Legendární rocková skupinu Olympic dotáhla svou kocábku k dalšímu významnému milníku a vyjela na turné k příležitosti padesátého výročí vzniku kapely. Gratulujeme a přejeme pevné zdraví, vnucuje se však otázka, jakou to má ještě cenu?
Nikdo sice nemá právo říkat jakýmkoli muzikantům, aby pověsili svoje fidlátka na hřebík a odešli do zasloužené hudební penze, ale moudrost spočívá i v tom, že interpret tento moment včas pozná a odejde v nejlepším. Nedávno tak učinil třeba Daniel Landa, jeden z komerčněji nejúspěšnějších českých zpěváků posledních dvaceti let, ačkoli ve svých čtyřiačtyřiceti letech zrovna nemá věk pro hudební důchod.
„Mám pocit, že mé zpívání přestalo dávat logiku. Když teď třeba vidím, kolik lidí volilo komunisty, tak si říkám:‚Zpíváním téhle zemi evidentně moc nepomáhám, takže bude lepší zmizet v zahraničí a získat tam slávu a peníze, se kterými pak můžu pomáhat smysluplněji‘,“ řekl Landa v rozhovoru pro Magazín DNES.
Můžeme se mu smát, sebereflexi mu však upřít nelze. V případě kapely Olympic se ale nedá ubránit dojmu, že okamžik důstojného odchodu ze scény tak trochu zaspala.
Jistě, kapelu i po letech baví hrát, navíc je určitě také baví peníze fanoušků, které koncerty také stále ještě kupodivu baví. Úvodní koncert jejich turné navštívily čtyři tisícovky posluchačů a diváků. Žít však jen ze zásluh a lesku dávno odvátého časem není dobré pro žádného interpreta, jelikož se jeho kariéra v určitém momentě prostě a jednoduše zlomí v uměleckou hrabivost. Za posledních dvacet let nevydala totiž jedna z nejstarších českých rockových kapel snad jediné silné album. Vrcholem tohoto období budiž kvalitativně rozkolísaná a spíše vlažná Sopka z roku 2007.
Zato skupina stihla fanoušky během stejné doby zahltit téměř padesátkou „bestofek“, živáků a reedicí starších desek. Vše by bylo v pořádku, pokud by objevovala i po všech těch dekádách nová zákoutí své tvorby (nebo minimálně držela laťku pořád stejně vysoko), jako třeba Neil Young, Leonard Cohen a další, což je bohužel tou méně realistickou variantou, která se nevztahuje na partu okolo Petra Jandy.
Ta podle vlastních slov chystá na příští rok nové album. Dá se však čekat, že ze sebe Olympic ještě vyždímou něco z toho nejlepšího? Vzhledem k nedávno vydané skladbě My už jiný nebudem se dá spíše říci, že nikoli. „Směšný se zdá/že chcem jít dál, jen bůhvíkam/tak mi to věř,“ zpívá Janda pateticky a člověk vlastěn neví, jestli má Olympic za jejich buldočí povahu obdivovat, nebo litovat.
Klip My už jiný nebudem.
Chodí někdo na koncerty Olympic i z jiných důvodů než jsou nostalgie či donucení (v případě že, jeho bližní tam jde a bez vás by to určitě nezvládl?) Možná ano, ale moc takových lidí nebude. Samozřejmě, že by mě každý fanoušek kapely poslal minimálně do háje, ale je docela přirozeným jevem, že nostalgicky zamilovaným ultras chybí něco, čemu se říká kritický pohled na věc, zdravý odstup či schopnost uvažovat v souvislostech.
Lze samozřejmě namítnout, že podobně jako Olympic „přetahují“ i Rolling Stones, Deep Purple a další. Ano, souhlasím s tímto tvrzením. Proto jsem také rád, že existují kapely jako Pink Floyd, které nechtějí žít jen ze své značky. Comeback - byť i třeba v nekompletní sestavě - rezolutně odmítají a odůvodňují to právě tím, že už nemají svým fanouškům co nového nabídnout.
Olympic jsou zkrátka rockeři ze staré školy, kteří mají to nejlepší (zejména trilogii alb Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř) už nějakou tu dekádu za sebou a ztratili přímý kontakt se současnou hudbou (což Janda předvedl i svým vystoupením v květnovém Hyde parku) a vzhledem k angažovanosti Petra Jandy v Ochranném svazu autorském snad i s dobovou realitou.
Je škoda, že kapela, která svého času táhla českou rockovou hudbu kupředu a o které napsal Allen Ginsberg po jednom z koncertů v Lucerně oslavnou báseň, rezignovala na uměleckou podstatu hudby a dále žije jen z časů minulých.
