonomickým jevům a procesům, zejména tomisté. Scholastici dělí nabývání majetku vzhledem k dopadu na společnost na přirozené a nepřirozené a prioritní pro ně bylo formulování pravidel etického chování v souladu s křesťanstvím. Naše společnost se ocitá na opačném konci.

Významným představitelem této školy je Tomáš Akvinský, jehož koncept spravedlivé ceny však nesklouzává k povrchním nákladovým principům jejího stanovení. Pozdní scholastikové pak formulovali základy kvantitativní teorie peněz, které považovali za zboží, kvůli řešení dopadů přílivu drahých kovů do Evropy, zejména do Španělska. Sojka dál postupuje od merkantilismu až ke kamerálním vědám v habsburských částech Evropy.

Druhá kapitola zachycuje formativní období klasické politické ekonomie a proces přechodu od národního merkantilismu k francouzské fyziokratické škole včetně Ekonomické tabulky Françoise Quesnaye. Ten obhajoval přirozený řád a formuloval slavné heslo klasických liberálů „laissez faire, laissez passer“ (nechte nás konat). V části, jež se týká skotského osvícenství, píše Sojka například o rozpracování kvantitativní teorie peněz Johnem Lockem a Davidem Humem. Ten přichází s premisou neutrality peněz, přičemž rozlišuje krátkodobý a dlouhodobý efekt.

Klasická politická ekonomie

Pojednání o klasické politické ekonomii představuje jednou z klíčových kapitol knihy. Vzniká věda o tvorbě a rozdělování bohatství vycházející z představy přírodních zákonů definovaných Isaacem Newtonem. Ztotožnění přírodních a ekonomických zákonů tvoří základ klasického liberalismu.

Geniální fyzik Newton pracoval téměř půl života jako ekonom, manažer a národohospodář královského mincmistrovského úřadu a byl u zrodu moderní zlaté měny. Hlavní postavou kapitoly však je skotský filozof a ekonom Adam Smith a jeho kniha Pojednání o podstatě a původu bohatství národů – první systematický výklad politické ekonomie.

Smithovu pojmu „neviditelná ruka trhu“ však předcházel jeho první spis Teorie mravních citů. I proto je třeba jeho dílo studovat postupně – jak psal své knihy. Dle Smithe dělbu práce ve společnosti omezuje velikost národního trhu a objevují se v něm první výzvy k mezinárodnosti a dnešní globalizaci, přičemž se opírá o svou teorii absolutní výhody.

Geniální fyzik Newton pracoval téměř půl života jako ekonom, manažer a národohospodář královského mincmistrovského úřadu

David Ricardo, který na začátku 19. století fakticky založil britský zlatý standard i moderní politickou ekonomii, pak v kapitole otvírá řadu velkých ekonomů, mezi nimiž Sojka uvádí i Thomase Malthuse. Ricardo přidává do politické ekonomie například teorii komparativních výhod a přisuzuje se mu i spor bankovní a měnové školy prostřednictvím zlaté směnitelnosti libry. Francouzský ekonom Jean-Baptiste Say interpretuje Smithe a formuluje sporný zákon trhů. Anglický filozof John Stuart Mill pak přehlídku ekonomů klasické politické ekonomie uzavírá. A současně zpochybňuje jednu svou koncepci – nekonkurenčních skupin.

Socialistické myšlení

Na 20 stranách čtvrté kapitoly popisuje Sojka socialistické ekonomické myšlení a marxistickou politickou ekonomii od utopického socialismu přes Karla Marxe a jeho teorii nadhodnoty až po salónního marxistu z 20. století Paula Sweenyho. Ten například marně usiloval o syntézu protikladů Marxe a anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese. Určitou blízkost Keynesovi představuje svými teoriemi růstu polský marxistický ekonom Michal Kalecki. Sojka věcně popisuje a vyhodnocuje marxistický přístup k ekonomii, která v naší zemi značně ovlivnila mnoho generací, a proto je dobré si tuto kapitolu přečíst.

Německou historickou školu vycházející z německé klasické filozofie, zejména Immanuela Kanta a Georga Wilhelma Friedricha Hegela, reprezentuje například Friedrich List. Ten ve svém starším období vychází z myšlenky specifické národní politické ekonomie, národních výrobních sil včetně jejich součásti národního ducha. Dle Sojky jeho konceptu stadií hospodářského vývoje „měly zásady hospodářské politiky odpovídat dosaženému stadiu hospodářského vývoje, čímž zpochybňoval existenci obecných ekonomických zákonů“.

Nedávné úsilí Světové banky zavádět své „jediné správné cesty“ hospodářského rozvoje v Jižní Americe, divoké střední a východní Evropě a v Asii výsledky a důsledky hovoří ve prospěch staršího Listova období. Mladší německou historickou školu zastupují zejména Max Weber, Werner Sombart a Artur Spiethoff.

Marginalistická revoluce

Sojka se pak zabývá změnou paradigmatu v ekonomickém myšlení, marginalistickou revolucí, z níž vzniká neoklasická ekonomie. Té se věnuje v sedmé kapitole a píše: „Neoklasická ekonomie i ekonomická teorie rakouské školy se zaměřily na zkoumání principů chování mikroekonomických (domácností a firem). V tomto pojetí se ekonomická věda změnila v teorii o rozhodovacích procesech v podmínkách vázanosti. Až do druhé světové války trpěla… nedostatečně rozpracovanou makroekonomickou teorií.“ Tedy teorii mezního užitku, mezní produktivity a marginální analýzy.

Cambridgeskou školu reprezentují například Alfred Marshall, Arthur Pigou i teorie dílčích rovnováh. S těmito ekonomy je spojovaná takzvaná cambridgeská teorie peněz, jež se vyznačuje jejich dlouhodobou neutralitou. Lausanneská škola přivádí na scénu Johna Hickse, Vilfreda Pareta, Leóna Walrase a další ekonomy.

Ze švédských marginalistů je třeba zmínit Karla Gustava Cassela, významného odpůrce znovuzavádění zlata do měnových systémů. Zavádí však pojem časových zpoždění mezi budováním a využíváním investic a princip akcelerátoru a zkoumá vliv finanční sféry na prohlubování hospodářských výkyvů během cyklu. Díky poslední zmíněné teoretické inovaci by se mohl stát prognostikem světových finančních trhů a globální ekonomiky od roku 1987 do současnosti.

Rakouská škola

V osmé kapitole se Sojka věnuje rakouské a neorakouské škole, jež v nedávné době ovlivňovala hospodářskou politiku. Ta víc využívá přírodní vědy, kauzalitu a kazuistiku a odmítá matematické metody zavedené neoklasickými ekonomy. Hlavními představiteli této školy jsou Ludwig von Mises a Friedrich August von Hayek, aniž by byl snižován význam ostatních jejích členů. Dle Misese a Hayeka se spontánní řád a sociální inženýrství vylučují a jejich kritika centrálně plánované socialistické ekonomiky patří k základním východiskům. Totéž platí pro monetární teorii hospodářského cyklu.

Dílo rodáka z moravské Třeště Josepha Schumpetera, o němž Sojka dále píše, je skutečně původní. Byl kmotrem ekonometrických metod a prosazoval je. Zabýval se i teorií hospodářského cyklu, dezintegrací a samolikvidací kapitalismu a dematerializací vlastnictví. Používání matematických metod poskytlo za normalizace v bývalém Československu mnoha ekonomům prostor k bádání a publikační činnosti bez rizika.

Schumpeter přešel od stacionární rovnováhy k dynamické v důsledku aktivní činnosti podnikatelů – tvůrců inovací. Dle Sojky „budoucnost ekonomiky tedy není striktně predeterminována. Je vytvářena zejména tvůrčími aktivitami podnikatelů, tvůrců inovací.“ To dobře osvětluje dnešní českou podnikatelskou scénu. Důraz na Kondratěvovy cykly je i dnes aktuální. Schumpeterova teorie endogenní povahy peněz také pracuje s jejich neutralitou.

Institucionalismus a ordoliberalismus

Institucionalismus, jemuž se Sojka věnuje v desáté kapitole, je jeho vědeckým oblíbencem. A v souvislosti s ním zmiňuje Gunnara Myrdala a Johna Kennetha Galbraitha, jehož ideologická „přípustnost“ skončila v bývalé ČSSR poté, co pochválil výhody americké polní uniformy ve vietnamské válce.

Z kapitoly o ordoliberalismu je třeba citovat myšlenku, že „dobrý hospodářský řád nevznikne sám od sebe, musím být vypěstován“ a uvést šest základních principů soutěžního řádu: primát měnové politiky, volné trhy, soukromé vlastnictví, smluvní svoboda, ručení a stálost hospodářské politiky.

Dle Erharda „se má zasahovat pouze tam, kde problém vznikl a jen v nezbytných případech, když lidé sami nejsou schopní se o sebe postarat“

Je však nutné zmínit i německého ekonoma, politika, ministra financí, spolkového kancléře a tvůrce hospodářského zázraku a trvale robustní výkonnosti německé „lokomotivy“ Ludwiga Erharda a jeho koncept sociálně tržního hospodářství s křesťanským principem solidarity a současně subsidiarity. Dle Erharda „se má zasahovat pouze tam, kde problém vznikl a jen v nezbytných případech, když lidé sami nejsou schopní se o sebe postarat“.

Keynesiánství

Ve dvanácté až čtrnácté i v devatenácté kapitole se Sojka zabývá keynesiánstvím, neokeynesiánstvím, postkeynesiánstvím i novou keynesiánskou ekonomií. John Maynard Keynes, který byl po právu zvolen nejvýznamnějším ekonomem 20. století, je neopominutelnou součástí moderních společenských věd. Jeho kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936, anglosasky vtipné slovní přestřelky s Winstonem Churchillem o zlatém standardu a celé dílo včetně společného otcovství bretton-woodského systému Mezinárodního měnového systému si zaslouží víc pozornosti než jen formou „obsahu telefonního seznamu“.

Totéž platí pro práce jeho následovníků, jako je Roy Forbes Harrod, Evsey David Domar, Nicholas Kaldor či Joan Robinsonová, a jejich modely ekonomického růstu. Zmínit je třeba i sovětského ekonoma z dvacátých let 20. století G. A. Feldmana, jenž se stal obětí stalinských čistek a popsal prvky keynesiánského světa před knihou Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Spojením Keynesovy makroekonomie, neoklasické ekonomie a mikroekonomie vzniká velká neoklasická syntéza, již rozvíjejí například John Hicks, Kenneth Arrow či Gerard Debreu s východisky v teorii rovnováhy. Ekonom James Tobin pak rozpracoval neokeynesiánské teorie peněz či portfolia, čímž přispěl k rozvoji teorie finančních trhů.

Ponaučení

Ponaučení, jež vyplývá z Keynese, platilo v době velké hospodářské krize ve třicátých letech a platí i za dnešní globální hospodářské a institucionální krize. Odříkat se dnes keynesiánství představuje národohospodářský hazard. A Sojka poskytuje vyvážený a nepředpojatý přehled před dalším hlubším studiem. V této souvislosti je však třeba připomenout i knihu keynesiánce Paula Samuelsona Ekonomie, jež více než 60 let slouží jako základní učebnice.

Starší postkeynesiánci odmítali teze o neutralitě měny, přílišné antiinflační zaměření monetární politiky a takzvané cílování inflace, jež je postkeynesiánské a víc než deset let charakteristické pro činnost České národní banky (ČNB). Prosincová diskuse v Bance pro mezinárodní platby v Basileji, kterou interpretoval viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, toto odmítání potvrzuje.

Zajímavým prvkem nového ekonomického sytému jsou asymetrické informace, neúplné trhy, nedokonalá konkurence a koordinační selhávání. V této souvislosti Sojka zmiňuje nositele Nobelovy ceny a bývalého hlavního ekonoma Světové banky Josefa Stiglitze, který novou keynesiánskou ekonomii trvale ovlivnil.

Monetarismus

V dalších kapitolách Sojka píše o neoricardovské ekonomii a francouzské sociologické škole. Větší pozornost je však třeba věnovat sedmnácté kapitole, která pojednává o renesanci neoklasické ekonomie po druhé světové válce a monetarismu. Především proto, že byly protipólem neokeynesiánství a úspěšným východiskem z vyčerpanosti ekonomických nástrojů britských labouristů i amerických demokratů. Současně však posunuly možnosti dynamické expanze národních ekonomik až na okraj současné globální ekonomické krize.

Dogmatické trvávání na jedné nebo druhé doktríně nyní brání nalézt soudné východisko pro praktickou hospodářskou politiku na obou stranách Atlantiku. Monetarismus Miltona Friedmana a jeho víra v samoregulační schopnosti tržního mechanismu, neviditelnou ruku trhu, byly hospodářsko-politickým úspěchem. Neokonzervativní modely, reaganomie a thatcherismus, jež z toho vznikly, byly úspěšné nejen ekonomicky, ale i v tom, že ukončily trauma druhé poloviny 20. století studenou válku.

Milan Sojka pracuje otevřeně a instrumentálně s deklarovaným faktorem „morálního hazardu“, který se ve světové ekonomice destruktivně projevil v nedávné době

Přinesly snižování daňové zátěže, deregulaci všeho možného a odstraňování výstřelků státu blahobytu. Tyto přesuny v hospodářské teorii i praxi však rozkymácely spontánní řád do příliš velkých amplitud, s nimiž si Evropská unie ani americké administrativy kromě vrhání krátkodobých a finančně nákladných záchranných kruhů nevědí rady.

Friedmanův přínos je gigantický. Oživil kvantitativní teorii peněz a její aplikace v monetární politice, což byly impulsy par excellence. Sojka, který o Friedmanovi napsal knihu, to potvrzuje.

Hypotéza racionálních očekávání

Na monetarismus navazuje neomonetarismus, škola racionálních očekávání. Přináší znovu problém krátkodobé neutrality peněz a dospívá k jejich superneutralitě. Sojka používá termín nová klasická makroekonomie a hypotézu racionálních očekávání přisuzuje Johnu Muthovi. Připouští náhodné chyby, jejichž systematickému opakování zabraňuje ponaučení. Dle Sojky „hypotéza převádí nejistotu na riziko, abstrahuje od historického času a s časovou dimenzí pracuje jen jako s logistickou konstrukcí“.

Sojka končí přehledem nových institucionálních směrů v ekonomii, jež zdůrazňují vlastnická práva a transakční náklady. A definuje člověka na základě smluvních vztahů. Ovlivňuje ho sice asymetrie informací a obecná nejistota, ale vždy jedná záměrně. Sojka ve své teorii používá pojem kultura v jeho širším smyslu – etika, zvyklosti a souhrn uznávaných hodnot „umožňující predikovatelnost chování jednotlivců a zajišťující kontinuitu společenského vývoje“.

Sojka pracuje otevřeně a instrumentálně s deklarovaným faktorem „morálního hazardu“, který se ve světové ekonomice destruktivně projevil v nedávné době a zpětně vytvořil „potřebu“ nadsazeného a hypertrofovaného úsilí o hyperregulaci všeho. Toho se však již Sojka nedožil.

Dějiny ekonomických teorií
AUTOR: Milan Sojka
VYDAL: Havlíček Brain Team, Praha 2010
ROZSAH: 544 stran

Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč
Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč

Každý týden můžete získat zajímavé balíčky od značek Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč. Hrajte s námi a získejte hlavní výhru, balíček s...