Vlak dezintegrace již opustil nádraží v Bruselu

Západoevropané důvěřují spíše svým vládám než Bruselu. Většina Východoevropanů až dosud zase více unijním úředníkům než vlastním vládám, protože jsou méně zkorumpovaní a kompetentnější. Migrační krize tyto postoje obrátila. Na Západě se šíří pocit, že národní vlády nekontrolují hranice a nezajišťují vnitřní bezpečnost. Na Východě se naopak prosazuje přesvědčení, že vlastní politické reprezentace navzdory skepsi k jejich důvěryhodnosti a kompetentnosti hájí národní zájmy.

Projekt Evropské unie spočívá v představě, že lidstvo se vyvíjí k demokratické a tolerantní společnosti. Migrační krize ukázala, že to platí jen za příznivých okolností – Evropa je po roce 2015 jiná než před ním. Unie čelí několika krizím, které ji rozdělují. Krize eurozóny ji dělí na sever a jih. Brexit ztělesňuje větší, nebo menší integraci a tvrdé jádro proti periferii. Ukrajinská krize dělí Evropu na ty, kdo se chtějí postavit Rusku, a na ty, kdo s ním spíše chtějí kompromis.

Důsledek migrační krize

Rozdělení na západ a východ, které se znovu objevilo v důsledku migrační krize, ohrožuje EU. Její postkomunistická část je nejen ekonomicky slabší, ale ani do intelektuální diskuse nepřináší mnoho podnětů. Asi nejznámějším hlasem z bývalého východního bloku je slovinský levicový filozof Slavoj Žižek. Liberálním příspěvkem je bulharský politolog Ivan Krastev a jeho kniha Europadämmerung (Soumrak Evropy).

Podle Krasteva není z hlediska Západu hlavním problémem snaha Východoevropanů postavit ploty a zabránit uprchlíkům překročit hranice Evropy, ale že jim nic nedluží. Postmoderní uspořádání západní Evropy možná již pokročilo a vyhovuje jí natolik, že ho ostatní nemohou následovat. Internet pak nabízí obrovské množství vizuálních dojmů, jak to v této části světa vypadá, a proto je pro stále více lidí jednoduší změnit místo pobytu než ovlivnit politické poměry ve vlastní zemi.

Globalizace změnila svět v globální vesnici, jež ale není oproštěna od srovnávání, nikoli však jejích obyvatel se sousedy, ale s fotografiemi o způsobu života nejbohatších lidí na Zemi. Cesta do Evropy je dnes mnohem přitažlivější než jakákoli ideologie v minulosti. Migrační pohyb ale vyvolává stejně jako každá akce reakci – vzestup populistických stran je demokratickým projevem nedemokratických tendencí.

Liberální elity versus populistická hnutí

Migrační krize ukazuje, že zásadní společenské otázky zemí z bývalého sovětského bloku po pádu komunismu stále nejen stále nebyly zodpovězeny, ale že se i změnila jejich podstata. Hlavní význam migrační krize spočívá nejen ve změně pohledu na budoucnost, ale i v přehodnocení minulosti. Podle Krasteva proto nepředstavuje jen jednu z dalších zkoušek EU, ale stejný zlom, jakým bylo pro USA 11. září 2001.

Ve střetu liberálních elit a populistických hnutí hraje hlavní roli neschopnost a neochota elit akceptovat migrační krizi a s ní spojené problémy k politické diskusi a jejich zatvrzelost v tom, že přináší všem prospěch. Tento postoj způsobil, že pro mnohé Evropany se liberalismus stal synonymem pro pokrytectví. Liberální tolerance k migraci rovněž ignoruje fakt, že lidská práva něco stojí, a proto jejich dodržování nelze oddělit od ekonomických možností státu.

Východoevropané mají navíc zkušenost s neúspěšnou integrací romské menšiny do většinových společností a z novodobých dějin vědí, že tendence ve střední a východní Evropě většinou nevedou ke stabilním demokratickým společnostem, ale k zániku států a národních společenství.

Paradoxní volba

Východoevropané paradoxně volí populistické strany a euroskeptická hnutí, přestože si podle průzkumů veřejného mínění klady EU uvědomují. Navíc jsou přesvědčeni, že Brusel zkrotí autoritativní výstřelky a nedopustí, aby východoevropské země opustily demokracii. Záchranná síť EU umožňuje iliberálním politikům stále větší odchylky a voličům ventilovat svou nespokojenost a zklamání protestní volbou.

Demokracie nespočívá jen v právu většiny vládnout, ale i v ochraně a dodržování práv menšin, přičemž moc je předávána nenásilně a regulovaně. Zapomíná se však, že liberální demokracie nenabízí absolutní a definitivní vítězství, pouze umožňuje občanům svobodu, ale zároveň se cítí bezmocní, a vnímají, že jejich hlas nemá cenu. Tento aspekt hraje hlavní roli v přitažlivosti populistických hnutí, která nenabízejí nic jiného než vítězství, například Francii Francouzům.

Dělba moci je podle populistů jen alibi liberálních elit, proč nedodržovat předvolební sliby. Populisté nabízejí, co liberální demokracie nemůže nikdy poskytnout – pocit vítězství, které většině umožní dělat si, co si usmyslí. Hnací silou je přesvědčení, že sice mají nárok vládnout, protože představují většinu, ale nikdy poslední slovo, z čehož viní liberální demokracii.

Otázka důvěry

Brusel se domnívá, že odcizení od evropského projektu je důsledkem špatné komunikace. Podle Krasteva spočívá v krizi meritokratické společnosti. Vláda odborníků nevede k větší sociální soudržnosti, ale nejednotnosti. Obzvlášť pro ty, kdo tvrdě bojují o zachování své životní úrovně, je nesnesitelné tvrzení takzvaných expertů, že pracují více než ostatní. Neliší se však exkluzivním vzděláním nebo nadprůměrnými finančními prostředky, ale životem ve vlastním světě, který má jen málo společného s tím většiny.

Odborníci se dnes podobají žoldákům či fotbalistům putujícím z klubu do klubu podle finanční nabídky. Začnou-li však kluby prohrávat nebo ekonomika stagnovat, bývají bez milosti zavrženi – protože nemají žádná osobní pouta k místu působiště, v případě neúspěchu okamžitě končí. Tyto hvězdy lze obdivovat, ale není žádný důvod je litovat.

Pro elitu je úspěch mimo hranice své země důkazem schopností, pro mnohé jejich velká mobilita důvodem skepse. Občané svým vůdcům důvěřují nejen kvůli kompetenci a schopnostem, ale i proto, že v případě krize okamžitě nezmizí ze scény. Tím se liší současné kosmopolitní elity od těch aristokratických, které byly odpovědné za rodinný majetek spojený s mnoha povinnostmi.

Komunistické elity sice žily na úkor většiny, ale jejich způsob života byl spojen s daným územím, a proto ho neopouštěly. Podle historika Stephena Kotkina z Princetonské univerzity nebyly na rozdíl od globálních meritokratických neloajálních elit exitovými elitami. Nové globální elity jsou vychovávané k vládnutí, nikoliv k obětování se. Jejich děti nikdy nebojují a neumírají ve válkách a nezávisejí na státním školství a zdravotním systému, v důsledku čehož nesdílejí pocity společenství.

Obnovené pouto

Reakcí populistů je loajalita k etnickým, sociálním nebo náboženským částem společnosti. Neslibují odměnu podle výkonu, ale solidaritu a spravedlnost. Na rozdíl od meritokratických elit, které považují společnost za školu, v níž premianti soupeří o nejlepší stipendia, zatímco ostatní končí na ulici, považují společnost za rodinu, jejíž členové si pomáhají, protože mají něco společného. V podstatě jde o novou nacionalizaci elit.

Populisté nenabízejí záchranu, ale setrvání i v těžké době. Mase, jež nevládne cizími jazyky, ani není mobilní, neposkytují kompetenci, ale intimitu. Slibují, že obnoví pouto národa a elit, a tento slib v dnešní Evropě stále více lidí přitahuje. Krastev analyzuje současné pnutí mezi elitami, populisty a frustrovanými voliči, přičemž je velkým pesimistou. Podle něho již vlak dezintegrace opustil nádraží v Bruselu a důsledkem nemusí být válka, ale chaos a mezinárodní bezvýznamnost Evropy.