Vládce temných sil nacisty ani komunisty nepokořil

Hermetik Jiří Arvéd Smíchovský byl katolík a svobodný zednář, student teologie a satanista, badatel okultní literatury i účastník nesčetných pijatik. Tento „novodobý Faust“ sice spolupracoval s nacistickou i komunistickou tajnou policii, ale byl i několikrát vězněn, přičemž ho spoluvězni považovali za kolaboranta bez mravních zásad.

Radan Wagner 9.11.2016
Jan Poláček, Malostranský ďábel. Život a smrt mága dr. Smíchovského. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Poláček, Malostranský ďábel. Život a smrt mága dr. Smíchovského. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Jan Poláček, Malostranský ďábel. Život a smrt mága dr. Smíchovského.

Kniha Jana Poláčka Malostranský ďábel. Život a smrt mága dr. Smíchovského popisuje dramatické události z první poloviny 20. století. Vycházejí nejen z archivních dokumentů, ale i z rozhovorů s dosud žijícími pamětníky z blízkosti kontroverzní osobnosti v době nacismu a komunismu.

Hlavní postavou příběhu je Jiří Arvéd Smíchovský (1898–1951) a fakta i svědectví jsou přetavena do stručných, ale úderných vět evokujících atmosféru nešťastného střetu člověka, učence a posléze vyznavače černé magie – novodobého Fausta. Malostranský ďábel, Malostranský vrah či Ďáblův přítel, zněly titulky v poválečných médiích.

Tento dvojnásobný doktor, významný český hermetik a polyglot s famózní pamětí se stal přes noc „nepřítelem lidu“. Dav potřeboval oběť k uchlácholení vlastního pošramoceného svědomí a každý, kdo vyčníval, byl vhodným adeptem pro lynč. Doktor Smíchovský však byl skutečně problematickou, i když ani zdaleka jednoznačnou postavou.

Fascinace vzděláním

Poláček líčí dvojportrét člověka a zlomové doby osobitě, ale důvěryhodně, a skládá střípky ze života muže, jímž stále více zmítalo vnitřní zacílení. Smíchovský byl nadprůměrně inteligentní potomek váženého pražského rodu se zájmem o okultní vědy, a také doktor filozofie i práv. Jeho osud je spjat s nenápadným, dosud stojícím domem U zlaté lodi na rohu pražských ulic Letenská a U Lužického semináře, který koupila jeho patricijská rodina a má ponurou minulost – mimo jiné hostinec, jejž navštěvoval lupič Babinský.

Smíchovského od mládí fascinovalo (sebe)vzdělávání, za které byl ochotný obětovat cokoliv – vedle studijních oborů to byly světové i starověké jazyky a okultní nauky, respektive esoterismus

Smíchovského pouť začíná v Praze roku 1931, kdy se vrátil z neúspěšného, předčasně ukončeného studia teologie v Římě a nastoupil v Praze jako advokátní koncipient. Nenápadným úředníkem se však nikdy nestal. Již tehdy byl podezříván, že je tajným jezuitou a svobodným zednářem. Navíc později o něm nacističtí okupanti zjistili, že se stal agentem italské, fašistické tajné policie.

Smíchovského od mládí fascinovalo (sebe)vzdělávání, za které byl ochotný obětovat cokoliv – vedle studijních oborů to byly světové i starověké jazyky (ovládal jich dvanáct) a okultní nauky, respektive esoterismus. Hodně také četl, vedl bohémský život a věnoval se pitkám. Jeho obrovská a neustále se rozrůstající knihovna a nekonečné debaty ve vinárnách se mu staly vášní, v nichž se stále více ukazoval jako znalec esoterních nauk, které navíc začal osobně praktikovat ve sklepeních svého domu.

Mimořádné schopnosti „Fausta Smíchovského“ děsily a současně zajímaly tajnou policii – nejprve nacistickou a následně komunistickou. Aby byl zlomen a získán ke spolupráci, dostává se tento uznávaný, respektive odsuzovaný vládce temných sil několikrát do vězení, v němž ho okolí i spoluvězni považují za zaprodaného (nastrčeného) kolaboranta bez mravních zásad.

Úžasná paměť

Poláček odvíjí příběh od konce. Začíná jej rokem 1951, kdy Smíchovského ve věznici na Mírově ubil jeden ze „zaúkolovaných“ bachařů. Milan Nakonečný, znalec českého hermetismu, o ukončení života Smíchovského napsal: „Všichni ho opustili, je jen zneužíván, jeho osobní identita je hluboce otřesena, neboť nikdy nechtěl být tím, kým se nakonec stal, vězněm–udavačem, jímž všichni opovrhují a který je nakonec zavražděn, když ztratil svou jedinou oporu v komunistickém estébákovi, který tak jako on dohrál svou roli.“

Smíchovský byl obdařen úžasnou pamětí. Dokázal přesně citovat rozsáhlé pasáže nejen za světové filozofické, politické a teologické literatury, ale i z beletrie.

Poláček líčí proměnu a utrpení muže pod tlakem nemilosrdného politického soukolí. Mimořádný jedinec je nevyhnutelně konfrontován s průměrnou masou a s fanatiky, kteří ji chtějí ovládat. Již na počátku třicátých let měl Smíchovský gigantické vzdělání a byl obdařen úžasnou pamětí, která ho však zahubila.

Dokázal přesně citovat rozsáhlé pasáže nejen za světové filozofické, politické a teologické literatury, ale i z beletrie. Znal prý zpaměti v originále celou Danteho Božskou komedii, která ho fascinovala. Kromě toho byl vynikajícím kabalistou a theurgem praktikujícím náročné seance.

Příklon k černé magii

Řízením osudu i kvůli nemožnosti dostudovat římskou teologickou fakultu se Smíchovký stále vehementněji přiklání k černé magii. Ve sklepení domu U Zlaté lodi provádí démonické akce, při kterých mu občas asistoval bělogvardějský emigrant – carský kapitán Muchin – i neblaze proslulý zasvěcenec de la Cámara.

(Tento autor pozoruhodné knihy Isis, královské potěšení vydané roku 1943 i novodobý dandy je další záhadou českých hermetiků. Potomek starodávného španělského rodu, plným jménem hrabě Felix Achille de la Cámara, byl stoupencem Frankova režimu a za protektorátu se objevoval veřejně v uniformě SA. V průběhu Pražského povstání – 8. května 1945 – však přišla jeho krutá smrt. Skupina národních gardistů ho vylákala z jeho bytu v Míšeňské ulici, „zatkla“, vyvlekla na Kampu a za živa upálila.)

Řízením osudu i kvůli nemožnosti dostudovat římskou teologickou fakultu se Smíchovký stále vehementněji přiklání k černé magii. Ve sklepení domu U Zlaté lodi provádí démonické akce.

Smíchovský, jak ukazuje Poláček, byl rozporuplnou osobou: katolík a svobodný zednář, student teologie a satanista, badatel okultní literatury i účastník nesčetných pijatik. V roce 1938 se připojuje k manifestacím proti Mnichovu, ale pak jako velitel fašistické úderky zaútočí na vinohradskou synagogu – údajně jen proto, že se chtěl zmocnit cenných knih, které v ní byly uloženy.

Poláček také popisuje jedinečný experiment Smíchovského, kdy se výjimečně více zmiňuje o průběhu rituálů černé magie a objevuje se Jan Kefer, jedna z největších nezištně aktivních postav tuzemského okultního esoterismu západního typu, tedy hermetismu, jež měla magií změnit k lepšímu celou společnost či svět.

Okouzlení Janem Keferem

Kefer byl humanista a vlastenec a nikdy se nenechal zlomit nacistickými metodami. Přednášky, které pronášel zpaměti, i jeho monumentální dílo Syntetická magie i práce pro hermetický spolek Universálie neměly v těchto kruzích obdoby. Také Smíchovský byl Keferem okouzlen a kvůli své posedlosti poznáním se zúčastnil čtyřčlenné unikátní „operace“ pod Keferovým vedením, která měla změnit chod dějin – ovlivnit či zcela zničit Adolfa Hitlera.

Kefer uvádí na veřejné přednášce v roce 1938 své pojetí theurgie: „Pozdějším vývojem okultismu ztotožňuje se theurgie s magií evokační, a proto můžeme čísti ve všech moderních dílech o okultismu, že theurgie je umění vyvolávati démony a anděly. Tato definice je naprosto nesprávná.

Smíchovský byl Janem Keferem okouzlen a kvůli své posedlosti poznáním se zúčastnil čtyřčlenné unikátní „operace“ pod Keferovým vedením, která měla změnit chod dějin – ovlivnit či zcela zničit Adolfa Hitlera

Proto, máme-li správně pochopiti, co theurgie je, musíme si rozděliti jednotlivé hermetické vědy. Víme, že existují podle hermetických pravidel tři světy, populárně řečeno: svět hmotný neboli fyzický, svět astrální neboli duševní a svět božský neboli duchovní. Alchymie je dokonalé zvládnutí hmoty, magie je nauka o dokonalém zvládnutí světa duševního neboli astrálního. Theurgie je nauka o zvládnutí světa duchovního neboli božského.“

Kefer dosáhl zejména v astrologii takového mistrovství, že se o něho začali zajímat i v zahraničí. Zřejmě se o něm dozvěděl i Hitler, o němž se říká, že svůj život i činy řídil podle rad astrologů. Kefer však odolal obrovskému tlaku jeho spolupracovníků a nakonec zemřel v 35 letech nevyjasněnou smrtí v koncentračním táboře. Publicista Stanislav Motl, který se Keferovým osudem také zabýval, o ní řekl:

„Jsou různá vysvětlení o poslední hodině Jana Kefera. Jedni tvrdí, že zemřel vysílením po tahání těžkých kamenů, jiní viděli, jak celkem zdráv odešel k výslechu, z nějž ho bez známek mučení vynesli mrtvého. Dokonce se mluví o jakési mentální sebevraždě, kdy se rozhodl, že raději zemře...“

Spolupráce s gestapem

Vraťme se však události, která měla ovlivnit nejen chod dějin a osud našeho „zbabělého“ národa, ale i Smíchovského s jeho černou magií. Za úplňku na začátku října 1938 se schylovalo k akci na Kefrem vytipovaném místě v brdských lesích u padrťských rybníků. Po pečlivých i rychlých přípravách se odehrála „evokace“, při níž měly být temné síly namířeny proti Hitlerovi.

Zastrašen trestem, přijímá Smíchovský spolupráci s gestapem, působí v oddělení pro okultisty a náboženské sektáře a jako „chodící lexikon“ znalostí a kontaktů se stává nepostradatelným zdrojem informací

Energie začala nabývat na síle a „Jan Kefer vyslal do univerza krátkou myšlenku. Soustředil se na pár nachystaných slov a dokola je opakoval. Letěla jako šíp na křídlech Abbadona... Zasyčel vítr. V ostrém poryvu se přehnal přes kruh. Plamen tančil. Uhlíky v hořícím dřevě byly rozžhavené do běla...“ Tak začíná popis události, která se nakonec nezdařila. Smíchovský svůj úkol nesplnil. Temné síly ho v rozhodující chvíli přemohly.

Přicházejí první dny nacistické okupace a neblahý osud Smíchovského se začíná naplňovat. Již třetí den po obsazení Prahy je vyzván ke schůzce s agenty bezpečnostní služby, na níž je mu připomenuta minulost, zejména italského špióna. Zastrašen trestem, přijímá spolupráci s gestapem, působí v oddělení pro okultisty a náboženské sektáře a jako „chodící lexikon“ znalostí a kontaktů se stává nepostradatelným zdrojem informací. Ale jen dokud není řádně „vytěžen“.

Malostranský ďábel

Poláček klade důraz spíše na politické, respektive vězeňské aspekty než na ty okultní, a to nestranně. Smíchovský díky svému postu zachránil řadu lidí před koncentračním táborem, a tedy téměř před jistou smrtí. Gestapu se zdají jeho zprávy „příliš abstraktní“ a hlášení nedostatečná a málo kompromitující. Navíc se provalí jeho homosexualita a zednářská i jezuitská minulost. A tak nastává obrat.

Při soudním líčení se Smíchovským zazněla ostrá a definitivní slova, jež poté poslušně otiskly komunistické noviny: „Malostranský vrah, ďáblův přítel, malostranský ďábel... zloduch a jeden z největších kolaborantů a škůdců národa.“

Smíchovský je v srpnu 1941zatčen a poprvé uvězněn. Následně poznal Pankrác, Bory, Horní Břízu, Terezín i Mírov, kde se stal „prominentním vězněm“, dosud cenným díky obrovským vědomostem, jež však měly meze. Poslední den složitého života Jiřího Arvéda Smíchovského nadešel 22. ledna 1951, kdy jako zcela zlomený zajatec komunistické zvůle podlehl zranění po útoku služebníka kruté ideologie.

Nemohlo to ani jinak dopadnout. Již při soudním líčení s ním zazněla ostrá a definitivní slova, jež poté poslušně otiskly komunistické noviny: „Malostranský vrah, ďáblův přítel, malostranský ďábel... zloduch a jeden z největších kolaborantů a škůdců národa.“

Malostranský ďábel. Život a smrt mága dr. Smíchovského

AUTOR: Jan Poláček

VYDAL: Plus 2016

ROZSAH: 328 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.